Lešková-Dolenská Kateřina: Mám ráda české divadlo

S bulharskou profesorkou scénografie Majou Petrovou jsem se poprvé setkala před dvěma lety na konferenci UNIMA v Targovišti, kde mě překvapila svou perfektní češtinou, kterou se naučila během svých studií na pražské loutkářské katedře. Protože se na dlouhá léta stala svorníkem mezi českým (československým) a bulharským loutkářstvím, neměla by v tomto čísle pochopitelně chybět.

Toužila jste odmalička věnovat se profesionálně loutkovému divadlu? Nebo jste si ten vztah k loutkám musela nejprve vybudovat?

Kdepak, moje cesta k loutkám byla naprosto přirozená, protože pocházím z umělecké rodiny. Můj tatínek byl malíř a moje maminka se sama zabývala loutkovým divadlem. Věnovala se tvorbě pro děti předškolního věku, a dokonce dálkově studovala v Praze u Zdeňka Bezděka, Otto Rödla a Richarda Landera. Není tedy divu, že když jsem vystudovala střední výtvarnou školu, chtěla jsem se přihlásit na loutkářskou katedru právě do Prahy. Naštěstí se mi podařilo v roce 1970 získat povolení, což opravdu nebylo lehké, přijela jsem na přijímací zkoušky na DAMU a byla jsem přijata. Začala jsem studovat prof. Richarda Landera a končila jsem u doc. Václava Kábrta.

Co vám z pražských studií nejvíce utkvělo?

Na studia v Praze vzpomínám celý život, mám ráda české divadlo a dodnes ho sleduji. Svá léta strávená na DAMU považuji za velmi šťastné období, protože nás učili opravdu výborní pedagogové. Dodnes ráda vzpomínám třeba Václava Havlíka, který nás učil technologii. Přiznám se, že jsem tomu tehdy vůbec nerozuměla a nic jsem neuměla, tak mi s nadsázkou říkal, že jsem přišla bez rukou. Tu technologii mě nakonec naučil tak dobře, že jsem u něj právě o technologii spodových loutek napsala diplomovou práci, abych si ji, Kábrtovými slovy řečeno, mohla odvézt s sebou do Bulharska.

Vzpomenete si i na nějakou svou školní práci?

Zase musím zmínit Václava Kábrta, který mi opravdu pořád pomáhal, a to i po skončení studií. Přátelil se s režisérem a pedagogem prof. Atanasem Ilkovem ze sofijského Ústředního loutkového divadla a společně se rozhodli, že by pro mě bylo dobré, kdybych svou absolventskou práci vytvořila v bulharském loutkovém divadle, kde mě nikdo nezná. Abych se tím uvedla na domácí scéně místo toho, aby šlo jen o školní materiál, který skončí na papíře někde v šuplíku. Domluvili mi proto v roce 1975 spolupráci s loutkovým divadlem ve Varně a s režisérkou Evdelinou Saradzalievou, také absolventkou pražské loutkářské katedry, a dokonce jsem za tu výpravu dostala na mezinárodním festivalu Zlatý delfín druhou cenu za scénografii! Byl to pro mě fantastický start do umělecké praxe.

Ještě na někoho z pedagogického sboru si často vzpomenete?

S láskou vzpomínám nejen na Kábrta a Havlíka, ale také třeba na Jaroslava Krále, který mi velmi pomáhal s technickým kreslením. Opravdu jsem tehdy neuměla kreslit, jenom malovat. A další člověk, na kterého nesmím zapomenout a na kterého vzpomínám celý život, je vedoucí školních dílen pan Vítek. Právě on mě naučil rozumět vlastnostem materiálu, soustružit a vyřezávat.

Kdo byli vaši spolužáci?

Když jsem přišla do školy, tak jsem nikoho neznala, ale brzy se z toho vyklubal krásný ročník s Martinem Lhotákem, Marcelem Bogostou, Libuší Bogostovou, Eva Hruškovou, Matějem Kopeckým nebo se Šárkou Kavanovou, s níž jsem bydlela a se kterou jsme zůstaly kamarádky. Vůbec ráda vzpomínám na všechny z vyšších i nižších ročníků, s nimiž jsem se potkávala ve škole a na koleji, jako byli Anča Kopecká nebo Claire Voisard a Petr Baran, stále jsem v kontaktu s Irinou Niculescu nebo Monou Viig, pamatuji si Štěpána Filcíka, Evu Kelemenovou, Mirka Lose a Kubu Krejčího.

Jak na vás při studiích zapůsobilo loutkové divadlo, které jste v tehdejším Československu viděla?

Strašně moc. Vždycky mě ovlivňovalo, hlavně v mých začátcích, a snažila jsem se rozšířit jeho vliv i na bulharské loutkářství. Pamatuji si, že jsem byla jako studentka na praxi v DRAKu, když se zkoušela Popelka. Tam jsem se poprvé setkala s Petrem Matáskem, kterého jsem velice obdivovala, stejně jako Josefa Kroftu a Františka Vítka.

Pokud vím, zasloužila jste se o vznik scénografického kabinetu na loutkářské katedře na Akademii NATFA. Inspirovala jste se pro jeho osnovy pražským kurikulem?

Jenom bych to trochu upřesnila, velký podíl na založení měla režisérka a pedagožka prof. Nikolina Georgieva spolu s prof. Atanasem Ilkovem a arch. Ivanem Cinevem, kteří katedru loutkového divadla založili. Já jsem byla pověřena vypracováním konceptu výuky, učebních programů a mým úkolem bylo i najít a oslovit vhodné pedagogy, zkrátka jsem měla na starosti celkovou organizaci, což vůbec nebylo lehké. Samozřejmě, že jsem na začátku jako základ použila český program z DAMU, kterým jsem sama prošla, ale postupně jsem přidala řadu předmětů, které se mi zdály důležité a nutné. Jsem v tomto ohledu velmi vděčná Josefu Kroftovi, Václavu Kábrtovi, Petru Matáskovi a Pavlu Kalfusovi, že jsem s nimi mohla některé koncepční otázky konzultovat a umožnili mi také navštívit několikery přijímací i závěrečné zkoušky a mnohé klauzury, abych mohla srovnat úroveň pražských a našich studentů. Kabinet scénografie jsme nakonec pro studenty otevřeli v roce 1992.

Pozvala jste na hostování také pedagogy z české školy?

To bohužel nebylo možné, škola na to neměla a nemá peníze.

Co je pro vás při výuce naprosto zásadní?

Rozhodně u svých posluchačů podporuji kreativitu, fantazii a lásku k profesi. Vždy jsem se také snažila rozvíjet jejich vlastní styl, s nímž na školu přišli, protože každý má svůj svět a měl by si ho uchovat.

Kladete při své výuce důraz na manuální zvládnutí řemesla, nebo studenty vedete spíš k tomu, aby si loutku uměli připravit virtuálně na počítači a vytisknout na 3D tiskárně?

Preferuji celkem pochopitelně tu cestu, kterou jsem se naučila na pražské loutkářské katedře. Moji studenti by měli být schopni loutku vymyslet, navrhnout a také technicky rozkreslit. 3D tisk sice také děláme, nicméně si myslím, že řemeslný základ v sobě studenti mít musí.

Kromě své pedagogické praxe jste spolupracovala s řadou divadel a vytvořila na sto padesát inscenací. Na které z nich nejraději vzpomínáte?

To je těžké říci. Začala bych asi tím, že jsem z češtiny přeložila spoustu textů, které se pak v Bulharsku inscenovaly. Vždycky, když jsem přijela na nějaký český festival nebo na Pražské Quadriennale, tak jsem si prostudovala dramplány jednotlivých loutkových divadel a sehnala si texty, které mě zaujaly a chtěla jsem je sama realizovat. Často mezi nimi byly ty nejlepší inscenace, na nich jsem se autorsky podílela, mohu-li tedy svou práci vůbec sama zhodnotit. Jako třeba Haló, Jácíčku nebo Slon a mravenec od Daisy Mrázkové, Pohádka s hvězdičkou od Jiřího Středy nebo Pohádka do dlaně od Ivy Peřinové, které se obě hrály v Naivním divadle v Liberci, či Kouhout světapán od Milana Pavlíka. Od Josefa Krofty z DRAKu jsem získala text Vlasty Pospíšilové Princezna s ozvěnou a poskytl mi třeba i scénář ke Kalo Mitraš nebo k Petruškovi. České texty jsem nepropagovala jen v Bulharsku, třeba Hurníkovy hudební pohádky Jak se hraje na dveře jsme nazkoušeli ve Francii.

Byla jste v nějakém loutkovém divadle v angažmá, nebo jste v divadlech pouze hostovala?

Pouze dva roky jsem byla pracovně vázaná v Ústředním loutkovém divadle v Sofii, ale zároveň jsem zůstala na půl úvazku ve škole. Takže jsem v divadlech pouze hostovala, ať už doma, nebo v zahraničí – pracovala jsem ve zmiňované Francii, Belgii, Španělsku, Lucembursku, bývalé Jugoslávii, Kanadě, Tunisu i Japonsku. Kromě práce na inscenacích jsem tam také vedla velké množství kurzů pro zájemce o loutkářskou scénografii a technologii. Cestovala jsem také proto, že jsem působila dlouhé roky jako reprezentantka bulharského centra UNIMA a bulharské sekce OISTATu (International Organisation of Scenographers, Theatre Architects and Technicians). Scénografie mi zkrátka otevřela cestu do světa.

Cestovala jste ze země bývalého východního bloku i v době polarizovaného světa a železné opony. Nebylo složité získat povolení a pas?

Vždycky jsem našla cestu, jak si to zařídit. Často jsem jezdila na pozvání, někdy dokonce fiktivní. Měla jsem tudíž nárok na služební pas a mohla jsem vycestovat. Moje nejdobrodružnější mise vůbec byla v roce 1987, kdy mě ministerstvo kultury poslalo zakládat profesionální loutkové divadlo do Afganistánu v době, kdy byl Kábul obsazený a střílelo se tam. Dodnes si pamatuji na tamějšího rektora Akademie výtvarných umění, který studoval v Praze na Karlově univerzitě a mluvili jsme spolu česky.

Působí to skoro, jako kdybyste byla česká kulturní ambasadorka… Kromě vlastní scénografické práce a vašeho pedagogického působení jste se také několikrát podílela bulharské expozici pro již zmiňované Pražské Quadriennale. Předpokládám, že jste do expozice zapojila i loutky, které se na PQ příliš často neobjevují.

Vždycky jsme v expozici loutky měli. Vzpomínám si, že jsem se PQ účastnila poprvé jako kurátorka naší národní a studentské expozice v roce 1975 a naposledy v roce 2015. Nejtěžší bylo zrealizovat první ročníky po pádu režimu konané v letech 1991 a 1995, protože jsme měli velke finanční problémy, ale přesto jsme to zvládli. Pražské Quadriennale je podle mě nejlepší scénografická událost vůbec, jezdím na ně velmi ráda.

Máte i čas na vlastní volnou tvorbu, nebo jste celý život zasvětila loutkovému divadlu?

Kromě divadla jsem se občas věnovala ilustracím, příležitostně i animovanému a loutkovému filmu, nebo jsem kurátorovala scénografické výstavy, ale popravdě už mi moc času mezi školou a divadlem nezbývalo. Také proto, že jsem navrhovala výpravy nejen pro loutková, ale i pro činoherní divadla. Moc si vážím toho, že jsem za svou divadelní tvorbu obdržela víc než padesát cen nejen ze všech bulharských festivalů, ale i ze zahraničí, a cením si i toho, že jsem díky svým cestám po světě pod křídly UNIMA nebo OISTATu potkala mnoho přátel, s nimiž jsem dodnes v kontaktu.

Loutkář 3/2019, s. 15–17.

Lešková-Dolenská Kateřina: Mám ráda české divadlo

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás