Loutkar.online

Malíková, Nina: Nomádka Irina Niculescu

O Irině Niculescu už se dávno nemluví jen jako o dceři slavné režisérky a pedagožky Margarety Niculescu. Rodačka z Bukurešti se před lety vydala vlastní cestou a sama se stala uznávanou režisérkou a pedagožkou. Je světoobčankou, stále hrdou na své Rumunsko, byť dnes žije a tvoří především v USA (Cincinnati) a působí v Evropě, Jižní Americe nebo v Asii.

Málo se ale ví, že je Irina Niculescu také svázaná s českým loutkářstvím. Jsem velmi ráda, že jsem ji mohla před lety poznat jako svou velmi vnímavou a nekompromisní studentku. Od té doby se přátelíme, a tak mi odpustila i několik osobních otázek…

Byla jsi nějak formovaná tvorbou své matky? Co z její práce na tebe mělo největší vliv a v čem se váš názor na loutkové divadlo shodoval, nebo naopak lišil?

Nikdy jsem ti o tom nevyprávěla, ale než jsem začala studovat divadlo, chtěla jsem jít na medicínu a stát se neuroložkou, psychiatričkou nebo psycholožkou. Dokonce jsem se vášnivě připravovala na přijímací zkoušky. Ale najednou jsem změnila názor a rozhodla se jít studovat kameru. Studoval ji můj bratr a mně se to zdálo být nejkrásnějším povoláním na světě. Matka mi řekla: Ne! Viděla jsi tu váhu, kterou musí kameraman nosit?! A já jsem řekla: Dobře, stanu se tedy režisérkou, abych mohla pracovat ve světě loutek. Proč? Mohla jsem si vymyslet mnoho odpovědí a opravdu nevím, proč jsem to řekla. Byla to má cesta! Zdálo se mi, že je divadlo pro děti velmi důležité. Sdílet životní pravdu s dětmi, brát je vážně, protože kladou zásadní otázky… Od té doby jsem dělala hodně představení pro děti i pro dospělé, ale vytvářet představení pro děti se mi zdálo vždycky těžší.

A jestli jsem byla formovaná prací své matky? Neřekla bych „formovaná“, ale spíše „odkojená“. Vyrůstat v divadle, které moje matka s velkým talentem vedla, bylo určitě velmi důležité. Byla výjimečnou ředitelkou, vytvořila bohatý repertoár spojený s divadlem velkých básníků, spisovatelů, sochařů a rumunských scénografů. Byla novátorskou režisérkou plnou humoru a považovala loutku za metaforu v době, kdy bylo loutkové divadlo dost ilustrativní. Její koncepce divadla jako kulturní instituce, její umělecká kreativita i náročnost na mě určitě měly vliv. Ale ovlivnil mě spíše Brookův Prázdný prostor a pak Artaudovo Divadlo a jeho dvojník. Tyto dvě knihy byly doslova biblemi mých začátků.

Nikdy jsem nebyla vůči své matce v opozici. Tedy ne v divadle! Vybraly jsme si jen dvě rozdílné estetické cesty. V Praze jsem měla to štěstí, že byl mým pedagogem Jan V. Dvořák. Díky němu jsem objevila vibrace divadelního materiálu. Půvab a dramatickou sílu dřeva, látky, papíru atd. Bylo tu také divadlo Jiřího Středy, výborného autora a dramaturga, Karla Brožka, kterého už přitahoval vztah loutky a herce… Ale byla jsem především poznamenaná divadlem Josefa Krofty. Obdivovala jsem jeho schopnost použít loutku jako metaforu, jeho koncepci vztahu loutky a herce, hloubku jeho myšlení a hravého ducha. Pracovali jsme spolu a stal se mým velkým přítelem.

Jaký byl podle tebe tehdy největší rozdíl mezi stylem rumunského loutkového divadla a tzv. „české školy“?

V Rumunsku v té době většina loutkových divadel vytvářela inscenace, které ilustrovaly text. Posun byl spíše v estetické rovině. Margareta Niculescu, Ildiko Kovacsová, Horia Davidescu byli v té době režiséry, kteří pracovali na „zdivadelnění“ divadla. Byl zde hlad po změně, po obnově. Myslím, že podobný hlad byl i v Československu, ale české divadlo se mi zdálo bohatší a esteticky i dramaturgicky rozmanitější. Režiséři už zrušili paraván a loutka inspirovaná tradicí existovala vedle nových loutkářských forem. Prostor byl často otevřený a loutka v něm byla vnímána společně s loutkářem. A co se samotného loutkáře týče, stal se také hercem a někdy hudebníkem, zpěvákem, nebo tanečníkem. Když jsem se vrátila z Prahy do Rumunska, přivezla jsem nový vítr.

Pro mne má loutka tragikomickou podstatu. Při svých začátcích v divadle Țăndărică v Bukurešti jsem založila divadelní laboratoř, kde jsem spolu s mladou loutkářskou generací využila beze zbytku schopnosti loutky předávat emoce a vztahu mezi loutkou a hercem. Z této práce se zrodily inscenace v novém stylu: tragikomedie z období Belle Époque Elektrické pašije a Nocturno Stravinsky obsahující operu Lišák a balet Petruška.

V Československu jsi studovala režii a sledovala české loutkové divadlo v jeho „zlatých letech“. Co z toho ovlivnilo tvou další práci? Které inscenace zde pro tebe byly nejvýraznější?

Z inscenací, které mě nejvíce poznamenaly, to bylo Nedorozumění podle Camuse a Ghelderodovo Hop, Signore v režii Karla Makonje. Ale byla jsem především poznamenaná divadlem Josefa Krofty. Jeho Enšpíglem, Petruškou, Popelkou…

Několik let jsi pracovala a vedla divadlo také ve Švýcarsku. Jaká to pro tebe byla zkušenost a co ti přinesla pro tvou budoucí práci? Režírovala jsi ale také v Norsku, ve Francii…

Byla jsem a zůstala umělkyní-nomádkou: Rumunsko, Polsko, Belgie, Norsko, Švýcarsko, Španělsko, USA Kanada, Tchaj-wan, Indie, Argentina, Brazílie. V Ženevském loutkovém divadle (Théâtre Marionnettes de Genève) jsem pracovala poprvé v roce 1984 a vytvořila jsem zahajovací inscenaci pro nové divadlo v ulici Rodo, kde byl původně byt zakladatelky divadla Marcelle Monierové. Když později převzal vedení divadla americký umělec a také můj muž John Lewandovski, znovu jsem se tam vrátila a zůstala v Ženevě od roku 1990 do roku 2002. V roce 2000 jsem založila skupinu Carte Blanche Genève, která pracovala až do mého odjezdu v roce 2006. Při mém příchodu do Ženevy měl Théâtre Marionnettes de Genève šikovné animátory, kteří ale hráli podle textu namluveného a natočeného na počátku zkoušek činoherci. Připravila jsem tehdy program základů hry s loutkou pro herce a herecké kurzy pro loutkáře. Přineslo to své ovoce. Divadlo Théâtre Marionnettes de Genève se zcela změnilo a zapsalo do hnutí současného divadla. Divadlo DRAK sem přijelo několikrát hrát svá představení a Josef Krofta tu dvakrát režíroval. Spolupracovala jsem s velkými scénografy rumunskými, americkými, norskými, kteří byli z činoherního divadla a naprosto bez zkušenosti s loutkovým divadlem. Každá inscenace byla pro mne etickou a estetickou výzvou. Snažila jsem se pro tyto inscenace vytvořit vždy nový metaforický prostor, kde měla například vodící lávka pro loutky na dlouhém vedení dramatickou funkci. Pracovala jsem také na vztahu mezi hercem a loutkou. Když jsem byla pozvaná do divadla Le Théâtre du Grütli, což je činoherní divadlo v srdci Ženevy, vytvořila jsem pro ně sedmistupňový program zahrnující úvod do postupů loutkového divadla. Každý trval tři týdny intenzivní práce a měl samostatné téma. Měla jsem stážisty z Francie i z dalších švýcarských měst. Loutka překročila hranice divadla pro děti! Byla to zajímavá práce, která měla úspěch.

V Norsku jsem byla nejprve pozvaná divadlem Riksteatret v Oslu, abych sestavila tříletý program loutkářské formace. Byl velmi bohatý a zahrnoval také tai-či, metodu Roye Harta pro práci s hlasem i zabočení do historie, estetiky a dramaturgie. Učila jsem ale jen první rok, protože vlastní režijní práce pro mne byla vždy prioritou. Režírovala v Oslu, Bergenu, Kristiansandu a Tønsbergu a měla jsem podmínky nezbytné pro začlenění digitální technologie do řady inscenací. Byla to zajímavá výzva, protože jsem musela vymyslet videoprojekcím dramatickou funkci. Musela jsem se prát sama se sebou. Jak dobře víme, dobrý herec umí zahrát i bez ničeho. Tak proč video? Musela jsem vymyslet „nezbytnost“ videa a jeho funkci. Měla jsem tuhle práci ráda, ale digitální technologie používám, jen když mám nezbytné podmínky pro výzkum na vysoké úrovni.

V posledních letech se věnuješ především pedagogice a formování mladé umělecké generace. Co je pro tebe v tomto kontaktu nejinspirativnější? Nestýská se ti po režii?

Prvotní u mne byla vždy možnost režírovat, ale byla to spíše pedagogika, která si mne vybrala, a to už na počátku mé divadelní cesty. Už v roce 1980 jsem byla pozvána pracovat jako asistentka na katedře režie v Institutu divadelního a filmového umění (dnes Národní univerzita divadelního a filmového umění – UNACT) v Bukurešti. Tahle práce mi hodně přinesla, protože to byla činoherní režie – a doufala jsem zároveň v možnost připravit zde půdu pro vstup loutek. A za několik let jsem se na vyzvání Marka Waszkiela stala členkou Komise UNIMA pro profesní formaci. Znovu to vyprovokovalo moje otázky týkající se filosofie vyučování v oboru loutkového divadla, které se od dob, kdy jsem sama studovala, hodně změnilo. Jako členka této komise jsem nejdříve pracovala pro program ročních stipendií a potom jsem iniciovala cyklus mezinárodních setkání o studiu loutkového divadla. Až doteď jsme zorganizovali tři setkání – první proběhlo roku 2015 v Charleville-Mézières ve Francii, druhé 2017 v rumunském Targovišti a v roce 2019 jsme se setkali ve Florianopolis v Brazílii. Každé setkání mělo jiné téma a jeho účastníci pocházeli z dvaceti zemí všech kontinentů: byli mezi nimi umělci, badatelé, teoretici, ředitelé škol, pedagogové. Příští setkání bude v Číně v roce 2020. Smyslem těchto setkání je přemýšlet společně o budoucnosti studia umění loutkového divadla.

Pedagogika se mi dnes líbí víc než na začátku, protože jsem připravena sdílet své vědomosti i zkušenosti, ale režie zůstává stále mou hlavní cestou.

Udržuješ stále ještě kontakt s rumunským loutkářstvím? Mohla bys charakterizovat jeho přednosti i problémy?

Čas od času v Rumunsku režíruji a znovu nalézám potěšení pracovat ve svém rodném jazyce. Nežiju tam a neznám ho dost na to, abych ho mohla analyzovat. Podle mého loutkové divadlo hledá novou cestu, aby se mohlo podílet na současném rozvoji poznání. Možná, že ji ještě nenašlo, ale mladá loutkářská generace a publikum potřebují změnu. V roce 1971 jsem přijela do Prahy, abych studovala loutkové divadlo, protože v Rumunsku nebyl v této oblasti žádný vyšší stupeň vzdělání. Dnes zařadily loutkářský program s magisterským titulem a doktorátem už tři univerzity, a to v Bukurešti, Lasi a Târgu Mureș. Divadlo bylo v Rumunsku už od dávných dob velmi důležité. Dodnes o tom svědčí fakt, že zde folklor zůstal živý v rituálních představeních v různých ročních obdobích. V některých městečkách jsou divadelní skupiny, které uvádějí satirická představení zachycující aktuální události v dané lokalitě. Herci jsou obyvateli městečka a užívají s hrdostí jeho dialekt. Viděla jsem před lety představení, které bylo z oblasti Cluje v Transylvánii. Skupinu tvořily ženy, které hrály v autentických i upravených šatech svých mužů mužské role.

To, co mohu s obdivem potvrdit, je, že je v celé zemi množství divadelních i loutkářských festivalů. Mnohé z těchto festivalů mají mezinárodní význam, jako například shakespearovský festival v Craiově. Divadelní život zde kypí na všech úrovních.

Loutkář 3/2019, s. 23–25.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.