Soprová, Jana: Loutkářská Chrudim pro všechny generace

68. ročník Loutkářské Chrudimi je za námi. A byl to letos opravdu hukot. Jak pravil ředitel festivalu Michal Drtina: Festival je už tak rozsáhlý, že se vše prostě nedá stihnout.

Však také byla nabídka neobyčejně pestrá, co se týče představení i pokud jde o semináře a dílny. Placených seminářů bylo celkem patnáct (včetně dvou diskusních) a konaly se i workshopy pro veřejnost určené dětem a mládeži. Ani úmorné vedro, které je průvodcem festivalu po celou dobu, co do Chrudimi jezdím (ale letos obzvlášť vydatné), nezabránilo davům natěšených diváků v běhání z jednoho festivalového místa na druhé: velké a malé scény Divadla Karla Pippicha, MEDu, Spolkového domu, stanu za divadlem, případně na terasy Muzea loutkářských kultur.

A k vidění toho bylo opravdu hodně – pro recenzenta, který má pocit, že musí stihnout úplně všechno, je Chrudim jeden nekončící maraton a mnohdy téměř nezbývá čas na nadechnutí. Ale co mě fascinuje, a je to radostné zjištění, je, že na všechna představení bylo plno. Přála bych vám vidět ten nával ve foyeru velkého divadla, s tolika dychtivými zájemci o loutkové divadlo! Jsem přesvědčena, že větší tlačenice by nevznikla ani v případě, že by do Chrudimi zavítala nějaká hollywoodská hvězda. Mohlo by se snad říci, že to vše způsobili jen účastníci festivalu, ale plné hlediště bylo i v době, kdy byla většina z nich na seminářích, tedy dopoledne. Chrudimský festival je zkrátka fenomén a troufám si říci, že za nabídkou představení pro děti sem přijíždějí rodiče se svými potomky ze široka daleka.

Inspirativní a doprovodný program

Festival zahájil už v pátek 28. června místní Národopisný soubor Kohoutek se „sprostonárodními písněmi“ pod názvem Milej pane, umřel soused. A jako by tento vesele morbidní pořad tak trochu naznačil jedno z témat, která prolínala festivalem jako červená (nebo spíše černá?) nit. Totiž různé pohledy na stáří, smrt a na poslední věci člověka.

Druhým pólem bylo zaměření na děti, včetně těch nejmenších – je evidentní, že se v současné době stále více prosazují tzv. batolária, tedy inscenace určené nejmenším dětem, kterých bylo na letošní Chrudimi opravdu požehnaně. A matky zkoušely (ne vždy úspěšně), zda si jejich miminka, tedy ještě o stupeň mladší děti, budou užívat divadla… Pro příště bych tedy prosila možná trochu posečkat, protože je celkem logické, že miminka se při zhasnutí v divadle rozpláčou, a tak dají do pohybu lavinu pláče i dalších, kterým ten děs z divadelní tmy nedošel.

Ze zahraničních hostí nemohli chybět Slováci (Odivo a Bratislavské bábkové divadlo), z dalších zemí se představil francouzský Fix Point s Eirini Patourou a inscenace Mea Culpa, projekt spojený sice s Divadlem Continuo, ale jinak sólová performance afrického tanečníka Charlese Nomwendé Tiendrebeogo z Burkiny Faso.

Hlavní program

Dejme slovo řediteli festivalu Michalu Drtinovi, který v rozhovoru pro Zpravodaj LCH řekl: Letos se nám podařilo zařadit do hlavního programu jednadvacet inscenací z deseti různých přehlídek. Původně jich mělo být patnáct. Vytvořili jsme celkem patnáct hracích bloků, z nichž některé jsou dvojáky, či dokonce trojáky kratších věcí a program ještě doplnily individuální výstupy s loutkou a inscenace Loutkářské konzervatoře. Takže celkem 23 inscenací obsadilo vše, co se dalo.

U představení jako obvykle rozsah kolísal od čtvrthodinových miniaturek po hodinovky, od souborů LŠU a ZUŠ po déle trvající představení, od individuálních výstupů či one-man show po zalidněné souborové produkce, od tradičnější práce s loutkami (převážně typu manekýnů, sem tam marionet, totemových loutek či maňásků, až po nejobvyklejší kombinaci živáčků s rozmanitými loutkami či předměty).

Většinu inscenací hraných dětmi si netroufám či nepokládám za nutné hodnotit, či dokonce kritizovat. Spíše než konkrétní výkon na nich většinou zaujme či nezaujme přirozené dětské charisma, díky němuž odpustíme mnohé prohřešky, které by dospělým neprošly (když věci padají, nedaří se, špatná slyšitelnost kvůli tichému mluvení či nedokonalé artikulaci atp.) U mnohých inscenací je velmi zřetelný vklad pedagoga, který je u malých děti, ale často i u teenagerů nejen uměleckým poradcem a autorem výběru témat, ale i psychologickým poradcem, v něhož mívají děti často větší důvěru než v rodiče. Jde tu tedy především o to, aby se děti naučily komunikovat a spolupracovat v kolektivu a podílet se na společném díle. Scénografie projektů, které vznikly v rámci ZUŠ, bývá často „domácká“, což je pozitivní ve smyslu tvůrčího podílu dětí na tvorbě nejen v rolích loutkoherců, nebo oblíbeně „hadrová“; rekvizitami pak často bývají rozmanitá zvířátka (dlouhodobě vedou medvědi) či princezny. Kvůli těmto atributům je tenhle typ inscenací v podstatě nesouměřitelný s projekty starších zkušených jednotlivců a souborů, kteří navíc dokážou s publikem navázat okamžitý kontakt a nějaký technický průšvih či nutnost okamžité improvizace je nerozhodí.

A tak se zaměřím především na tituly, které nezůstaly bez povšimnutí u odborné poroty (Tomáš Jarkovský, Tomáš Volkmer, Jiřina Vacková, Irena Marečková, Michaela Homolová a Jakub Hulák) a získaly nejen nějaké ocenění, ale byly nominovány či doporučeny na Jiráskův Hronov. A přidám ještě pár tipů, které zaujaly mě osobně, ale na listinu vítězů se nedostaly.

Dynamo z Jablonce

Rudolf Hancvencl (rozhovor s ním naleznete na s. XX, pozn. red.), všestranný performer, herec, vypravěč, loutkoherec, hudebník a zpěvák a jediný hrající člen souboru Vozichet z Jablonce nad Nisou, přijíždí (podporován svou ženou Ivanou, která vytváří loutky a scénografii) na Loutkářskou Chrudim pravidelně, a pokud výrazně nezaujme lektorský sbor, pak jistě zaujme diváky. Umí totiž velmi dobře zacházet se slovy, pohrávat si s jejich nejrůznějšími významy, daří se mu bez větších problémů zvládat v souboru o jednom muži veškeré funkce, „přepínat“ během pár vteřin. To souvisí s jeho obrovskou energií, kdy se zdá, že každé představení běží na 110 procent. Přitom jeho samostatná činnost nemá zase tak dlouhé trvání – od roku 2014 vytvořil a prezentoval celkem pět inscenací (všechny má stále na repertoáru): Hvězdné dálky aneb Galaktická roztržka čili Kterak Impérium úder nevrátilo (2014), loutkovou operu Karmen (2015), pásmo klasických pohádek pro potenciální rodiče a jejich eventuální děti V jednom lese v jednom domku (2016), maňáskovou úpravu příběhu Daniela Defoe Robinson (2017), Bůhví, jak to bylo (2018) a zatím poslední veselý pohádkový příběh Malý, hubený a jednooký.

Letošní oceněná inscenace je opět kombinací všech Hancvenclových dovedností, kdy se nasazením kašpárkovské čepičky stává vypravěčem, ale i komentátorem příběhu, spleteného z rozmanitých pohádkových klišé obrácených naruby. I když se tu „zase“ setkáme s drakem, někdo bude něco hledat, někdo někomu pomůže, a nakonec si někdo někoho vezme (to vše se dozvídáme v úvodní písničce), všechno je tak trochu jinak. A to už přicházejí na řadu shora vedené loutky, zapomětlivý král, rázná princezna, která po léta marně čekala na svého ženicha, kouzelný dědeček, který už vše rozdal, zimomřivá čarodějnice a nakonec nešťastný moula Honza bloudící léta v začarovaném lese, kde mu neposlušná větvička vypíchla oko. Hancvencl má smysl nejen pro milé a chytré slovní hříčky, ale i pro správné načasování gagu. Má svůj svérázný, mírně zmatený temporytmus a jen tak mimochodem nechává diváky během představení nahlédnout i do „zákulisí“ své tvorby. Je mistrem ve schopnosti i potenciální trapas, když se něco zamotá nebo spadne, převést v samozřejmou humornou součást představení.

Politický kabaret nebo…?

Protagonisty nově vytvořeného souboru JAMkA-drumka ze Svitav znají pravidelní sledovatelé úspěšných svitavských souborů Dramatické školičky, a hlavně lektorky Jany Mandlové (ke které se i tento soubor hrdě hlásí) dosti dobře. Patří totiž k těm, kdo s loutkovým, respektive alternativním divadlem postupně dospívají a nabývají stále dalších dovedností. A stávají se z nich studenti uměleckých škol. Odtud název, neboť všichni momentálně studují na JAMU. Zpracování jedné z her autora S.d.Ch. je magisterskou prací Martina Mohra, který si ke spolupráci přizval dlouholeté kamarády – vedle Tomáše Mohra také Matěje Nárožného a Annu Stenzlovou. Základem inscenace No Time for Losers (žánrově by ji šlo charakterizovat jako politický kabaret) tedy byla hra vítěze mnoha dramatických soutěží, ale jinak v podstatě nikde nehraného autora S.d.Ch. Univerzální toaleta. Zákulisí rozdávání nejvyšších ocenění v rozmanitých oborech, konkrétně Zlaté hradní toalety, jsou bezpochyby lákavým tématem, které lze libovolně rozvíjet. Trojice performerů využila v produkci rozmanitých artefaktů, od plyšáků, kýčovitého ozdobného buldočka, konzervy, otvíráku po WC štětky, s nimiž si významově pohrávali. Dialogy ze zákulisí byly prokládány televizními vstupy (redaktorku si zahrála Anna Stenzlová, která získala cenu za herecký výkon). Produkce, při reprízách oživovaná o drobné aktuální politické hlášky, má mladou energii, ale zároveň jistou dramaturgickou (možná programovou) neučesanost. Lektorský sbor si získala svým „nekompromisním jevištním gestem“.

Poezie slov a obrazů

Za projektem souboru Mízou do dřeva z Hradce Králové Kdyby se ztratili… stojí Pavla Bútorová Šefrnová a komponovaný projekt, na němž se podílelo mnoho tvůrců, vznikl loni na podzim k uctění památky divadelníka, výtvarníka a hudebníka Jindřicha Pevného. Samostatně ovšem Pavla Bútorová Šefrnová společně s kolegyní Bárou Jožákovou uvádějí pouze fragment, jehož základem se stala animace Pevného naivistických obrázků doprovázená Šefrnové autorskou hudbou a poezií. Způsob animace, při němž se mladé ženy inspirovaly v papírovém divadle Hany Voříškové, působí doslova magicky. K tomu přispívá i Šefrnové hudební sólo na violoncello a něžný příběh, v němž figurují ženy, příroda i bárky postupně odplouvající z obrázku.

Vtipní Rámusáci

Bez rodinného souboru Rámus z Plzně si patrně nikdo z pravidelných účastníků neumí festival představit. V podstatě ve stejném složení (jen je vidět, jak rok od roku rostou dcery) fungují od počátku. Soubor založila v roce 1989 autorka a režisérka Zdena Vašíčková původně při ZUŠ v Nýřanech, ale už léta funguje jako rodinný soubor. A každoročně servíruje autorské pojetí rozmanitých námětů, v nichž se propojuje literární inspirace s vlastní invencí. Soubor si díky Jarmile Parčiové vystačí i muzikantsky. Letošní titul D+Š+B 2019 vychází ze známé lidové pohádky zpracované K. J. Erbenem, její motivy však proplétá s nenápadným komentářem k dnešku. Vše je rámováno posezením štamgastů v hospodě u piva, kteří společně jedí, popíjejí a prozpěvují. Když sem přijde jistý Jéňa, společně mu převyprávějí příběh zakleté země a zároveň každý podle své (divadelní) nátury komentuje momentální politickou a společenskou situaci. Jéňovi ukážou portrét princezny, on je okouzlen a rozhodne se princeznu vysvobodit. Proměněn v hadrovou loutku (manekýna) se vydává na cestu, na níž potkává důmyslně vytvořené loutky Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Jak však v průběhu zjišťujeme, jsou to jen symbolické postavy, které spíše jen „radí“ (jsou to totiž Jéňovy vlastnosti, které nevědomky nosí stále s sebou a ony mu pomáhají překonat nesnáze). Takže postupné vysvobozování princezny má vlastně na svědomí sám. Díky postupnému „osvobozování“ se v dříve zamrzlé zemi postupně otepluje, ale ne každý z hospodských štamgastů to ocení a nakonec Jéňu i s princeznou z „osvobozené země“ vyštvou.

Za pozornost ovšem stojí nejen téma samotné a jeho scénické zpracování, ale i nápadité využívání výrazových prostředků. Kromě loutek, tj. zmenšené podoby živých lidí, jsou využívány rozmanité artefakty, včetně oblíbených čepic, a také působivá práce se stínovým divadlem. Postavu zlého černokněžníka například zastupuje obrovský pařát, který se na počátku přímo rozkládá nad celou scénou a s postupným plněním úkolů se postupně scvrkává, až nakonec zcela zmizí. Připomeňme neobvykle technicky koncipovanou scénu, kdy černokněžník vítá Jéňu – stín je propojován s hadrovou loutkou před plátnem. Rámusácký smysl pro humor, tematické i technické uchopení příběhu a bezprostřednost činoherního herectví všech přítomných, které ukazuje na jejich vzájemnou sehranost, je divácky lákavé. I když některé z předchozích inscenací možná utkvěly v paměti více, i tato jejich inscenace svou kvalitou výrazně převyšovala většinu produkcí.

Přirozené vypravěčství Dády Weissové

V případě inscenace Čert to vzal, one-woman show s loutkami Daniely Weissové ze souboru Čmukaři Turnov, jsem měla opravdu neobvyklý zážitek. Svérázně vyprávěná pohádka – trochu variace na rakvičkárnu, kde ovšem jednotlivci nejsou likvidováni, nýbrž jen dočasně odnášeni do pekla po neprozřetelném vyřčení hlášky: Čert to vzal! – nabrala „grády“ tím, že se v první řadě usadilo několik dětí, které představení už viděly. Nejednomu herci by svými nápovědami a předpověďmi kazícími pointy způsobily horké chvíle, ale pro zkušenou loutkoherečku to byla výzva – vše vzala do hry, a připravila tak přidanými komentáři pro diváky ještě bonus navíc. Autorské převyprávění pohádek spojené s akcí samostojných loutek (výpravu a loutky obstaral Jaroslav Ipser) zaujalo spontaneitou, správným načasováním důležitých momentů i schopností podat repetitivní momenty (přilétání čertů a odnášení postav do pekla) pokaždé jinak. Weissová si za svůj výkon vysloužila cenu „za osobnostní herectví“.

Mytická Deidre

Mezi oceněnými se ocitl také soubor Loutková scéna Radost ze Strakonic za koncept inscenace Deidre. Text Jakuba Jílka, který inscenaci rovněž režíroval, se inspiroval starou keltskou bájí. Inscenátoři pracují na jedné straně minimalisticky, na druhé straně však právě tím přitahují pozornost k sofistikovanému využití výrazových prostředků, tedy k poetickému výtvarné pojetí, symbolice, práci se světlem či hudbou. Právě hudební stránka přidává inscenaci energii, protože zvuky, spíše nežli kontinuální hudební plán, jsou odehrány naživo (drnkání na kytaru, bubnování). Samotný příběh – jak později prozradili sami protagonisté – byl sestaven z různých verzí báje, snad i to přispělo k tomu, že nebyl zcela jasně pochopitelný. A tak se nejčastěji ozývaly hlasy, které spíše než vyprávění příběhu ocenily celkovou atmosféru představení, jednotlivé obrazy, propojení hudebního a světelného designu.

K těmto oceněným inscenacím, z nichž No Time for Losers, Kdyby se ztratili… a Malý, hubený a jednoooký byly letos k vidění i na Jiráskově Hronově, přidám ještě několik svých tipů, které se do žebříčku oceněných nedostaly.

O manipulaci a sebevraždách

Rok pana Goluži souboru Bazilisk DDM Spirála Praha je dramatizace Marie Bláhové vycházející z knihy srbského autora Banimira Ščepanoviče Smrt pana Goluži. Příběh je poměrně jednoduchý, jedná se vlastně o jakousi existenciální groteskou připomínající atmosféru Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy. Pan Goluža vystoupí úplně náhodou z vlaku v jednom zapadlém městečku. Aby odůvodnil svou přítomnost, sdělí místním obyvatelům, že zde hodlá spáchat sebevraždu. Poté se mu dostane péče a porozumění, na druhé straně ovšem zjistí, že všichni doslova číhají, kdy a jak už konečně spáchá sebevraždu. Společně s nimi prožijeme rok, během něhož se dočká různých manipulací ze strany lidí, kteří se jej pokoušejí přimět, aby „zemřel pro jejich věc“ či „na protest proti něčemu.“ Soubor využívá kombinace principů loutkového, pohybového a hudebního divadla. Zpívá se tu, využívá kouzel looperu, tančí, hraje s loutkou (pan Goluža je kašírovaná hlavička s látkovýma nohama). Některé výtvarné obrazy utkví v paměti. Ať už jeden z prvních, kdy loutka pana Goluži přichází po paprsku světla do města, či samotné ztvárnění města jako velké plachty s dírami, kterými prostrkují hlavy jednotliví herci.

Něžně vtipné pojednání o tom, jak se dělá divadlo

Dvojice Mariana Matějčíková a Tomáš Sourada, tedy soubor MajTo ze ZUŠ Petra Ebena Žamberk, spolupracující s všestrannou režisérkou Olgou Strnadovou, loni potěšila křehkou poetickou inscenací Wildeova Šťastného prince. Letos vzhledem k Tomášově odchodu na studia do Brna vytvořili poslední společnou inscenaci. Tentokrát si vzali jako inspiraci zcela jiný literární text, a to Čapkovo Jak se co dělá, respektive Jak se dělá divadlo. Třicetiminutovou věc pod jménem Ach, ach to divadlo… zvládli interpretovat s nadhledem a pochopením pro čapkovský humor. Autorsky obohatili původní text odkazy v duchu autora (zkouší se Velká pohádka doktorská, objeví se Dášeňka apod.). Samotná struktura se drží tří linií – tématu svérázného světa divadla, postavy Karla Čapka a prostředí první republiky. Na rozdíl od předlohy není příběh od námětu k premiéře vyprávěn z pozice autora, který s úděsem sleduje, jak mu v divadle „ničí hru“, ale z obecnějšího pohledu lidí od divadla. Herci si pohrávají s nejrůznějšími motivy, ale i předměty, například rozmanitými krabičkami (jak prozradili v rozhovoru, využili krabičky výhradně od českého zboží – ale toho si patrně divák nevšimne). Součástí inscenace jsou i chytlavé písničky od Karla Šefrny.

Jak se mění zima v jaro

Liberecké Divadlo na kliku nepotřebuje ke svým produkcím příliš velký prostor. Názorným příkladem je inscenace Jak přišlo jaro odehrávající se na zhruba jeden metr velké otočné platformě, na níž se děj (či tok části roku) odehrává. Je to osobité poetické vyprávění beze slov určené nejmenším divákům, na němž se podílejí pouzí dva performeři a zároveň loutkoherci Matěj Bereckei a Věra Motyčková. Samotný nápad s využitím točny není nový, ale způsob zacházení s ní je velmi zručný a promyšlený. Točna-země, na počátku pokrytá bílým povrchem, je prostorem souboje mezi Zimou (bílý „hadrový“ skřítek Mrazík s dlouhým zahnutým nosem a rošťáckým úsměvem) a Jarem (loutka pracovité dívky, panenka přicházející s nářadím na úpravu zahrádky), Vzápětí zjistíme, že bílý povrch je rozložitelný (skládá se z dílků jako puzzle), postupně tak skrze něj z hloubi zmrzlé země vykukují či vylézají jak různí tvorové jako krtek či žížala, tak květiny. Jestliže jeden z porotců použil termín divadlo-rituál, má to jistě něco do sebe. Odvěký souboj mezi zimou a jarem je tu ovšem posunut do mezí představivosti malých dětí a paradoxně, i když logicky, jsou děti spřízněny spíše se zimním skřítkem, sympatickým rošťákem nežli s pracovitou přičinlivou panenkou, která mu zábavu svou pracovitostí kazí. V každém případě tato půlhodinovka má na to nejmenší diváky zaujmout. A půvabná výtvarná stránka přidává další bonus.

To je tedy pár postřehů a dojmů z letošní 68. Loutkářské Chrudimi, kterou odborná porota hodnotila jako kvalitnější než v loňském roce. Na jedné straně přiznávám, že některé inscenace skutečně oslovily – soudě i podle nadšených ohlasů publika, na druhé straně jsem zde postrádala některé soubory, které přinášely překvapivá témata i zpracování. Je ale třeba si uvědomit, že struktura souborů se většinou hodně proměňuje, lidi ze souborů odcházejí z rozmanitých důvodů – studia, založení rodiny, cestování. A taky se nápady nerodí každý den. Někdy to trvá déle, než nápad či soubor uzraje. Věřím, že z nadšených dětí, které se účastnily zdejších seminářů a workshopů, mohou za pár let vyrůst zdatní loutkáři.

Loutkář 3/2019, s. 66–70.

Soprová, Jana: Loutkářská Chrudim pro všechny generace

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás