Lešková-Dolenská, Kateřina: Fenomén Karagöz

Karagöz je hlavním hrdinou tureckého lidového stínového divadla, kterému dal jméno, a jeho vliv je vysledovatelný ve všech evropských zemích, jež v minulosti spadaly pod správu Osmanské říše, mj. tedy v Bulharsku, Rumunsku, Srbsku a Řecku, kde prodělal velice zajímavý vývoj, ale i mimo Evropu.

Někteří badatelé uvádí, že je jeho původ třeba hledat v perské kultuře (viz online loutkářská encyklopedie WEPA, heslo Karagöz), jiní odkazují spíše na Egypt, kde se údajně hrál už od 10. století (viz WEPA, heslo Karaghiozis). Na přímý dotaz mi to řecký loutkář Stathis Markopoulos v soukromém rozhovoru lapidárně shrnul slovy: Turecký Karagöz se postupně rozšířil do všech částí Osmanské říše a začal se rozvíjet v souladu s místními tradicemi. Jméno Karaghiozis je pak prý jen fonetickým převedením tureckého Karagöze do řečtiny. (Dlužno ovšem doplnit, že tradiční egyptské divadlo s hlavním hrdinou Aragozem je maňáskové, nikoli stínové, stejně jako například rumunský derivát Karagöze zvaný Vasilache.)

Karagöz v turečtině znamená „černooký“ a jde o satirický komický typ ne nepodobný německému Hanswurstovi, anglickému Punchovi, italskému Pulcinellovi nebo francouzskému Polichinellovi. Hrbatý, nosatý plebejec, který kohokoli přechytračí a je mu vše dovoleno, dokonce ironizovat vládce – je to přece jenom loutka. Představení, v nichž vystupoval, bývala hrána v kavárnách, v soukromí, ale i pod širým nebem. Šlo o zábavu vyhledávanou dokonce i nobilitou. WEPA v příslušném hesle uvádí, že například Karagöze v podání loutkáře (turecky se mistr oboru nazýval karagözcü) Hasanzade Mehmeta Çelebiho si oblíbil sultán Murat IV. (1623–1640), loutkáře Rızu Efendiho sultán Abdülaziz (1861–1876) a Hayali Mehmeda sultán Abdülhamid II. (1876–1909).

Druhou populární postavou tohoto divadelního žánru je Karagözův jevištní kumpán Hacivat a velká část tradičního repertoáru se točí kolem jejich vzájemných hádek, nedorozumění a následného usmiřování. Na rozdíl od hrubého, nemorálního, líného, ale mazaného Karagöze je Hacivat charakteristický svou květnatou mluvou plnou příměrů a metafor a na odiv vystavovanou učeností, přičemž je jasné, že patří spíš do rodiny pseudointelektuálů, podobně jako třeba postava Dottore z italské commedia dell’arte. Dále v tomto typu divadla vystupují postavy zastupující různé společenské vrstvy (záletný mladý muž, kuřák opia, opilec, prostitutka, rváč, námořník, dřevorubec ad.) nebo reprezentující etnické menšiny (Tatar, Albánec, Řek, Žid, přistěhovalec ze západní Evropy nebo Armén), charakterizované obvykle odlišným přízvukem, dialektem, hudbou nebo kostýmem, které se v národnostně smíšeném Istanbulu hojně vyskytovaly. Humor těchto inscenací je velmi přímočarý a doslova si libuje ve společenských stereotypech a předsudcích.

Loutky pro divadlo Karagöz jsou vyráběny z vydělané velbloudí nebo hovězí kůže, z níž jsou ostrou ocelovou čepelí vyřezávány základní obrysy loutek i drobné detaily. Kůže se dále zdobí inkoustem a přírodními barvivy, jejichž přesné složení výrobci tradičních loutek úzkostně tají. Jednotlivé části těla (loutka má pohyblivé ruce a nohy, případně i krk) jsou k sobě připojeny zvířecími střívky. Na těle loutky jsou, buď na rameni, nebo na pažích, připevněny asi padesát centimetrů dlouhé tenké dřevěné vodicí pruty. Velikost samotných loutek se pohybuje od dvaceti do čtyřiceti centimetrů. WEPA uvádí, že někteří loutkáři mívali figury dokonce ve třech velikostech a používali je podle toho, v jakém prostředí zrovna vystupovali. Karagöz je, jak už bylo řečeno, forma stínového divadla a obvykle se pro ně využívalo bílé plátno o velikosti přibližně jeden metr krát osmdesát centimetrů. Zpočátku je osvětlovaly pochodně, olejové lampy nebo svíčky, ve dvacátém století se rozšířilo používání žárovek.

Loutkář hrál (resp. dodnes hraje) Karagözovy příběhy zpaměti a k ruce měl během představení pomocníka, který obstarával zvukové efekty a hrál na flétnu, buben a tamburínu. Některé zdroje uvádí, že členů jedné loutkoherecké skupiny mohlo být až šest. Scénář býval fixní s neměnnými situacemi a dialogy, ale bylo v něm místo i pro improvizaci, záleželo na situaci, kde se hrálo a jaké bylo rozpoložení publika, jemuž se průběh představení podřizoval.

Karaghiozis

Pokud otevřeme publikaci o kyperském loutkářství od Margarity Demetriou-Protopapy, je zřejmé, že je srovnávání Karagöze s Karaghiozisem pro některé historiky poněkud citlivým tématem, a běda, když ty dva charaktery někdo z neznalosti klade na roveň! Vzhledem k neustálému napětí na národnostně rozděleném ostrově samozřejmě odmítá, že by byla také jakákoli spojitost mezi kyperským Karaghiozisem a tureckým Karagözem. Dokonce s těžko skrývaným despektem uvádí, že se kyperští loutkáři na turecká představení chodili v rozděleném hlavním městě Nikosii dívat z pouhé zvědavosti, aniž by je brali jako přímou konkurenci, protože Turci hráli obscénní témata a údajně dosti vulgárním jazykem pro zcela jiné publikum. (Následující informace, že se kyperští loutkáři z tureckojazyčné části dokonce neváhali infiltrovat do řecké části ostrova, kde hráli po vzoru svých řeckojazyčných kolegů Karaghiozise v čisté řečtině, působí snad až úsměvně.) Patriotismus pak autorce nedovoluje akceptovat ani zjednodušující rovnítko mezi kyperským Karaghiozisem a Karahgiozisem řeckým, který podle ní rozhodně není jeho prostým derivátem, ale osobitou lokální variantou. Sluší se ovšem doplnit, že Karaghiozis se na Kypru objevil ovšem až ve 20. století (viz studie Amaranth Sitasové na s. XXX), a jde tedy o relativně novou uměleckou formu.

Ať už šly inspirace a vzájemné vlivy kudy chtěly, Karaghiozis se svým tureckým kolegou Karagözem každopádně sdílí formu stínového divadla a je nepopiratelný fakt, že ho žádné historické prameny nezmiňují v souvislosti s nejvýznamnější etapou řecké kultury – antikou. Jeho původ v orientálním divadle je tedy vysoce pravděpodobný, (dokonce si s sebou do Řecka vzal i svého populárního kolegu Hacivata/Hatziavatise). Encyklopedie WEPA ovšem uvádí, že se lidový hrdina Karagöz začal počátkem 19. století proměňovat v postavu pocházející spíše z městské střední třídy a za své vzala obhroublost a lascivita jeho vtipů – nelze si v té souvislosti nevzpomenout na rozdíl mezi francouzským Polichinellem a uhlazenější podobou „uměle“ vytvořeného bystrého lyonského měšťana-řemeslníka Guignola, kterého Laurent Morguet poprvé představil publiku v roce 1808.

Vývoj zasáhl i scénickou podobu představení – z konce 19. století jsou doloženy snahy loutkáře Mimarose, který svá představení obohacoval o soudobé lokální charaktery, a postupně se objevují i technická vylepšení jako možnost hrát s oboustrannými loutkami nebo užití zdvojených pláten kvůli rychlejším scénografickým proměnám. Ačkoli byl zjemněn Karaghiozisův slovník i charakter, některé znaky odkazující ke společnému základu s tureckým Karagözem mu přece jen zůstaly: velký dlouhý nos, hrb, pohyblivá ruka a výrazné černé lesklé oko (loutka je z profilu, tak nelze mluvit o očích). Dny Karaghiozisovy největší slávy ovšem skončily s příchodem druhé světové války a dnes už se hraní jeho příběhů věnuje jenom několik málo jednotlivců.

Aragoz

Jak už bylo řečeno, jde o sólistickou maňáskovou divadelní formu (lze ovšem zhlédnout i představení se stínovým Aragozem), která v sobě mísí orientální, evropské a egyptské vlivy – nese jméno tureckého Karagöze (nebo Karagöz jeho?!), oblečený je jako mnozí jeho evropští kolegové z tzv. rakvičkáren v červeném, stejně jako oni v ruce třímá dřevěnou palici a s publikem se dorozumívá s pomocí piščiku. Nicméně jak praví WEPA (viz heslo Aragoz), jeho charakter vychází z egyptského prostředí (představení se například vysmívají Súdáncům nebo Berberům), nicméně opět vykazuje shodné znaky s jinými komickými typy, jako jsou obhroublost, selský rozum i jistá vychytralost. Původ Aragoze je tedy opět nejistý, podle jedné verze je dokonce starší než Karagöz, podle druhé se do Egypta dostal až v 15.–17. století. Nejčastěji se představení s Aragozem hrála během Ramadánu nebo islámských svátků. I tato tradiční divadelní forma je dnes spíše na ústupu; WEPA uvádí, že jeden z posledních mistrů hrajících s loutkou Aragoze je Mustafa Osman (nar. 1937). V roce 2018 proto byl tento kulturní fenomén zapsán mezinárodní organizací UNESCO na seznam nehmotných kulturních tradic v ohrožení.

Literatura

Dakroub, K.: Aragoz, in: World Encyclopedia of Puppetry Arts, www.unima.org (cit. 25. 8. 2019)

Demetriou-Protopapa, M.: Shadow Theatre in Cyprus, Nicosia 2004.

Nicolas, M.: Karagöz, in: World Encyclopedia of Puppetry Arts, www.unima.org (cit. 25. 8. 2019)

Speaight, G. V.; Markopoulos, S.: Karaghiozis, in: World Encyclopedia of Puppetry Arts, www.unima.org (cit. 25. 8. 2019)

Stanciu, C.: Vasilache, in: World Encyclopedia of Puppetry Arts, www.unima.org (cit. 25. 8. 2019)

Loutkář 3/2019, s. 27–28.