Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: O hraní a nehraní, a také o slonech a pejscích

Mateřinka 2019

Jednoznačným vítězem letošní Mateřinky se stalo pořádající Naivní divadlo. Není to poprvé, co se závěrečné předávání cen proměnilo ve žně domácího souboru, a pokud týmu vedenému Míšou Homolovou energie a nápady vydrží, tak asi ani naposledy.

Pro přesnost ještě dodejme, že si letos odnesli čtyři ceny za inscenaci Šššš. Šššš. Hůůů. Haf!, před dvěma lety získali tři ceny a jedno čestné uznání za Čechy leží u moře, na Mateřince 2015 to byly tři ceny a jedno čestné uznání za Beránka, který spadl z nebe a dva roky předtím uspěl i Budulínek, který získal také po třech festivalových oceněních. To už opravdu nemůže být náhoda!

Když dva dělají totéž…

Letošní Mateřinka byla pestrá a různorodá. Ukázala mnoho podob divadla pro různé věkové kategorie – i tak malý segment, jako je tvorba pro děti, se dělí ještě na subkategorie batolárií, inscenací pro děti předškolního věku a pro děti raného školního věku – a hlavně velmi rozdílný přístup k nim. Na jednu stranu celistvé, prokomponované a stylizované divadelní kusy, na stranu druhou asociativní pořady, dramaturgicky velmi rozvolněné (některé až rozplizlé), které ale nechávají dětem větší prostor domýšlet si a pracovat s fantazií. Nedá se říci, která cesta je lepší, obě mají svá pro i proti. Oceňovaným libereckým tvůrcům se příznačně dlouhodobě daří vybalancovat obojí a publiku předkládají perfektně promyšlený jevištní tvar, dramaturgicky uvnitř jasně artikulovaný a motivovaný, nicméně podaný s lehkostí a nonšalancí, jako by šlo až o improvizovanou spontánní hru.

Právě tato nenucenost a autenticita, možná by se dalo říci až civilnost v hereckém projevu, se ukázala na letošní Mateřince jako jedna z hlavních kvalit, v níž spočíval úspěch představení a jeho komunikativnost s dětským divákem.

Jako příklad bych kromě Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (v němž účinkuje sehraná čtveřice Filip Homola, Adam Kubišta, Marek Sýkora a Antonín Týmal) uvedla dvojici Pavol Smolárik a Richard Fiala, kteří dodali jinak dramaturgicko-režijně poměrně vágně vystavěné inscenaci Studia Damúza Moment! zcela novou dimenzi – svým dokonale obyčejným hraním (si) dokázali malé diváky zcela okouzlit. Představují dva tuláky, bezdomovce, dvě ztracené existence s živobytím zabaleným v ikonických modrých taškách severského řetězce s nábytkem, jimiž se začnou probírat a vytvářet z nashromážděného „bordelu“ (staré vypínače, plechovky, bandasky, badmintonové košíčky atd.) asociativní řetěz drobných skečů a etud s hlavní loutkou jakéhosi malého robůtka ne nepodobného zmodernizovanému Otesánkovi z jiné festivalové pohádky.

Podobné hraní-nehraní bylo příznačné i pro inscenaci Svět je plný děr, která přijela z Německa. Její protagonisté Melanie Florschützová a Michael Döhnert, které porota ocenila za originální použití prvků absurdního divadla v inscenaci pro děti, pracovala především s momentem překvapení. Na prázdné scéně se z ničeho nic začaly nečekaně objevovat a zase mizet záhadné díry (přilnavé černé kruhy), které oba tak trochu s dětskou zvídavostí pozorovali a podrobovali zkoumání. Minimalisticky čistý koncept inscenace ovšem trochu zakalili v momentě, když začali kromě abstraktních a tajemných děr vytahovat ploché černé siluety objektů zcela konkrétních (klíč, džbán, lidská postava) a fantazijní hru tím poněkud zploštili.

Naproti tomu Divadlo rozmanitostí z Mostu neuchopilo tento princip imaginativního objevování ve své inscenaci Výlet úplně dobře. Na scéně je také dvojice Tereza Karásková a Pavel Zikmund (plus muzikant Tomáš Alferi, který zároveň obstarává na malý keybord i zvuky a ruchy), ale hraná nahodilost a spontaneita výletu do říše fantazie v jejich podání působí překvapivě uměle, jaksi nazkoušeně až strojeně, zkrátka neautenticky. Zdá se, že to není ani zdaleka dáno všem interpretům a vyžaduje to kromě hereckého řemesla i dar perfomanční. Koneckonců na stejné tvůrčí vlně improvizace a jevištního „bytí“ se pohyboval i umělec, který sice spadal do nesoutěžního programu, ale který ji dovedl absolutně nejdál – Petr Nikl se svými Abecedními zpěvy. Niklovo svérázné performerství v sobě zahrnovalo očekávatelné součásti, jako jsou hraní na rozličné hudební nástroje a zpěv fistulí, zapojení samohybných objektů (tentokrát míčků), bizarní kostýmy a masky, ale asi nejdojemnější bylo, že si na jeviště přizval velmi malou dívenku, která se představila jako Doubravka a která tam s ním strávila téměř celé představení. Choval se k ní laskavě, nenuceně a přirozeně tak, že jí to bylo milé a „blbla“ společně s ním k velkému gaudiu přihlížejícího publika.

Zvířata v hlavní roli

Ve festivalové nabídce se objevilo několik titulů, v nichž jako hlavní hrdinové vystupovala zvířata, ať už to byla adaptace knihy Myši patří do nebe od Ivy Procházkové (Divadlo Lampion Kladno), dryáčnická sólová inscenace Dominika Tesaře (Pes a drak), nebo zmiňovaný psí výlet Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! Naivního divadla.

Personifikované zvířecí postavy do dětského světa pochopitelně patří a je možné s nimi prožít příběh, který by v „lidském provedení“ mohl působit příliš skličujícím dojmem – mám na mysli zejména téma smrti, jemuž se věnuje právě kladenská inscenace Myši patří do nebe (stejně jako například adaptace populární knihy Wolfa Erlbrucha Kachna, smrt a tulipán, která je dnes „hitem“ současných dětských scén). Režisér Jakub Maksymov zvolil velmi dobrý klíč, když proměnil nebe v místo, kde se muzicíruje, a zvířecí duše mají podobu hudebních nástrojů. Inscenaci – popravdě velmi lineárnímu příběhu, na němž je znát, že jde o dramatizaci literatury nikoli o dramatický kus – to pomáhá udržet tempo, spád a závěrečná hudební dílna s publikem je i milou tečkou dětského zážitku z návštěvy divadla (což vůbec není nepodstatná věc!). Velkou devizou inscenace je i sehraný herecký ansámbl, v němž na sebe nejvíc upozornila Eva Burešová v roli hlavní myšky Šupito – nabídla dětem hrdinku, s níž se mohly ztotožnit a sdílet její pozemské i nadpozemské osudy.

Další téma, které se dá pomocí zvířecích hrdinů snadno otevřít, je rasismus, xenofobie nebo jakákoli nesnášenlivost na základě jinakosti. Dominik Tesař (Sto opic) jistě není první ani poslední, kdo tento fakt vzal do hry – kdysi byla mezi loutkáři velmi populární například hra Gyuly Urbána Bleděmodrý Petr o pejskovi, kterého pro jeho modrou barvu nemá nikdo rád, a koneckonců třeba takové Andersenovo Ošklivé káčátko se v divadelních adaptacích objevuje dodnes. Tesařova autorská inscenace Pes a drak také o modrém, a dokonce i o žluto-modro-bílo-červeném psu, které ostatní odhání, má sice chvályhodné poselství, ale jinak kulhá na obě nohy. Dramaturgicky je poslepovaná z mnoha pohádkových motivů, kašírované loutky (manekýni) i výprava (strom, hrad) působí svým provedením velmi amatérsky a neohrabaně, Tesař sice hraje s absolutním nasazením, ale třeba v mnoha písních, kterými představení prokládá v doprovodu akordeonu, mu není rozumět ani slovo… Myslím si, že festivalovému uvedení neslušelo ani hraní v zavřeném sále, někde na ulici by přece jen působilo lépe, protože jistá ukřičenost k hraní venku tak nějak patří.

Dojemný příběh dalšího pejska, tentokrát hledajícího ve světě svou ztracenou kamarádku, který, jak už bylo řečeno, posbíral na závěr festivalu hned čtvery vavříny, také vsadil na jinakost hlavních hrdinů. Díky jejich roztomilosti (neplést s podbízivým kýčem) se s nimi děti dokážou plně identifikovat a spoluprožívat dobrodružnou cestu do neznáma a zároveň mohou nenásilně pochopit sílu přátelství i důležitost vzájemné pomoci. Asi se shodneme, že mateřinková divadelní tvorba by měla dětem přinést umělecký, estetický, emoční a lehce edukativní zážitek, adekvátní jejich kognitivním schopnostem, který je zároveň hravý a inspirativní. Tak přesně toto liberecká inscenace Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! týmu režisérky Michaely Homolové bezezbytku splňuje, s malým bonusem navíc – je skvělým divadelním zážitkem pro jakoukoli věkovou skupinu (a to nejen díky plně funkční modelové železnici na scéně!).

Klasické pohádky

Na festivalu pochopitelně nechyběly ani adaptace známých pohádek, ale dlužno doplnit, že nijak nepřevažovaly. Buchty a loutky nezklamaly svým marionetovým Kocourem v botách (jen by mě trochu zajímalo, čím je tahle podivná, poměrně nedějová pohádka s naprosto pasivním a nepříliš sympatickým hrdinou, o něhož kocour vehementně pečuje, jen aby si z něj neušil čepici, vlastně zaujala), nicméně taktéž marionetový iOtesánek spřízněného Divadla b byl po režijně-dramaturgické stránce výrazně invenčnější. Výklad pohádky novou optikou, tedy že místo hrůzného tvora ze samorostu si rodiče pořídí umělou inteligenci, je pro dnešní děti velmi srozumitelný a původní myšlenku pohádky to nijak neohýbá ani nedeformuje – i proto si tvůrci odnesli cenu za objevný dramaturgický vklad. Asi není třeba nijak přehnaně zdůrazňovat, že co se civilnosti a nestrojeného hereckého projevu týče, jsou Buchty i jejich frakce Divadlo b mistry svého oboru a zvládají komunikaci s dětským divákem s nonšalancí a (už je to tu zase) s autenticitou hereckého bytí.

Poetika Buchet a loutek prosákla i do nesoutěžního Popolvára, kterého do Liberce přivezlo Bratislavské bábkové divadlo (hudba: Vít Brukner, režie: Marek Bečka, Zuzana Bruknerová, Radek Beran). Českého diváka to nejspíš nijak nezarazilo, protože u nás tato pohádka nikdy nezdomácněla, ale ten slovenský se musí trochu chytat za hlavu, co mu to B+L s notoricky známou předlohou vymysleli (podobně jako když před několika lety překopali a výrazně zjednodušili norskou pohádkovou klasiku Na východ od slunce na západ od měsíce). Přiznám se, že ač je bratislavský soubor velice sympatický svým hledačstvím a zkoušením různých estetik a stylů, Popolvárovi podstatně chyběla právě ta zmiňovaná komunikační lehkost, osobnostní herectví a spontaneita Buchet a loutek.

Ale zpátky k pohádkám soutěžním. Divadlo DRAK se na festivalu prezentovalo Zlatou rybkou, „velkým plátnem“, které jako by navazovalo na matáskovskou éru akční kinetické scénografie. Její autor Kamil Bělohlávek je zároveň režisérem inscenace a na jeviště instaloval obrovskou průhlednou polokouli s vodou a ještě čtyři vysoké dřevěné sloupy s plachtovím. Je určitě skvělý nápad ukázat nové generaci dětí výpravnou pohádku s řezbovanými loutkami (zaujme především krásná svítící zlatá ryba), ale v hereckém projevu, přesněji v nepřirozeném až hysterickém projevu tří hereček (Ivana Bílková, Petra Cicáková, Pavla Lustyková), se bohulibost záměru úplně rozpustila asi jako zrnka soli v té velké průhledné nádobě.

Dvakrát v džungli

Inscenace Džungle i Mauglí přenesly festivalové diváky do exotické divočiny, respektive její vysoce estetizované podoby, která byla v případě wroclawského Teatru lalek až aseptická – tři herečky (Anna Bajer, Agata Cejba a Irmina Praszyńska) tak úhledně zpívají, šeptají a čarují s objekty a velkými roztomilými plyšovými zvířaty (tyhle exempláře tedy na pokraji nevkusu balancovaly), že má člověk pocit, že džungle je něco jako městský lesopark. To Jana Vyšohlídová se pod hlavičkou Divadla U staré herečky do Mauglího pustila s mnohem větší vervou, její výpravná džungle (dominantním scénografickým prvkem jsou výrazně barevné látkové stromy, i u loutek převažují měkké materiály) je skutečně nebezpečná, plná nečekaných nástrah a malý hrdina se musí spolehnout na své přátele, aby vyvázl se zdravou kůží. Škoda, že si interpretka neodpustila svou obvyklou roli (šarži?) našňupnuté paní, která nám tedy to divadlo zahraje, když jinak nedáme. Také její předstíraný údiv, když se jí třeba zauzluje had, kterého nejdřív před našimi zraky sama zamotá, a pak ho jako překvapeně demonstrativně rozmotává, postrádá přesně to, co je na dětském divadle krásné: přirozenost, spontaneitu a napojení na publikum.

O stvoření světa

Zajímavou konfrontaci divadelního uvažování nabídlo zařazení inscenací Divadla Minor (Koukej, svět) a Naivního divadla (Žluté, modrá, zelený), z nichž každá po svém vypráví nejmenším dětem příběh o vzniku světa. V Minoru si přizvali svého někdejšího spolupracovníka a dnes slavného mima Radima Vizváryho, který se se zadáním vcelku pochopitelně popasoval prostředky nonverbálního divadla s výraznými popisnými gesty a grimasami. Ale jelikož má blízko i k estetice loutkového divadla, zkombinoval je s použitím masek, výrazných kostýmů a loutek „s živou hlavou“. Výsledek je nicméně rozpačitý, protože představení jede v překotně rychlém tempu od výstupu k výstupu. Představuje dětem například jednotlivé živly, vznik rostlin i živočichů a končí vývojem lidstva a zrozením dítěte, což je pro čtyřleté diváky, přiznejme, poněkud složité sdělení, hlavně když se zkomprimuje do čtyřiceti pěti minut.

Opus domácích divadelníků na stejné téma, určený totožné věkové adrese, je koncipován zcela odlišně. Oproti rychlému klipovitému sledu etud z Minoru je obřadně meditativní, což ovšem neznamená, že by byl pro děti nějak výrazně sdělnější. Výchozím bodem inscenace je adaptace knížky Daniely Fischerové Duhové pohádky, což jsou takové veselé vyprávěnky o barvách zakončené drobným ponaučením a básničkou. Režisér Filip Homola však jejich rozverné tóny osekal a vytvořil na jejich půdorysu koncept existenciálně temné „oživené instalace“, která se zcela zásadně vymyká tomu, co se českým dětem v divadlech obvykle předkládá. Na scéně je šest barevně osvětlených terárií, do nichž tři herci (Markéta Sýkorová, Michaela Palaščáková a Antonín Týmal) rozmisťují různé přírodniny (klacky, listí, kůru), ready-made věci (brusli, hudební nástroje, plastového dinosaura, karafu vody) nebo různé textilie, papír, makety vesmírných těles apod., což je kombinováno s projekcí, zvukovými smyčkami a recitací. Je to velice pozoruhodný experimentální divadelní počin, byť si ho vychutnají spíš diváci starší, pro něž ale už není tematicky až tolik zajímavý a objevný.

V zajetí techniky

Ojedinělou inscenací ve festivalové nabídce, která kladla až extrémní důraz na technické vybavení, byl Screen Man, sólová inscenace španělského loutkáře Tiana Gombau (Teatre de l’Home Dibuixat). Až se nechce věřit, že tento příběh, cele postavený na hereckém „trefování se“ do předpřipravených vizuálních sekvencí digitální projekce, přivezl do Liberce týž umělec, který v roce 2013 odehrál lyrickou a něžnou inscenaci Kámen po kameni jen pomocí písku, mořských lastur, hvězdic a spousty oblázků. Její příběh (a už jsme zase u jádra pudla: autenticky a uvěřitelně podaný příběh) o opuštěném malém človíčkovi žijícím na mořském břehu strčil letošní tematicky velmi podobnou, ale formálně vyumělkovanou inscenaci o chlapci, který se touží navzdory svému okolí stát cirkusovým klaunem, s přehledem do kapsy.

Theater de Spiegel

Dva zcela odlišné divadelní přístupy nabídl i pravidelný host libereckého festivalu Karel van Raansbeck, jehož účast nabízí každé dva roky vhled do jeho aktuálního uvažování o batoláriích, jimž se věnuje už téměř třicet let. Přiznejme mu, že rozhodně nestojí na místě, ale stále intenzivně hledá nové možnosti tohoto divadelního segmentu. První uvedená inscenace Zvídavost (Curiosa) rozvíjí jeho ambice propojit svět vážné hudby a malých dětí, což se mu překvapivě velmi daří – ač to zní přinejmenším neobvykle, tak kombinace repetitivní barokní hudby, naživo zahrané a přezpívané na několika zastaveních, kde se batolatům ukazuje inventář jakéhosi kabinetu kuriozit (lebky, lastury, ulity, umělé květiny, vějíř, textilie, ale i poněkud surreálná torza panenek) může být inspirativní a bezpečně udržela diváckou pozornost.

Zato druhá uvedená inscenace Toto není kniha se ukázala jako mírný přešlap. V anotaci se píše, že je to cesta dvou pánů s kufry plnými knih, kteří cestují na neznámou planetu. Já viděla dva zmatené a dost podivné knihovníky v šedých overalech a obrovskými brýlemi (muzikant Bart Voet a Karel Van Ransbeck osobně), kteří se pitvoří, rozdávají dětem knížky slavného Hervé Tulleta a zase jim je berou, ukazují zvětšené ilustrace z knih nebo scénické objekty jimi inspirované, pracují se zvukovými smyčkami a nástroji (trubka, klávesy), ale z dramaturgického hlediska jejich show nijak negraduje, jen se na sebe vrství a pak prostě skončí. Tvůrčí hledání samozřejmě může vést do slepých uliček, to je přirozené riziko experimentu, a toto je po mém soudu jedna z nich.

Nový sloní exemplář

Na závěr je třeba zmínit ještě jeden nesoutěžní počin, který ale ukazuje, že pořádající soubor Naivního divadla překypuje nápady, které dalece přesahují běžný repertoárový provoz. Ku potěše festivalových hostí i náhodných kolemjdoucích startovala na náměstí Dr. Edvarda Beneše po celou dobu trvání festivalu, a to několikrát denně, smíšená posádka vzducholodi Elefantelin (jak název napovídá, tak byla ve tvaru slona) na svou misi s cílem najít a zachránit nebohého bobra Bobše. Expedice (pod níž jsou autorsky podepsáni Filip Homola, Vít Peřina a Robert Smolík) se realizovala na miniaturním jevišti uprostřed vzducholodi pro asi patnáct diváků. Dokud budou v Naivním vznikat jen tak pro radost podobné drobničky – a samozřejmě také skvělé inscenace jako třeba Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! –, nebude to s českým loutkářstvím zase tak špatné, jak se občas říká.

Loutkář 3/2019, s. 60–64.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.