Strejčková, Hana: Měli bychom se stát loutkou

Eirini Patoura, řecká herečka, loutkoherečka, akrobatka a režisérka letos přijala pozvání na festival Loutkářská Chrudim. A bylo to vůbec poprvé, kdy zavítala do České republiky. Vedla zde seminář Architektura těla – architektura loutky a na scéně divadla Karla Pippicha představila dvacetiminutový „work-in-progres“ z nově připravované inscenace Mahairas – The Great Knife.

Na univerzitě v Athénách studovala obor divadlo a současný tanec. Je absolventkou renomované pařížské školy Jacquese Lecoqua (2011–2013). Vystupovala s divadelní společností Complicité a pravidelně spolupracuje na projektech organizace The Flying Seagull (Letící racek), které se odehrávají na festivalech ve Velké Británii a v evropských uprchlických táborech. Jako herečka a režisérka pracuje s newyorskou společností World Wide Lab, realizuje inscenace v Řecku a na Taiwanu a učí na National Taiwan University of the Arts v Taipei. Jako výtvarnice spolupracuje s Ericem Bassem ze Sandglass Theater a Jeanem-Louisem Heckelem ze souboru Nef Theater, v jehož inscenaci Les Dhouib, une famille pantinoise také vystupuje. A co nás dvě spojuje? Potkaly jsme se jako studentky na Mezinárodní divadelní škole Jacquese Lecoqa, obě se věnujeme práci s dětmi uprchlíků a se specifickými skupinami a máme vřelý vztah k loutkovému a objektovému divadlu.

Jaká je tvoje první asociace, když se řekne „loutka“ a „loutkové divadlo“?

„Loutka“ – to slovo používáme s naprostou samozřejmostí, ať už je jakákoliv. Ale sama preferuji slovo „partner“. V tu chvíli už totiž hovořím o něčem nebo o někom, kdo je „živý“, „oživený“. Jistěže to není lidská bytost, ale to je právě na tom to nejzajímavější, protože mi svou nejednoznačností dovoluje poznávat ho/to, hrát s ním/tím a stále hledat a vytvářet nové přístupy a způsoby komunikace. Když potřebuji v divadle použít loutku, vím, že musím sobě i jí dopřát čas, abychom se stali partnery. Potřebuji náš vztah vystavět. Loutka-partner je druhým hercem, musíme sdílet okamžiky spoluhry a souhry a nabírat zkušenosti. Jsem si vědoma, že závisí na mě, ale zároveň já závisím na ní. Všechny tyto vzájemnosti, vztahy, příběhy, které se odehrávají mezi loutkářem-hercem a jeho „partnerem“, jsou přesně tím, co nazývám loutkové divadlo.

Vybavíš si, co pro tebe znamenaly loutky v dětství?

Velmi dobře si vzpomínám na loutky z Muppet Show, jako malá jsem ten pořad milovala! Pokaždé, když jsem se na program dívala, představovala jsem si, že jsem součástí jejich „muppeťácké“ rodiny. Toužila jsem se s nimi setkat a společně zažít legraci. Tento pořad v sobě nese charakteristické prvky burlesky a absurdní humor. Od dětství jsem rozuměla jejich dobře vykresleným charakterům, a navíc jsou tak vtipní!

Ale musím se přiznat, že jinak jsem jako dítě loutky neměla ráda, Muppet Show byla jedinou výjimkou. Ostatních loutek jsem se bála. Měla jsem pocit, že byly manipulovány a vedeny způsobem, který určoval někdo za jejich zády, aniž by to tak samy chtěly nebo vyžadovaly. Jako by jim bylo jen přikázáno, že teď mají otevírat ústa a vyprávět příběhy, které ale nebyly pravdivé. Nevěřila jsem jim a nepřipadaly mi šťastné. Přirovnávala jsem je k vězňům a představovala jsem si, jak jim vracím svobodu. Dodnes nemám ráda slova jako „manipulovat“ nebo „manipulátor“. A připomínám si to i sobě velmi často, abych k tomu nesklouzla.

Proč je z tvého pohledu svět loutek důležitý?

Kouzlo loutek tkví v jejich schopnosti přenášet nás do jiných světů. Jsou to bytosti, které vypadají jinak než my, ale cítí stejně jako my. K tomu se však mohou proměňovat a vyjadřovat tak, jak člověk už nedokáže. Loutky jsou připraveny otevřít naši imaginaci, ale má to své podmínky: musí se jim dobře naslouchat a nesmí se na ně vyvíjet tlak. Když tyto dva body dodržujeme, oplatí nám to magickými momenty, kdy se opravdu ocitáme na jejich vlně fantazie.

Dá se v Řecku vysledovat nějaká loutkářská tradice? Máte v této oblasti nějaká specifika?

Pravda je bohužel taková, že se loutkové divadlo v Řecku nevyvíjí zcela dobře. Od školy se učíme velice podrobně o řecké tragédii a rozebíráme mytologii. Často můžeme vidět tento klasický repertoár v divadle, anebo i v tanečních inscenacích, ale téměř nikdy v loutkovém zpracování. A to je škoda. Jedním z hlavních důvodů je ale také to, že v Řecku nemáme specializované školy, kde je možné naučit se loutkářskému řemeslu a rozvíjet se v práci s předmětem, figurou, anebo dokonce jak si loutku vyrobit. Proto si mnozí lidé dodnes myslí, že loutka obvykle vypadá jako panenka. Před několika málo lety jsem v Řecku potkala dva loutkářské soubory. Byla jsem smutná, když jsem si uvědomila, jak těžce musí obhajovat svou práci. Nemají absolutně žádnou podporu od státu, a proto si na živobytí vydělávají současně i jinou prací. Pevně věřím, že se toto „specifikum“ v nejbližších letech změní. Naší největší loutkářskou specialitou je určitě Karagiozis, což je stínové divadlo, které rozehrává příběhy fiktivních charakterů původem z řeckého folklóru. I když ve své podstatě je jeho původ ještě starší a vychází z turecké stínohry Karagöz a Hacivat.

Co podle tebe nejčastěji nebo nejvýrazněji chybí hercům s loutkami?

Velmi často postrádám spojení mezi loutkou a jejím vodičem. To je to kouzelné spojení, které mně jako divákovi umožňuje oddat se imaginaci a objevování nových světů. Když to totiž nefunguje, vidíme jen předmět, jímž kdosi pohybuje. V lepším případě herce s loutkou, v tom horším „kohosi s něčím“ a „někoho, jak hýbe s čímsi“. Klíčem k tomuto magickému spojení, které přináší očekávaný moment, je dech. Loutkovodič by měl naslouchat svému partnerovi-loutce, jak dýchá, a zkoumat jak dýchá on sám. Tato zkušenost je s každou loutkou jedinečná. A vzájemné hledání a seznamování se není zrovna nejjednodušší. Je to jako hra s rovnováhou. Až když najdeš ten správný bod, tak najednou víš, jak na ni – jak ji hrát a s ní hrát, a pak se může jeviště změnit vaší společnou hrou v cokoliv.

Co je pro tebe kromě dechu důležité, když sama hledáš „tu správnou loutku“ nebo materiál, tvar, zkrátka bytost pro svou inscenaci?

Než použiji loutku na divadle, vlastně ještě dřív, než vůbec začnu psát a vymýšlet příběh s loutkou, musím sama sobě položit otázku: Proč potřebuji k tomuto tématu loutku? Je to nezbytné? A jakou cestou se bude proměňovat? A teprve potom si ji rozplánuji. Začnu ji kreslit. Přemýšlím a sním o jejím světě. Hledám, kým skutečně je a může být. Snažím se představovat si co nejvíc možností pro naši souhru a množství způsobů hry, které mi tato loutka může na scéně poskytnout. A pak začínám navrhovat loutku znovu. Je to dlouhý proces, než najdu finální formu. Když se tedy dostanu do bodu, že přesně vím, co chci a potřebuji, musím se rozhodnout, zda budu loutku vyrábět sama, anebo někoho pro její výrobu oslovím. To často závisí na materiálu a technických detailech, které mohou výrobu ztížit. Například pro svou připravovanou inscenaci Mahairas – The Great Knife jsem navrhla loutku, o níž jsem byla přesvědčená, že by měla být vyrobena ze specifického materiálu, který má charakter molitanu, ale přitom je elastičtější. Jenomže z takové hmoty jsem loutku nikdy nevyráběla, a tak jsem oslovila Evandra Serodia, skvělého loutkáře, který z něj umí vyrábět a v minulosti spolupracoval třeba s Dudou Paivou. Poskytl mi mnoho užitečných rad, pomohl mi s novým designem loutky a potom začal s její stavbou. Když pak došlo na samotný proces výroby, museli jsme v každé fázi pozorovat a zkoumat formu, jakou loutka nabírá. Museli jsme neustále myslet na to, co od loutky potřebujeme a čím má přispět do hry. I když má na počátku obvykle každý spoustu dobrých nápadů, tak je pak nejlepší si věcně shrnout, co je nezbytné a skutečně funkční.

Jak vypadá tvůj loutkový ideál? Co by měl tento „ideál“ splňovat?

Ideální partner… To je vždycky složité! Od počátku, když si beru do rukou loutku, neočekávám žádný ideál ani ideální práci, ani když jde o vlastnoručně vyrobenou louku. Vyčkávám, co vnese, pak zkouším, čím ji rozehraji. Na druhou stranu dodávám, že taky mohu dospět k názoru, že se tento můj „partner“ pro svou roli nebo do celkového konceptu inscenace nehodí. Je to obdobné jako u hereckého konkurzu na obsazení rolí. Neznamená to, že je herec špatný, jen není vhodný pro tuto konkrétní roli. Když si vybírám svého loutkového partnera, musím s ním hodně pracovat. Musím být velmi trpělivá, pozorovat jej a vysledovat, co mi chce opravdu sdělit a jak se společně dále vyvíjet. Často si pomyslím, když nám něco nefunguje, že ho musím upravit nebo opravit. Ale pak se nezřídka ukáže, že jsem to já, kdo se musí změnit a přizpůsobit. Loutka se na jevišti potřebuje vyjádřit a ukázat svůj svět, potřebuje říci, proč tu je a kým je. Žádá, abychom s ní hráli a naslouchali jí se vší opatrností a obezřetností, kterou potřebuje.

Co považuješ za důležité při zkoušení, tréninku a učení se být dobrým vodičem loutky, tedy hercem s loutkou?

Myslím si, že předtím, než se staneme loutkohercem, bychom se měli stát loutkou. Být předmětem, procítit jiné tělo, zkusit si, jak lehce, nebo naopak hůře, se nám pohybuje. Jak složitě, nebo naopak jednoduše loutka mluví, ale především jak „dýchá“. Pohrávat si s myšlenkou a pocity coby loutka-předmět je tak nádherná zkušenost! Poskytuje mi svěží pohled na loutku a někdy je to i velká legrace.

Loutkář také zcela zásadně potřebuje znát své tělo, aby je mohl maximálně používat jak k „obsluze“, tak k sebevyjádření. Často hraje více rolí najednou a musí být připraven ihned reagovat, přeskakovat z jedné do druhé, aniž by publikum pocítilo jakýkoli nesoulad. Aby si diváci ničeho nevšimli. Herec si musí umět představit všechny následující okamžiky a situace, uvědomovat si každý další pohyb na scéně a přecházet rychle, ale plynule. Je to úplně stejné, jako kdyby byl kouzelníkem. Divák nepostřehne trik, ale vidí kouzlo.

A samozřejmě je nutné zmínit tolik potřebnou techniku, jako je trénink pevného bodu, impuls k pohybu a energie, tedy střídání napětí a uvolnění, soustředění pozornosti a k tomu spoustu dalších nezbytných detailů. Ale domnívám se, že to všechno se můžeme naučit, pokud si dopřejeme čas. Myslím si, že dobrý loutkoherec potřebuje opravdu dobrou průpravu v řemesle a technice vedení loutky, ale zároveň i kvalitní fyzický trénink, aby uměl ovládat svoje tělo, jevištní řeč a ten tolik důležitý dech.

Jak bys popsala tvou spolupráci se slavným souborem Philippa Gentyho?

Před dvěma lety jsem potkala Nancy Rusekovou a Erica De Sarriu, kteří s Philippem Gentym už mnoho let spolupracují. Vedou semináře pohybu, loutkoherectví a objektového divadla inspirované metodou Feldenkrais a samozřejmě zkušenostmi Philippa Gentyho. Byla jsem jimi ohromena. Workshop totiž nebyl zaměřen jenom na loutky, ale musela jsem tvrdě pracovat i na fyzickém projevu, tj. být současně performerem i loutkářem. Pokaždé mě provokovali a motivovali, abych hledala mnohem hlouběji uvnitř sebe. Učili nás vycházet z vlastních životních zkušeností a sdíleli s námi ty svoje nabyté z práce s Philippem Gentym. Směli jsme dokonce používat jejich loutky. Postupně jsem začala vnímat obrovský svět imaginace ukrytý ve všech Gentyho inscenacích. Tím, že nám vyprávěli, jak inscenace vznikaly a rozvíjely se od prvotního nápadu až do jevištní podoby, jsem se naučila, jak lépe psát a vyjádřit své myšlenky v mnohem abstraktnějším jazyce. Měla jsem dokonce několikrát příležitost setkat se s Philippem Gentym osobně a pokaždé jsem vnímala jako obrovskou poctu mít možnost s ním hovořit, vyměňovat si názory, naslouchat jeho doporučením a zkušenostem.

Je vůbec možné porovnat soubory, s nimiž jsi doposud spolupracovala?

Každý soubor mi přinesl rozdílné zkušenosti a je velice těžké je srovnávat. Když jsem spolupracovala s pouličními divadly jako klaunka, akrobatka a loutkářka, naučila jsem se okamžitě zadaptovat na jakoukoli situaci. Zcela zřetelně jsem si uvědomovala, že s každou sekundou může nastat změna – a musím to uhrát a ustát. Což byl výborný trénink na probouzení imaginace a hledání okamžitých co nejlepších řešení.

Velice zásadní pro mě byla zkušenost z práce v nemocnicích a v uprchlických táborech v rámci projektu The Flying Seagull. Lidé tam chtějí vidět něco, co je rozesměje, aby na chvíli zapomněli a bavili se. Tam jsem se naučila, že ze všeho nejdůležitější není, jak to zahraji, ale jak jim předám štěstí, radost a pozitivní energii. Uvědomila jsem si, že se jim dívám přímo do očí a jsem tam jen pro ně. Takže jsem sice musela potlačit své ego úplně na minimum, ale tu práci jsem milovala.

Nyní své síly napínám k vytvoření vlastního souboru FixPoint, kde se snažím zúročit všechny své dosud nabyté zkušenosti. Musím na sobě ještě hodně pracovat a naslouchat všem okolo sebe, abychom mezi sebou vytvořili příjemné tvůrčí a lidské prostředí.

Loutkář 3/2019, s. 32–34.

Strejčková, Hana: Měli bychom se stát loutkou

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás