Lešková-Dolenská, Kateřina: České loutkářství mě fascinuje

Pro náhled do dějin i současnosti tureckého loutkářství jsem požádala sympatickou mladou scénografku dr. Işinsu Ersan, která působí jako odborná asistentka na Univerzitě Dokuza Eylüla v Izmiru. Není bez zajímavosti, že svou disertaci psala na univerzitě v Connecticutu, jakožto držitelka Fulbrightova ročního výzkumného stipendia. Z jejích slov je zřejmé, že loutkáři v Turecku to nemají lehké, nicméně se zdá, že se začíná blýskat na lepší časy.

Jaké jsou nejstarší zmínky o loutkářských aktivitách na území dnešního Turecka?

Skutečné kořeny leží velmi hluboko a dotýkají se samotné podstaty toho, proč hrát loutkové divadlo. Myslím si, že motivaci k loutkářství v sobě má každý. Bohužel písemné záznamy nám o skutečných dějinách loutkářství v naší zemi dokážou sdělit poměrně málo, nicméně je zjevné, že tradice stínového divadla sahá opravdu hluboko. V literatuře nalezneme i okrajové zmínky o ostatních formách, ale bez konkrétních podrobností. Tradiční podobou loutkového divadla v Turecku je tedy stínové divadlo (turecky Golge oyunu). O tom, kde se stínové divadlo vzalo, existuje řada legend, jež mimo jiné tvrdí, že postavy Karagöz a Hacivat jsou inspirovány skutečnými lidmi, kteří žili v Osmanské říši. Historici se ale domnívají, že k nám tradice stínového divadla přišla z Egypta. Důkazem je nejenom podobnost řezbářských technik, ale i vzhled některých postav a určité historické zdroje. Jak uvádí turecký teatrolog Metin And, arabský historik Mehmed bin Ilyas-ul Hanefi se ve svém spisu o dějinách Egypta (Beddyi-uz-zuhur il vekaayi-ud-duhur) zmiňuje o vojenské výpravě sultána Selima I. do Egypta v roce 1517, tedy ve stejném století, kdy se v Osmanské říši poprvé objevuje Karagöz. Berthold Laufer ve své knize Oriental Theatricals dokonce tvrdí, že to byl právě právě sultán Selim I. kdo přivezl loutkáře do Istanbulu – po dobytí Egypta prý sultán Selim I. zhlédl stínové představení, které se mu tak líbilo, že herce vzal s sebou do tehdejšího hlavního města říše, aby je mohl vidět i jeho syn Sulejman nádherný. Stínové divadlo si u dvora získalo velkou oblibu a postupně se rozšířilo do celého Istanbulu a v průběhu 17. století i do zbytku říše. Jeho forma se přitom vyvíjela a dále měnila, až se nakonec od egyptského originálu značně odchýlila. Karagöz se stal reflexí osmanské společnosti, a to zejména té istanbulské. Z praktického hlediska je nutné poznamenat, že divadlo Karagöz je technicky velice podobné tradičnímu čínskému stínovému divadlu. V obou případech jsou siluety postav barevné a průhledné a u obou se používají podobné scény, slovní doprovod i tradiční zvuky. Nemáme ale žádné věrohodné důkazy o tom, že by v Osmanské říši bylo kdy k vidění čínské stínové divadlo, nebo o jakýchkoliv jiných kontaktech.

Jsou ještě dnes v Turecku k vidění tradiční loutkáři?

Ano, dodnes u nás působí loutkáři, kteří hrají Karagöze tradičním způsobem. V roce 2009 bylo turecké stínové divadlo zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Proto se tato forma dodnes vyučuje a hraje tradičním způsobem. Tradiční loutkáři hrají pro dospělé i děti a většinou komedie. Někteří loutkáři ale využívají estetiky divadla Karagöz i v moderních inscenacích.

Odkdy se dá mluvit o moderním tureckém loutkářství?

Počátky moderního a profesionálního tureckého loutkářství bychom asi mohli klást někam do 90. let 20. století, ale možná spíše po roce 2000. Na tuto otázku se těžko odpovídá, protože podle mého názoru se moderní turecké loutkářství teprve vyvíjí a podniká své vůbec první krůčky, takže myslím, že na to, abychom vyzdvihli konkrétní soubory nebo loutkáře, je ještě příliš brzy. Každý rok je ale znát zvýšený zájem ze strany divadelníků, díky čemuž máme i stále více příkladů loutkových inscenací. Existuje několik respektovaných souborů, které se snaží, aby bylo loutkové divadlo uznáno jako nezávislá forma. Pokud bych měla vyzdvihnout jedno jméno, byl by to Haluk Yuce z divadla Tiyatro Tempo z Ankary. Jeho soubor vyniká svým velmi moderním přístupem.

Co podle vašeho názoru sehrálo klíčovou roli pro ten zmiňovaný nedávný rozvoj moderního loutkářství?

Myslím si, že hlavní roli hraje mladší publikum, které si uvědomuje, že loutkářství je skutečně svébytným uměním. To může znít jako klišé, ale právě toto přijetí ze strany mladých lidí znamená, že z dnešních diváků mohou vyrůst zítřejší umělci, kteří skutečně posunou loutkářství z okraje do hlavního proudu.

Jak je to s diváckou adresou?

Většina loutkových inscenací je dodnes určena dětem, nicméně mezi divadelníky během posledních let zájem o loutky roste, takže se postupně uvádí stále více mezidisciplinárních inscenací.

Jaké je v turecké společnosti postavení loutkového divadla? Má přirozený respekt?

Loutkové divadlo je vnímáno především jako zábava, která pro děti může být i trochu výchovná. Když se ale někde hraje loutkové divadlo, baví diváky všech věkových kategorií. Zejména proto, že Karagöz byl tradiční součástí života v tureckých ulicích a dodneška je pro Turky téměř synonymem loutkového divadla. Ale popravdě se o nějakém velkém respektu mluvit nedá. Loutkovým divadlem není lehké se uživit a většina lidí, kteří se mu věnují, mají také jiné zaměstnání, nebo si vydělávají vedením workshopů.

Odráží turecké loutkové divadlo aktuální společenská témata?

Divadlo Karagöz bylo vždycky politické a pojednávalo o aktuálních problémech. V Osmanské říši byla komunikace na velké vzdálenosti složitá, takže divadlo Karagöz sloužilo trochu jako noviny a trochu jako nástroj pro vzdělávání. Po založení nové turecké republiky v roce 1923 tuto funkci postupně ztratilo. I dnes se někteří umělci na aktuální témata zaměřují a třeba lidé jako Haluk Yuce nastudovali moderní inscenace pro děti, které se těmto otázkám věnují, jako příklad bych uvedla inscenaci Karagöz ekologem.

Jaký je u vás systém financování kultury, respektive loutkářství?

Na podporu nebo grant od ministerstva kultury nedosáhne každý, takže financování může být zejména pro mladé soubory velký problém. V některých regionech najdeme městská divadla, která uvádějí loutkové inscenace nebo mají přímo vlastní loutkový soubor. Ty financuje město.

Kolik profesionálních loutkových divadel dnes v Turecku přibližně působí?

Těžko říct, protože jich je stále více, ale většina působí jenom lokálně.

Doporučila byste čtenářům k návštěvě nějaké turecké loutkářské muzeum? Máte nějaké instituce, které loutkářství propagují?

V Burse, která se podle některých tradic považuje za místo, kde Karagöz vznikl, se nachází Muzeum tradičního tureckého stínového divadla.

Dá se v Turecku loutkářství studovat na vysokoškolské úrovni?

Pokud chcete v Turecku studovat loutkářství, pak máte příležitost vlastně jenom na workshopech. Máme dvě univerzity, které v rámci svých uměleckých kateder nabízejí kurzy loutkářství, ale nikoliv ucelený loutkářský program. Jsou to univerzita Mimara Sinana v Istanbulu a univerzita Dokuz Eylül v Izmiru, kde v programu scénografie působím také já.

Existuje je v Turecku aktivní komunita amatérských loutkářů?

Nedá se říct, že by bylo v Turecku loutkové divadlo volnočasovou aktivitou. Spadá výhradně do světa zábavy. Je ale skvělé vidět, že stále více lidí, včetně dětí a dospělých, přichází na loutkové workshopy, aby se něco naučili.

Kolik je zde specializovaných divadelních festivalů a s jakou pravidelností se konají? Mají nějaké konkrétní zaměření?

V Turecku máme několik festivalů loutkového divadla a několik festivalů divadla pro mládež, které v programu nabízejí i loutky. Zvlášť vynikají festivaly ve městech Bursa, Istanbul a Izmir, které mají nejdelší historii, největší kapacitu i nejrozmanitější obsah. Představují moderní loutkářství z celého světa i zábavné inscenace pro diváky všech věkových kategorií.

Pokud bychom se zaměřili na vazby mezi tureckým a českým loutkářstvím, funguje nějaká aktivní výměna mezi českými a tureckými tvůrci?

Díky festivalům máme téměř každý rok příležitost vidět ukázku českého loutkového divadla. České loutkářství samozřejmě turecké umělce přitahuje díky své obrovské tradici. Mnoho loutkářů i umělců z jiných disciplín, včetně mě, česká tradice fascinuje a naučila nás se na loutkářství dívat z nové perspektivy.

Loutkář 3/2019, s. 39–41.