Šlechtová, Ema: Damúza a její cesta k divákovi (v Chrudimi)

Pokud se zaměříme na tvorbu Studia Damúza, najdeme mnoho rozličných titulů pro různé skupiny diváků, které mají jednoho společného jmenovatele, a to nezávislou, neokoukanou a svěží tvorbu. Na 68. ročníku festivalu Loutkařská Chrudim tomu také nemohlo být jinak. Od batolária až po tanec objektů se celkově představily čtyři inscenace, z nichž bych se v tomto textu ráda blíže věnovala třem.

Nabízí se začít od těch nejmenších, tedy batolat. Já, ty a to cílí na děti ve věkovém rozptylu od desíti měsíců do tří let. Karolína Křižíková a Andrej Lyga v kosmonautských kombinézách plují zpomalenými pohyby po vesmírných zákoutích a objevují (spolu s diváky) různé planety a planetky. Ať už jde o body ball naplněný modrou tekutinou, svítící lampion na tyči, nebo plyšovou kouli obsypanou medvídky, pod rukama jim ožívají rozmanité světy plné kouzel. Scénografické pojetí Karolíny Jansové, které je pro celý tvar zásadním činitelem, si zakládá na minimalismu a klade důraz na specifické vlastnosti jednotlivých materiálů – například plyš je měkký a chceme se ho dotýkat. Oba herci se až s dětskou radostí ve tvářích oddávají zkoumání jednotlivých povrchů a hravě hledají způsoby, jakými je možné objekty zapojit do hry. Atmosféru ještě podtrhuje jednoduché, ale velmi efektní zadní svícení. Z vizuálního hlediska se tedy nedá inscenaci nic vyčíst. V rámci krátkého časového rozpětí necelých čtyřiceti minut dokážou tvůrci vytvořit na scéně fascinující podívanou.

Pokud se však bavíme o inscenacích pro batolata, je nutné se zaměřit především na kontakt s velmi specifickou cílovou skupinou a zhodnotit, zda tvůrci zvolená strategie skutečně „nachází svého diváka“. V případě inscenace Já, ty a to vnímám určitou nerozhodnost z hlediska způsobu komunikace s dětmi. Na jednu stranu jim vizuálně nabízí velice atraktivní svět, do kterého jim však nedovoluje výrazněji zasáhnout. Vše, co se na scéně děje, přímo vybízí k interakci, která však není ze strany tvůrců specifikována. Pár šťastlivcům v prvních řadách se tedy podaří dotknout se vesmírných zázraků, ale většina zůstává neuspokojená. Po konci představení si sice děti můžou pinkat s míčky, ale jazyk, který Damúza v tomto případě zvolila, mi připadá matoucí.

Loutkařská vzpoura

Zcela bezostyšný dialog s divákem vede inscenace Honza Pták, která vznikla jako herecká klauzura studentů katedry alternativního a loutkového divadla. Šimon Dohnálek a Daniel Horečný s temperamentem pouličních kejklířů dokážou s velmi málo prostředky rozpumpovat atmosféru například i v přehřátém stanu za Divadlem Karla Pippicha. Pohádka s flašinetem o zkrachovalém opeřenci Honzovi svou absurditou vytváří dokonale živý divadelní tvar, který sice nejde brát vážně, ale zároveň je svým způsobem zcela funkční. Už samotná loutka, otrhaná, vycpaná a umouněná, vybízí k tomu získat na chvíli nadhled nad „velkým loutkářstvím“ a zkrátka využít toho, co je zrovna k dispozici. Přesně tenhle princip se daří tvůrcům zábavně rozvíjet. Honza pokukuje, padá nebo létá, a přitom je animován zcela jednoduše.

Oba herci neustále zcizují, komentují Honzovo počínání, utahují si z něj, podporují ho nebo posílají do diváků. Po chvíli se přihlížející přistihne, že s napětím sleduje, kam osud nebohé zvíře dovede. Přitom je metoda upoutání pozornosti prostá – stačí tvůrčí nasazení a úsměvy na tvářích. Honza Pták je bezpochyby jedním velkým žertem, který ale obsahuje zvláštní divadelní čistotu a zapálení, které směle předběhne spoustu prokomponovaných inscenací s velkými uměleckými ambicemi.

Koncert objektů

Jméno Matiji Solceho není v kontextu, nejen českého, loutkového divadla třeba představovat (jeho velký portrét vyšel např. v čísle 2/2019, s. 30–33, pozn. red.). V koprodukci Studia Damúza a Fekete Seretlek vznikla pod jeho režií inscenace Kar. Ta ze všeho nejvíc připomíná pečlivě prokomponované hudební soirée, prostoupené citáty z Tolstého Anny Kareniny s energii židovského klezmeru. Během necelé hodinky dochází na jevišti k ďábelskému koloběhu života a smrti. Karafy, papír, příbor, samovar nebo lahev šampaňského ožívají precizní animací a vzápětí zase zmizí. K dokonalosti dotažený minimalismus, v němž je odkrývána samotná prapodstata loutky, spolu s řítícím se tempem tónů a pohybů, proměňuje úvodní zádušní náladu v koncert jak herecký, tak doslovný. Tvůrcům se podařilo si naplno vyhrát v grotesknosti, která však nikdy nepadá pod úroveň nablýskaných sklenic na vodku. Nakonec si divák skutečně připadá teleportován do Ruska na konci 19. století. Kar rozbíjí obraz zprostředkovávaný velkým realistickým dílem, a zatímco se mu vysmívá, přesně naráží na jeho skutečný smysl.

Byť se může zdát, že se jedná spíše o divadelní specialitu pro fajnšmekry, díky hudbě vznikající přímo na scéně, a to velmi neobvyklým způsobem, a díky neuvěřitelně poutavým vizuálně-světelným scénám si Kar najde cestu ke všem. Zatímco teoretici se budou tetelit nad dokonalou demonstrací proměny objektu v loutku a naopak, jiní se můžou jen nechat unášet silnou atmosférou. Kar totiž komunikuje s divákem v mnoha vrstvách. Herci (Pavol Smolárik, Anna Bubníková, Jiří N. Jelínek, Ivo Sedláček, Matija Solce a Jan Meduna) vcházejí do sálu z foyer, po hledišti se posílají panáky a Divadlo Karla Pippicha doslova tepe. Pro mě byl Kar rozhodně nejsilnějším zážitkem celého festivalu.

Studio Damúza, Praha

Já, ty a to

Koncept a režie: Karolína Křížková, hudba: Julie Lupáčová, scénografie: Karolína Jansová

Premiéra 7. 4. 2019.

Honza Pták

Režie, dramaturgie, hrají: Šimon Dohnálek a Daniel Horečný, scénografie: Mária Komárová

První provedení 2019.

Kar

Režie: Matija Solce, scénografie: Marianna Stránská

Premiéra 16. 5. 2016.

Loutkář 3/2019, s. 42–43.