Boháčková, Kamila: Pina Bausch rumunské animace

Rumunská režisérka a kameramanka Anca Damian je mimořádná nejen v kontextu rumunské kinematografie. A nejen tím, že její první animovaný snímek Crulic – Cesta na onen svět byl v roce 2011 jediným rumunským celovečerním animovaným filmem za posledních dvacet let. Navíc ho natočila žena, která se nikdy předtím animaci nevěnovala. Pohybuje se totiž svérázně na pomezí hraného, animovaného i dokumentárního filmu. Její snímky vybočují a jsou mezinárodně ceněné. V čem tkví jejich výjimečnost?

Anca Damian začínala u filmu jako kameramanka. Ještě před dvěma lety byste jinou ženu za kamerou v Rumunsku nenašli, bořila jsem hranice, říká v rozhovoru s autorkou tohoto textu, který se odehrál na letošním festivalu animovaných filmů Anifilm, kde Damian usedla v porotě.1 Svěřila se, že prý vždy chtěla vyprávět příběhy, ale začínala jako vizuální umělkyně – kreslila si a chtěla studovat umění. Rodiče si to však nepřáli, a tak vystudovala kameru na filmové škole a začala dělat kameramanku. Intuitivně jsem se chtěla postupně propracovat k režii, protože jsem to brala od začátku jako své poslání. Filmy člověk vyjadřuje své vize světa. Nemohu tvořit filmy, které by nebyly mou součástí. Když se na to díváte z tohoto úhlu pohledu, tak nejsem profesionálka. Jsem umělkyně, která se vyjadřuje ke světu svou tvorbou. A film je pro to ideální forma, spojuje různé druhy umění, objasňuje své pojetí tvorby, v níž mizejí žánrové hranice. Film je zkrátka film. Řadit filmy k nějakým žánrům je dnes zbytečné, prohlašuje.

Ačkoliv jako režisérka natočila několik celovečerních hraných filmů jako například Velmi neklidné léto (2013) či Naprosto zdravý (2017), největší festivalové i divácké úspěchy sklidila se svými animovanými dokumenty, v nichž vychází ze skutečných událostí, ale sděluje jejich prostřednictvím své umělecké představy. V mých filmech jde vždy o filozofické téma, ale základ spočívá v realitě.

Tak vznikl i její nejslavnější snímek Crulic – Cesta na onen svět (2011) vyprávěný z pohledu Rumuna, který zemřel v polském vězení během protestní hladovky, čímž bojoval proti nespravedlivému obvinění. Umíral sám a nepochopený. Anca Damian se o jeho příběhu dozvěděla z novin a zaujala ji na něm samota umírání. Umírání při hladovce je dlouhé, tělo postupně odchází. Začala jsem se tím případem zabývat, ovšem bylo to poměrně nebezpečné. Doktor, který měl Crulice ve vězeňské nemocnici na starost, zemřel, nikdo mi k tomu nechtěl nic říct, vzpomíná Damian. Než začala připravovat Crulice, vytvořila dva dokumenty s vězeňskou tematikou a zaujala ji technika psychodramatu, kterou ve vězení praktikovali. Díky této technice dokážou vězni nahlédnout svůj život jakoby zvenčí, nově, a dospět k sebereflexi. Tehdy ji napadlo vyprávět příběh zdánlivě pozpátku, z nadhledu, z pohledu mrtvého. Takový přístup však vyžadoval větší míru abstrakce, a tak Damian přišla na nápad vyzkoušet ve filmu poprvé animační techniky, ačkoliv nikdy předtím animovaný film – ani krátký – nedělala.

Tento poměrně netypický přístup se zúročil a vznikl vizuálně a animačně nápaditý film kombinující hned několik technik. Jeden francouzský producent o Ance Damian prohlásil, že pracuje jako tanečnice Pina Bausch – také přenáší své myšlenky a nápady na ostatní, kteří je přijmou za své a rozvíjejí je. Tak tomu bylo ve spolupráci s výtvarníky a animátory Crulice, přičemž vizuálně vycházela Damian nejen ze svých vizí, ale i z dochovaných materiálů skutečného případu. Ke každému filmu si dělám podrobný výzkum, pátrám po materiálech. Když jsem viděla Crulicovy poslední fotky, měla jsem pocit, jako by byly živé, a z toho pramenily nápady na animaci. Když jsem při přípravách navštívila márnici v nemocnici, prostěradlo na posteli působilo jako výtvarná instalace. Nebylo jasné, zda pod ním je mrtvola, nebo ne. A tak například vznikl nápad na poletující prostěradlo ve scéně Crulicova umírání… Co se týče tvůrčího přístupu, jsem přístupná nápadům ostatních v týmu. Storyboard probíráme v kruhu s animátory a nechávám jim volnost, když se mi líbí, jak scénu pojmou výtvarně a animačně, objasňuje režisérka poměrně nezvyklý přístup k animaci, v níž u Crulice záměrně postupovala od stop-motion po průhlednost kreslených postav, což sugerovalo postupně umírající tělo hrdiny.

Netypické na poměry animace je i její psaní storyboardu. S oblibou říká, že při psaní scénáře začíná vždy „klobásou“. Nemyslí však jídlo, ale pomyslnou klobásu, která časově představuje délku filmu, kterou si rozdělí na části jako časové díly. To je moje struktura. Podle toho píšu scénář. A k němu dodávám animátorům vždy množství obrazových materiálů. Zároveň si je vědoma, že tento konceptuální přístup má své nevýhody při žádostech o grant, kdy je pro posuzovatele těžké si představit konkrétní vizuální podobu filmu či příběh.

V roce 2015 natočila další celovečerní animovaný dokument s názvem Kouzelný vrch, který vypráví o Adamu Jackovi Winklerovi, naivistickém malíři a snílkovi, který jako přesvědčený antikomunista bojoval proti Sovětům v Afghánistánu. Na této bizarní postavě ji přitahovala Winklerova donquijotská touha zachránit svět. Crulicův příběh mi přišel jako nevědomý způsob hrdinství – zemřel kvůli tomu, že byl křivě obviněný a bránil se hladovkou. Chtěla jsem vytvořit trilogii hrdinství a hledala jsem jeho vědomou podobu, nějakého současného Dona Quijota. A moje známá mi vyprávěla Winklerův příběh. Na Kouzelném vrchu spolupracoval i známý ruský výtvarník a animátor Theodor Ushev a společně vytvořili seznam různorodých animačních technik, které celým filmem procházejí. Jde vlastně o výtvarnou koláž spojující stop-motion, malbu či fotografii. O formu si vždy řekne téma. Líbila se mi recenze v Le Monde, kde psali, že film je polymorfní, protože takový je i život. A život některých lidí je ještě polymorfnější. Jako v případě Winklera. Nepoužívám však nikdy formu ve filmu samoúčelně, vždy slouží příběhu, dodává Anca Damian.

Celou trilogii původně chtěla zakončit hrdinnou obětí, plánovala proto vytvořit animovaný portrét pákistánské dívky Malaly, která bojovala za právo žen na vzdělání a riskovala tak svůj život. Práva na natáčení sice nezískala, animované formy se však nevzdala a nyní připravuje údajně bláznivý animovaný muzikál o uprchlících. Obrátila prý naruby příběh o Robinsonovi. Na ostrově ve Středozemním moři, kam utečenci prchají, osvobodí Robinson Pátka, ale Pátek už není otrok. Ve filmu uvažuji o tom, co znamená, když Evropané chudším zemím říkají, že je zachrání. Pojednávám to téma ale humorně, objasňuje tvůrkyně, která animaci zůstala věrná i ve svém právě dokončeném filmu Fantastický svět psa Marony (2019), který sice není animovaný dokument, ale byl prý také inspirován skutečným příběhem. Když jsem před pár lety zachránila opuštěného psa, napadlo mě, jak je to s lidskou empatií, a tak vznikl námět tohoto filmu, přibližuje režisérka.

Ostatně se škatulkou „dokument“ má trochu problém, protože dokumenty se podle ní snaží diváky manipulovat, když prohlašují: „Tohle je realita.“ Já jsem ve svých filmech také věrná skutečnosti. Ale jako filmařka vždy z té skutečnosti vybírám, co do filmu zařadím. Například Crulic je moje vize a pojetí té události a podle mě je férovější přiznat, že jde o mou vizi skutečnosti, než předstírat, že jde o realitu… V mých filmech najdete více rovin čtení – základní rovinou je příběh, následuje humanistický pohled, kde je osud člověka nahlížen jako součást celé společnosti. Nakonec jde o metafyzickou rovinu – Crulicův příběh je příběhem smrti, uzavírá umělkyně, která ráda dělá novátorské věci. Její filmy proto nejsou obvyklé a chvíli trvá, než je lidé docení. Jak ale říká Anca Damian, když o něco (nejen v umění) usilujete, musíte překročit svou komfortní zónu.

Poznámky pod čarou

1 Tato a všechny následující citace pochází z rozhovoru K. Boháčkové Nebuďme ortodoxní publikovaného 12. 5. v tematické příloze webu DOK Revue věnované třeboňskému festivalu Anifilm 2019. http://www.dokrevue.cz/tp-clanky/nebudme-ortodoxni, (citováno 3. 9. 2019)

Loutkář 3/2019, s. 98–100.