Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: O festivalech ze všech stran

Nezbytnou součástí divadelního světa jsou přehlídky a festivaly, kde se setkávají, konfrontují i vzájemně inspirují různé divadelní estetiky. Jsou místem setkání laiků i odborníků, praktiků i teoretiků, a hlavně všem milovníkům divadla umožňují navazovat přátelství a rozvíjet – často mezinárodní – spolupráce.

S kým jiným o festivalech diskutovat než s ředitelkami a řediteli významných mezinárodních festivalů (a v případě první šestice zároveň členů specializované loutkářské komise UNIMA) Louisou Lapointe (Kanada, Festival de Casteliers), Anne-Françoise Cabanis (Francie, Festival Mondial des Théâtres de Marionnettes), Annette Dabs (Německo, FIDENA), Ullou Dengsøe (Dánsko, Festival of Wonder), Stanislavem Doubravou (Mateřinka), Blairem Thomasem (USA, Chicago International Puppet Festival), Eveline Gfeller (Švýcarsko, Figura) a Danielou Jirmanovou (Spectaculo Interesse). S většinou z nich jsem se samozřejmě seznámila právě na divadelních festivalech!

S čím vším se potýkáte při přípravě festivalu? Jaké jsou podle vás největší limity při plánování jeho nového ročníku?

Stanislav Doubrava: Dovolím si začít. Zásadní limity při přípravě Mateřinky vidím dva a oběma přikládám podobnou váhu. První – ale klidně i druhý – je finanční a druhý – klidně i první – je obsahový. Peníze se často vyřeší snáze než náplň programu, který by měl sledovat hlavní festivalový cíl, tedy předvést současný stav profesionálního loutkového divadla pro děti předškolního věku. V Česku bohužel nevzniká mnoho kvalitních inscenací a ve srovnání s vybranými zahraničními soubory je to pak hodně poznat. Dvouletá periodicita konání Mateřinky je sice prospěšná, ale i tak bývá výběr obvykle částečný kompromis, nezřídka vedený snahou festivalu o jisté „povzbuzení“ nadějných tvůrčích pokusů.

Louise Lapointe: Souhlasím s tou finanční stránkou věci. Nejúnavnější částí přípravy festivalu je určitě vyplňování řady žádostí o granty, abychom měli dostatek peněz na takovou akci, jakou bychom chtěli uspořádat. Asi největším problémem pro náš Festival de Casteliers je určitě i vzdálenost mezi Evropou a Severní Amerikou. Doprava umělců a kulis často stojí víc než jejich honorář. To je velmi problematické v případě velkých inscenací, ale ani u malých to není jednoduché.

Ulla Dengsøe: V Dánsku je situace podobná. Neustále žádáme domácí i mezinárodní nadace o prostředky, abychom mohli pozvat umělce, které chceme, a uspořádat workshopy, kurzy nebo výstavy. Je skvělé, když se to povede, ale zabere to, jak už zaznělo, spoustu času.

Daniela Jirmanová: Je to tak, největší limit je vždycky finanční. V případě Spectacula Interesse se všechno točí kolem toho, jak štědrý bude náš zřizovatel, kraj a ministerstvo kultury. A i přesto, že jsme například letos dostali na festival poměrně vysokou částku a měli jsme pocit, jak jsme na tom dobře, museli jsme nakonec některé projekty z finančních důvodů zrušit. Se všemi ostatními problémy se podle mě dá, jak už tu ostatně také zaznělo, více či méně úspěšně vypořádat.

Annette Dabs: Shánění financí je skutečně velký úkol, protože třeba v případě FIDENY máme danou předem pouhou jednu pětinu rozpočtu. To znamená, že celé měsíce nedělám nic jiného, než vyplňuji žádosti. Ale ještě bych ty stesky ohledně financí doplnila o jeden faktor, s nímž bojujeme my, a to je fakt, že nemáme vlastní divadlo. Jsme tudíž závislí na partnerech, kteří nám mohou nabídnout svou scénu a kvůli festivalu FIDENA zastavit svůj běžný provoz i zkoušky. Náš program se v průběhu let natolik rozrostl a rozšířil i do okolních měst, že dnes potřebujeme při připravování festivalu pomoc dvanácti ředitelů divadel v pěti městech.

Eveline Gfeller: S prostorem se potýkáme i my – naší největší překážkou je hledání místa, protože festival Figura také nemá vlastní budovu. Baden je malé město, které má jenom pár divadelních scén, takže musíme pro loutkové divadlo často upravovat i prostory, jako jsou staré průmyslové haly nebo školní tělocvičny. To je dost složité a finančně nákladné. Leckdy začínáme každé dva roky od nuly, protože se třeba prostory, které jsme dřív využívali, renovují, jako například naše největší jeviště Kurtheater Baden, nebo se v čase festivalu vyžívají na něco jiného, jako jsou třeba zkoušky ve školách.

Blair Thomas: Nezastírám, že i v případě našeho festivalu je velkým problémem nedostatek peněz. Kulturní kontext v Chicagu vypadá tak, že 80 procent našeho celkového rozpočtu musíme získat od nadací a individuálních dárců. Veřejná podpora festivalů umění je navíc poměrně vzácná – jen asi 4–6 procent našeho rozpočtu je financováno vládou a zbytek pokrývají prodeje vstupenek. Naše možnosti získat nějaký grant jsou konečné a dobře známé. Počet individuálních dárců je teoreticky neomezený, ale oslovit je trvá spoustu času. Řekl bych ale, že nás při plánování mnohem víc omezuje nedostatek kreativního uvažování. Na vzniku našeho festivalu spolupracujeme s více než dvaceti různými organizacemi, jako jsou muzea, univerzity a konzuláty. Kreativní uvažování proto znamená takovou spolupráci s partnery, abychom vylepšili vnímání loutek veřejností, rozšířili jejich publikum a nabídli jevištní prezentaci, kterou bychom sami nikdy připravit nedokázali. Musíme překonat naši organizační deprimovanost a nestabilitu, abychom vytvořili něco krásného a inspirujícího. Náš festival musí být odvážný, aby se v kulturní krajině Chicaga prosadil. To někdy vyžaduje velkou extravagantní show a jindy jednoduché představení jednoho herce; na nás je, abychom věděli, kdy je čas na co.

Anne-Françoise Cabanis: To je ono: nejdůležitější je zůstat otevřený vůči všem novým projektům a inscenacím, sledovat, jak se umělci i soubory vyvíjejí, a zkoumat pojetí loutky v současném světě. Právě tahle část vedení festivalu je naprosto fascinující, neboť člověku umožňuje mít nejčerstvější přehled o tom, kam umělci aktuálně směřují, a zároveň vnímat souvztažnost s ostatními uměleckými obory i s tím, co se ve společnosti děje. Dokud sníme, překážky neexistují.

Preferujete na svém festivalu dramaturgii zacílenou na konkrétní téma, nebo sledujete spíše aktuální trendy a je vaším cílem je publiku uceleně představit? Nebo máte jinou koncepční vizi?

Stanislav Doubrava: Dramaturgie Mateřinky se celkem prozaicky snaží zachytit aktuální stav české tvorby pro nejmenší děti, takový, jaký vznikl v období mezi ročníky. U zahraničních souborů netrváme striktně na období posledních dvou let, spíše přivážíme to, co je podle nás nové, zajímavé, inspirativní pro tvůrce a obohacující domácí diváckou zkušenost.

Eveline Gfeller: My na Figuru zveme výhradně jenom inscenace, které nás něčím inspirují – obsahem nebo stylem. Samozřejmě nás také zajímají současné trendy, žádným tématem se ale neřídíme. Většinou se nicméně ukáže, že když dáme celý program dohromady, objeví se v něm dvě až tři základní témata, která loutkáře zjevně ten rok trápí.

Annette Dabs: V tomto ohledu mám stejnou zkušenost: když se nám podaří zajistit nejvýznamnější inscenace do nového ročníku, vždycky se ukáže, že mají všechny něco společného. Většinou je to něco aktuálního nebo nějaké téma, které mě zjevně zajímá, protože jinak bych je nevybrala. Takže se nad touto souvislostí zamyslím a nějak ji pojmenuji. Tento pracovní název mi pak pomáhá při dalším výběru z mnoha výborných inscenací z celého světa. Také může sloužit jako taková skrytá červená nit, která se táhne celým programem. Někdy stejný název využijeme i pro různé aktivity v doprovodném programu. Vloni to bylo například slovo „odpor“. V takovém případě už tento koncept není skrytý, ale zveřejněný společně s názvem FIDENA. Nikdy to ale nebereme příliš fanaticky. Každý rok se najde několik inscenací, které s hlavním tématem nijak nesouvisejí, ale stejně je musíme uvést, protože jsou velmi kvalitní a originální.

Louise Lapointe: U nás to funguje tak, že při dramaturgických přípravách Festival de Casteliers spolupracujeme s šestičlenným uměleckým výborem. Scházíme se dvakrát do roka a probíráme, které inscenace jsme viděli a které bychom chtěli zařadit do programu. Poslední slovo mám vždy já jako umělecká ředitelka. Obvykle se snažíme nabídnout ucelený přehled aktuálních trendů a inscenace vybíráme především na základě kvality a originality. A jak už naznačili kolegové, také nám se stává, že poté, co vybereme většinu programu, v něm většinou vykrystalizuje nějaké téma, které můžeme dál rozpracovat. Jenom jednou za 15 let se stalo, že jsme začali od tématu. To bylo v roce 2018, kde jsme se rozhodli věnovat jeden ročník loutkářství Severní Ameriky (Mexiko, USA, Kanada a Nunavik). Ale i v tomto případě naše rozhodnutí vycházelo z několika skvělých nabídek, které jsme během let dostali, a vzácné příležitosti je všechny propojit dohromady.

Anne-Françoise Cabanis: Ani já nejsem příznivkyní jednoho specifického zaměření, protože se tím zužuje programové spektrum. Raději volím z širší palety trendů.

Daniela Jirmanová: Osobně bych zacílení na konkrétní téma u poměrně velkého festivalu, jakým je Spectaculo Interesse, vnímala dokonce jako omezující. Mým hlavním cílem jako dramaturgyně je poskládat festivalový program tak, aby vynikla pestrost a různorodost loutkového divadla, a vzhledem k tomu, že se soustředíme především na produkci posledních dvou let, ony trendy a aktuální témata se objeví vlastně samy. V současné době například asi ani není možné nemít v programu inscenaci pracující s tématem migrace, anebo inscenaci využívající moderních technologií, v níž tvůrci objevují úplně nové možnosti, prostředky a postupy loutkového divadla. Ačkoli je tento trend zrovna ve fázi, kdy provokuje k tázání se, co ještě je a co už není loutkové divadlo, je tak silný a spousta umělců je jím natolik okouzlena, že považuji za správné přinést divákům alespoň menší ochutnávku.

Ulla Dengsøe: Vidím, že jsem v menšině, protože náš Festival of Wonder své téma každoročně má – pro letošní rok je to „Divadlo o životě a smrti“. Technicky to u nás funguje tak, že u zahraničních souborů je naším cílem předvést experimentální a inovativní inscenace, které se ještě v Dánsku nehrály a mohou diváky i účastnící se divadelní soubory inspirovat. Zároveň také nabízíme vybranou loutkářskou klasiku. Neustále sledujeme, co se na dánské a mezinárodní scéně loutkového divadla, divadla objektů a vizuálního divadla děje, a profil festivalu tomu přizpůsobujeme.

Blair Thomas: Naše dramaturgie je navíc determinovaná ještě jedním faktorem. Navzdory tomu, že ve Spojených státech žije 327 miliónů lidí, žádný jiný festival podobného rozsahu zde neexistuje a těch menších je jenom asi pět. Diváci vnímají loutkářství jako periferní uměleckou formu bez valné hodnoty. Dlouhodobě se proto snažím vychovávat publikum z řad milovníků umění, kteří k této formě ovšem přicházejí s minimálními zkušenostmi se současným loutkářstvím. Diváci v Chicagu mají na divadelní inscenace vysoké nároky, v nichž na první místo kladou vyprávění příběhu, prokreslené postavy a silnou dramaturgii. Jako základ našeho festivalu proto vybírám delší loutkové inscenace, které tyto standardy naplňují. Zároveň ale hledám pro zpestření takové, které jsou nějak spojeny s tradičními a rituálními kořeny tohoto umění. Diváci tak postupně seznamuji s neznámými podobami loutkářství.

Na to s dovolením hned navážu otázkou. Kdo jsou tedy návštěvníci vašeho festivalu? Cílíte především na sezvané hosty z domova i zahraničí, tedy odborné akreditované publikum, nebo je pro vás stěžejní hrát především pro obyvatele vašeho města a regionu? Jak máte tuto problematiku vybalancovanou?

Anne-Françoise Cabanis: Začnu s odpovědí, protože postavení našeho Festival Mondial des Théâtres de Marionnettes je v tomto ohledu trochu výlučné – obecně je považován za „the place to be“ pro celou loutkářskou komunitu na národní i mezinárodní úrovni, letos například čekáme zvýšený počet účastníků z Asie. Uvědomujeme si i důležitost ekonomického rozměru festivalu – soubory se sem v podstatě přijíždějí „prodat“ a připravit svá turné, dramaturgové k nám naopak jezdí vytipovávat a nakupovat nová představení. Jinými slovy není určen jedinému cílovému publiku a naším posláním je seznámit s uměním loutkového divadla především v jeho současné podobě co nejvíc diváků, zejména profesionálů.

Daniela Jirmanová: My v Ostravě tedy, jak bylo v otázce řečeno, balancujeme a dokonale vybalancováno asi nebudeme mít nikdy. Byla bych ráda, kdyby festival pomohl přitáhnout k loutkovému divadlu pozornost i těch obyvatel našeho kraje, kteří možná ani netuší kupříkladu takové základní věci, jako že loutkové divadlo nerovná se pouze dětské divadlo, jak už tady také zaznělo. Skladba publika jednotlivých inscenací je ale do značné míry ovlivněna vnějšími okolnostmi – na představení hraná v komorních prostorách se vejde málo lidí, tudíž se takřka beze zbytku zaplní akreditovaným publikem. Na hlavní scéně je to zhruba půl na půl – odborné publikum i veřejnost, tedy školky a školy. A vždy se snažíme nabídnout alespoň jeden velký projekt, který bude moci navštívit opravdu široké spektrum diváků. V takových případech je ale pochopitelně důležité, aby to bylo něco lákavého, co působí už během propagace bombasticky. Ryze umělecké projekty by bohužel nepoučené diváky asi spíš odradily. Kdyby zhlédnutí takové lehce komerčnější produkce přilákalo k loutkovému divadlu alespoň několik nových diváků, bylo by to skvělé.

Annette Dabs: Náš festival se koná již více než šedesát let a jeho publikum se proto vyvíjelo přirozeně v rámci našeho města a regionu, ale i mezinárodně. I tak ale trávíme spoustu času přemýšlením nad tím, jak oslovit veřejnost, která je umění méně nakloněna nebo pro kterou je těžké si koupit lístky. Zároveň cíleně zveme odborníky ze zahraničí, abychom si vytvořili kontakty s organizátory, kurátory i umělci z jiných kontinentů, kteří často sami nemají mnoho prostředků. Návštěvnický program spolu se třemi velkými setkáními komise pro mezinárodní festivaly UNIMA a loňským setkáním exekutivy UNIMA pomáhají šířit renomé FIDENA, Bochumi a Německa po celém světě.

Blair Thomas: Oproti šedesátileté FIDENĚ je náš festival opravdu mladý, takže se zaměřuji především na budování divácké základny z Chicaga a nejbližšího okolí. Mezi nimi pak hledám individuální mecenáše, kteří by mohli festival udržet naživu v rámci klasické pyramidové struktury, kde máte hodně malých dárců dole a pár velkých dárců nahoře. V zemi, která se rozhodla své obrovské bohatství investovat kamkoliv jinam než do umění, jinou možnost nemám. Pokud neuspějeme, tak za deset let v Chicagu žádný loutkový festival nebude. Aktuálně nemáme kapacity na to, bychom mohli připravit program pro sezvané odborné hosty, ale pokud mě někdo osloví, snažím se jim vyjít vstříc. Naší prioritou je ale místní publikum.

Ulla Dengsøe: Každý ročník Festival of Wonder navštíví skupina vybraných ředitelů festivalů z jiných zemí a čeká je společné setkání, kde mohou představit své aktivity s cílem inspirovat diskuse a networking. Jinak je naše publikum taktéž místní – na každý festival nám přijede asi 12 000 diváků, půl na půl děti a dospělí. Víc lidí se do divadel v Silkeborgu totiž stejně nevejde a všechna představení jsou vyprodaná. Kdybychom na to měli místo a peníze, mohli bychom jich nabídnout mnohem víc. Publikum je.

Louise Lapointe: I náš festival je zaměřen na místní publikum – Festival de Casteliers totiž vznikl přímo z popudu loutkářů v našem městě, kteří chtěli uspořádat akci věnovanou loutkovému umění. V průběhu let jsme zjistili, že ačkoliv profesionální loutkáři chodí dál, přidává se k nim stále více dětí i dospělých z řad obyvatel našeho města a široké veřejnosti. Tuhle sounáležitost mezi festivalem a městem chceme dále rozvíjet a zaměřujeme se na ni. Zároveň na každý ročník zveme více než 30 hostů, kteří jsou sami organizátory festivalů v Kanadě, USA a v zahraničí. Vybíráme výjimečné mezinárodní inscenace pro děti i pro dospělé a mimořádně kvalitní nové inscenace z naší země.

Ale naprosto souhlasím s Ullou, že jsou festivaly také velmi důležité proto, že nabízejí možnost setkávání mezi umělci, organizátory a nadšeným publikem. Je proto nezbytné jim dát příležitost a prostor pro to, aby se mohli před představením a po něm sejít, a vytvářet potenciál pro setkávání lidí z různých zemí a organizací. Myslím si, že to má na dobré jméno festivalu stejně významný dopad jako samotný program.

Jak je na tom s diváckou adresou úzce specializovaná Mateřinka?

Stanislav Doubrava: Festivalovými návštěvníky Mateřinky jsou pochopitelně primárně ti, kterým je určen, tedy děti předškolního věku. Jsou z Liberce a okolí, festival ale v posledních ročnících úspěšně vysílá svá představení i do jiných měst v kraji. Zahraniční pozorovatelé, kteří bývají vždy alespoň ze tří kontinentů, jsou pravidelnými a vítanými hosty, ale cílovou skupinou pochopitelně nejsou. To, že před mnoha lety festival objevili a že se vracejí, je důkazem jeho originality, kvalitního a pestrého programu, který je v evropském prostoru ojedinělý. S radostí lze konstatovat, že přijíždějící odborníci vnímají Mateřinku jako výjimečnou a krásnou akci a dávají to do zpráv ve svých zemích patřičně najevo.

Louise Lapointe: Reflexe je vůbec poměrně podstatná. Je důležité program každého ročníku dobře vyvážit a mezi inscenace a další aktivity dát dost času právě na reflexi. Náš festival umožňuje divákům zhlédnout úplně všechno. Největší chyba, kterou jsem jeden ročník udělala, byla, že jsem za sebe dala několik inscenací, mezi nimiž nebylo dost času si je promyslet a ocenit jejich přínos.

Eveline Gfeller: Já bych se ještě vrátila k té otázce ohledně publika. Naším hlavním cílem je nabídnout fascinující mnohotvárný festival pro místní, regionální a celostátní publikum. Na každý festival přijede asi sedm tisíc diváků. Protože jeho součástí jsou i venkovní představení hraná zdarma v ulicích Badenu, oslovujeme i publikum, které do divadla jinak chodí jen málo nebo vůbec. Samozřejmě máme velký zájem o odborné publikum ze Švýcarska i ze zahraničí. Na jednu stranu jejich příjezd zvyšuje reputaci našeho festivalu v příslušných kruzích i mezi sponzory a na druhou stranu je pak pozvání na festival Figura ještě zajímavější pro umělce, protože pro ně může být vstupenkou na další festivaly.

Opět bych na vaši odpověď lehce navázala. Festivaly mohou také stát u zrodu loutkářských hvězd. Uvedu příklad z českého divadelního světa, který Daniela jistě potvrdí. Na festivalu Spectaculo Interesse na sebe v roce 2005 velmi výrazně upozornil tehdy začínající Duda Paiva a získaná hlavní cena festivalu mu pak otevřela dveře do světa. Máte ze své vlastní praxe podobný příklad, kdy váš festival posloužil pro jakýsi talent scouting?

Stanislav Doubrava: Určitě, a uvedu také příklad. Už deset let pravidelně zveme Theatre de Spiegel z belgických Antverp, které u nás pravidelně získává ceny a patří k nejuznávanějším v dětské divadelní tvorbě nejen v Evropě. Jejich inscenace Bramborry, kterou vytvořil Karel van Ransbeeck se světově proslulou malířkou Květou Pacovskou, byla uvedena na Mateřince 2009. Ředitel festivalu Méli’môme v Remeši Joël Simon jí následně otevřel dveře do Francie, kde byly odehrány tři stovky představení a Theatre de Spiegel se stalo pojmem v divadle pro nejmenší. Rovněž české soubory, a nemyslím jen na Naivní divadlo Liberec, mohly se svou tvorbou i díky Mateřince následně zazářit v zahraničí. Pokud zní otázka směrem ke konkrétním jednotlivcům, za všechny jsou to Vítek Peřina, Michaela Homolová, Robert Smolík, Marek Bečka, Jiří Adámek a další.

Annette Dabs: Myslím si, že to je velmi těžká otázka. I kdybych jich chtěla vyjmenovat jenom pár, za šedesát let dějin festivalu a díky práci mých předchůdců jsme takových objevů učinili mnoho. A nebyli to jenom mladí umělci, kteří po pozvání na FIDENA získali smlouvy s dalšími mezinárodními festivaly, ale také umělci z dalekých zemí, jejichž tvorba by jinak zůstala neznámá. Zároveň nesmíme zapomínat ani na nové trendy v rozvoji naší divadelní formy a formátů, jako jsou divadlo pro nejmenší, divadlo objektů, divadlo materiálů, loutkové divadlo s roboty a digitálními médii, jež často začínaly právě v Bochumi. Máme ale také řadu báječných kolegů, kteří by mohli oprávněně tvrdit totéž o vlastních festivalech.

Blair Thomas: Přiznám se rovnou, že žádné nové talenty jsme pro svět zatím neobjevili. Ale několika evropským umělcům, jako třeba Plexus Polaire, jsme otevřeli cestu na americký trh. To mi udělalo velkou radost, protože to, co dělá Yngvild Aspeli, je skvělé a zaslouží si podpořit.

Louise Lapointe: Ani my v Montrealu takhle zářný příklad, jako je dnešní loutkářská hvězda Duda Paiva, sice nemáme, ale Festival de Casteliers napomohl realizaci několika úspěšných koprodukčních projektů mezi soubory z Québecu a ze zahraničí. Jedním z nich byla inscenace Pomme, kterou spolu vytvořily québecké Théâtre des Petites Âmes a francouzský soubor Garin Trousseboeuf. Festival také pomohl Magali Chouinardové a její sólové inscenaci White Woman (Bílá žena), s níž objela celý svět.

Ulla Dengsøe: Já budu v odpovědi trochu osobní: když jsem poprvé viděla hrát Nevilla Trantera Salome, pochopila jsem stejně jako všichni naši diváci, co loutkové umění dokáže. Od té doby jsme na Festival of Wonder pozvali všechny jeho inscenace; také u nás proběhla jeho masterclass a výstava jeho obrazů v Centru umění Silkeborg Bad. Totéž platí pro Divadlo bratří Formanů. Jejich inscenace od Barokní opery přes Obludárium až po Deadtown jsme uváděli k velké radosti dánského i mezinárodního publika a obvykle si vysloužily potlesk vestoje. Stojí za to připomenout, že jejich Nachové plachty, vytvořené pro Prahu jako evropské město kultury v roce 2000, vycházely z krátké inscenace, kterou nastudovali pro naše pódium na dřevěné lodi Georg. Bohužel dánské plavební úřady nepovolily lodi Tajemství vstup do dánských vod, takže jsme u nás Nachové plachty představit nemohli.

Anne-Françoise Cabanis: Zrovna ten zmiňovaný Neville Tranter je velká hvězda, která se zrodila u nás v Charleville, a jiní si tu zdokonalili pověst, jako třeba Ilka Schönbein, Turak a za mladou generaci například Alice Laloy, Théâtre de l’Entrouvert nebo Plexus Polaire.

Zmínila jste nastupující loutkářskou generaci. Dostává v programech vašich festivalů cíleně šanci, třeba v nějaké zvláštní programové řadě?

Ulla Dengsøe: Při přípravě každého ročníku Festivalu of Wonder se vždycky objeví nadějní loutkáři ze zahraničí, kteří požádají o možnost u nás vystoupit. Téměř vždy jim vyhovíme. Budu konkrétní: například roce 2015 se na nás takhle obrátila mladá anglická loutkářka Rebecca Caputo s nabídkou, že by u nás pracovala jako dobrovolnice. Dostala roli loutkovodičky v týmu s osmi dalšími českými loutkáři. Společně vedli sedmimetrovou loutku, kterou Formani vytvořili pro zahájení akce Plzeň – evropské město kultury 2015. Když jsme na první zkoušce viděli, jak se loutka dala do pohybu, bylo to velice dojemné. Každý večer se na Poetické setkání v měsíčním světle, jak se tato speciální inscenace vytvořená s velkou loutkou pro Silkeborg jmenovala, scházelo více a více lidí. Od té doby Rebecca Caputo vytvořila řadu vlastních inscenací pro své divadlo v Anglii i v Dánsku a hostovala v dánském divadle Reflection. Letos zveme na náš festival dva mladé argentinské loutkáře, jejichž cestu k nám sponzorujeme. Pro festival je velmi důležité, aby loutkové umění dál existovalo a předávalo se z generace na generaci.

Louise Lapointe: U nás si o to zapojení mladá generace vlastně řekla sama. Před šesti lety chtěla skupina mladých loutkářů využít Festival de Casteliers jako příležitost pro prezentaci vlastní práce. Proto založili svůj off-festival, OUF! Naše organizace jsou na sobě sice formálně nezávislé, ale úzce spolupracujeme na rozdělování dostupných prostor, ladíme navzájem časové harmonogramy a zajišťujeme, že se nic nepřekrývá. OUF! neboli Festival Off de Casteliers rozhodně pomáhá objevovat nové talenty a náš Festival de Casteliers přitom na jednu stranu využívá a na druhou stranu mu pomáhá. Přímým a báječným vedlejším důsledkem Festivalu de Casteliers je to, že pomohl k vytvoření Maison internationale des arts de la marionette v montrealské čtvrti, kde festival vznikl a kde se koná dodnes. Tím zdůrazňujeme, že festival se pevně váže ke konkrétnímu divadlu a konkrétnímu městu. Tohle zakotvení je významná součást jeho úspěchu a posiluje jeho reputaci a zároveň také pomáhá při rozvoji dalších projektů.

Jak se díváte na praxi jednotlivců i souborů, kteří příliš nehrají pro běžné publikum, ale přejíždí téměř výhradně z festivalu na festival a této praxi uzpůsobují i to, jaké inscenace tvoří? Napadá mě, jestli to není dáno tím, že na festivalech je znatelně početněji zastoupena ambiciózní, závažná tvorba pro dospělé než ta pro děti, která se ovšem v „normálním“ provozu špatně prodává?

Daniela Jirmanová: Z pohledu organizátora festivalu je především spolupráce s takovými umělci a soubory mnohem jednodušší. Kamenná divadla hrají ve svém divadle pro své publikum a během sezóny by se mohla festivalu účastnit jen s organizačními obtížemi. My jsme kupříkladu při plánováni letošního ročníku festivalu měli největší problém s českými divadly, jelikož dvě z nich mají v termínu, kdy je potřebujeme, generálkový týden. A z pohledu tvůrce – ano, je to opravdu tak, že skutečně umělecky ambiciózní projekty jsou nejvíc doceněny na festivalech, ale jako běžnému repertoárovému kousku se jim většinou příliš nedaří. Když o tom přemýšlím, uvědomuju si, že i já coby divadelní dramaturg mám v hlavě při uvažování nad tím, co nového nastudovat, dvě škatulky – provozní, tedy pravděpodobně nefestivalové, a takzvaně festivalové, to jest zřejmě jen na pár repríz. Ale takové rozlišování je scestné a festivalový trhák se může stát i ze zdánlivě běžné inscenace pro školy, připraví-li se poctivě, jak dokládá hned několik příkladů třeba z Liberce či Plzně.

Blair Thomas: Protože taková možnost v Americe neexistuje, žádné takové „provozní“ dilema nevnímám. Místní umělci, kteří připravují náročné inscenace pro dospělé, na nich často pracují řadu let, a když budou mít štěstí, odehrají ji tak na půl tuctu jevišť, a to je všechno. Tyto podmínky loutkáře dost odrazují nebo jim přímo brání v práci.

Ulla Dengsøe: Myslím, že na tuhle otázku se těžko hledá obecně platná odpověď. Z toho, co už bylo řečeno, jasně vyplývá, že každý festival je jiný, má jiné publikum a jiný cíl. Na Festival of Wonder jsou inscenace pro děti a inscenace pro dospělé namíchány půl na půl. Představení pro děti musí být v dánštině nebo beze slov, případně mohou být simultánně tlumočená. To znamená, že je všechny musím vidět naživo předem, stejně jako inscenace pro dospělé. Pro Festival of Wonder je podle mě klíčové to, abychom své diváky, ať už dětské, nebo dospělé, opravdu oslovili. Je potřeba se dostat k jejich duši a nabídnout jim zážitek, který dlouho nezapomenou – nebo možná nezapomenou nikdy.

Louise Lapointe: Je pravda, že festivaly umožňují představit vyhraněnější inscenace a že festivalové publikum je často ochotné objevovat něco nového. U většiny souborů a inscenací, které zveme, bych si ale přála, aby mohly zůstat déle nebo zavítaly i během sezóny.

Annette Dabs: Jak už říkala Ulla, v každé zemi jsou podmínky trochu jiné. V některých zemích je loutkových divadel mnoho a tím pádem i řada příležitostí pravidelně hrát mimo festivaly. V Německu máme řadu velkých divadel, nezřídka státních, která hrají jenom činohru nebo operu. Jenom velmi málo scén v Německu nabízí prostor pro loutky a čistě loutkových divadel je pouhá hrstka. Proto jsou naši umělci a loutkové soubory na festivalech často existenčně závislí. Takže dojem, že se na německých loutkových festivalech hraje hodně inscenací pro dospělé, je částečně oprávněný, ale přehlíží přitom, že v Německu máme řadu malých festivalů, které mají v programu téměř výhradně inscenace pro děti. Já osobně hledám „nejlepší“ inscenace pro děti se stejnou vervou jako inscenace pro dospělé. Další problém ale je, že naše školy aktuálně čelí značnému nedostatku učitelů, což je skandální – naši politici tenhle problém strašlivě zaspali už před mnoha lety, takže nemůžeme očekávat, že by do našich divadel chodily velké dětské skupiny, což počet inscenací pro děti v programu dál snižuje.

Eveline Gfeller: Umělci, které zveme na festival Figura, hrají převážně pro obyčejné publikum. Ve Švýcarsku ale stále bojujeme s předsudkem, a už to tu také zaznělo, že loutkové divadlo je pouze pro děti. I u nás vzniká mnohem víc loutkových inscenací pro děti než pro dospělé. Mnohem lépe se prodávají, a proto se dají hrát mnohem častěji. Ve Švýcarsku je také jenom málo dramaturgů, kteří se loutkovému divadlu pro dospělé věnují. Mezinárodní festivaly jsou proto příležitost takové inscenace uvádět a nastudovávat další. Bez této možnosti by možná vůbec žádné nevznikaly.

Anne-Françoise Cabanis: Ano, umění loutky se i v dnešní době propaguje obtížně. Domnívám se, že vystupovat výhradně na festivalech není řešením. Všechny inscenace přece vznikají proto, aby ožívaly a střídaly se na co největším počtu jevišť. Je ale pravda, že některé příliš vyhraněné či inovativní inscenace se uplatní jen v rámci festivalů. Bojujme tedy všichni společně za to, aby se to změnilo a loutky pro dospělé našly své místo a své uplatnění na všech scénách a ve všech distribučních sítích!

To je opravdu velký závazek… Ale posuňme se dál. Na některých festivalech, a jsou to především ty v zemích bývalého východního bloku, bývá zvykem ustanovit odbornou festivalovou porotu a po skončení festivalu rozdat účinkujícím ceny. Jak se na tuto praxi díváte? Má to podle vás ještě dnes smysl?

Stanislav Doubrava: Otázka porot a oceňování je diskusní téma, které nebere konce. Mateřinka a několik dalších festivalů jako Skupova Plzeň nebo Spectaculo Interese tuhle praxi drží a já jsem přesvědčen, že správně. Kromě podpory kvalitních tvůrců – kteří ocenění přijímají někdy s lehkým despektem, někdy s upřímným potěšením, ale vždy je následně uvádějí ve svém osobním portfoliu –, se díky cenám daří udržovat a zvyšovat zájem médií, která na zprávy z oboru loutkového divadla obvykle nereagují. I když není vždy snadné získat prostředky na ceny, snažím se, aby diplom mohla doprovázet alespoň symbolická finanční odměna.

Žádná porota by určitě neměla sloužit jen jako ad hoc uskupení k rozdání cen. Zkušenost potvrzuje, že při dlouhodobější spolupráci s jednotlivými přizvanými odborníky lze vysledovat a kontinuálně pojmenovávat vývoj festivalu i problémy oboru. A to by měl také být jeden ze zásadních cílů práce porot.

Eveline Gfeller: I náš festival uděluje ceny – v roce 2020 na 14. festivalu Figura udělí rada kantonu Aargau již devátou cenu Grünschnabel (Zelenáč). Tato cena spojená s odměnou 10 000 švýcarských franků se uděluje mladému divadelnímu souboru, který začíná s profesionální tvorbou a který originálně pracuje s loutkami a objekty. Je pro nás zajímavé a velmi potěšující vidět, že někteří bývalí účastníci této soutěže, jako byli Plexus Polaire z Francie, belgičtí Cie. Karyatides, Rakušan Nikolaus Habjan nebo Ariel Doron z Izraele, jsou dnes mezinárodně velmi úspěšní. Myslím si ale, že zrovna tito umělci by pozornost pořadatelů ostatních festivalů přitáhli i bez toho. Je ale možné, že naše cena jejich kariéru trochu urychlila. Budu ale upřímná, když zveme na festival nějakou inscenaci, tak nás po pravdě žádné ceny nezajímají. Názory na to, co si cenu zaslouží a co ne, se mezi jednotlivými zeměmi a festivaly velmi liší. Naše cena Zelenáč je proto jiná – má za cíl podpořit umělce, které bychom na našich častých cestách na zahraniční festivaly jinak neobjevili. Na tuto cenu upozorňujeme mezinárodně a umělci a umělecké soubory do ní mohou svou aktuální inscenaci přihlásit. Vedení festivalu spolu s programovou skupinou pak z vybraných přihlášek vybere 4–7 inscenací, které na festival pozveme. Samozřejmě jim zaplatíme dopravu, hotel a stravování i malý honorář. Odborná porota pak z nich vybere jednu inscenaci, která si odveze cenu 10 000 franků. Takže ta cena neznamená jenom čest a slávu! Na jednu stranu my jako organizátoři tyto peníze využijeme na to, abychom podpořili nové divadelní soubory, a na druhou stranu vybraní umělci možná poprvé dostanou možnost hrát na mezinárodně uznávaném festivalu a přilákat pozornost organizátorů dalších festivalů.

Blair Thomas: Náš festival ceny neuděluje, ale uvažujeme nad tím, a to z těchto důvodů: dává to divákům a kritikům něco, na co se můžou zaměřit a o čem mohou v rámci festivalu diskutovat. Výherci cen připojí název našeho festivalu ke své inscenaci, čímž zvyšují povědomí o něm. Pokud je cena také peněžní, je to způsob, jak umělcům víc zaplatit. Bylo by hezké navrhnout nějakou sošku a pak ji slavnostně udělovat. Jenže jsou podle mě i důvody, proč to nedělat: formálně srovnávat různá umělecká díla je nesmysl. Mohlo by to vytvořit soutěžní atmosféru na festivalu, který je jinak spíše oslavou. Nicméně se do toho asi pustíme. Je nás ale velmi málo, vlastně jsme jenom dva na plný úvazek a jeden na částečný, takže si musíme být nejdřív jistí, že to dokážeme dotáhnout do konce.

Daniela Jirmanová: Pro mě je to otázka, o níž teď hodně přemýšlím. Dřív, se znalostí pouze českých festivalů, jsem udělování cen na festivalu jednoduše pokládala za jakousi danost. Když jsem ale zažila Spectaculo poprvé „zevnitř“, viděla poctivě všechny inscenace, došla jsem k závěru, že tak pestrý divadelní druh, jakým loutkové divadlo je, není možné posuzovat podle nějakých jasně postižitelných kritérií. Jak rozhodnout, zda je lepší naprosto precizně provedená inscenace stínového divadla, nebo podobně dokonalý tanečně-loutkový kabaret? Půvabná, skvěle animovaná pohádka pro nejmenší děti, nebo onen zmíněný výsostně umělecký ambiciózní projekt pro dospělé publikum? To, dle mého názoru, jednoduše nejde. Koneckonců i festivalová porota pravidelně žehrá na to, že máme málo cen (dosud se udělovaly tři, od letoška čtyři ceny), že nemůžou odměnit všechny, kdo by si to jednoznačně zasloužili. Jenomže když je cen více, oceněn je skoro každý, a třebaže je to po zásluze, tak to ocenění zase ztrácí pro oceněné hodnotu. Musím přiznat, že kdyby to bylo na mně, ceny bych na loutkářském festivalu zrušila.

Ulla Dengsøe: My na Festival of Wonder ceny neudělujeme. Podle našeho názoru je tou nejlepší cenou pro divadelní soubory i pro publikum, pokud diváci odcházejí dojatí a šťastní a pokud tleskají vestoje. Podle našich zkušeností diváci velmi dobře poznají, že před sebou mají výjimečnou inscenaci.

Louise Lapointe: Ztotožňuji se s tím, co říkala Ulla. Chápeme sice, proč se to dělá, ale nikdy jsme nad tím nepřemýšleli. V Severní Americe to ani není běžné a obáváme se, co by to udělalo s atmosférou festivalu, jak už ostatně naznačil i Blair. Divadelní soubory vnímají pozvání na Festival de Casteliers jako poctu a jsou za něj vděční. V jejich životopisu působí jako záruka kvality. To je naše cena! Také jsme nikdy neměli – a už jsme zase zpátky u financí – dost peněz na to, abychom dali dohromady porotu. Po konci festivalu jeho „coups de coeur“, tedy inscenace, které byly mezi diváky a kritiky nejoblíbenější, často propagujeme.

Annette Dabs: U nás rozlišujeme mezi soutěžemi, jako je Cena Fritze Wortelmanna se třemi kategoriemi – pro mladé umělce, pro amatéry a pro školáky nebo kluby mládeže –, a festivaly, které by podle mého názoru měly být platformou pro vzájemnou výměnu a přátelství bez soupeření. Ceny samozřejmě mohou být motivací a mohou upozornit na zajímavé umělce nebo pomáhat novým talentům. Také je jasné, že slavnostní předávání cen je hezkým zakončením festivalu a mimochodem také velmi dobrým nástrojem pro zapojení sponzorů. Takže to chápu – pokud je porota rozmanitá a po určité době se obnovuje a pokud skutečně posuzuje inscenace podle odborných kritérií, a ne podle politických pokynů, jak jsem zažila v Asii. Na některých festivalech se dokonce také stává, že každý účastník dostane cenu, což působí už dost absurdně. Ale i absurdní divadlo je krásné! A já mám rozdíly mezi festivaly a jejich zvláštnosti moc ráda!

Loutkář 3/2019, s. 74–81.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.