Loutkar.online

Hulec, Vladimír: To, co teď máš / To, co teď jsi / To, co teď vidíš /

Když jsem byl redakcí Loutkáře osloven, abych napsal do tohoto listu profil režiséra Jiřího Adámka, byl jsem potěšen, ale také trochu zaskočen. Napsal jsem o něm kapitolu do knihy Marty Ljubkové Šťastná generace, která mapuje první generaci režisérů absolvujících katedru loutkového a alternativního divadla (ostatními jsou Jiří Havelka, Petra Tejnorová, duo SKUTR a Rosťa Novák jr.), a považoval jej za reprezentanta oné „alternativní“, tedy ne-loutkářské větve. A Loutkář je přece časopis zaměřený na loutky…

Po dlouhém rozvažování jsem si uvědomil a uznal, že Adámek s výtvarným působením a s objekty ve svých inscenacích a projektech důsledně pracuje a že vlastně – pokud loutkové divadlo vnímáme jako divadlo obrazu a objektů – na tyto stránky patří. Toto uvádím na úvod pro pochopení mých těkavých úvah nad tvorbou a dílem tohoto příslušníka „šťastné generace“, jak zmíněnou skupinu tvůrců svou knihou navždy pojmenovala Ljubková. A také pro pochopení, proč z oné knihy často cituji. Je myslím zbytečné hledat jiné formulace pro úvahy už kdysi publikované.

Théâtre musical

Klíč k Adámkově autorské a režijní tvorbě, jejím východiskům i jeho experimentům a postupům, je třeba hledat v Adámkově disertační práci na KALD DAMU, již v roce 2009 obhájil a v rozšířené podobě v roce 2010 vydal knižně pod názvem Théâtre musical aneb Divadlo poutané hudbou. Věnuje se v ní zvláštnímu typu soudobé divadelní tvorby, jíž se vymyká pojem hudební divadlo, i když v zásadě právě o ně jde. Hudbu však Adámek vnímá – v souladu právě s avantgardou – jako jakýkoli zvuk. Přemýšlí o něm, moduluje jej, formuje, dává do různých kontextů, pracuje s ním. Jeho samotného pak zajímá především slovo, lidský hlas a prostor. Lidský hlas v prostoru. Slovo a jeho významy. Hlas v lidském těle. Herec a jeho bytí v prostoru. Slovo a hlas v prostoru. Za své předchůdce a inspirátory označuje především ve Francii žijícího řeckého hudebního a divadelního experimentátora Georga Aperghise (1945), německého skladatele Heinera Goebbelse (1952) a částečně i švýcarského režiséra Christopha Marthalera (1951). Z Čechů se pak samozřejmě nemůže vyhnout E. F. Burianovi (1904–1959) a jeho práci s voice-bandem. Jako oni se i on svou tvorbou politicky či společensky angažuje, a to jak přímými projekty (Tiká tiká politika, Klikněte na video, Evropané, Po sametu…) a účastí na různých veřejných akcích a shromážděních, tak svými postoji a důslednou pozicí na nezávislé divadelní scéně.

To, co teď máš / To, co teď jsi / To, co teď vidíš / Je jen tvá vlastní myšlenka zní v jeho „Vokalspiel“, hudebně hlasové kompozici Changemakers, kterou začátkem roku 2011 připravil v berlínské komorní Neuköllner Oper. Myslím, že právě tento verš vystihuje Adámkovu divadelní vizi. Myšlenka, jež se stává zvukem, zvuk, jenž se stává tělem, tělo a zvuk, jež se stávají myšlenkou, to je cesta Jiřího Adámka od počátku jeho divadelní tvorby.

Tiká tiká politika

Poprvé se širší divadelní veřejnost mohla s Adámkovou prací setkat v květnu 2006 na festivalu 4+4 dny v pohybu, kde na dvoře opuštěného lékařského domu v Jungmannově ulici v Praze premiérově uvedl svůj „Vokalspiel“ Tiká tiká politika, vokální kompozici využívající minuciózní práci s hlasem, gestem, pohybem a slovem v podání voicebandové skupiny složené z herců Zity Morávkové, Pavola Smolárika, Anny Synkové a Daniela Švába a živě dirigované Jiřím Adámkem. Adámek v ní umně a vtipně pracoval s variacemi slov „poli-“ a „-tik“ a různými odvozeninami. Tik tik tik politik / Politik-politbyro-polibek / Neurotik-dogmatik-flegmatik… Rytmizoval je, dával do různých kontextů, ironizoval jejich významy. Rozváděl asociativní slova s politikou spojená, rozkládal je a zase skládal. Každé slovo či sousloví, každé žblebtnutí a hnutí brvou, jakýkoli pohyb ruky či hlavy, každý výraz tváře byly přesně prokomponované a promyšlené. Slova, rytmy, gesta – a navíc i svícení – byly zasazené do rafinovaně budované hudebně-divadelní stavby odhalující patafyziku slov a směšnost vyjadřování a chování – nejen – politiků. Představení se stalo – a dodnes je – manifestem nového divadla u nás. Byl to nesmírně hravý, zábavný a současně jízlivý komentář k ptydepe současného veřejného prostoru, poukazující na vyprázdněnost slov a posuny jejich významů.

Zhruba čtyřicetiminutová skladba vznikla v pražském Divadle Alfred ve dvoře a po premiérovém uvedení se rozletěla do světa. Účinkovala na řadě festivalů i na politických shromážděních, nahrál ji Český rozhlas a pro Adámka se stala poznávací značkou, iniciačním počinem, který jej katapultoval do veřejného divadelního prostoru. Z jejích aktérů vznikl v roce 2007 základ jeho souboru Boca loca Lab. Najednou se ukázal tvůrce, který velmi sofistikovaně rozvíjel koncepty glassovského minimalismu, burianovského voice-bandu a zvukové a performanční experimenty „théâtre musical“ z okruhu tvůrců typu Aperghise a Goebbelse. V porovnání s ostatními osobnostmi české nezávislé scény – včetně čelných představitelů českého (post)moderního divadla polistopadových let, jakými byli či jsou Lébl, Nebeský, Morávek, Drábek či Mikulášek, je Adámek největším intelektuálem a myslitelem, který své vize a představy přesně formuluje a důsledně převádí do divadelního jazyka a tvaru. Snad J. A. Pitínský v dobách Ochotnického kroužku a Kabinetu múz by mu mohl být v tomto ohledu blízký. Adámek je citlivý, jemný, přesně formulující, názorově otevřený, přitom umělecky vyhraněný, občanským postojem pevný a neústupný. Sečtělý, znalý, hloubavý. Nevím, jaký byl Jiří Frejka, ale trochu tak si jej představuji, byť divadelními postupy a formou má Adámkova tvorba blíž – z české avantgardy – k E. F. Burianovi.

Z knihy džunglí

A zde je místo, kdy se poprvé dostáváme k Adámkovi-loutkáři. V roce 2007 se totiž poprvé na profesionální scéně dostává k výraznější práci s předmětem a výtvarným působením, které se od té doby stává jeho hudebnímu a fyzickému divadlu rovnocenným partnerem.

V roce 2007 navázal Adámek svou dodnes trvající spolupráci s pražským Divadlem Minor. Na jeho studiové komorní scéně připravil pro předškolní děti a první stupeň základních škol adaptaci Kiplingovy Knihy džunglí. Čerpal v ní z méně známých motivů Kiplingovy předlohy, jež přetvořil v moderní soudobé divadlo. Na projektu spolupracoval s Pavolem Smolárikem z Boca Loca Lab, ostatní však byli s jeho prací dosud neobeznámeni – Ilona Semrádová, Kateřina Tichá, Václav Krátký a Jan Matásek. A přesto jim to společně „šlapalo“ (základ hlasové stopy byl opět voiceband) skvěle. Nikdy bych nevěřil, že lze nabídnout náročný divadelní experiment tak nízké věkové kategorii, aniž by představení ztratilo živost a přitažlivost pro diváky jakéhokoli věku, tedy pro předškoláky, školáky, mládež i dospělé včetně prarodičů.

Diváci seděli v malém kruhu kolem scény, jež připomínala pokoj či možná dětskou ložnici. Na zemi byly rozložené malé stolky – řada prosklených desek obsahujících mezi dvěma skly různé přírodní materiály, jež se pohybem desek či změnou světla proměňovaly a vytvářely dějové obrazy (jejich autorka Kristýna Täubelová získala za výpravu k této inscenaci Cenu Alfréda Radoka 2007, pozn. red.). Děti si na ně mohly sahat, herci je každému zvlášť ukazovali a hovořili o nich. Současně formou voicebandu recitovali a zpívali Kiplingovy, respektive Adámkovy texty. A ono to fungovalo. Náramně! Hmat, vůně, světlo, zvuk, hudba, rozhovory s diváky, stylizované herectví, volné improvizace, vše se spojilo v kompaktní dramatický tvar. Příběh se neztratil, přitom byl košatý a plný obrazivé fantazie. Originální inscenace „haptického divadla“ otevřela nové možnosti divadla pro děti i divadla jako takového, které už Adámek v další své tvorbě tohoto směrování nedokázal překonat. Inscenace získala řadu ocenění a pro mne jde dodnes o jednu z nejlepších Adámkových prací vůbec.

Divadlo objektů

V následujících letech připravil Adámek v Divadle Minor – už na hlavní scéně – další inscenace: Tisíc a jedna noc (2009), Moje první encyklopedie (2010), Můj atlas světa (2012), Libozvuky (2015) a Toodle Noodle (2018). Jde o odbornou veřejností trochu přehlíženou součást jeho tvorby, ve které se Adámek snaží propojovat své experimentální přístupy k hudební, téměř vždy částečně nebo plně voicebandové divadelní formě a své liberální, v zásadě multikulturní, multietnické liberální občanské postoje se srozumitelným a hravým divadlem. Tedy v jeho podání se v zásadě výtvarným divadlem, divadlem objektů.

Nebudu se zde zabývat dramaturgickou volbou těchto titulů – víceméně šlo vždy o výchovné, pedagogické divadlo, o jakási encyklopedická hesla seznamující dětské publikum s různými zeměmi, zvuky, jazyky, historií. Adámek tak nenápadným, přirozeným způsobem – hrou plnou fantazie a hravosti – odkrývá svým divákům možnosti a bohatost světa a aktivit v něm.

Raději se ale zastavme u formálních prostředků, jimiž svého účinku Adámek dosahuje a které poté (nebo souběžně) používá i ve své tvorbě pro dospělé, a to jak se svým souborem Boca Loca Lab, tak na Nové scéně pražského Národního divadla či v opeře brněnského Národního divadla.

Adámek vždy a všude dbá o netradiční divadelní postupy. Kreativně pracuje s prostorem. V Encyklopedii seděli diváci na jevišti a dění se odehrávalo v obrovském prostoru hlediště, v Atlasu byli obklopováni děním, herci přicházejí „odevšad“ a s diváky komunikovali přímo. V pozdějších minorských produkcích prostor divadla proměňoval (lávka zasahující až do hlediště v Libozvucích). A v Toodle už čistě loutkářskými postupy scénu (dům s mnoha pokojíčky, které se otevírají či osvětlují a herci se konfrontují s různou jejich velikostí a předměty v nich) i objekty rozehrává (herci je berou do rukou a komunikují skrze ně, někdy se dokonce jimi – tak trochu ve stylu Alenky v říši divů – stávají). Scéna a předměty jsou tak v dialogickém vztahu a před diváky de facto ožívají. Jinde zas nechává Adámek situaci „zkamenět“ (Řekni něco v Alfredu ve dvoře, 2013) či ji aspoň zpomalí či pozastaví (Požár v ÚLUV v rámci 4+4 dny v pohybu 2011), čímž dosahuje zvláštního napětí, které diváky vede k soustředěnému vnímání i toho nejmenšího detailu ve zvuku i pohybu, o což Adámkovi vždy šlo a jde. Nejdále v práci s prostorem a „oživením“ prostoru a objektů dospěl Adámek v roce 2012 v projektu Dvanáct milosrdných na témže festivalu (spolupracoval na něm s výtvarnicí Ivanou Kanhäuserovou a nájemcem bytu Dominikem Steinem). Odehrával se v bytě jednoho pražského staroměstského domu a diváci byli konfrontování – dnes bychom řekli formou imerzivního divadla – s inscenovanými příběhy a předměty tohoto místa.

Divadlo vizí

V hlavní části své tvorby se ale Adámek dostává už jinam. Začíná spolupracovat s velkými divadly (Národní divadlo v Praze i Brně), využívá prostornou scénu, moderní technologie a moderní činoherní herectví či operní zpěv. Pracuje s mikroporty, stále víc využívá možnosti tradiční scénografie a současného světelného designu. Víc než v úvodní etapě své tvorby, jež se zabývala především experimentem s „čistým“ hlasem, a v návaznosti na následné odkrývání práce s prostorem a předměty začíná Adámek dbát o srozumitelnost a komunikativnost. A to jak v práci s dětmi, tak ve svých produkcích pro dospělé, ve kterých se začíná soustředit na obsah s důrazem na společenské politikum (angažovaný postoj vůči současnému světu). Snad jen v Sezname, otevři se (2014), resp. Bludišti seznamů (2016) – tedy ve své čistě voicebandové hudební (vokální) práci (pro mne spolu s úvodními Tiká tiká a Knihou džunglí, Evropany z roku 2008 a operou Changemakers v Neuköllner Oper 2011 jeho nejlepší), si Adámek uchovává původní experimentální charakter své tvorby. Herci zpívají/recitují stojíce v různých částech prostoru, v němž hrají, a obřadným způsobem nechávají působit hudbu (živé komorní těleso přímo na scéně) a vokál. Jako bychom se ocitli v chrámu. Jde o zatím poslední Adámkovo dílo s jeho souborem Boca Loca Lab, který v posledních letech – zdá se – spí. Jeho členové s Adámkem spolupracují na jiných jeho projektech (najdeme je ve většině jeho inscenací), nicméně na další počin tohoto souboru (a artistního směru Adámkovy tvorby) již tři roky čekáme.

Práci se hudebními postupy a s – pro tento časopis podstatnými – výtvarnými prvky a objekty však ani ve svých současných inscenacích mimo svůj soubor Boca Loca Lab Adámek neopouští. O minorském Toodle Noodle již byla řeč. Není to špatná inscenace, po výtvarné i herecké stránce bychom dokonce mohli říct, že je rozkošná a že citlivou, hravou režií a zvolenou formou napomáhá rozehrávat fantaskní svět a situace v něm, čímž vhodně „slouží“ zvolenému tématu seznámit děti se základními anglickými slovíčky a slovními spojeními; současně ale není nijak výlučná, obdobných bychom mohli na českých jevištích i v Minoru najít víc. A tak se ještě zmiňme o jeho inscenacích v obou našich Národních divadlech.

V Brně inscenoval Adámek v roce 2017 operu Michala Nejtka Pravidla slušného chování v moderní společnosti. Zasadil ji do nově rekonstruovaného prostoru brněnské Reduty. Zpěváci vycházeli zpoza portálu, na jevišti byl postavený jakýsi pop-artový pokoj, ve kterém se pohyboval – oproti zpěvákům víceméně svobodně – Adámkův herec Petr Vančura a daný prostor i různé objekty v něm oživoval či s nimi různě – tak trochu loutkářskými prostředky osaháváním si jejich možností a nečekaných vlastností – pracoval.

Zacitujme z recenze Josefa Hermana z Divadelních novin 17/2017: Jiří Adámek coby režisér uzavřel dění opery do měšťanského pokoje, jaké pamatuji ze svého mládí, květiny (jedovaté diefenbachie a ostře trčící tchyní jazyky) v drátěných stojanech, které byly v oblibě ve zlatých šedesátých, stejně tak tmavohnědá leštěná nízká skříňka a nezdobená pohovka („válenda“ se jí říkalo). Jevištní prostředí je útulné, přátelské, jaksi od pohledu domácky měkké. Ohrožuje ho však doširoka otevřený výhled z obřího okna zprvu skrytého za těžkým závěsem – do pokojíku se jím opticky derou mrakodrapy velké metropole, zábavní centrum kdesi v tropickém moři, nebo dokonce obří koně (na projekci). A narušuje ho v dobovém interiéru nepřípadná velká plochá obrazovka, nápadná hlavně ve chvíli, kdy obrazem ohně supluje krb, pod nímž se „topí“ skutečným dřívím. Jevištní vizuál je decentní i atraktivní, uklidňující i znepokojující a přispívá k neustálému zpochybňování, nakolik všechno, co sledujeme, je skutečné. Jako u Buñuela…

Právě toto absurdní spojení výtvarně výrazně zpracovaného, bizarního prostředí (scéna Ivana Kanhäuserová) a vznešeného operního zpěvu v předem daném kánonu (tomu odpovídal i text citující skutečná pravidla chování z Francie z roku 1889) s vytvářením absurdních situací bylo základním inscenačním klíčem pro vznik této produkce.

Tento přístup je pak charakteristický pro současnou Adámkovu tvorbu. Obdobně totiž – byť v činohře – Adámek pracuje na Nové scéně. Zatím tam vytvořil dvě inscenace – Po sametu (2014) a Nová Atlantida (2018). Obě se tematicky vázaly k současné české, resp. evropské společnosti, byly výrazně angažované a hodně kritické. A obě kladly silný důraz na výtvarný jazyk a práci s prostorem – či spíš – odehrávaly se ve velmi stylizovaném, výtvarně pečlivě zpracovaném prostoru a (vesměs pop-artových, šedesátá léta evokujících) kostýmech. V Po sametu to byla „útulná“ česká kotlina vytvořená jakoby pro ochotnické pimprlové divadlo, v níž herci působili jako obři či vetřelci (tak trochu jako Krakonoš ve večerníčkovských Krkonošských povídkách). Adekvátně tomu se na horizontu promítaly komiksově zpracované výjevy české přírody, obrazy Pražského hradu, mixované ladovskými figurkami.

V Nové Atlantidě zvolil Adámek otevřený prostor, v jehož centru stála dřevěná bouda jak z amerických westernů (výprava Antonín Šilar). Vždy tak prostor do velké míry předurčil hereckou formu a určoval obsah. Herci v prvém případě vytvářeli divoké, směšné figury a situace, zatímco ve druhém se „utápěli“ v nekonečně dlouhých rozmluvách – dialozích či monolozích – jež evokovaly prázdnotu slov a ideovou a myšlenkovou vyprázdněnost současného světa.

Adámek se v posledních inscenacích stal společenským a politickým mentorem, kritikem současného světa a hledá k tomu jevištní inscenační prostředky. Od čistě hudebního divadla se dostává k činoherním textovým kolážím, pro něž využívá i silné výtvarné prostředky. Vzdává se abstraktního divadelního jazyka a formy a hledá komunikační prostředky, které by jeho témata dokázaly přenést na diváka, aniž by přitom musel opustit své estetické ideály. V mnoha ohledech se tak zbavuje svých avantgardistických formálních konceptů. A projevuje se to nejen v inscenacích pro dospělé, ale i pro děti.

Nevím, jestli takto skončí každý avantgardistický tvůrce, anebo je to je epizoda, od které se Adámek zase odrazí k další etapě své tvorby. Rozhodně v něm dříme výjimečný tvůrce, kterého je – a věřím, že i stále bude – dobré sledovat. Jak v časopise Opera, tak v Divadelních novinách, Taneční zóně či Loutkáři. Neboli jak ze strany hudební, tak činoherní, performerské a výtvarné. A samozřejmě obsahové. Nezapomeňme, že Adámek je především občan a intelektuál, což je v jeho tvorbě patrné.

Loutkář 3/2019, s. 50–53.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.