Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: O našem oboru se dnes mnohem víc ví

Rozhovor s prezidentem Řeckého střediska UNIMA Stathisem Markopoulosem se na stránkách Loutkáře objevil už roku 2005 (č. 3, s. 140), pod názvem Divadlo jen pro otrlé a s vtipným podtitulem Hodné řecké děti chodí spát v devět večer, zlobivé se o půlnoci praští paličkou. V čísle tematicky zaměřeném mj. na řecké loutkářství jsme se proto rozhodli na něj navázat a zjistit, zda se tehdejší poněkud skličující obraz řeckého loutkového divadla za těch čtrnáct let alespoň trochu vylepšil.

Než ale přejdeme k současné situaci, zastavme se u kořenů, z nichž řecké loutkářství vyrůstá. Je doložena nějaká spojitost mezi loutkami a nedostižnou klasickou antickou kulturou?

Skutečné kořeny loutkářství jsou stejné jako všude jinde na světě – animistický přístup ke světu, prozkoumávání neznámého prostřednictvím symbolických objektů atd. V tomto smyslu slova jsou tradičních loutkářů v Řecku tisíce, protože mnoho animistických pověr a předsudků přežívá i v 21. století a používáme je každý den v naší komunikaci s „objektovým“ světem kolem nás, kde si děti hrají s panenkami, věřící líbají ikony a modlí se k nim a naštvaní řidiči kopou do auta, jako by se snad rozbilo schválně. Nevíme, kde loutky vznikly, a země, které dnes říkáme Řecko, byla poprvé osídlena pravděpodobně až dlouho potom. V dávných časech se loutky používaly v rituálech, posvátných obřadech atd. V době antického Řecka byly různé podoby loutkových představení běžné. Už v té době se odchýlily od původního náboženského kontextu a byly považovány za „umění“. Všechny staré řecké a helénské civilizace byly plné loutek, umělých bytostí, mechanických soch, automatonů a podobně, které s námi zůstávají dodnes.

Tradice stínového divadla Karagiozis, která byla zvlášť oblíbená v posledních stoletích, se do Řecka stejně jako do většiny okupovaných zemí dostala z centra Osmanské říše, tedy dnešního Turecka. Někteří badatelé tvrdí, že tato konkrétní forma má svůj původ v perských zemích a že ji následně Turci rozšířili na Balkán a do východního Středomoří. Všude, kde se turecký Karagöz objevil, se proměnil, vzal na sebe místní rysy a stal se oblíbeným tragikomickým hrdinou. Divadlo Karagiozis je i dnes v Řecku velmi populární. Dodnes se jej mladí učedníci učí od starých mistrů a dodnes se svým paravánem zvaným berde jezdí po celé zemi. Karagiozis je stále populární a mladí umělci se jej snaží posouvat novými směry.

Není to ale jediná oblíbená loutková tradice v Řecku. Protože se Řecko vždy nacházelo na křižovatce mezi „Východem“ a „Západem“, v polovině 19. století se sem dostala také boloňská tradice Faggiolino, která zde zapustila kořeny. Na začátku 20. století už byla řecká verze této formy, pojmenovaná Fasoulis, v Athénách velmi oblíbená. V popularitě sice divadlo Karagiozis nikdy nepředstihla, ale asi sto let existovaly vedle sebe. Řada loutkářů hrála Karagiozis jako své hlavní představení, uprostřed kterého udělali „přestávku“, během níž hráli s trojrozměrnými loutkami Fasoulis. Po druhé světové válce, a zejména po konci 60. let tradice Fasoulis až na pár výjimek prakticky vymizela. Dnes se díky stále častějším výjezdům do jiných evropských zemí řečtí loutkáři snaží Fasoulis obnovit a oživit.

Odkdy se dá mluvit o moderním řeckém loutkářství? Kdo jsou nejvýznamnější loutkáři řeckého původu?

Ačkoliv „tradiční“ loutkářství považuji za zrovna tak „moderní“ a „současné“, je pravda, že od poloviny 70. let se v Řecku vzedmula nová loutkářská vlna. Nová byla z několika hledisek. Jedním bylo to, odkud loutkáři přicházeli. Loutkářství bylo totiž „objeveno“ činoherci a výtvarníky, kteří s ním začali experimentovat. Jinými slovy to, co už se v západním světě dávno odehrálo, se v Řecku zhruba se stoletým zpožděním zopakovalo. Dalším faktorem je to, že stejně jako ve zbytku Evropy a v USA, a částečně pod jejich vlivem, začali tito lidé vnímat odlišnou dynamiku loutek a místo, aby se nechali tradicí svazovat, začali se pouštět do vlastní tvorby. Konečně se tato „nová vlna“ pokusila odejmout loutkářství příznak divadla pro děti, který jej v uměleckém světě diskriminoval, vytvářením inscenací pro dospělé, adaptováním her slavných dramatiků atd., aby se loutkářství stalo „uměním“. Tradiční formy se vždy hrály pro diváky všech věkových kategorií, ale stejně jako v mnoha jiných západních kulturách se během 20. století z různých důvodů mnoho loutkářů zaměřilo na dětské publikum a loutkové divadlo začalo být spojováno se školkami. Tento boj pokračuje dodnes.

Dobrými příklady první generace „moderního“ řeckého loutkářství jsou soubory Divadlo loutek Takise Sarrise, který ve svém divadle v Athénách tvoří dodnes, Divadlo Tiritomba Kostase Hatziandreou a Sofie Foutzopoulou v Larisse (oba nás již bohužel opustili, ale jejich divadlo hraje dodnes) a dodnes občas aktivní divadlo Ariadne Nowak v Chanii na Krétě. Všechny tři soubory kromě vlastní umělecké tvorby celému oboru pomáhaly i jinými způsoby, například organizací workshopů a festivalů, a přitahovaly nové umělce.

Hovořil jste o „nové vlně“ 70. let. Jaké tendence sledujete v řeckém loutkářství dnes?

Od té doby, kdy nastoupila zmíněná „nová vlna“, prošly již další dvě generace loutkářů, jejichž počet rostl exponenciálně. V této době se u nás projevily všechny trendy, které známe z celé Evropy. Všechny loutkové techniky, všechny estetické styly, všechny scénické koncepty a všechny dramaturgické přístupy. Dnes máme kolem stovky profesionálních loutkových souborů, které experimentují se všemi možnými způsoby. Snažíme se dohnat evropskou i celosvětovou tradici moderního loutkářství, která je ale natolik obrovská, že tento fascinující závod nikdy nekončí. Myslím, že to dobře ilustruje fakt, že průměrný věk lidí, kteří se loutkářství začínají věnovat, je dnes asi 25 let, ačkoliv před nějakými patnácti lety to bývalo 35. Dokonce i teenageři ve věku 18–19 let dnes hledají způsoby, jak s loutkářstvím začít, což znamená, že se začíná šířit „zpráva“, že by loutkové divadlo mohlo být „skutečnou profesí“.

Máme řadu velmi dobrých divadelníků, kteří se od sebe často hodně odlišují, ale které všechny spojuje upřímná touha být ve své tvorbě co nejlepší. Pokud jich mám jmenovat jenom několik, byly by to soubory Antamapantahou, Harhout, Barouti, Prassein Aloga, Mairivi a Ayusaya, které patří ke druhé generaci a fungují již více než 20 let.

Jak je to s diváckou adresou? Uživí se v Řecku loutkové divadlo určené výhradně dospělému publiku?

Zájem vytvářet inscenace pro dospělé tu je, ale většina loutkářů hraje primárně pro školní děti. Školy a dětské oslavy jsou velký trh, díky němuž je snazší se loutkami uživit. Vydělat si na sebe loutkovým divadlem pro dospělé není jednoduché, pokud nebudete hrát na ulicích. Pouliční umělci osloví lidi, kteří právě někam jdou a kteří by pravděpodobně sami od sebe na loutky nikdy nešli. Když jim ale loutkové divadlo přijde do cesty, líbí se jim a jsou ochotní za něj zaplatit. Z posledních let máme mnoho příkladů inscenací pro dospělé, které se hrály na jevištích, ale většinou si na sebe nevydělají, takže je soubor musí dotovat z výdělků inscenací pro děti nebo jiných aktivit.

Jaké je v řecké společnosti postavení loutkového divadla?

Veřejnost loutkové divadlo jednoznačně považuje za „zábavně-edukativní platformu pro děti“. To nemusíme nutně vnímat jako problém, protože celkový kontext je o něco složitější. V posledních patnácti letech se díky festivalům, mnohem většímu počtu inscenací než kdy dříve, kontaktu s dalšími uměleckými formami, zapojení loutek v činohře atd. stále rozšiřují řady dospělého publika, které má o loutky zájem. Bude to asi ještě nějakou dobu trvat, ale to si myslím, že závisí hlavně na kvalitě inscenací, které nabízíme. Celou proměnu by mohlo během příštích deseti let urychlit to, že mnoho mladých činoherních režisérů dnes vytváří velmi stylizované inscenace, které často s loutkářstvím koketují. Tenhle trend vidíme po celé Evropě a v mnoha případech jsou jeho výsledkem inscenace, které zjevně obsahují loutky, ať už je budeme označovat za loutkové, nebo ne.

Jaký je u vás systém financování? Funguje systém soukromých donátorů a mecenášů umění, nebo žádáte o státní granty?

Řecký stát začal dávat granty na loutkové divadlo celkem nedávno, ale je jich málo a jejich výše je velmi skromná. Donátoři a mecenáši obvykle o loutkářství nic nevědí a informovat je o něm je dost vyčerpávající. Některé soubory to dělají, ale většina z nás se snaží uživit jenom prodejem vstupenek.

Zmiňoval jste se, že dnes v Řecku působí přibližně stovka loutkových souborů. Jde o homogenní skupinu, nebo se od sebe jednotlivá divadla provozně liší?

Upřesním to: Počet souborů, které pracují s loutkami, ale nemají stálou scénu, je asi těch 80–100. Souborů, které mají vlastní divadlo, je zhruba 10–15. Tradičních loutkářů Karagiozis je asi 50–60, ale jenom hrstka z nich má vlastní scénu.

Doporučil byste čtenářům k návštěvě nějaké řecké loutkářské muzeum? A existují nějaké instituce, které loutkářství propagují?

V Athénách jsou tři muzea Karagiozis – Spatharisovo, Spyropoulosovo a Haridimosovo. Sbírka loutek z celého světa je vystavena v malém, ale hezkém muzeu při loutkovém divadle Mairivi, pak je tu sbírka souboru Tiritomba v Larisse, muzeum Benaki, které má sekci pro hračky, panenky a loutky, a samozřejmě také bezpočet archeologických muzeí po celé zemi, které vystavují velké mramorové loutky z antického Řecka. To je samozřejmě vtip, ale v některých skutečně najdeme krásné figuríny z terakoty s pohyblivými klouby.

Jedinou organizovanou institucí, která aktivně propaguje loutky, je Řecké centrum UNIMA. Většina členů UNIMA jsou profesionální loutkáři, scházíme se celkem často a věnujeme se řadě aktivit.

V rozhovoru před čtrnácti lety jste zmínil, že v Řecku chybí platformy pro vzdělávání loutkářů. Je dnes situace lepší? Kde se dnes dá v Řecku loutkářství studovat? Ostatně, vy sám jste absolventem pražské DAMU…

Mladí loutkáři se do oboru stále dostávají především přes workshopy a semináře, které pořádají loutkové soubory nebo UNIMA. Žádný prezenční program loutkových studií neexistuje a loutky nejsou součástí výuky na žádné z našich dramatických škol ani akademií. Nemnoho našich loutkářů se jezdí vzdělávat do zahraničí a někteří tam i vystudují celý univerzitní program, ale to je velmi drahé. Myslím si ale, protože se teď o celém oboru mnohem víc ví a na trhu je pořád místo pro další soubory, že bude v blízké budoucnosti nějaká loutková škola přece jen založena.

Ve stejném rozhovoru jste zmínil, že máte jenom jeden divadelní festival, a to v Kilkis. Je tomu tak i dnes? Kolik je zde specializovaných divadelních festivalů a s jakou pravidelností se konají?

Festival v Kilkis, který sedmnáct let odváděl velmi důležitou práci a byl velmi úspěšný, bohužel před několika lety skončil. Nejdřív se přesunul do Soluně a přejmenoval se na Thess-Puppet a potom do města Veria, kde se koná každoročně v říjnu. Je to také jediný velký mezinárodní festival, který máme. V posledních letech organizuje Divadlo Mairivi mezinárodní festival v Athénách, který je rozložen do celého roku. Také máme festivaly ke Světovému dni loutkářství, které UNIMA pořádá každý rok březnu a které se v posledních letech rozšířily i mimo Athény, dále loutkový festival Nea Smirni, který se také koná v březnu, městský loutkový festival Kalamata se zatím pouze řeckými účinkujícími, který se odehrává v červnu, a loutkový festival Tiritomba, který je menší, ale má možnost zvát soubory ze zahraničí, a koná se na jaře.

Také jste uváděl, že máte loutkářský časopis Nima. Existují v Řecku ještě nějaká jiná odborná periodika, která se loutkovému divadlu cíleně věnují?

Časopis Nima se poprvé objevil v roce 1992 jako čtyřstránkový zpravodaj našeho velmi mladého střediska UNIMA, založeného v roce 1990, který jsme šířili na kopírkách. Rozrostl se až na časopis o asi 80 stranách s pevnou obálkou a mnoha různými články. Přestali jsme ho vydávat v roce 2004, protože dobrovolníci, kteří se na něm podíleli, už na to neměli čas. Dobrá zpráva ale je, že ho teď spolu s asi dvaceti kolegy obnovujeme. Doufám, že v březnu 2020 vyjde první obnovené číslo a vy budete jedni z prvních, kdo ho dostanou! Okruh našich čtenářů býval omezen jenom na loutkáře a přátele UNIMA, ale pokusíme se ho rozšířit na divadelníky a umělce obecně. Kromě Nima existuje ještě elektronický magazín Náš Karagiozis, který měsíčně vydává Sdružení loutkářů Karagiozis.

Děkujeme a držíme palce!

Loutkář 3/2019, s. 29–31.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.