Šlechtová, Ema: Jsem spíše solitér

Rudolf Hancvencl je amatérský loutkář překypující humorem, energií a schopností zcela ovládnout prostor. Divadlu se věnuje již od dětství, a to především v jabloneckém spolku Vozichet. Píše si vlastní texty, s loutkami, které vyrábí manželka Ivana, hraje jako o život a hudební dráha mu také není cizí. Na 68. ročníku přehlídky Loutkářská Chrudim se v rámci hlavního programu představil s inscenací Malý, hubený a jednooký, které nechyběla jeho typická ironie a cynismus.

Kde se ve vás zrodila touha hrát divadlo?

Už na druhém stupni základní školy jsem začal chodit na dramatický kroužek do místní ZUŠ. K loutkovému divadlu mě ale úplnou náhodou přivedl fotograf Ivo Mičkal. Jednou byl u našich na návštěvě a nabídl mi, jestli bych nechtěl nastoupit do souboru Vozichet v Jablonci nad Nisou, jehož byl členem a kam sháněli novou krev. Bylo mi asi třináct. Tak jsem vstoupil do loutkového divadla.

Takže loutky byly vlastně náhoda?

Od dětství jsem měl touhu exhibovat před diváky. Loutky ale byly úplná náhoda, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jestli činohra, nebo loutkařina.

Jak vypadala průprava v amatérském souboru?

Především jsme se věnovali maňáskovému divadlu. Občas jsme hráli s totemovými loutkami nebo javajkami. Vedoucí našeho souboru Jiřina Polanská je, co se týče loutkařiny, také samouk. Učili jsme se za pochodu, jezdili na amatérské přehlídky a čerpali inspiraci.

Jak jste došel k podobě loutek, které používáte dnes?

K té došla moje žena Ivana, já se na jejich podobě podílím minimálně, to ona loutky vyrábí. Občas si řeknu, jakou bych chtěl velikost, probereme spolu základní parametry – o jaký typ loutky půjde, zda bude mít pohyblivé ručičky a podobně, a pak už je to zcela na ní. Vždycky mě příjemně překvapí tím, jaké dokáže přidat detaily navíc.

Proč jste se nakonec rozhodl pro sólovou dráhu?

V souboru Vozichet jsem zažil klasické školkové divadlo, což mě v určité chvíli přestalo naplňovat, a tak jsem v souboru přestal hrát a angažoval se pouze hudebně. Asi po pěti letech jsem odjel jako hudební doprovod na Loutkářskou Chrudim. Znovu mě vtáhl svět loutek a já si říkal, že si musím vymyslet něco svého a opět být součástí toho, co se v Chrudimi odehrává.

Co vás na loutkách tak fascinuje?

Největší výhodu vidím v tom, že můžu hrát sám. Jsem spíše solitér. Líbí se mi, jak jako jeden herec díky loutkám jednoduše vytvořím více postav.

Chodíte pro inspiraci do tradičních pohádek?

Naše první autorská inscenace byla Hvězdné dálky aneb Galaktická roztržka čili Kterak Impérium úder nevrátilo, která vycházela čistě z mojí lásky k filmové předloze a z mého snu stát se součástí světa Hvězdných válek. No a jak jinak než prostřednictvím loutkového divadla? Další inscenace, která následovala, byla loutková opera Karmen. Nejsem velkým posluchačem vážné hudby, ale zrovna Karmen mě strašně baví. Každopádně k hudbě mám blízko, protože sám muzicíruji. Pak následovalo V jednom lese, v jednom domku, kde jsme vzali několik klasických pohádek a patřičně je upravili. V Bůh ví, jak to bylo jsme se zamýšleli nad starozákonními příběhy, což se nám nakonec asi úplně nepovedlo. Letos jsme se tedy v Malý, hubený a jednooký radši vrátili ke staré osvědčené klasice, půjčili si známé pohádkové postavy a udělali si s nimi, co jsme chtěli. Naše inspirace je tedy velmi různorodá.

Když se vrátím k procesu tvorby, začínáte od tématu a pak už vzniká vizuální podoba loutek?

Mou hlavní ambicí je pobavit jak sám sebe, tak případně diváky, což se mi snad docela daří. Jako první pochopitelně promýšlíme téma, píšeme scénář a samozřejmě už během toho vznikají vizuální nápady, ale jinak je výtvarná podoba inscenace až tím posledním krokem. Dokud není hotový scénář, nezačínáme pracovat na loutkách. Díky tomu, že mě moje žena vždycky překvapí tím, že její loutky najednou umí i věci, které bych od nich nečekal, se to všechno krásně doplní.

Už jste zmiňoval Loutkářskou Chrudim. Vzhledem k tomu, že jste jejím dlouholetým účastníkem, zajímalo by mě, zda jako tvůrce vnímáte proměny festivalu v čase.

Porota nás straší stále stejně, ale nedá se říci, že bych vnímal nějaké zásadní proměny. Spíše posuny v pozitivním slova smyslu. Například ubývají představení, která nám jako divákům, nemají co dát. Zároveň sleduji vývoj jednotlivých souborů a těší mě, že na sobě pracují, chodí na semináře a další rok vždy překvapí svým zlepšením. Například liberecký soubor Divadla na kliku letos dokázal, že semináře a festivaly mají opravdu smysl. Když jsou lidé ochotní nad věcmi přemýšlet a pracovat na sobě, tak je pak radost vidět, jak se jim daří.

Jak vůbec vypadá v Jablonci nad Nisou a Liberci amatérské loutkařské podhoubí?

Je to malý region a v podstatě se všichni známe. Zároveň si každý razí svoje: Zpěváček klasické marionety, Divadlo na kliku přijde pokaždé s něčím novým, Čmukaři z Turnova jsou žijící legendou a pak jsem tam já, který si ze všeho dělá legraci.

Na Loutkářské Chrudimi vystupují jak amatérské, tak profesionální soubory. Vnímáte z pozice amatérského loutkáře nějaké napětí mezi profesionální a neprofesionální scénou?

Vlastně mě překvapuje, že tahle otázka zaznívá tak často. Asi mám velké štěstí, protože podobné napětí necítím. Dokonce se mi občas stane, že si mě profesionálové pozvou mezi sebe a na jejich přehlídkách vystupuji jako host v doprovodném programu. Pokaždé jsem se setkal se vstřícným uvítáním. Vzájemné vztahy vidím pozitivně a rozhodně nemám pocit, že by profesionálové amatéry pohrdali.

Zvažoval jste někdy studium a dráhu profesionálního loutkáře? Přece jen se v tomto oboru pohybujete už dlouho.

Zvažoval, ale za prvé jsem líný a málo ochotný studovat a za druhé bych přišel o svobodu, kterou my amatéři máme. Nastoupit do profesionálního souboru by pro mě bylo to samé, jako když jsem dřív pracoval ve fabrice. Volnost spojená s tím, že si všechno dělám po svém, je pro mě to nejdůležitější.

Výrazným prvkem ve vašich inscenacích je hudba. Zmiňoval jste, že se realizujete v několika kapelách. Jaké místo má muzicírování ve vašem životě?

Momentálně jsem součástí dvou kapel: v jedné zpívám a hraju na basovou kytaru a v druhé mi zbyla hlavně ta basovka. Hrajeme s kamarády a realizujeme se především proto, že nás to baví. Miluju blues, a tak hrajeme blues. Přispívám i texty. Pak mám také svou „mikrodráhu“ folkového písničkáře.

Na svých stránkách uvádíte, že všechny vaše inscenace jsou pro děti od osmi let. Nezajímá vás i mladší publikum, nebo máte pocit, že váš divadelní jazyk míří spíše až na starší?

Myslím, že moje razance není úplně snesitelná pro mateřinky. Ani nemám v plánu se do divadla pro nejmenší pouštět. Vnímám to jako příliš velkou zodpovědnost. Malé děti by asi nepochopily můj cynismus a ironii. Takhle mi to vyhovuje a nerad bych se vrhal do něčeho, co bych neuměl. Je pravda, že ti nejmenší mě vídají docela často a zatím všichni přežili, ale pořád jsem přesvědčen, že moje tvorba míří spíše za staršími.

Poslední dobou se často mluví o krizi českého loutkářství. Tradice se pomalu vytrácí, do popředí se dostává objektové divadlo a podobně. Vnímáte, že klesá zájem o loutkové divadlo a postupně se z něj stává pouze zábava pro děti?

Nevnímám aktuální situaci jako krizi. Samozřejmě se všechno neustále vyvíjí. Něco se vrací, něco končí a přicházejí nové věci. Na Loutkářské Chrudimi to slyším nejčastěji od personálu a uvaděček: Tak kde jsou tam ty loutky? Pokud někdo přijde na Hurvínka a vidí hru se zástupnými předměty nebo maskami, může být zklamán. Takový styl divadla je těžké dostat mezi laickou veřejnost. Ale co víme, třeba si tady za třicet let sedneme a všichni budou nadšeně hrát s klasickými marionetami. Vnímám to zkrátka jako přirozený vývoj.

Loutkář 3/2019, s. 85–87.