Loutkar.online

Lešková-Dolenská Kateřina: Je na čase obnovit stará přátelství

Jak je zřejmé z následujícího rozhovoru, povolanějšího respondenta pro vhled do bulharského loutkářství jsme si nemohli vybrat. Režisér, pedagog sofijské Národní akademie divadelních a filmových umění a někdejší předseda bulharského střediska UNIMA prof. Slavčo Malenov je nepřehlédnutelnou a neobyčejně erudovanou osobností nejen bulharského loutkového divadla.

Když začínáte svůj výklad o bulharském loutkářství, co zmiňujete na samém počátku?

Kořeny našeho profesionálního loutkového divadla sahají velice hluboko, až do dějin etnických skupin, které žily a dodnes žijí v zemích, jež jsou dnes na území bulharského státu. Z jejich obyčejů vykrystalizovalo populární lidové loutkové divadlo, které se vyčlenilo z rituálu a stalo se samostatným řemeslem. Proměnilo se v loutkové divadlo s loutkami domácí výroby z rostlin a listů, s panenkami z ručníků a stíny tvořenými rukama – a poté v druhé polovině 19. století do podoby představení kočovných loutkářů. Tak pokračovalo až do počátku 20. století.

Zmínil jste kočovné loutkáře. Odkud do Bulharska přicházeli? Nebo byli přímo bulharského původu?

Upřesnil bych, že první informace o kočovných loutkářích v Bulharsku nalezneme v knize rakouského cestovatele a vědce Felixe Kanitze Donau-Bulgarien und der Balkan (Podunajské Bulharsko a Balkán, 1871), který v jednom ze svých textů popsal loutkové představení „muslimských Cikánů“ ve vesnici Mahala a zmiňuje se o jeho komickém charakteru, živém hudebním doprovodu a jisté obscénnosti k pobavení venkovského publika.

Ale první skutečně profesionální loutkové divadlo, které bylo v Bulharsku k vidění po jeho osvobození v roce 1878, hrála družina slavného anglického loutkáře Thomase Holdena v roce 1892 na První zemědělské výstavě v Plovdivu. V té době se jednalo o jeden z nejlepších příkladů loutkářského umění v Evropě. Holdenovy loutky si získaly srdce publika a vyvolaly velký zájem o loutkářství jako takové.

Jak konkrétně se tento zájem o loutky projevil?

Myslím si, že vývoj bulharského loutkového divadla souvisí s celosvětovou obrodou tohoto žánru v průběhu 19. a 20. století. Ale aniž bych chtěl snižovat význam ostatních zemí s dlouholetou loutkářskou tradicí, pro bulharskou kulturu byla klíčová zejména přítomnost přistěhovalců z Ruska, Polska, Maďarska, a především pak z Čech a Slovenska. Z mnoha jmen stačí zmínit třeba historika, diplomata a slavistu Konstantina Jirečka, malíře Ivana Mrkvičku, malíře Jaroslava Františka Věšína nebo podnikatelskou rodinu Proškových. Čeští přistěhovalci zakládali v Bulharsku první dechové kapely a byli hlavními iniciátory a aktivními podporovateli založení Slovanské besedy, což je platforma pro přátelství a vzájemnou kulturní výměnu spojující Bulhary, Srby, Čechy, Slováky, Chorvaty, Slovince, Rusy, Ukrajince a Poláky v Bulharsku.

Proč myslíte, že se zrovna Češi tolik angažovali? Bylo to dáno tehdy rozšířenými idejemi panslovanství?

Češi se do kulturního života Bulharska aktivně zapojovali před zmiňovaným osvobozením od osmanské nadvlády i po něm a řekl bych, že asi proto, že pět století orientalismu a asimilace s tureckou kulturou v Osmanské říši v lecčem připomínala boj českých intelektuálů za ustanovení národní identity v germanofonním rakousko-uherském státu. V roce 1892 v Sofii opakovaně vystupovala zmiňovaná česká rodina Proškových se svým malým domácím loutkovým divadlem, což se mezi bulharskými intelektuály setkalo s velkým úspěchem. V roce 1893 založili v Sofii členové sdružení českých přistěhovalců (dnes Československý klub v Bulharsku) marionetové divadlo a v roce 1904 tento soubor získal nové loutky, s nimiž hrál inscenaci Oldřich a Božena.

Vrátila bych se ještě k pojmu „tradice“. Jsou dneska ještě v Bulharsku k vidění nějací tradiční, nebo možná lépe řečeno lidoví loutkáři?

Nejsou. Řekl bych dokonce, že jediným bulharským kočovným loutkářem, o němž se nám dochovaly relativně ucelené zprávy, je Neno Kukladzjata, tedy Neno loutkář (1861–1916) z vesnice Nova Mahala, která je dnes součástí města Gabrovo. Původně byl kovářem, ale v roce 1893 začal vystupovat se dvěma loutkami, Račem a Deškou, s nimiž projezdil celou zemi. Byl okouzlující a vtipný a ke svým inscenacím hrál na tamburu. Navzdory své oblíbenosti se nikdy neusadil a jezdil se svými loutkami z vesnice do vesnice. A ještě bych doplnil, že jenom neúplné zprávy se zachovaly o dějinách tradičního stínového divadla Karagöz, které se k nám dostalo s osmanskou kulturou. Až do začátku 20. století se například hrálo v městě Šumen. Po osvobození roku 1878 se postavy Karagöze a Hadživata proměnily a stal se z nich Hitar Peter (Chytrý Petr) a Nastradin Hodža.

Kdy se podle vás začala psát historie moderního bulharského loutkářství?

Řekl bych, že první takové loutkové představení se odehrálo v Sofii z iniciativy architekta Atanase Donkova. Inscenaci pro dospělé Povolali nás k životu nastudovala a sehrála skupina umělců ze Společnosti lidových umění ve dnech 7.–8. března 1924. Vzdělané sofijské publikum tyto umělce již dobře znalo jako veselou skupinu „Brambazatsite“ a patřili do ní malíři Alexander Božinov, Konstantin Štarkelov, Boris Deněv, Nikola Taněv, sochař Andrej Nikolov a další.

V návaznosti na jejich vystoupení pak Slovanská beseda přišla o dva roky později s myšlenkou založit profesionální bulharské loutkové divadlo. Průkopníky této myšlenky byli zejména architekt Atanas Donkov a umělci Alexander Božinov a Elisaveta Konsulova-Vazova.

Ta byla, pokud vím, účastnicí významného loutkářského sjezdu v Praze v květnu 1929, kde byla založena UNIMA!

Ano, výtvarná umělkyně Elisaveta Konsoulova-Vazova byla velmi moderně smýšlející žena. Byla manželkou doktora Borise Vazova, nejmladšího bratra velkého bulharského básníka a spisovatele Ivana Vazova, který byl v té době předsedou Slovanské besedy a založení bulharského loutkového souboru výrazně podporoval. Boris Vazov se později stal velvyslancem v Praze.

Ovšem vraťme se do Bulharska. Jak to bylo s loutkovým divadlem dál?

Ve stejném roce 1924 existenci Loutkového divadla Slovanské besedy oficiálně uznalo ministerstvo školství a jeho uměleckou ředitelkou jmenovalo herečku ruského původu Jekatěrinu Bazilevičovou, která v roce 1933 vydávala čtrnáctideník Loutkové divadlo. Během let 1929–1940 nastudovalo divadlo Slovanské besedy přes padesát inscenací a přejmenovalo se na Umělecké divadlo loutek. Jeho činnost však ukončil začátek druhé světové války, budova byla vybombardována Spojenci a značná část loutek i jejího archivu byla zničena.

Jaká byla další cesta k profesionalizaci?

Ještě bych se zastavil v letech 1928–1929 v Plovdivu, kde činoherní režisér Štefan Penčev spolu s několika herci nastudoval tři marionetové inscenace pro děti, které byly úspěšně představeny v místním Městském divadle. Diváky představení bavilo, ale někteří činoherci záviděli loutkám úspěch a ředitel divadla proto odmítl prodloužit souboru smlouvu. Štefan Penčev proto na konci sezóny z Plovdivu odešel do města Ruse, kde stejné inscenace obnovil s místními herci. V roce 1930 ale své loutky prodal kolegovi Ivanu Rousevovi a založil své Kočovné loutkové divadlo.

Ve stejném roce však navštívil Bulharsko na svém evropském turné slavný Vittorio Podrecca se svým Teatro dei Piccoli a byl zde přijat s velkým nadšením. Proto se Štefan Penčev v roce 1931 rozhodl založit nové loutkové divadlo v Sofii a pojmenoval je Bulharské Teatro dei Piccoli. S ním vytvořil politickou marionetovou inscenaci pro dospělé Madam Vlastya (Madam Moc), ale po pouhém roce jeho divadlo opět zaniklo.

Na jeho činnost navázal až v roce 1942 Učitelský fond pod vedením novináře Kirila Batembergského. Nově vzniklé loutkové divadlo převzalo loutky z Bulharského Teatro dei Piccoli a repertoár ze zmiňovaného Uměleckého loutkového divadla Slovanské besedy.

Jaké byly poválečné osudy bulharských loutkářů?

Tak jako u vás v Československu, i u nás se změnil režim. Komunistická vláda vnímala divadlo jako instituci pro ideologické vzdělávání, nad kterým přebral plnou kontrolu stát. To vytvořilo příznivé prostředí pro vývoj loutkového divadla. V roce 1946 pak byla založena první dvě velká nová profesionální loutková divadla: v Sofii pod vedením Mary Penkovy (dnes Hlavní loutkové divadlo) a v Plovdivu pod vedením George Saravanova (dnes Státní loutkové divadlo). Jediným známým typem loutek byly v této době v Bulharsku marionety (Saravanov s nimi například inscenoval výpravné loutkové opery), ale Mara Penkova chtěla zapojit dvě nové techniky – maňásky a javajky –, s nimiž se seznámila u Richarda Teschnera. V roce 1942 byla totiž ministerstvem osvěty vyslána do Německa a Rakouska, aby tam studovala loutkové umění. Stala se tak první loutkářkou placenou státem! Po návratu do Bulharska také iniciovala vydání dějin loutkového divadla od Maxe von Boehna.

Počet profesionálních loutkových divadel v zemi dále rostl. V letech 1946–1990 bylo založeno dvacet státních loutkových divadel a dvě městská. Jedná se o velká, plně dotovaná divadla se stálým uměleckým souborem, technickým zázemím a ateliéry. V repertoáru mají především národní pohádky a světovou klasiku a mohou uvádět i náročnější loutkové inscenace s 10–20 herci na složitých scénách s komplikovaným svícením.

Loutkářská scéna tedy byla v poválečných letech personálně zajištěná a stabilizovaná. Jaké byly její umělecké výsledky?

Přelomovým rokem se pro bulharské loutkářství stal rok 1958, kdy se Margareta Niculescu, tehdy mladá režisérka a ředitelka rumunského Divadla loutek a marionet Țăndărică, stala iniciátorkou a organizátorkou nového poválečného kongresu v Bukurešti spojeného s velkým mezinárodním festivalem pod hlavičkou UNIMA. Cestovat do zahraničí nebylo v dobách železné opony pro normálního člověka možné, ale pro loutkáře ano. A tato cesta bulharským umělcům doslova otevřela oči. Až do té chvíle tvořili tradiční loutkové divadlo pro děti, které iluzivně napodobovalo realitu. V Bukurešti však poznali výkvět evropského loutkářství a mnoho nových nápadů a podob prezentace. Zvlášť velký ohlas mezi nimi mělo představení souboru Yvese Jolyho z Francie. Jeho inscenace zcela proměnila jejich chápání loutkového umění.

Jak konkrétně?

Festival v Bukurešti znamenal obrovskou vzpruhu zejména pro mladé umělce Ústředního loutkového divadla. Už o dva roky později, na druhém festivalu, vyhráli Bulhaři zlatou medaili s inscenacemi Králičí škola a Péťa a vlk. Loutky ve druhé zmíněné inscenaci byly jednoduché, tvořené geometrickými tvary. Spolu s rukou živého herce se vyjadřovaly expresivními, jasnými pohyby. Pušky lovců vytvořily jen obyčejné trubičky a kočka a vlk byli ztvárnění stočenými spirálami. Diváky neokouzloval ani tak příběh jako radost z četby metaforického a vynalézavého hudebního narativu.

Co podle vašeho názoru hrálo klíčovou roli v dalším vývoji moderního loutkářství?

Jak už jsem říkal, první mezinárodní úspěch zároveň vdechl sebedůvěru mladým umělcům, jako byli Atanas Ilkov (1924–2013), architekt Ivan Conev (1928–2017) nebo Nikolina Georgijeva (1931–2016) a o něco později Julia Ognianova (1923–2016), aby pokračovali ve směřování moderního divadla, které ale vyžaduje vzdělané herce ovládající velký arzenál výrazových prostředků. Na podzim 1962 proto vznikla nová loutkářská specializace na Vyšším institutu divadelních a filmových umění v Sofii (dnes NATFA – Národní akademie divadelních a filmových umění). Na akademii začala vznikat nová a specifická estetika loutkového divadla, která přímo ovlivnila další generace umělců i celkové směřování bulharského loutkářství.

Na zakladatele pak navázali jejich studenti a studenti jejich studentů z programů herectví, režie a scénografie loutkového divadla: Dora Ruskova, Bonjo Loungov, Jeny Pašova, Maja Petrova, Rumen Račev, Maja Enčeva, Petar Pašov, Boriana Georgijeva, Konstantin Karakostov a já, tedy Slavčo Malenov. Díky jejich činnosti dnes máme přímo armádu skvěle připravených herců, režisérů a scénografů loutkového divadla.

Kdybychom se od historie přesunuli do současnosti, jaké trendy dnes sledujete v bulharském loutkářství?

Odpovím poněkud zeširoka. Hlavní tendencí bylo vždy tvořit moderní loutkové divadlo, ale v každé době převažoval trochu jiný výklad toho, co slovo „moderní“ znamená. V 60. a raných 70. letech vznikaly výpravné inscenace s obřími loutkami ovládanými několika vodiči. Text proto musel být nahraný předem a hrálo se na playback. Hlavním konceptem bylo, že loutkové divadlo je živý obraz a pohyblivá scénografie.

Na konci 70. let a v 80. letech se pod vlivem Josefa Krofty začala rozvíjet role herce v inscenaci. Pole hereckých výrazových prostředků se rozšiřovalo o zpěv, tanec a hru na různé hudební nástroje. Hrálo a zpívalo se živě, ne ze záznamu. Herci odhodili paravány a postavili se za své loutky.

V 90. letech a na začátku tohoto století měl hlavní vliv Philipe Genty a jeho divadlo objektů a materiálů. Objevovali jsme loutkové divadlo jako „systém znaků“. V inscenacích se začala objevovat „konceptuální loutka“. Stále častěji se sahalo po textech uznávaných autorů světové literatury, jako jsou Oscar Wilde, Cervantes, Bulgakov, Shakespeare, Gogol atd., adaptovaných pro loutky a hraných pro dospělé.

V posledních patnácti letech se projevuje vliv Julie Taymorové a jejích teorií „dvojí vize“ a „dvojí události“. Mnoho režisérů a scénografů se snaží rozšířit vliv loutkového divadla tím, že je přivádějí do světa činohry a opery. Kvalita hereckých výkonů stále stoupá, což vedlo k rostoucímu tlaku na novou dramaturgii a hledání nových rolí, v nichž bude herec důležitější než loutka. Následně se objevil nový symptom – loutkové divadlo bez loutek. V tomto trendu ale nejsme v Bulharsku sami.

To jistě ne. Rozostření pojmu „loutkové divadlo“ je téměř celosvětové…

Ke konci svého života váš Josef Krofta mnohokrát mluvil o divadle ne loutkovém, ale „figurativním“. Mnoho teoretiků hovoří o „divadle animace“, ale přiznám se, že pro mě to stále zůstává „loutkovým divadlem“.

Kdo podle vás dnes patří v Bulharsku mezi nejinvenčnější divadelní tvůrce?

Určitě bych jmenoval tvůrčí dvojici režisérky Veselky Kunčevy a scénografky Mariety Golomechovy, které v posledních deseti letech společně vytvořily několik výjimečných inscenací pro dospělé jako Já, Sisyfos, Strach, Piková dáma a tango opera María de Buenos Aires. Zajímavé inscenace najdeme ale i v repertoáru mnoha dalších divadel, jako jsou Loutkové divadlo Sofia, Státní loutkové divadlo ve Varně, Státní loutkové divadlo ve Stare Zagoře, Státní loutkové divadlo v Plovdivu, Divadlo MM a další.

Říkáte, že jsou autorkami loutkových inscenací pro dospělé. Jak je to tedy s diváckou adresou? Uživí se v Bulharsku loutkové divadlo určené čistě dospělému publiku?

Do loutkových divadel u nás chodí zejména děti. Státní loutková divadla byla zakládána výslovně jako dětská, ale mnoho z nich se snaží oslovit i dospívající a dospělé publikum. Státní divadla v Sofii, Plovdivu, Varně a Stare Zagoře si v repertoáru udržují inscenace pro dospělé, které se také pravidelně hrají. Některé soukromé společnosti, jako je divadlo Atelier 313, Divadlo MM a několik dalších, také nabízejí inscenace pro dospělé, ale ty si na sebe moc nevydělají. Je jasné, že inscenace pro děti jsou pro provoz divadla velmi důležité, ale myslím si, že inscenace pro dospělé musí vznikat také proto, že tím se loutkové umění dál rozvíjí.

Jaké je v bulharské společnosti vůbec postavení loutkového divadla? Má přirozený respekt i v porovnání s jinými divadelními druhy?

Ano, pozice loutkového divadla je v současnosti dobrá. Loutkáři mají stejná práva jako činoherci. Jsou respektováni a jsou zastoupeni na všech divadelních fórech, v periodikách a tak dál. Veřejnost samozřejmě vnímá loutkové divadlo jako umění pro děti, ale ve větších městech se na inscenace pro dospělé docela chodí. V menších městech ale bohužel dospělí loutkové divadlo moc vážně neberou.

Jaká témata se na loutkovém jevišti nejčastěji objevují?

Hlavními položkami v repertoárech samozřejmě zůstávají klasické pohádky a známé lidové příběhy. Loutková divadla se také vcelku pravidelně snaží hrát o aktuálních tématech, jako jsou ekologie, migrace a podobně, ale obvykle daný problém silně zjednoduší do podoby edukativního divadla pro děti.

Jaký je u vás systém financování loutkových divadel? Podporuje je i nadále stát?

Bulharský systém financování je podobný tomu českému. Ministerstvo kultury dotuje takzvaná státní loutková divadla; některá další dostávají peníze napůl od státu a napůl od obce a některá jsou dotována výhradně svou obcí. Také existují různé specializované celostátní a regionální kulturní fondy, z nichž je možné získat grant na konkrétní projekt. Tento systém využívají soukromé soubory. Systém pravidel pro soukromé sponzorství existuje, ale je příliš byrokraticky komplikovaný a moc nefunguje.

Kolik profesionálních loutkových divadel dnes v Bulharsku přibližně působí?

Nejprve je nutné si položit otázku, co přesně myslíte „profesionálním loutkovým divadlem“. V druhé polovině 20. století by se za takové považovalo repertoárové divadlo dotované vládou nebo městem s vlastním jevištěm, zvukovou i světelnou aparaturou, ateliéry, souborem vystudovaných profesionálních herců, režisérem, scénografem, dramaturgem a administrativními a technickými pracovníky. Takové soubory skutečně stále existují a pravidelně vytvářejí inscenace na vysoké umělecké úrovni.

Dnes ale z ekonomických důvodů mnoho loutkových divadel nemá stálého režiséra, scénografa ani dramaturga, ale jenom herce, ředitele a administrativní a technické zázemí. Ze stejného důvodu se během „let změn“ některá státní loutková divadla spojila s činoherními do takového kočkopsa, kterému říkáme „činoherně-loutková divadla“. Podle mě to byl omyl, protože pro loutkáře je to demotivující a činohra „užírá“ loutkám jejich zdroje.

Dnes ovšem existuje také několik soukromých souborů tvořených dvěma až třemi herci, kteří nemají stálou scénu a jezdí s malými skladnými inscenacemi po školách a školkách. Ti se také označují za „profesionální divadla“, protože se touto činností živí. Podle mě je ale mezi „divadlem“ a takovýmto „souborem“ opravdu velký rozdíl.

Tak to jsme na tom velmi podobně a o tom posledně jmenovaném poněkud utajeném segmentu českého loutkářství toho také moc nevíme… Jaké jsou tedy zhruba počty těchto loutkových divadel?

V Bulharsku dnes máme 12 státních loutkových divadel, 7 státních činoherně-loutkových divadel, 4 státní činoherní divadla, která mají v repertoáru i loutkové inscenace, 5 městských loutkových divadel, 1 městské činoherní divadlo, které má v repertoáru i loutkové inscenace, 17 soukromých divadelních souborů – 10 z nich bez trvalé scény. Takže celkem je dnes v Bulharsku 46 profesionálních loutkových souborů.

Zmiňoval jste, že v Sofii od roku 1962 existuje možnost studovat loutkářství na akademické půdě. Jak vypadá tamější kurikulum?

Katedra herectví, režie a scénografie na Národní akademii divadelních a filmových umění (NATFA) dnes nabízí tři bakalářské programy – herectví v loutkovém divadle, režie v loutkovém divadle a scénografie v loutkovém divadle. V magisterském stupni pak existují dvě specializace: režie v loutkově-divadelní praxi a edukativní a terapeutické loutkové divadlo. Za posledních 56 let z akademie vyšlo 750 herců, 78 režisérů, 30 scénografů a 4 kritici. Magisterský program vystudovalo 15 lidí. Celkem to je 827 osob, 35 zahraničních studentů a 53 postgraduálních specialistů.

Je v Bulharsku rozšířené amatérské loutkářství?

O tom nemám k dispozici žádné dobré údaje, ale vím, že v mnoha městech existují amatérské loutkové soubory při kulturních domech a dalších institucích, jež vedou profesionální herci a herečky, kteří absolvovali naši akademii. Nevím, kolik jich přesně je, ale celkem hodně. Mnoho škol také nabízí kurzy loutkového divadla.

Kolik je v Bulharsku specializovaných divadelních festivalů a s jakou pravidelností se konají?

Aktuálně se u nás koná několik mezinárodních festivalů, jako jsou Loutkový trh (září – Loutkové divadlo Sofia); festival Zlatý delfín (jednou za tři roky, říjen – Státní loutkové divadlo Varna); loutkový festival malých divadelních forem Tři jsou moc – dva nejsou dost (září – Státní loutkové divadlo Plovdiv); loutkové bienále pro dospělé Pierrot (září – Státní loutkové divadlo Stara Zagora), a také Národní bienále loutkového divadla Michaila Lakatnika (duben – Státní loutkové divadlo Jambol) nebo venkovní loutkový festival Dny loutek (srpen – Státní loutkové divadlo Burgas).

Existují v Bulharsku odborná periodika, která se loutkovému divadlu cíleně věnují?

Jednou ročně vychází dvojjazyčná revue loutkového umění – KuklArt. Nabízí články o dějinách bulharského loutkového divadla, o práci herce s loutkou, o spojení mezi formou a obsahem, rozhovory, programy různých loutkových festivalů nebo recenze aktuálních inscenací a knih o loutkářství. KuklArt vydává Asociace loutkových divadel s finanční podporou z projektu Národního fondu pro kulturu.

Doporučil byste čtenářům k návštěvě nějaké bulharské loutkářské muzeum?

Na tuhle otázku bohužel nemám kladnou odpověď. Před dvěma lety připravoval ředitel sofijského Divadla loutek Kiriakos Argiropulos krásný velký projekt pro muzeum loutek v prostorách Národního paláce kultury v Sofii, který měl mít velkou sbírku loutek od souborů z celé země. Byla připravena veškerá dokumentace a vypadalo to velmi slibně, ale pak byl na poslední chvíli vyměněn ředitel NPK a projekt byl zrušen.

Jedno místní muzeum loutek máme, a to ve Státním loutkovém divadle ve Varně. To mohou navštívit všichni návštěvníci divadla, ale vystavují zde jenom loutky ze svých inscenací.

Existují v Bulharsku kromě pobočky UNIMA ještě nějaké jiné profesní organizace, které pečují o loutkové divadlo?

Při Svazu bulharských herců existuje profesní komora pro loutkové divadlo. Stará se o práva loutkářů a uděluje výroční ceny Icarus za nejkreativnější výkony.

Už jste se o tom trochu zmínil na začátku, když jsme se bavili o historii bulharského loutkářství, tak to dořekněme celé: jsou vazby mezi bulharským a českým loutkářstvím dodnes živé, nebo to byla jen krátká epizoda v minulosti?

Ještě když jsem před čtyřiceti lety studoval, tak jsme s pražskou DAMU měli skvělé kontakty. Každý rok jezdili studenti z DAMU na NATFA a zase obráceně. To bylo pro náš rozvoj a pro rozvoj našeho divadla velmi cenné. V Praze a na festivalu v Plzni jsme viděli inscenace, jejichž profesionální úroveň byla někde úplně jinde, což nás povzbudilo k dalšímu studiu. Doufám, že i našim českým kolegům náš pobyt prospěl. Česká divadla se také pravidelně účastnila festivalu Zlatý delfín ve Varně, což publikum vždy velmi ocenilo. Ale teď jsou tyto kontakty zpřetrhané a nějak spolu nemluvíme. Myslím, že je na čase naše stará přátelství obnovit. Já v to alespoň upřímně doufám.

Loutkář 3/2019, s. 11–14.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.