Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Loutky na těch největších jevištích

Broadway a West End jsou dva velmi příbuzné světy, které si běžně pojíme s blyštivým komerčním divadlem a k nimž býváme často nedůvěřiví. Jenže i v tomhle naleštěném prostředí, kde mají ekonomické ukazatele nebývale silnou váhu, se dělá (také) dobré divadlo a loutky v něm mají své nezastupitelné místo.

Když se koncem roku 2018 objevil na jevišti Broadway Theatre v New Yorku šestimetrový King Kong, jehož vodiči mu sahali přesně po loket, bylo všem jasné, že loutkové divadlo dosahuje vrcholu – přinejmenším tedy co se technologie týče. Tvůrci tehdy vsadili vše (a to „vše“ vyčíslili na 30 milionů dolarů) na sílu a podmanivost loutky a sklidili nebývalý úspěch odborné veřejnosti i u diváků. Nicméně úspěšnou inscenaci stáhli po méně než roce, v srpnu 2019. King Kong byl prostě příliš velký i pro Broadway. (Recenzi naleznete na následujících stranách, pozn. red.)

Byl to solitér, který se vymykal všemu, co se kdy na Broadwayi objevilo, z loutkářského hlediska měl ale cestičku vyšlapanou.1 A to nejen proto, že Global Creature Company – australská produkční společnost stojící za vznikem inscenace – měla už v té době za sebou další velkolepé produkce plné obřích animatronických loutek, například jevištní zpracování animovaného filmu How To Train Your Dragon Live Spectacular (Jak vycvičit draka) ve spolupráci s DreamWorks a s draky v „životní velikosti“, létajícími i chrlícími oheň.2

Obliba loutek v je anglicky mluvící části světa značná. Ať už jde o malé (i velké) Brity tísnící se za deště na titěrných lavičkách na promenádách u rozbouřeného severního moře sledující amatérská mikro-představení Punche a Judy nevalné kvality. Nebo ať se jedná o pro nás těžko pochopitelnou zálibu (zejména) Američanů v kouzlu břichomluvectví, jehož zlatý věk je sice datován do 30. a 40. let minulého století, v současnosti se ale zdá být opět na vzestupu.3 V roce 2017 vyhrála světoznámou televizní show America’s Got Talent (Amerika má talent) třináctiletá břichomluvkyně Darci Lynne Farmer a lze jí věštit zářnou budoucnost už proto, že třeba předchozí vítěz téže talentové soutěže Terry Fator (2007) úspěšně realizuje výnosnou kariéru v Las Vegas. Břichomluvec Jeff Dunham zase drží světový rekord v počtu prodaných lístků na stand-up comedy.4 Současní břichomluvci tak úspěšně navazují nejen na Edgara Borgena, asi největší hvězdu břichomluveckého umění všech dob (dokázal uspět i v rádiu), ale například i na Shari Lewis,5 jejíž loutkové Lamb Chop si postupně našlo cestu i na broadwayské jeviště.

Loutky tak na velkých jevištích – ať už jde o newyorskou Broadway, londýnský West End, nebo jinou z velkých komerčních scén anglicky mluvící části světa – měly vždy své místo. Například už v roce 1961 měl premiéru muzikál Carnival! Boba Merrilla, který vznikl podle filmu z roku 1953 a knižní předlohy Paula Gallica. Vypráví příběh naivní Lili, která se zamiluje do loutkáře, a v muzikálu tak mají dominantní místo maňásci i muppeti. Sláva Carnivalu je sice už poměrně zašlá, nejlepší éru prožil právě v 60. letech, ale i tak patří ke klasice ve svém žánru – ostatně právě rolí Lili si v roce 2002 (rok po premiéře filmu Deník princezny) odbyla svůj newyorský debut Anne Hathaway.

Velká loutka lidožravé rostliny Audrey II je zase středobodem (původně off-broadwayského) muzikálu Little Shop of Horrors (Kvítek z hororu), což byl také jeden z prvních západních muzikálů uvedených v porevolučním Československu.6 Little Shop of Horrors byl poprvé inscenován v roce 1982, loni jej uvedlo Regent’s Park Open Air Theatre v Londýně.

Jednou z nejúspěšnějších loutkových inscenací všech dob je The Lion King (Lví král), jevištní adaptace Disneyho filmu.7 Inscenace režisérky Julie Taymor letos slaví dvacet let od svého uvedení na West Endu, broadwayská inscenace je dokonce ještě o dva roky starší (1997). The Lion King je už ze své podstaty – nevystupuje v něm jediná lidská postava – loutkářskou výzvou. Objevuje se v něm až neuvěřitelně široké spektrum druhů loutek, od nadobličejových masek, kombinovaných s jednoduchým mechanismem umožňujícím masce vyrovnávat pohyb těla (Scar), přes složité spodové loutky (Zazu) až po kostýmové loutky (Pumba).

To, čím se ale The Lion King vymyká, je jednak neotřelý vizuál, který se zbytečně nezaobírá animovanou filmovou předlohou a raději hledá svébytná umělecká řešení a inspiraci v afrických (a exotických) motivech, a pak také nebojácný režijní přístup Julie Taymor. Ta totiž našla divadelní metafory, nevydala se cestou nápodoby ani iluzivní loutkohry. Gazely tak třeba představují tanečníci se figurami gazel, jejichž pohyb je dostatečně estetizovaný na to, aby jej divák vnímal jako tanec, a zároveň dostatečně sdělný na to, aby jasně rozklíčoval běžící zvíře.

Julie Taymor se se Lvím králem pustila do takřka neprobádaného prostředí a uspěla, podařilo se jí prosadit loutku jako svébytný umělecký prostředek, který nemusí přicházet na scénu jen ve chvílích, kdy herec sám nemůže. The Lion King také získal množství nejrůznějších divadelních cen včetně šesti cen Tony8 (a dalších pět nominací) a dvou cen Laurence Oliviera (a šest nominací). Inscenace se stala třetí nejdéle běžící produkcí na Broadwayi, v současné době se hraje na dvaceti pěti místech po celém světě a zhlédlo ji přes sto milionů diváků.9

Svůj úspěch se Julie Taymor pokusila zopakovat v roce 2000, kdy na Broadwayi uvedla inscenaci Gozziho hry The Green Bird (Zelenavý ptáček) – loutka ptáka využívala stejnou mechaniku jako loutka Zazu. Inscenace sice vzbudila nadšení u kritiků, na divácký úspěch The Lion King už ale nedosáhla.

Z Disneyho produkce později povstalo ještě několik inscenací, které loutky nebo alespoň loutkářské principy využívají. Ponechám teď stranou všechny divadelní produkce probíhající v Disneylandech a různých zábavních parcích,10 které se k principům loutkového divadla přibližují nebo je přímo využívají, a zaměřím se místo toho na muzikál Frozen (Ledové království), který byl loni uveden na Broadwayi. Disney pochopitelně sáhl po dramatizaci jednoho ze svých nejúspěšnějších titulů poslední doby a zdá se, že opět uspěl.

Cenami ověnčený režisér Michael Grandage zvolil pro loutku sněhuláka podobné prostředky jako Julie Taymor v The Lion King pro Timona. Sněhulák Olaf je patami připojen ke špičkám vodiče, tělo částečně napojené na kostým herce, který jednou rukou animuje hlavu a druhou ruce loutky. Sob je zas iluzivní loutka v životní velikosti, do které se herec oblékne podobně jako do loutky Pumby. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka Elsa čaruje, přidávají se ve Frozen i kouzla s projekcemi a světly, která jsou nadmíru sugestivní.

Frozen samozřejmě není jedinou inscenací, která vznikla na motivy úspěšného filmu. Stejný osud čekal například i Shreka (2008),11 který je zářným příkladem inscenace, kde loutky přicházejí do hry až ve chvíli, kdy už skutečně není zbytí. Shrek i oslík jsou totiž herci v kostýmech stejného druhu, jako nosí sportovní maskoti, a hrají činoherně. Loutky se tak objevují až s příchodem dračice a také díky Perníčkovi, který je herečkou vtipně animován zezadu skrze plech, na němž leží. Loutkářské techniky ale do určité míry využívá třeba i inscenace osmého dílu Harryho Pottera, která už kvůli povaze předlohy musí hledat mimo obyčejné činoherní spektrum výraziva.

Nejsou to ale jen rodinné pohádkové show, které se na velká komerční jeviště dostávají. V roce 2003 měla na Broadwayi (a roku 2006 na West Endu) premiéru Avenue Q, dospělácká parafráze na jeden ze zásadních kulturních vývozních artiklů USA, totiž Sezame Street (Sezamová ulice).12 Muzikál kombinuje živé herce s přiznaně vedenými muppety, které animuje zpravidla jen jeden herec. Avenue Q svým provokativním a mnohdy vulgárním humorem cílí na dospělého diváka, ironizuje svou televizní předlohu a snaží se vytvořit do jisté míry zvrácenou verzi sebe sama.

Se spodovou loutkou pracuje také velmi úspěšná inscenace Hand to God (Přisámbůh!),13 která vypráví komediální příběh kluka, kterému na ruce ožije loutka, prohlásí se za ztělesnění satana a v malém nábožensky založeném městečku mu značně zkomplikuje život. V inscenaci Hand to God, která byla v roce 2014 přenesena z off-broadway na Broadway, je středem zájmu sock-puppet, tedy záměrně neumělý maňásek vyrobený z ponožky s ručičkami na drátcích, kterého si často vyrábějí děti ze starých ponožek.

Loutky se ale objevují i na velkém jevišti londýnského Národního divadla. Royal National Theatre uvedlo v roce 2007 inscenaci War Horse s loutkami z dílny jihoafrické Handspring Puppet Company a v režii Toma Morrise. Inscenace zaznamenala neuvěřitelný ohlas – The Times ji označili za divadelní událost desetiletí.14 Stala se jednou z nejúspěšnějších produkcí divadla a získala ty nejprestižnější ceny v Británii, New Yorku i Torontu. Hrála se v jedenácti zemích a navštívilo ji přes sedm milionů diváků.15 Z Royal National Theatre našla cestu nejen na nejprestižnější jeviště světa, ale projela i velkolepou tour. Úspěch inscenace lze vidět (mimo další) za loutkami koní, které nesledovaly realistickou linii, ale naopak apelovaly na divákovo estetické a divadelní cítění. Koně v životní velikosti nesli na zádech dva vodiči, jeden další animoval hlavu.

K loutkám se Royal National Theatre vrátilo ještě roku 2017, kdy uvedlo Pinocchia Denise Kellyho. Pinocchia v inscenaci hrál živý herec, Geppetto byl tedy ztvárněn jako manekýn bez nohou, ale zato v nadživotní velikosti. V inscenaci, která loutkovitost do jisté míry tematizovala, se ale objevila i řada dalších loutek – drobný manekýn cvrčka nebo další lidské postavy v nadživotních velikostech. Pinocchio se však dočkal „jen“ sedmdesáti sedmi repríz.

Tom Morris se společně s Handspring Puppet Company na londýnská jeviště vrátil ještě roku 2017. Po úspěšné premiéře v Bristol Old Vic Theatre, kde působil na pozici uměleckého šéfa, přenesl na West End adaptaci Hugova románu Muž, který se směje. The Grinning Man byl temný muzikál se záměrně dekadentním vizuálem, přesně zapadající do v zásadě komorních Trafalgar Studios.

Děj zasazený do prostředí potulných komediantů je vyprávěn zejména prostřednictvím muzikálového herectví, do hry se ale dostávají i dva manekýni představující dětské hrdiny a jedna loutka černého vlka Homa. Vlk je manekýn vedený dvěma herci v kostýmu splývajícím s podobou loutky, jeden animuje hlavu a drží trup, druhý předkloněný vlastním tělem dotváří iluzi těla loutky a animuje přední nohy.

Loutky s broušenými sklíčky místo očí mají díky odleskům nezvykle živý pohled a herci, kteří v jednu chvíli předvedli bravurní činoherní herectví doplněné velmi ne-činoherním zpěvem, se ukazují jako zdatní animátoři. Jsou schopní přesného a citlivého vedení, při kterém se divákům dech tají a loutky jako by se právě nadechly úplně poprvé. Je až s podivem, kde se na Broadway a West Endu neustále berou tak neuvěřitelně a všestranně talentovaní herci.

Ve zmíněných inscenacích16 jsou ale loutky v drtivé většině jen nástrojem, jak z toho ven. Divadlo velkých jevišť a velkých zisků je totiž orientováno zejména na kvalitu výsledného tvaru, takže se snaží nekomplikovat si zbytečně cestu a příliš neriskovat experimenty. Loutky v The Grinning Man zastupují dětské herce a vlka, dračici ve Shrekovi už by bylo také – vzhledem k monstrózní závěrečné scéně, kdy zafunguje jako deus ex machina –, nemožné vyřešit dalším „maskotím“ kostýmem, totéž platí i pro soba z Frozen nebo koně z War Horse.

Inscenátoři velkých produkcí zpravidla nevnímají loutku jako úkol. Jejich úkolem je totiž výhradně výsledný tvar, co nejdokonalejší, nejsugestivnější a prostě fungující. V ostrém kontrastu k velkým scénám tak byla třeba off-broadwayská inscenace The Woodsman (New World Stages, 2016), která u kritiků vzbudila vcelku pozitivní ohlasy a za design loutek dostala i prestižní off-broadwayskou cenu Obie Award. Režiséři James Ortiz a Claire Karpen totiž při tvorbě zcela zjevně vycházeli z loutky a materiálu (dřevo a kov) a vytvořili v zásadě úsporné jevištní dílo kombinující živého herce s manekýnem.

Loutkové divadlo se v Británii i USA objevuje v mnoha podobách a samozřejmě nejenom na Broadwayi či West Endu. S loutkami bývají například inscenovány klasické a (takřka) všemi milované dětské příběhy Dr. Seusse – například The Cat in the Hat (Kocour v klobouku). Také londýnské přírodovědecké muzeum (Natural History Museum) v minulém roce vytvořilo naučný divadelní projekt vyprávějící o Darwinově výpravě s vizuálně velmi působivými loutkami zvířat a o jeho divadelních kvalitách svědčí i nominace na Laurence Olivier Award 2019 v kategorii pro nejlepší rodinnou inscenaci (Best Entertainment and Family).

Přístup k loutce i k divadlu vůbec se samozřejmě v českém a anglosaském (a severoamerickém) kontextu výrazně liší. Nicméně se zdá, že v anglicky hovořícím světě se loutkám paradoxně daří prosadit v přísně komerčním a mainstreamovém prostředí výrazně lépe než v našich končinách, kde si loutky cení i UNESCO. Loutky nejsou riskantním prostředkem ani nízkorozpočtovou záležitostí. Naopak jsou řešením, mnohdy až vysvobozením. Jsou i diváckým lákadlem a „fascinátorem“. A i když k nim tvůrci přistupují s nesmlouvavou racionalitou a bez zásadního uměleckého sentimentu, ve výsledku loutky vyznívají skvěle a inscenacím vetknou určující ráz. Divadlo velkých komerčních jevišť je proto v současné chvíli zcela jistě jednou z oáz solidního loutkového divadla, které sice zpravidla neexperimentuje, ale uchvátí.

Poznámky pod čarou

1 Podrobně viz Bár, Pavel: Loutky ve světě broadwayského muzikálu, Loutkář 3/2016, s. 18–21.

2 Premiéra roku 2012 v Austrálii, záhy poté absolvovala Global Creature Company s How To Train Your Dragon tour po Austrálii a Novém Zélandu, o rok později pak i tour po Severní Americe.

3 O neutuchajícím zájmu svědčí i to, že v Kentucky se pořádá každoroční mezinárodní sjezd břichomluvců Vent Haven International Ventriloquist Convention.

4 https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/most-tickets-sold-for-a-stand-up-comedy-tour/ (citováno 25. 9. 2019); videa z roku 2007, kde vystupuje s loutkou mrtvého teroristy Achmeda (Achmed the Dead Terrorist), se zařadila mezi nejúspěšnější virální videa internetu.

5 Shari Lewis byla navíc objevena také díky talentové soutěži, kterou vysílala CBS. Za své televizní působení pak v průběhu kariéry posbírala 12 cen Emmy.

6 Kvítek z hororu, československá premiéra 13. 1. 1990, režie Pavel Doležal, Divadlo bratří Mrštíků Brno.

7 Recenze vyšla v Loutkáři 5/2011, s. 326–328, rozhovor s Julií Taymor, která byla hostem Pražského Quardiennale 2015, byl publikován v Loutkáři 4/2015, s. 22–24 (Lešková Dolenská, Kateřina: Nestojím o jistotu, čekám na výzvy).

8 Julie Taymor byla první ženou, která získala cenu Tony za nejlepší muzikál.

9 https://www.lionking.com (citováno 25. 9. 2019).

10 Například loutkový muzikál Finding Nemo (Hledá se Nemo) z roku 2007 a další jevištní adaptace úspěšných animovaných filmů z dílny Disney.

11 Ten byl uveden i v České republice v režii Romana Štolpy a s Jiřím Zonygou v hlavní roli. Premiéra se 21. 4. 2018 v pražské Tip Sport Areně.

12 Recenze vyšla v Loutkáři 5/2011, s. 326–328.

13 Text byl poprvé uveden v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích 27. 10. 2016 v režii Janusze Klimszi. O britské verzi inscenace jsme psali v Loutkáři 2/2016, s. 14–15, recenze budějovické inscenace byla publikována v Loutkáři 4/2016, s. 64–65.

14 https://www.thetimes.co.uk/article/the-best-theatre-of-the-decade-j8hbkczp0cg (citováno 25. 9. 2019), recenze vyšla v Loutkáři 5/2011, s. 326–328.

15 http://www.warhorseonstage.com (citováno 25. 9. 2019).

16 Nedělám si nárok na úplný seznam inscenací s loutkou. Ráda bych ale nastínila některé tendence.

Loutkář 3/2019, s. 54–57.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.