Jak pestrá je historie rumunského loutkářství? Jak do něj zasáhl třeba vliv Osmanské říše? Nebo jak je ovlivnil náš loutkář Josef Skupa? A v čem tkví zásadní přínos nezapomenutelné Margarety Niculescu? Na tyto a mnohé další otázky nabízí Světová encyklopedie loutkářského umění naprosto vyčerpávající odpovědi! (red)
Loutkářské prvopočátky
První objekty, které pravděpodobně sloužily jako loutky, byly objeveny na neolitickém nalezišti v Cucuteni. Jedná se o několik hliněných a kostěných figurek, které byly patrně používány v magických či náboženských rituálech, z nichž některé přežily dodnes – například rituál caloianul, během nějž jsou dvě hliněné sošky, Matka deště a Bratr slunce, pohřbeny jako „oběti“, aby přivolaly déšť. O Vánocích nebo na jaře se archaické rituály opakují s maskami z kožešin, kostí nebo dřeva a s velkou loutkou kozy s pohyblivou čelistí, kterou animuje loutkář schovaný uvnitř kostýmu. Masky mohou být také antropomorfní a znázorňovat postavy, jako jsou Cikán, Turek, Rus, Žid, ďábel nebo černokněžník. Tyto masky podobné loutkám doprovázejí některé druhy oslav, jako jsou svatby nebo pohřby. Další variantou byly tančící loutky (à la planchette), dvě postavičky animované na desce stolu pomocí nití přivázaných k malíčku hudebníka hrajícího na píšťalu nebo na dudy.
Lidové tradice
První písemná zmínka o lidovém loutkovém divadle nazývaném nejprve paiața a později podle jména hlavní postavy Vasilache pochází z roku 1715. O jeho původu se vedou velké spory. Podle jedné teorie stojí za jeho vznikem Sasové, kteří do Transylvánie přivezli ve 13. století první loutky, zatímco jiní badatelé tvrdí, že se jedná o odvozeninu z tureckého divadla Karagöz přivezeného v 18. století. Za zmínku stojí také to, že dialogy i gesta divadla Vasilache obsahují prvky převzaté od anglického Punche, ruského Petrušky i maďarského Lászla Vitéze. Zdá se tedy, že Vasilache je syntézou řady rozmanitých vlivů naroubovaných na tradiční rumunský základ.
O Vánocích se hrají loutkové betlémské hry na prosklené scéně označované jako hârzob, které jsou podobné polské szopce a ukrajinskému vertepu. Krátce se v těchto hrách objevovaly i maňásky zvířat stejně jako Vasilache a jeho žena Marioara, kteří ostře satirizovali aktuální sociální problémy a politickou situaci. Během 19. století byla tato představení velmi úspěšná – v policejních archivech bylo nalezeno více než šest set žádostí loutkářů o to, aby mohli o Vánocích vystupovat.
Na začátku 20. století se tyto vložené loutkové výstupy osamostatnily a začali je hrát kočovní loutkáři na trzích během náboženských oslav, jako je svátek sv. Jiří. Po konci druhé světové války ale zbyla tradičních loutkářů pouhá hrstka. V roce 1974 jich na festivalu pořádaném Muzeul satului (Muzeum vesnice) v Bukurešti vystupovalo pouze osm. Nejvýznamnějšími byli Ion Borţea a Gheorghe Mocanu, kteří hráli tradiční výstupy Vasilache na mezinárodních festivalech, Ion Ciubotaru, který hrál se spodovými loutkami, Ghiţă, venkovský divadelník a multiinstrumentalista, Rudy Nesvadba, který vodil velkou loutku jménem Gogu, a Stâncion Domnosie se svými loutkami à la planchette. Dnes už nikdo z tradičních umělců nežije. Postavy Vasilache a Marioara nicméně nadále pravidelně ožívají v rukou několika profesionálně vzdělaných loutkářů, například Livia Berehoie (nar. 1952).
U dvora i v ulicích
Ke dvoru rumunských knížat patřili šašci, akrobati a další baviči, jejichž úkolem bylo dostat obyvatele hlavního města do ulic. V paláci pak bavili knížete, jeho rodinu i jeho hosty. Středobodem těchto oslav bylo komediální divadlo Karagöz. U dvora jej hrálo šest herců oblečených v širokých tureckých kalhotách s vysokými fezy, kteří improvizovali výstupy s loutkami. Byly to buď stínové figury, nebo marionety a představení byla vždy doprovázena hudbou. Témata se odvíjela od aktuálního dění a byla podávána s nemalou mírou vulgarity v rumunštině, řečtině a turečtině.
Počátky moderního loutkářství
Až na počátku 19. století začínají vznikat první divadelní hry pro loutky: Comedia guvernatorului Canta (Komedie guvernéra Canty, 1806), kterou napsali Costache Conachi, Nikolae Dimachi a Alecu Beldiman a kterou nastudoval soubor mladých intelektuálů v Iaşi, a Mavrodiniada od Iordache Golescu. Oboje byly společenské a politické satiry navazující na ducha lidového divadla své doby, které byly tak ostré, že jedna prefektura v roce 1864 vydala na několik let absolutní zákaz všech loutkových představení ve svém městě. Tato událost byla inspirací pro monolog od Vasila Alecsandri ve hře Ion păpuşarul (Ion loutkář) z roku 1865. Podobně i velký rumunský básník Mihai Eminescu (1850–1889) napsal velice drzou hru pro loutky nazvanou Infamia, cruzimea şi desperarea în peştera neagră şi căţuile proaste sau Elvira în disperarea amorului (Hanba, krutost a zoufalství aneb Temná sluj a hloupé písně aneb Zoufale zamilovaná Elvíra).
V první polovině 19. století sestrojil mladý Moldavan Iordache Cuparenco (1784–1844), nadšený milovník technických vynálezů, několik „automatických loutek“ pro své inscenace, které hrál v Jasech a několika dalších městech. Celkový neúspěch a nezájem úřadů ho ale natolik zklamal, že odjel do Polska, kde ve své divadelní dráze pokračoval. V roce 1830 založil Varšavské pitoreskní mechanické divadlo, které bylo jedním z prvních v celé zemi.
Od roku 1882 až do konce druhé světové války byla v Banátu a v Transylvánii činná skupina Brauer-Berger, která hrála představení v rumunštině, maďarštině a němčině. Na repertoáru měla komedie, krátké hudební kusy a operety. Jejich loutky byly vyrobené v Československu, scény i texty jsou uloženy v historickém muzeu v Buziaş na okraji Temešváru.
Ačkoliv zůstávalo kočovné divadlo Vasilache oblíbené, první stálá loutková scéna vznikla v roce 1928 při Národním divadle v Cernăuţi díky divadelnímu režisérovi, profesorovi Teodorovi Năstase. Ten vytvořil několik inscenací společně se scénografkou Ioanou Basarab. Na založení UNIMA v Praze o rok později pak zastupoval Rumunsko profesor Valerian Şesan, známá osobnost uměleckého světa, který spolu se svým synem Pavlem Milanem a dcerou Carolinou (vystupující také jako Vera Mora) založil rodinné divadlo.
V roce 1935 si Renée George Silviu otevřel malé maňáskové divadélko, s nímž hrál v oddělení hraček Galeries Lafayette v Bukurešti. V roce 1949 se tato skupina přidala k divadlu Țăndărică (Teatrul de păpuşi Ţăndărică) a stala se základem jeho maňáskového souboru.
V roce 1939 založila herečka Lucia Calomeri kočovný divadelní soubor, který zaměstnával mladé učitele a umělce. Vznikl pod dojmem její účasti na pražském workshopu vedeném Josefem Skupou a věnoval se umělecké výchově dětí, hrál na školách a prázdninových táborech (tak jako Skupovo Loutkové divadlo feriálních osad, pozn. red.). V roce 1945 se skromný soubor rozšířil o další umělce, kterými byli výtvarníci Elena Pătrăşcanu, Lena Constante, Alexandru Brătăşanu a Ileana Popescu, mladý režisér Nicolae Massim a hudebníci Marius Constant a Edgar Cosma. V centru Bukurešti tak vzniklo malé stálé loutkové Divadlo Ţăndărică, které se stalo kreativní laboratoří, jež rumunský kulturní život ovlivňovala od roku 1950 až do roku 1984.
50. a 60. léta
Během 50. a 60. let došlo k celkovému oživení dramatických umění v Rumunsku, které se projevilo i v loutkovém divadle. Ústřední orgány země (nově „lidové republiky“) svěřily loutkám část úkolu umělecké a ideologické obnovy státu. Po roce 1949 tak vzniklo v největších městech asi dvacet stálých scén, mezi nimiž stojí za zmínku Arad, Braşov (Teatrul Pentru Copii Arlechino), Brăila (Cărăbuș), Botoşani (Teatrul de Păpuşi Vasilache), Cluj-Napoca (Teatrul de Păpuşi Puck), Constanţa (Teatrul Pentru Copii și Tineret Constanța), Craiova (Teatrul Pentru Copii și Tineret Colibri), Galaţi (Teatrul de Păpuşi Gulliver), Ploieşti (Teatrul de Animaţie Ciufulici), Sibiu (Teatrul Pentru Copii si Tineret Gong) a Târgu Mureş. Většina z nich vyrostla z malých soukromých souborů se skromnými zdroji i cíli. Po několika letech snah dostaly potřebné divadelní vybavení jako jeviště s propadly, dílny, nahrávací studia nebo přepravní techniku. Možnosti studia pro loutkáře, tvůrce loutek, návrháře i techniky se výrazně rozšířily a vykrystalizovala společná estetika, která se chtěla maximálně vzdálit fyzickému napodobování pohybů lidí.
Bukurešťské divadlo Ţăndărică se v roce 1949 stalo státním a pod vedením režisérky Margarety Niculescu (po roce 1953) se začalo zaměřovat na estetické experimenty a metaforické vyjadřování, jež se staly znakem modernity v loutkovém divadle. Scénický prostor se rozšířil a místo dekorací nově sloužily prosté obrazy. Gesta a pohyby byly stylizované, scénický jazyk i technické prostředky stále rozmanitější. Divadlo animace objevovalo nový divadelní výraz.
Nejvýznamnějšími inscenacemi (divadlo na divadle, „filmové“ střihy, neomezené návrhy scén, neustálé transformace) let 1949 až 1970 byly ty, které v divadle Ţăndărică režírovala Margareta Niculescu: Umor pe sfori (Humor na nitích, 1954), Mâna cu cinci degete (Ruka s pěti prsty, 1958) a Cartea cu Apolodor (Kniha Apollodórova, 1962), a inscenace Ștefana Lenkische Elefanţelul curios (Zvídavé slůně, 1963) podle Rudyarda Kiplinga a Amnarul (Křesadlo, 1965) podle H. Ch. Andersena.
Inovacím se ale věnovalo i mnoho dalších souborů, zejména v Craiově pod vedením uměleckého a divadelního režiséra Horia Davidescu, nebo v Bacău, kde Petru Valter rozpracovával originální způsob animování obrazů pohyblivými světly, v Oradea a Cluj-Napoca, kde experimentovali Pál Fux a Ildikó Kovács s divadlem objektů, a v Târgu-Mureş, kde zkoumal Antal Pál možnosti černého divadla a objevil nový způsob práce s maňáskem. Dále tu byli Claudiu Cristescu, Constantin Brehnescu, Mircea Petre Suciu, Alexandru Rusan nebo Florica Teodoru.
Jedním z důsledků oživení loutkové scény bylo to, že přitáhla řadu významných spisovatelů a skladatelů. Divadlo Ţăndărică, které si dalo za cíl otevírat své dveře ostatním formám múzických umění, spolupracovalo s činoherními režiséry, choreografy i hudebníky. V roce 1960 nastudoval Radu Penciulescu experimentální verzi Exupéryho Malého prince (Micul Prinț), v níž vystupoval herec vedle marionety a dalších animovaných objektů (hada například hrál kus provazu) na scéně od Ștefana Hablinského. Tento přístup, s nímž jako první přišla Margareta Niculescu, aby obohatila výrazovou paletu svého divadla, vedl k tomu, že se loutky zařadily po bok ostatních divadelních forem jako jejich plnohodnotná součást.
Současná situace
Generace nastupující v 70. a 80. letech se zajímala o smíšená média – kombinaci masek, obřích i malých loutek a odkrytého vedení. Mísení herců, loutek a obrazů bylo typické například pro inscenace Călina Făt-Frumos (Princ Călina, 1974), režie Silviu Purcărete v Constanţa; Till Eulenspiegel (1979) v Divadle Ţăndărică, režie Cătălina Buzoianu; Petrică și lupul (Péťa a vlk, 1975) a Don Quijote (1979), obojí v režii Ștefana Lenkische. Frumoasele pasiuni electrice (Elektrické vášně, 1980) a Nocturn Stravinsky (1982) s Petruškou a operou Vulpea (Liška) Igora Stravinského v režii Iriny Niculescu byly výsledkem jejího zkoumání různých estetických přístupů ke vztahu mezi hercem a loutkou, schopnosti loutky předávat emoce a nového vztahu mezi loutkou a prostorem.
V Cluj-Napoca, Baia Mare a Sibiu vytvářel Ildiko Kovács moderní inscenace, které vdechly nový život javajkám: Ubu rege (Král Ubu, 1979) a Pickeltieck (1984). V Braşově režisérka Liviu Steciuc s použitím různých typů loutek nastudovala Aventurile lui Talion (Talionova dobrodružství, 1987) s harmonickou kombinací loutkohry a pantomimy. V letech 1979–1986 byl v divadle v Constanţa velmi aktivní Cristian Pepino, který zde nastudoval mimo jiné Metamorfoze (Proměny, 1980) podle Ovidia. Později vytvořil také několik inscenací v Ţăndărică, pro něž byla typická rozmanitost výrazových prostředků: Scufița roşie (Červená Karkulka, 1988) a Visul unei nopți de vară (Sen noci svatojánské, 1988).
Po roce 1990 se po celé zemi začaly objevovat soukromé soubory zakládané absolventy uměleckých fakult, a to zejména v Bukurešti, kde často hrály pro školy a nemocnice. Většina z nich ale v tržní ekonomice nedokázala přežít a dnes již neexistuje.
Vzdělávání
Ze začátku si rumunská loutková divadla své loutkáře vzdělávala sama prostřednictvím kurzů, které naplňovaly jejich konkrétní potřeby. V letech 1972–1976 provozovalo Divadlo Ţăndărică loutkářské studio pro studenty ze zahraničí (Francie, Spojené státy, Švýcarsko, Argentina, Egypt, Norsko) i z Rumunska, kteří chtěli získat odborné divadelní vzdělání. Až v roce 1990 byla z iniciativy dr. Michaely Tonitza-Iordache založena katedra loutkového umění při UNATC (Národní univerzita divadelních umění a kinematografie) v Bukurešti. Vyučovali zde především loutkoherci Brândușa Zaiţa Silvestru a Dorina Tanăsescu a režisér Cristian Pepino. Inscenace, které na škole vznikly, se objevily na mnoha mezinárodních festivalech. Druhá loutková katedra byla založena v roce 1991 na akademii divadelních umění v Iaşi a později vznikla ještě katedra v Târgu Mureş, kde se vyučuje jak rumunsky, tak maďarsky.
Festivaly
První mezinárodní loutkový festival se konal v Bukurešti v roce 1958 při příležitosti 6. kongresu UNIMA. Ve stejném městě se konaly další mezinárodní festivaly ještě v letech 1960, 1965 a 1998. Po roce 1969 pak vznikla řada rumunských festivalů v Constanţa, Bacău, Botoşani, Galaţi, Arad a Cluj-Napoca, které nabízely příležitosti pro setkávání, výměnu zkušeností z divadelní praxe, diskuze i semináře. V Bukurešti uspořádalo v roce 2004 divadlo Țăndărică mezinárodní festival divadla animace Bucurii pentru copii. Spectacole de colecție (Radost pro děti. Ty nejlepší inscenace) určený dětem i dospělým.
Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org/. Publikováno se souhlasem UNIMA International.
Loutkář 3/2019, s. 19–21.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS