Lešková-Dolenská Kateřina: Je to krásná práce, ale velmi stresující

Náhled do současného rumunského loutkářství zprostředkovává Ana Craciun-Lambru, která se sama charakterizuje jako nezávislá loutkářka, která se ze všech sil snaží si tento status uchovat. Podle toho, co v rozhovoru říká, není situace nezávislých divadelních umělců v Rumunsku snadná a doslova bojují o přežití.

Platí v Rumunsku většinové přesvědčení, že je loutkové divadlo jen pro děti?

Ano. Ale je myslím docela povzbudivé, že tato divadelní forma přitahuje stále více lidí. Sama jsem letos na jaře organizovala dva loutkové slamy pro dospělé a diváci byli loutkami doslova okouzleni. Bohužel se ale inscenacemi pro dospělé uživit nedá. Snažím se s tím něco dělat.

Jaké je v rumunské společnosti postavení loutkového divadla? Je tedy bráno jako řekněme servisní služba pro pobavení dětí, nebo jde o rovnoprávný umělecký druh?

Loutkové divadlo je u nás opravdu vnímáno především jako zábava pro děti a rodiče si z repertoáru divadel vybírají hlavně klasické pohádky. Na loutkové představení pro dospělé pak přijde jenom hrstka diváků.

Objevují se v repertoáru i jiné tituly než jen pohádky?

Ani ne a třeba aktuální témata tvůrci vůbec nereflektují. Já to nicméně zkouším a aktuálně pracuji na vůbec první rumunské inscenaci, která se věnuje problematice životního prostředí – vymírání zvířat, kácení lesů a znečištění oceánů plasty. Inspirovala jsem se pro ni dětskou knížkou rumunského spisovatele Aleca Blenche, která se jmenuje Erus v údolí.

Jste nezávislá loutkářka. Jaký je v Rumunsku systém financování kultury? Jinými slovy: Z čeho vlastně žijete, kromě vybraného vstupného?

Loutkařina je krásná práce, ale je velmi stresující. Systém soukromých donátorů ani mecenášů u nás neexistuje a rumunské divadlo má popravdě aktuálně velké problémy. Vláda seškrtala výdaje na kulturu o třicet procent a nezávislí umělci to teď mají velmi těžké. Ale problémy jsou i ve státních divadlech! Například Opera bude moci zaplatit své lidi až v říjnu, takže poslední tři měsíce pracuji úplně zadarmo. Dělám to jenom proto, že je ta inscenace pro mě důležitá. Takhle trudně dnes vypadá život nezávislého umělce.

To opravdu není příliš veselá představa. Kolik profesionálních loutkových divadel v Rumunsku za takových podmínek přibližně působí?

Asi kolem padesáti.

Jak jsou na tom v Rumunsku instituce, které loutkářství propagují?

Popravdě je to bída. Nemáme žádné specializované muzeum, takže k vidění jsou pro veřejnost pouze sbírky loutek v některých divadlech, například v bukurešťském Divadle Țăndărică.

Dá se v Rumunsku loutkářství studovat na vysokoškolské úrovni?

Ano, máme hned tři univerzity, kde je to možné: v Bukurešti, v Iasi a v Târgu Mureș.

To je poměrně vysoké číslo, na to že je situace v kultuře takhle složitá. Existuje v Rumunsku alespoň fungující komunita nadšených amatérských loutkářů?

Prakticky neexistuje. Lidé nevnímají loutkářství jako volnočasovou aktivitu. Rodiče jsou ochotní zaplatit školám, aby vzaly děti na loutky, ale jenom málo jich považuje loutkové divadlo za něco víc.

Existují za takových podmínek nějaké specializované loutkářské festivaly?

Aktuálně jich je několik, a to čistě národních i mezinárodních: festival Gulliver v Galati, ImPuls, který organizuje Divadlo Țăndărică, Puck Divadla v Cluji a mnoho dalších po celé zemi. Ovšem nemáme žádný festival nezávislého loutkářství. Já i mí přátelé se snažíme nezávislou scénu rozšířit, ale bez financování a podpory je to velmi těžké.

Loutkář 3/2019, s. 22.