Novák, Jan: Kde, jak a proč se zrodila UNIMA

Letos v květnu uplynulo 90 let od vzniku mezinárodní loutkářské organizace, která dnes zastřešuje loutkáře ze stovky zemí všech kontinentů. Co jejímu založení předcházelo, proč byla založena zrovna v Praze a kdo byl u toho, odkrývá studie Jana Nováka, na niž v příštím čísle naváže shrnutí několika následujících kongresů UNIMA se silným českým vkladem. (red)

Co Čech, to loutkář

Oblibu a rozmach loutkového divadla v českých zemích není možné pochopit bez dobového kontextu. Ten navazuje na široký proud aktivit označovaných jako národní obrození a na počátku 20. století jej lze charakterizovat termíny osvěta nebo lidovýchova. Díky loutkám se divadlo mohlo dostat nejen do soukromí movitějších občanů, ale i do škol a nejrůznějších spolků. Tam je často provázely důvody ekonomické, mnoho divadelních produkcí bylo uspořádáno jako výdělečné akce na financování tělovýchovné činnosti (častý důvod vzniku sokolských divadélek), na podporu chudých dětí (například Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni), případně i na další osvětovou činnost jako nákup knih a podobně. V naprosté většině těchto aktivit šlo o nenáročnou zábavu, brzy však okořeněnou pedagogickými či vlasteneckými zřeteli.

Nárůst loutkových divadélek nebyl jevem osamoceným. Vznikala a rozvíjela se ochotnická divadla, byly zakládány knihovny, vzdělávací spolky, mohutně se rozrůstalo tělovýchovné hnutí, hledaly se stále nové cesty lidovýchovných akcí pro všechny vrstvy obyvatelstva. Z podnětu Národní rady české byl v roce 1906 ustaven Svaz osvětový, který se měl stát ústředím pro koordinaci, rozvoj a zkvalitnění lidovýchovných aktivit. O šíři záběru svědčí utvořené odbory: přednáškový, knihovní, umělecký a organizační. Svaz se posléze začal věnovat i loutkovému divadlu, po vzniku samostatného státu se při umělecko-výchovné sekci vytvořila loutkářská komise.

Také loutkáři měli snahy sdružovat se. První sjezd loutkářských pracovníků organizoval Klub vlasteneckých přátel doktora Paříka a Třebenicka v roce 1903, druhý se uskutečnil rok nato v Plzni. Jakýmsi pomyslným přelomem byl rok 1911, kdy Jindřich Veselý uveřejnil faustovskou studii a v Národopisném muzeu v Praze uspořádal loutkářskou výstavu, která měla převážně národopisný charakter, ale její ohlas byl nečekaně velký (26 000 návštěvníků). V témže roce vznikl Český svaz přátel loutkového divadla, jehož hlavní aktivitou byla představení divadélka v Kinského sadech v Praze. Svaz se věnoval řadě významných činností: v roce 1912 uspořádal sérii představení vnučky Matěje Kopeckého Arnošty, což byl symbolický předěl starého a nového loutkového divadla. V témže roce začal vycházet časopis Český loutkář jako první specializované odborné periodikum na světě a v roce následujícím vyšla první série dekorací českých umělců. Mimoto vznikala řada lokálních sdružení i loutková divadla nejrůznějších korporací. V roce 1914 sehráli členové Umělecké výchovy Škroupovu operu Dráteník a dali tak vzniknout loutkovému divadlu, které se stalo jedním z nejvýznamnějších souborů. Značný ohlas měly inscenace Vladimíra Zákrejse, v roce 1913 série maňáskových představení v Merkuru a v době válečné inscenace her Shakespearových a Sofoklových. Členka Národního divadla Liběna Odstrčilová hrála nejprve na rodinném divadélku, po roce 1918 pod hlavičkou Umělecké loutkové scény uvedla na scéně v hotelu Adria na Václavském náměstí Fausta a novinku Zdeňka Schmoranze Začarovaný les. To byly vesměs události, kterým věnovala pozornost celá kulturní veřejnost. V roce 1914 také začíná nová éra loutkového divadla plzeňských Feriálek, když došlo ke spojení amatérského souboru s divadlem lidového loutkáře Karla Nováka.

Na přelomu let 1921–1922 proběhla v Topičově salonu další loutkářská výstava, která už měla široký záběr. Byly tu vystaveny loutky a listinné dokumenty lidových loutkářů, ale hlavně prakticky celá soudobá produkce od sériově vytvářených dekorací a loutek až po individuální uměleckou tvorbu a výtvarná díla s loutkářskou tematikou.

Nárůst množství loutkových divadel byl umožněn rozsáhlou produkcí sériově vytvářených loutek a tištěných dekorací a tiskem her určených pro loutky. Zlomovou událostí byla produkce Alšových loutek, jejichž inspiračním zdrojem byly kresby Mikoláše Alše a jejichž výrobu zajišťoval od roku 1912 až do 20. let 20. století Antonín Münzberg. Až později se k jejich tvorbě přidali další autoři i realizátoři, např. od roku 1921 firma Modrý & Žanda, Jan Král (firmu JEKA), rodina Preclíkova (loutky značky APAS), Antonín Gerlich a další. Loutky řezali také jednotliví řezbáři a vznikaly i rukou amatérských tvůrců.

Obdobný význam mělo vydání Dekorací českých umělců. Byly vydány celkem v deseti sériích, vycházejících postupně v letech 1913–1931. První sérii vydal Český svaz přátel loutkového divadla, na autorství se podíleli významní výtvarníci František Kysela, Adolf Kašpar, Jaroslav Panuška, Oto Bubeníček, Josef Váchal či šéf výpravy Národního divadla Karel Štapfer. Další série vydávala firma A. Münzberga, nakladatelství Modrý & Žanda a jejich dominantním autorem se stal Vít Skála. Mimoto vznikaly i další edice celých divadel, nejvýznamnějšími autory byli K. Štapfer, V. Skála, S. Bartoš.

Neméně důležitá byla péče o repertoár. Naprostá většina tiskem vydávaných her pro loutky pocházela od praktických loutkářů a jejich literární kvalita byla minimální. Sloužily však potřebě časté obměny repertoáru. Do roku 1929 vzniklo okolo čtyřiceti edic loutkových her či stálých příloh různých časopisů. Repertoár obohacovaly také překlady – z němčiny to byly především hry Franze von Pocciho, z francouzštiny pak maňáskové komedie Étienna Ducreta, L. E. E. Durantyho, Lemerciera Neuvilla a dalších. Na loutkové hry byly také vypisovány soutěže. Prvním pokusem orientovat se v této rozsáhlé produkci byl Obsah a scénář všech loutkových her kdekoli vydaných, který publikoval J. Veselý v roce 1914 a který obsahoval 358 čísel, encyklopedický charakter pak měl Vaška Sojky soupis československých loutkových her, scén a výstupů, který vydal Václav Sojka-Sokolov roku 1929 a k němuž vyšly dva dodatky.

Mladá republika

Po vzniku samostatného Československa se důraz na osvětovou práci ještě prohloubil. Působil i nemalý vliv prezidenta T. G. Masaryka, pro něhož všeobecná vzdělanost a široce pojatá osvěta představovaly klíč k rozvoji národa a jeho demokratického státu. Byl to nový impuls, význam loutek a jejich možnosti byly oceňovány a nabízelo se jejich široké využití – ve školách, ve zdravotnictví (hry MUDr. Karla Drimla), v armádě, v krajanských spolcích v zahraničí a specifickou důležitost mělo v oblastech s převahou německého obyvatelstva. Vznikala nová loutková divadla: V říši loutek v Praze (1920), Kašpárkova říše v Olomouci-Hejčíně (1920), také divadla sokola v Jaroměři (1921), sokola v Turnově (1922), učitelského ústavu v Žatci (1925), sokola v Plzni-Letné (1923) ad. V září 1920 byla zprovozněna první samostatná budova loutkového divadla, kterou svépomocí vybudoval loutkářský spolek v Lounech hrající od roku 1903. V roce 1923 bylo se záměrem organizačně sjednotit všechny loutkáře založeno na půdě Osvětového svazu Loutkářské soustředění. To si stanovilo za cíl zpracovat evidenci všech existujících divadel, včetně údajů o jejich vybavení a provozu, usměrnit právní poměry loutkových divadel a autorských práv, podílet se na koncipování divadelního zákona, zřídit půjčovní fondy her, notových materiálů, případně i divadelního vybavení (speciální loutky), pořádat specializované loutkářské kurzy či připravit sjezd loutkářských pracovníků spojený s výstavou. Předsedou byl zvolen Jindřich Veselý, místopředsedou Karel Driml, jednatelem František Ptáček.

V roce 1924 se uskutečnil 1. sjezd loutkářských pracovníků (první byl pod patronací Loutkářského soustředění) za účasti 260 loutkářů z celé republiky. Sjezdu se zúčastnili i zástupci jihoslovanských, bulharských a ukrajinských loutkářů a také kolegové ze sousedního Německa a Rakouska. Zazněly odborné a organizační přednášky, které byly shrnuty do Loutkářské čítanky – ta se na dlouhou dobu stala základní orientační pomůckou v celé loutkářské problematice. Nechyběla představení: maňásková v mateřské škole, Umělecká výchova sehrála inscenaci Muž a dvě oči, ukázky předvedl soubor V říši loutek, Karel Novák, Antonín Kopecký, Rudolf Kaiser, Ludva Novák a Josef Skupa. Souběžně se uskutečnila výstava v Havlíčkových sadech na Královských Vinohradech, kterou navštívilo 15 000 lidí. Tato vskutku reprezentativní výstava zaplnila tři sály i přilehlé chodby, vystavovalo 76 autorů, celými scénami byla zastoupena divadla Umělecké výchovy, V říši loutek, Feriálních osad v Plzni, Divadlo Drak Ladislava Sutnara, Umělecká loutková scéna.

Z iniciativy prezidenta Masaryka se Svaz osvětový přeměnil na Masarykův lidovýchovný ústav a již na ustavující schůzi 7. března 1925 vznikly jeho odbory, mezi nimi také odbor loutkářský. Za cíl si vytyčil zvýšení umělecké úrovně všech divadel, rozšíření loutkového divadla do všech oblastí (zejména do škol všech stupňů, ale také do sportovních organizací, do armády, do menšinových území), soustavné evidování vykonané práce. Zdůrazňovaná lidovýchova vedla v důsledku nejen k rozšíření loutkového divadla, ale také k mimořádnému důrazu na mimoestetické funkce. Vznikaly hry se zdravotní tematikou, hry reklamní a propagační, hojné byly hry s výrazným pedagogickým zacílením a ovšem hry vlastenecké, z dnešního pohledu nemálo z nich bylo silně nacionalistických.

V Plzni, která byla významným loutkářským centrem (v době sjezdu v Plzni působilo 22 divadel), se na přelomu května a června 1925 uskutečnil 2. sjezd loutkářských pracovníků (účast 180 loutkářů) spojený s výstavou. Účastníci sjezdu přijali rezoluci, která formulovala příští úkoly loutkářského hnutí. Obdobné úkoly zaznívaly i na dalších loutkářských setkáních či na poradách Loutkářského soustředění. Byl tu vysloven požadavek na všestranné zkvalitnění loutkových inscenací, vznikl podnět k uspořádání ankety o potřebách školních loutkových divadel a zazněl návrh na výzkum dětského diváka provedený ve spolupráci s Pedagogickým ústavem. Požadovány byly praktické kurzy pro učitele-loutkáře, zařazení problematiky loutkového divadla do výchovy budoucích učitelů a aktivizace školních inspektorů tímto směrem. Důrazný byl požadavek, aby připravovaný divadelní zákon zrovnoprávnil loutkové divadlo s ostatními divadelními druhy. Připomenuta byla potřeba aktivního přístupu okresních osvětových sborů k loutkářské problematice a nutnost péče o kvalitní hry. Zajímavá je výzva k tolerování a podpoře pokusů a hledání nových cest a postupů; o dobových problémech svědčí výzva k vzájemné kolegialitě mezi loutkáři-amatéry a loutkáři-živnostníky.

V roce 1927 se podařilo pomocí školních inspektorů uspořádat rozsáhlou dotazníkovou akci, která měla za cíl zmapovat stav loutkářství, a to nejen existenci všech alespoň občas hrajících divadel, ale i rozsah jejich činnosti, jejich vybavenost a provozní podmínky. Průzkumem bylo identifikováno 2 600 loutkových divadel. Je samozřejmé, že většina těchto divadélek měla nenáročnou úroveň, ale existovala i divadla s uměleckými ambicemi, z nich vynikala zejména pražská divadla Umělecké výchovy a Říše loutek a plzeňské divadlo Feriálních osad. Mimo těchto amatérských divadel ovšem stále existovala divadla profesionální, provozovaná rodinami tzv. lidových loutkářů. Ti ve své většině považovali amatérské soubory za nevítanou konkurenci a stranili se společných loutkářských akcí.

V roce 1928 došlo k významné události. Na Starém Městě pražském byla dána do provozu velkoryse koncipovaná budova Ústřední městské knihovny projektovaná Františkem Roithem. Součástí budovy bylo loutkové divadlo, které se mělo stát reprezentativní pražskou scénou. Naplnil se tak jeden z prvních cílů, které si v roce 1911 vytyčil Český svaz přátel loutkového divadla a na který navázala snaha Umělecké loutkové scény v roce 1918. Nejednalo se sice o samostatnou budovu, jak bylo původně zamýšleno, ale spojení s moderním kulturním stánkem v samém centru města mělo nesporné výhody. Své sídlo v něm našel soubor Říše loutek, který do té doby působil na pražské periferii.

Zrod UNIMA

V té době se již připravoval 3. sjezd loutkářských pracovníků, kterému předcházela velká propagační kampaň vyzývající loutkářskou veřejnost, aby pro sjezdové jednání navrhovala témata, která považuje za aktuální. Postupně byl sjezd prezentován jako mezinárodní. Proběhl ve dnech 18.–20. května 1929 v Praze. Celá akce se konala v rámci celostátního kurzu pro osvětové vzdělavatele a organizačním garantem byl Masarykův lidovýchovný ústav s podporou ministerstva školství a národní osvěty. Sjezdu se zúčastnilo přes pět set loutkářů z Československa, ale také z Německa, Francie, Belgie, Bulharska, Rumunska či Sovětského svazu. Zahájen byl na novém Výstavišti v Praze Holešovicích, kde již od 16. května probíhala celostátní lidovýchovná výstava, jejíž součástí byla výstava loutkářská. Zde bylo ještě před zahájením sjezdových akcí domluveno založení Svazu slovanských loutkářů – s podporou Bulharů, Čechů, Jihoslovanů, Poláků, Rusů, Lužických Srbů a Ukrajinců. Po úvodních ceremoniích následovalo představení Karla Kopeckého, v té době nejstaršího člena dynastie Kopeckých. Tím byl vzdán hold lidovým loutkářům a připomenuty kořeny, ze kterých loutkářské hnutí vyrostlo. Po prohlídce výstavy se program přesunul do přednáškového sálu Ústřední knihovny města Prahy na Starém Městě. Tam se konala schůze československých loutkářů za předsednictví Jindřicha Veselého. Hlavního proslovu se ujal místopředseda loutkářského odboru MLÚ František Ptáček a rozvedl programové cíle loutkářského hnutí. Následovala debata a volba pracovních komisí.

Druhý sjezdový den (neděle 19. května) se zaměřil na vzdělávací části sjezdu. Jednotlivé referáty se věnovaly situaci a perspektivám loutkového divadla na všech stupních škol, od mateřských až po střední, zvláštní pozornost se zaměřila na speciální školy (např. pro handicapované žáky), školy v pohraničí a učitelské ústavy. Na řadu se dostaly také záležitosti spolkových a sokolských divadel, otázka propagačního potenciálu loutkových divadel (např. ve zdravotnictví, poštovnictví) či problematika inscenací pro dospělé, ať už jejich zábavní či vzdělávací funkce. Druhý blok referátů byl zaměřen prakticky – věnoval se otázkám repertoáru, mluvního projevu, výtvarné stránky, technické problematiky i specifikům malých a zájezdových divadel. Přednášeli v něm osvědčení praktici jako Jindřich Veselý, Vít Skála, František Ptáček, Josef Skupa, František Čech, Ota Bubeníček, Václav Sojka-Sokolov, František Jirásek a samozřejmě řada učitelů.

Třetí sjezdový den (pondělí 20. května) se opět přenesl do přednáškového sálu městské knihovny. Zde jednaly jednotlivé komise a vznikl návrh závěrečné rezoluce. Dopolední program doplnilo představení sokolské scény z Královských Vinohrad. Následovala závěrečná schůze, která odsouhlasila navržené dokumenty a podněty ke vzniku mezinárodních organizací sdružujících slovanské loutkáře a loutkáře všech států.

Schůzí však celá akce nekončila. Odpoledne byly pro zájemce zorganizovány návštěvy zákulisí dvou nejvýznamnějších pražských divadel – Říše loutek a Umělecké výchovy. Jedním z vrcholů sjezdu byla pro mnoho účastníků návštěva nového divadla Říše loutek, otevřeného necelý půlrok před sjezdem. Toto divadlo bylo vnímáno jako uskutečnění letitých snah loutkářů, aby Praha měla samostatné reprezentativní loutkové divadlo. Velkoryse koncipované divácké prostory ve stylu art deco, stavitelná sedadla v hledišti, zlacené reliéfy Vojty Suchardy, to byl luxus, který převyšoval vše, na co byli loutkáři zvyklí. Také třípatrové zákulisí se skladem dekorací, dílnou, malírnou a klubovnou bylo něčím zcela mimořádným. Zařízení scény s pohyblivými mosty, jevištní zdviží, provazištěm a bohatým světelným parkem pak bylo až neuvěřitelně dokonalé. Nelze se proto divit, že když se zahraniční loutkáři sešli v klubovně Říše loutek, padlo rozhodnutí, které viselo po celou dobu sjezdu ve vzduchu: byla ustavena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, tedy Union Internationale de la Marionnette. Účastníci vepsali toto rozhodnutí do kroniky souboru a stvrdili je svými podpisy.

Ani divadlo Umělecké výchovy ovšem nezůstalo ve stínu. S odstupem let je možné vyslovit domněnku, že přineslo návštěvníkům ještě více inspirativních podnětů. V Umělecké výchově totiž nalezli možnost, jak zřídit moderní loutkovou scénu v prostoru víceméně jakéhokoliv sálu. A že tam viděli řadu koncepčních i praktických řešení a nápadů, je při známé vynalézavosti Víta Skály, Ing. Josefa Kopence a spol. samozřejmé.

Na schůzce v klubovně Říše loutek byla navržena a v programu závěrečného večera aklamací potvrzena důležitá ideová i praktická rozhodnutí, která uváděla novou organizaci UNIMA do života. Praha byla prohlášena za její sídlo a zázemí jí poskytl Masarykův lidovýchovný ústav. Jednacím jazykem byla ustanovena francouzština. Prvním předsedou byl zvolen Jindřich Veselý, čestným předsedou Justin Godart, sekretářem Karel Stránský. Byl také domluven další sjezd UNIMA, a to v Paříži. Čeští loutkáři vypracovali po konzultaci na ministerstvu zahraničí návrh stanov a rozeslali jej účastníkům sjezdu k připomínkám. Připravována byla i legalizace Svazu slovanských loutkářů, ale tato iniciativa pro nezájem některých států vyzněla postupně do ztracena. Časopis Loutkář byl od prvního čísla XVI. ročníku (září 1929) prohlášen za oficiální orgán UNIMA a poslední strana jednotlivých čísel byla věnována zprávám nové organizace ve francouzské i české verzi. Tyto zprávy byly již od 2. čísla v záhlaví doplněny neoficiálním logem Bohuslava Metelky. To bylo od XVII. ročníku Loutkáře nahrazeno logem Ivo Puhonného a po několik ročníků byly i fotografie doprovázeny českými a francouzskými, později i německými popiskami.

Doplňme ale, že myšlenka na zrod loutkářské organizace rozhodně nespadla z nebe. V Evropě už počátkem 20. století působilo několik výjimečných loutkových divadel – v Mnichově je vedl Paul Brann (zal. 1905), Ivo Puhonný založil v roce 1911 divadlo v Baden-Badenu, ve Vídni provozoval Richard Teschner od roku 1912 své výlučné divadlo, Vittorio Podrecca vytvořil Teatro dei Piccoli v roce 1913 a od roku 1920 s ním podnikal rozsáhlá turné po Evropě i Americe, od roku 1918 jsou datovány pozoruhodné loutkářské experimenty v Curychu atd. Všem těmto divadlům věnovali v Čechách soustavnou pozornost. Do češtiny se překládaly hry, zejména z francouzštiny a němčiny; v Loutkáři byl zahraničnímu loutkářství vyhrazen značný prostor, což patří k nepopiratelným zásluhám J. Veselého, který sám vedl s cizinou rozsáhlou korespondenci.

V září 1928 se v Baden-Badenu konala loutkářská výstava a sjezd, jejichž pořadatelem byl Kulturverband zur Förderung des Puppentheaters in Deutschland (Německý loutkářský svaz). Přítomni byli loutkáři z Francie a Švýcarska, Československo zastupovali Josef Skupa a Frank Wenig. Při sjezdu byl pociťován zájem loutkářů o všestranné mezinárodní kontakty a padl i návrh na vytvoření mezinárodní loutkářské organizace. Národní loutkářské organizace koncem 20. let existovaly ještě ve Francii (Nos Marionnettes založená Gastonem Cony), v Anglii byl roku 1925 založen spolek The Puppet and Model Theatre Guild. Ovšem československé Loutkářské soustředění bylo svým záběrem a rozsahem zcela ojedinělé. Pravděpodobně jako první vyslovil myšlenku založit mezinárodní loutkářskou organizaci francouzský loutkář a novinář Paul Jeanne.

Doprovodný program

Součástí sjezdu byla pochopitelně i loutková představení. Hned první den mohli účastníci vidět čtyři. Umělecká výchova nabídla inscenace her svých členů. Především Brokáta, prince z pohádky předčasně zesnulého Vaška Sojky. V Revoluci na vsi přivedl Josef Kopenec na scénu celou škálu domácích i lesních zvířat, což byla v té době novinka. Říše loutek vsadila na klasiku. Uvedla Tylova Strakonického dudáka a jednu z orientálních pohádek Franze von Pocciho, Kalasiris, lotosový květ. Předmětem obdivu byla v těchto inscenacích zejména výprava Anny Suchardové-Brichové a výrazné loutky Vojty Suchardy.

Druhý sjezdový den předvedli své umění zahraničí hosté – v sále Měšťanské besedy na Novém Městě pražském vystoupil Francouz Paul Jeanne s tradiční lyonskou maňáskovou komedií, německý loutkář Otto Brömme sehrál marionetami improvizaci na aktuální sjezdové dění a krátkou ukázku zahrál Paul Wearne. Josef Skupa s Hurvínkem si zaimprovizovali s lounským Kašpárkem a spolkové loutkové divadlo z Loun se představilo s maňásky. Večer pak sklidili ovace Spejbl a Hurvínek (Tip-top-revue) a samozřejmě jejich interpreti v čele s Josefem Skupou. Tečku za sjezdem udělalo v Měšťanské besedě opět loutkové divadlo Feriálních osad pestrým programem Co loutky dovedou.

Souběžně se sjezdem probíhala na novém Výstavišti v pražských Holešovicích od 16. května již zmíněná loutkářská výstava. Zaujímala 36 pavilonů a byla koncipována jako výstava mezinárodní – vedle domácích loutkářů zde dostaly prostor loutky francouzské, dánské, německé a ruské. Velkou pozornost budila mapa republiky, na níž bylo vyznačeno působiště 2 900 loutkových divadel (na Slovensku registrovalo Loutkářské soustředění téměř 200 souborů). Zejména cizince upoutaly snahy zachytit vliv loutek na výtvarné a slovesné projevy dětí a exponáty dokládající činnost loutkových divadel na školách všech stupňů a také na učitelských ústavech. Po celou dobu hrál na výstavišti Rudolf Kaiser ukázky tradičního lidového repertoáru. Pro velký zájem byla výstava o týden prodloužena a byla průběžně doplňována přicházejícími exponáty, např. od slovenských Stražanů, od Ivo Puhonného, ale i z asijských zemí. (Mimochodem, výstava měla díky iniciativě etnografa Petra Bogatyreva v podzimních měsících pokračování. Protože se na jarní výstavu opozdila většina exponátů ze Sovětského svazu, byla v levém křídle Průmyslového paláce uspořádána ve dnech 1.–8. září 1929 samostatná výstava ruského loutkářství. Byly zde exponáty muzejní, tradiční i dobové loutkářské produkce, ukrajinský vertěp i loutky z někdejšího Turkestánu. Příznačné pro tehdejší ruský kontext byly exponáty souborů Rudý Petruška či Petruška Rudé armády.)

Druhý sjezd UNIMA

Další loutkářský sjezd se uskutečnil v Paříži ve dnech 25.–28. října 1929, tedy v relativně těsné návaznosti na sjezd pražský. Složení jeho účastníků bylo reprezentativnější, své zastoupení tu měly Spojené státy, Velká Británie, Belgie, Československo (35 účastníků), Francie, Itálie, Japonsko, Maďarsko, Německo, Sovětský svaz a Švýcarsko. Celý sjezd se konal v reprezentačních prostorách Le Journalu pod patronací Justina Godarta, organizačním garantem byl Paul Jeanne. První den se konala představení německých loutkářů z Bochumi a Baden-Badenu. Následující den přišli ke slovu belgičtí loutkáři (Marionnettes Liegeoises, Poesjenellenkelder z Anvers) a večer se konal slavnostní banket za přítomnosti řady členů diplomatického sboru. Proslovy měli Justin Godart, Paul Jeanne, Jindřich Veselý, Václav Sojka a československý vyslanec Štefan Osuský. Tento večer byl náročný pro Skupu a jeho spolupracovníky, neboť je v nočních hodinách čekalo vystoupení v hotelu Majestic pro pařížský český Sokol. Zde se představil i revoluční Kašpárek a samozřejmě ukázky současného repertoáru.

V neděli 27. října sjezd vrcholil. Dopoledne zasedala statutární komise a poté se konal kongres za předsednictví J. Godarta. Byl schválen statut a diskutovalo se o otázkách autorského práva, o možnosti zahraničních uměleckých zájezdů či užití loutek ve škole. Velký prostor byl věnován opatřením na zachování existujících tradičních lidových divadel a případným možnostem jejich obnovení. Také bylo stanoveno místo příštího sjezdu, a to v roce 1930 v Liège v Belgii. K důležitým bodům programu patřila volba řídících orgánů, ve funkcích bylo potvrzeno dosavadní vedení, čestným předsedou lyonský historik a etnograf Justin Godart, předsedou Jindřich Veselý, tajemníkem Václav Sojka-Sokolov. Jednací řečí stanovena francouzština a němčina. Byli zvoleni místopředsedové pro jednotlivé země. Pro Francii loutkář Paul Jeanne, pro Německo významný loutkářský sběratel Wilhelm Löwenhaupt, pro Belgii Rodolphe de Warsage, pro Velkou Británii Dudly Schort, pro Maďarsko Géza Blattner, pro Itálii Vittorio Podrecca, pro Spojené státy Tony Sarg, pro Švýcarsko Alfred Altherr a pro Japonsko Misahsi.

Odpoledne se konalo představení Fausta, které sehrál Süddeutsches Künstler Marionnetten Theater ze Stuttgartu vedený Georgem Deiningerem. Poté se loutkáři odebrali na soukromou recepci v domě mecenáše Leopolda Dora, kde obdivovali jeho rozsáhlé loutkářské sbírky. Večer patřil plzeňským Feriálním osadám a Tip-top-revui. Byl to opravdu kolosální úspěch, Skupa byl po představení obléhán novináři, majiteli zábavních podniků a nadšenými loutkáři. Hrnuly se mu nabídky na pohostinská vystoupení, nejrůznější turné a vrcholem byla nabídka okamžité smlouvy na roční angažmá do nejslavnější pařížské revue Folies Bergère. Sjezdový program završil maďarský loutkář usazený v Paříži Géza Blattner. Skupu a spol. ještě čekalo představení v prostorách československého vyslanectví pro členy diplomatického sboru a Spejbl a Hurvínek zde s plzeňskými loutkáři jen dovršili svůj triumf. Sjezd skončil a UNIMA vstoupila do života.

Studie byla napsána pro publikaci UNI… Co? UNIMA! (s podtitulem Česká stopa v historii mezinárodní loutkářské organizace), kterou vydalo Muzeum loutkářských kultur v roce 2019. Redakčně upraveno a kráceno.

Loutkář 3/2019, s. 93–97.

Novák, Jan: Kde, jak a proč se zrodila UNIMA

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás