Králová Markéta: Stále zůstává v čele

Karel Šefrna je zakladatelská osobnost souboru „C“ neboli Céčko. Již bezmála padesát let zůstává jeho nejvýraznějším představitelem a dodnes zásadně ovlivňuje jeho poetiku. Je režisérem, dramaturgem, muzikantem, skladatelem, textařem, hercem, občas i výtvarníkem a autorem her. Loutkovému divadlu se věnuje od útlého dětství a ve své tvorbě se inspiruje různými uměleckými odvětvími.

Karel Šefrna je zubař, ale přesto, že se jeho pracovní kariéra ubírala jiným směrem než divadelním, dosáhl v oblasti loutkového divadla vysoké úrovně. Kromě inscenační práce v Céčku je také lektorem a porotcem loutkového a alternativního divadla nejrůznějšího druhu včetně divadla poezie, hudebního divadla pro dospělé i děti a divadla hraného dětmi. Velká část jeho rodiny i příbuzenstva jsou jeho prací natolik ovlivnění, že se dnes nějakým způsobem věnují divadlu nebo oboru, který s divadlem úzce souvisí.

Jak jsem poznala Karla Šefrnu

Byl červen roku 2012. Byla jsem ve druhém ročníku na katedře výchovné dramatiky na DAMU a v rámci studia jsem musela povinně navštívit seminář na Dětské scéně ve Svitavách. Tehdy jsem z toho byla nějaká rozčílená, nehodilo se mi to časově, neměla jsem moc peněz, a co bylo nejhorší – nebylo žádné místo v seminářích, které se mi v tom mém rozpoložení zdály alespoň trochu přijatelné, a tak mě organizátoři připsali do semináře Písničky v loutkové inscenaci Karla Šefrny. Já a písničky! Já a loutky! Odjezd na Dětskou scénu jsem tenkrát obrečela a představovala jsem si ten nejhorší týden, jaký může jednadvacetiletá nezpěvačka a neloutkářka zažít. Když jsem první den vešla do Divadla Trám, kde můj kurz probíhal, vyšel mi vstříc šedovlasý pán a s milým úsměvem řekl: Ty budeš Miladčina! Ano, jsem Miladčina, tedy vnučka Milady Mašatové, v tu chvíli se mi to spojilo a vzpomněla jsem si, že máma (Radka Mašatová) často mluvila o nějakém Šefrnovi, o nějakém úžasném divadle, které ji vždycky uhranulo, o člověku, co měl moc rád mou babičku a taky tátu (Františka Zborníka). Vždyť to je on, co inscenoval babiččinu pohádku S drakem není legrace, to je on, kdo složil hudbu k tátově Písni lososa do inscenace Na druhé straně řeky! Najednou mi celá ta souhra náhod přišla úplně vesmírná a ten šedovlasý pán Karel tam stál, jako kdyby byl můj ztracený dědeček z pohádky. Ten týden ve Svitavách byl nakonec jedním z nejintenzivnějších, jaké jsem kdy zažila, a ten seminář jsem každý den po pěti hodinách práce vůbec nechtěla opouštět. S ostatními jsme dokonce Karla přemlouvali, abychom mohli zůstávat i odpoledne. Nakonec jsme zinscenovali pohádku Carla Sandburga, já hrála jednu z hlavních postav, zpívala jsem sólo, hrála na basu a ovládala asi šest typů loutek. Když jsem jela domů, plakala jsem. Jako bych našla něco, co mi chybělo, jako by se do mého života dostalo něco hrozně důležitého. V září téhož roku jsem pak další vesmírnou náhodou potkala jednoho z návštěvníků ze svitavského semináře v Olomouci a spolu s ním a mým bratrem jsme založili divadelní soubor, který se během let rozrostl asi na třicet členů a letos vstupuje do osmé sezóny.

Karel Šefrna v civilu

Narodil se 6. září 1939 v Boskovicích, kam se jeho rodiče uchýlili před nacisty, a v roce 1946 se rodina přestěhovala do Svitav. Po absolvování zdejší střední školy odešel Šefrna do Brna studovat lékařskou fakultu Masarykovy univerzity, kterou úspěšně ukončil v roce 1961 a stal se zubním lékařem. V témže roce se oženil se svou první ženou Evou, také budoucí členkou loutkářského souboru „C“. V roce 1963 se narodil Šefrnův první syn Karel, jemuž se ale od malička říkalo Matěj (po absolvování loutkoherectví na KALD DAMU, v roce 1979 založil soubor Cis, který dodnes aktivně spolupracuje s některými členy Céčka, a později se stal učitelem dramatické výchovy na litomyšlské střední pedagogické škole). O čtyři roky později se narodila dcera Hana, budoucí klavíristka a také členka Céčka. V letech 1961–1966 pracoval Karel Šefrna ve Svitavách, poté v Poličce a od roku 1979 je zubním lékařem v České Třebové, kde má dodnes soukromou praxi. V letech 1974–1976 absolvoval lidovou loutkářskou konzervatoř vedenou Janem V. Dvořákem a další tři dvouleté konzervatoře s ním vedl jako jeho asistent. V letech 1984–1986 absolvoval i lidovou konzervatoř dramatické výchovy. V roce 1984 se podruhé oženil s členkou Céčka Blankou Pešovou, s níž má dceru Pavlu (1985). V roce 1990 se stal na dva roky ředitelem Okresního ústavu národního zdraví ve Svitavách a v letech 1990–2006 byl i městským zastupitelem. V této funkci se zasloužil o vznik několika kulturních zařízení jako např. Dramatické školičky, nově vybudovaného Divadla Trám nebo multifunkčního vzdělávacího, komunitního a kulturního centra Fabrika, přestavěného ze zrušené továrny. V 90. letech byl také členem předsednictva Československého a po roce 1993 Českého střediska UNIMA, pro něž inicioval udílení ceny Erik za nejinspirativnější loutkářskou inscenaci roku.

Psal hudbu nejen ke svým inscenacím, ale také k inscenacím svých divadelních kolegů, např. k několika inscenacím Milady Mašatové a Olgy Strnadové (Tulák domeček), k inscenaci Na druhé straně řeky DS Jirásek Česká Lípa a pražské Divadelní společnosti Kejklíř (Tři zlaté vlasy děda Vševěda a Sněhová královna). Byl členem několika hudebních těles.

V roce 2001 se stal prvním nositelem ceny ministerstva kultury v oboru amatérského divadla, v roce 2006 získal Zlatý odznak J. K. Tyla za celoživotní uměleckou a pedagogickou práci a podíl na rozvoji loutkového divadla v České republice a v roce 2014, společně s celým souborem Divadla „C“, ocenění Jiráskova Hronova za rozvoj amatérského divadla. Je také nositelem zlatého odznaku Josefa Skupy.

Karel Šefrna dostal hned dvakrát nabídku stát se profesionálním loutkářským režisérem, nejprve od Erika Kolára a později od Jana V. Dvořáka. Obě ale odmítl a je podle vlastních slov rád, že si mohl užít medicíny a divadlo dělat sobě a druhým pro radost.

Karel Šefrna a loutkové divadlo

Loutkovému divadlu a hudbě se Karel Šefrna věnuje odmalička. Na základní škole a v domě pionýrů si vyzkoušel základní principy manipulace s loutkou a v roce 1950 vstoupil do dospělého souboru Jitřenka, který byl založen ve Svitavách počátkem 50. let. Vůdčími osobnostmi byli Ota Blažek, později Jaroslav Sobotka a Jan Veselý. Jitřenka začínala jako spolkové divadlo interpretačního typu, přejímala repertoár Ústředního loutkového divadla a adresáty inscenací byly děti.

V roce 1956 Karel Šefrna soubor opustil kvůli vysokoškolským studiím, ale v roce 1961 se do něj vrátil. Zpočátku považoval loutkové divadlo jen za zdroj zábavy a odpočinku, ale s příchodem nových mladých členů inspirovaných divadly malých forem soubor výrazně zvýšil úroveň inscenací a účastnil se i národních přehlídek amatérských divadel Loutkářská Chrudim. Na svém vrcholu v 60. letech divadlo patřilo mezi nejlepší amatérské soubory své doby. V roce 1966 přejmenovali mladí členové Jitřenku na Malé divadlo.

V roce 1968, během sovětské okupace, se v souboru objevily názorové neshody týkající se aktuální situace v zemi, a tak se na konci roku 1970 Malé divadlo rozdělilo na dvě skupiny. První skupina se nechtěla prostřednictvím divadla politicky vyjadřovat a jejím cílem bylo tvořit inscenace především pro děti. Druhá skupina, v jejímž čele stál Karel Šefrna, zastávala názor, že je třeba skrze divadlo vyjádřit svůj postoj ke společensko-politické situaci v zemi. Karel Šefrna jako skladatel hudby, muzikant, textař, občas i režisér, Jan Veselý coby scénograf společně s Jiřím Vavřínem, Jaroslavem Stružinským, Evou Šefrnovou, Annou Přikrylovou (Šefrnovou sestrou), Marií Šimkovou, Josefem Vítem Šimkem, Jaroslavem Táberym, Janem Říhou a Pavlem Fochlerem proto založili Divadlo C, které dál fungovalo pod střechou Malého divadla (zbylí členové rozpadlého Malého divadla se později přejmenovali na Pablízek). Soubor se nechtěl jmenovat „Soubor A Malého divadla“, jak mu bylo navrženo, „béčky“ být nikdo nechtěl, a tak se pojmenovali „C“. Obě části fungovaly v jedné budově, ale tvořily samostatně. Pablízek zůstal ve stejném složení a navázal na svou předchozí tvorbu. Nově vzniklé Céčko bylo otevřené komukoli a přijímalo do svých řad mladé lidi se zájmem o divadlo.

Za dobu svého fungování se ansámbl několikrát proměnil a souborem prošlo více než čtyřicet lidí. Šefrnovy ambice nikdy nevedly k profesionalizaci souboru, vždy mluvil spíše o společenství amatérů vybudovaném na základech přátelství a touhy tvořit a tvorbou se bavit. Tuto filosofii shrnul v krátkém odstavci, kterým Céčko dávalo vědět divákům o svém vzniku: Soubor C jsou amatéři, fouskové, šumaři, špatní výtvarníci a vůbec, ale dělají to všechno s láskou. A taky špatně vyslovují. Vzhledem k úrovni vlastního duševna je jim nejbližší publikum věku pubertálního. […] Naše divadlo je takové, jací jsme my.

Uskupení fungovalo o 2–15 členech (v 90. letech spíše v počtu 4–7) používalo především tyčkové loutky, později maňásky, javajky, marionety, panáčky i předměty. Adresáty jejich inscenací jsou dodnes dospělí i děti. V nejproduktivnějším období hrávali členové souboru více než stokrát ročně, dnes, kdy je Céčko rodinným divadlem (členy jsou v současné době Šefrnovi příbuzní – děti, vnoučata, zeťové apod.), produkce klesla, ale stále se snaží vytvořit alespoň jednu inscenaci ročně. Soubor existuje už bezmála padesát let a za tu dobu vytvořil téměř stejný počet inscenací.1 Členové se neustále obměňují, ale jeho vůdčí osobnost Karel Šefrna stále zůstává v čele a s ním písně, specifický druh humoru, přístup k vizuálu a animaci loutek a skrze to i k aktuálním životním a společenským událostem.

Karel Šefrna, Céčko a jeho poetika

Pro Šefrnu bylo důležité hledání vlastní poetiky. Od dob vzniku souboru směřoval k autorskému divadlu a tomu odpovídala jak dramaturgie, tak inscenační práce. I když bylo divadlo ovlivněno společensko-politickou situací i aktuálními životními událostmi členů, stále si udržovalo typické rysy tvorby a jeho poetika byla vždy jedinečná a jasně rozpoznatelná. Céčko patřilo mezi soubory, které odmítaly reprodukci a nápodobu inscenací profesionálních loutkových divadel a směřovaly k autentické tvořivosti.

Ačkoli poetika, dramaturgie, postupy a principy prošly různými proměnami, maximální zaujetí, potěšení z veřejné produkce a velká míra energie, která se z jeviště přenášela na diváky, zůstává. Stylová podstata tohoto divadla se také zásadně nemění, spočívá v tom, že tvůrci organicky propojují mluvené i zpívané slovo, živou hudbu s dynamickou akcí a působivými loutkami a scénou – vše dohromady tvoří syntetické divadlo. Zdrojem Šefrnovy tvorby byla kvalitní literatura – pohádky, pověsti, povídky, lidová poezie i dramatické texty. Osobitým zpracováním je společně s dramaturgy převáděl do parodické a groteskní podoby s využitím většinou autorské hudby. Zřejmá je také inspirace divadlem malých forem (především Semaforem) a zprostředkovaně také Werichovým, Voskovcovým a Ježkovým Osvobozeným divadlem. Nelze však hovořit o nápodobě, ale o samostatném a svébytném rozvíjení jejich divadelnosti.

Na konci 70. let a v letech 80. se témata značně prohloubila. Šefrna toužil divadlem sdělovat své pocity, rozpoložení a názory. Hrálo se tehdy hlavně o svobodě, předlohami byly často absurdní jednoaktovky a dramata, později prózy s pohádkovým či fantaskním laděním, do kterých tvůrci vměstnávali metafory reflektující především soudobou společensko-politickou situaci. Od klasických kompozic se Šefrna přesunul ke kolážím, mozaikám a metaforickým skladbám obrazů nebo volně řetězeným skladbám epických námětů členěných písňovými výstupy. Některé inscenace hraničily s kabaretem, provázaná pásma poezie byla atomizována zhudebněnou poezií či vlastními písněmi, jednotlivá „čísla“ byla skládaná za sebou apod. Častým principem bylo převedení dialogů do písní. Ke konci 80. let Céčko opustilo Prozatimní divadlo a přestěhovalo se do Lidového divadla, do prostor nazvaných Divadlo v kavárně.

Do tvorby a aktivit souboru po roce 1989 zasáhlo angažmá několika členů Céčka v místní politice. Založili spolek pro město, který vyhrál volby a pracoval na restrukturalizaci Svitav. Někteří vstoupili do zastupitelstva a zasloužili se tak o zajištění finančních prostředků, které byly použity na vybudování Divadla Trám (v prostorách kina Vesmír), kam se soubor přestěhoval v roce 1997, a multifunkčního kulturního centra Fabrika Svitavy. V Divadle Trám byla později otevřena Dramatická školička, kterou dodnes vede Jana Mandlová. Od začátku 90. let proto Céčko čítalo jen šest až osm členů.

I po roce 2000 má soubor stále v čele Karla Šefrnu a jeho režijní styl se ve své podstatě nemění, respektive inscenace vzniklé po roce 2000 navazují na předchozí linie Céčka. Šefrna chvilku spolupracoval se scénografem Jindřichem Pevným, ale po roce 2011 se Céčko stalo rodinným divadlem v pravém slova smyslu, protože od tohoto roku jsou jeho členy pouze členové Šefrnovy rodiny (zeť Petr Mohr, dcery Pavla Bútorová Šefrnová a Hana Mohrová a vnuci Martin a Tomáš Mohrovi), kteří se společně snaží vytvořit jednu inscenaci za rok. Členové Šefrnovy rodiny se sice nějakým způsobem ve svém životě věnují umění, ale někteří spíše hudbě, dramatické výchově, jiní kulturnímu dění a organizační práci. V současné době soubor tvoří inscenace v komickém duchu, parafrázuje známé pohádky či příběhy a vetkává do nich narážky na aktuální situaci.

Karel Šefrna a Céčko v ohlasech

O svitavském Divadle „C“ toho bylo napsáno mnoho. Několik desítek recenzí inscenací z přehlídek a festivalů, rozhovory s členy souboru, portréty divadla, rozbory inscenací i souhrnné publikace o fungování souboru. Karel Šefrna a jeho styl tvorby byl pro amatérské i profesionální divadelníky zjevením a obrovskou inspirací. Céčko bylo jedním z prvních souborů, který překračoval tradice českého lidového loutkářství a loutkové divadlo tak posunul směrem k tvořivosti, metaforičnosti a syntetizaci; tento vliv je dodnes v loutkovém divadle zřetelný.

Charakter začínajícího Divadla „C“ komentoval divadelní režisér a umělecký šéf hradeckého Divadla DRAK Jan V. Dvořák v článku v Československém loutkáři z roku 1976 takto: Jsou pro mě příkladem moderních amatérů. Pracují především na sobě. Jsou parta. Hrají divadlo i nohejbal a dovedou moc písniček, které složili různí bezejmenní i všelijací slavní. A parádně zpívají to, co si poskládali sami. Jsou parta, která se při práci znamenitě baví a spoléhá na to, že odlesk té jejich zábavy přejde na diváky. Právem.2

Podle Jana Císaře bylo právě svitavské Céčko jediným souborem, který od přelomu 70. a 80. let pokročil ve své inscenační praxi k inovační tvořivosti, jejíž podstatou je schopnost vidět a sdělovat skutečnost nově a jinak.3 Originální soubor se podle něj vymykal „tradičním“ divadelním postupům, využíval velmi osobité prostředky, skrze předmět se snažil vyslovit své téma čitelně i pro ostatní. Odvážím se říci, že práce Svitavských je sice pro tradiční loutkové divadlo přínosem, podnětem, impulsem a ještě mnohým dalším, pro co bychom mohli shledávat další pozitivní označení, ale nemůže být vzorem. Neboť se zcela vymyká tradičním metodám práce, tradičnímu systému, v němž se pohybuje naprostá většina loutkářských souborů dospělých. […] Svitavští jsou dnes za rámcem divadla pouze loutkového, svou tvořivost rozvíjejí ve zcela jiných dimenzích.4

Právě Jan Císař se prostřednictvím statí a článků často vyjadřoval ke sporu mezi „tradičními“ a „novátorskými“ loutkáři a na práci svitavského Céčka pak demonstroval vztah obou tendencí. Říkám zcela otevřeně, že jsem přesvědčen o tom, že soubory, jako je svitavský, jsou solí divadla a bez nich by nikdy nemohlo existovat. Ale neméně otevřeně říkám, že tato sůl by neexistovala bez tradice, na jejímž pozadí se může odlišovat tím, že jde proti ní.5

Před dvěma lety jsem o Karlovi a jeho souboru napsala diplomovou práci a přiznám se: Doteď jím nepřestávám být inspirována.

Poznámky pod čarou

1 Inscenace Karla Šefrny v Céčku:

1970–1971 – Poklad v kapli

1971–1972 – Nepořádná Alenka; Káčátko aneb rádi děláme dobrých skutků

1972–1973 – Ostrov splněných přání

1973–1974 – Mořský Car

1974–1975 – Zazděná slečna aneb Hrobka dvou milenců

1975–1976 – Poklad baby Mračenice

1976– 1977 – O pokažené válce; S drakem není legrace; O princezně a dědečkovi, se kterým byla legrace

1977–1978 – Dvanáct usmívajících se ježibab; O pánovi; Zvířátka hrají divadlo; O sněhuláčkovi a kočičce; Prasátka a vlk

1978–1979 – Lesní balada; Nevymřeme po přeslici

1979–1980 – Muzikantské pohádky; Šťastný princ

1980–1981 – Obluda aneb jak to bylo, když začalo pršet

1981–1982 – Hadrfous; Omlouváme se předem

1982–1983 – Zlatovláska

1983–1984 – Papírová pohádka; Ruka

1984–1985 – Pohoda aneb buď chvála Kašpárkům

1986–1987 – Edward

1987–1988 – Jako pel…

1988–1989 – Moře

1989–1990 – Hamlet; Sen noci svatojánské (hráno společně pod názvem Pan William)

1990–1991 – Trakař aneb velké vynálezy

1991–1992 – Tak trochu…

1993–1994 – V páté knoflíkové dírce

1994–1995 – Bláhové pohádky

1996–1997 – Bystrouška, liška

2000–2001 – Penzion Grillparzer

2001–2002 – Slon

2006–2007 – Fialový vítr

2012–2014 – Pták ohnivák, liška Ryška a my

2014–2015 – Vědci

2015–2016 – Cesta do Brna

2016–2017 – Soumrak světů

2017/2018 – Hotel

2018 – S Jindrou (věnováno vzpomínce na výtvarníka, divadelníka a muzikanta J. Pevného)

2 Dvořák, J.: Svitaváci aneb Loutkářský soubor C Malého divadla JKP Svitavy, ČsL 1976/8–9, s 196–197.

3 Vašíček, P.: Loutkové divadlo v letech 1970–1989, in: Císař, J. (kol.): Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence, Praha 1998, s. 323.

4 Císař, J.: Rozhovory o amatérismu, ČsL 1980/1, s. 13.

5 Tamtéž.

Loutkář 3/2019, s. 4–7.

Králová Markéta: Stále zůstává v čele

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás