Matula, Richard: Loutkáři legionáři

V době, kdy si připomínáme sté výročí od konce první světové války a vznik samostatného státu Čechů a Slováků, připomeňme si také alespoň jeden z mnoha loutkářských příběhů odehrávajících se na bojištích největší války, jakou do té doby lidstvo poznalo. Tímto dost možná největším loutkářským příběhem, který ilustruje cestu loutkářů přes rakousko-uherskou armádu, zajetí až po vstup do revolučního vojska, je příběh čtyř bratrů Kopeckých a jejich marionet.

To víte, že se za války moc loutky nehrály. Lidé neměli na to ani čas, hubovali, byli nešťastni, později lakotili a keťasili a loutka nemá ráda tyto věci […] jakpak mohly chudinky hrát za takové strašné doby, jako byla válka! A přece jsme si s nimi zahráli ve světové válce a byli jsme tři z rodiny našeho tatínka: Antonín, Jindřich a já a bylo to krásné, protože se to hrálo na italské frontě. Na druhé straně, kde jsme mohli bojovati za osvobození drahé vlasti.1

Tito prapravnuci pomyslného patrona českého loutkářství Matěje Kopeckého byli ještě před válkou rozděleni a společně se shledali až na válečném poli. Dětství Antonína, Matěje, Vojtěcha, Jindřicha i jejich dalších tří sourozenců2 bylo v jejich útlém věku silně poznamenáno smrtí obou rodičů. Jejich otec Jan zemřel v únoru 1901, když bylo nejstaršímu Antonínovi teprve devět let. Poté se o početnou rodinu, potácející se často na hranici bídy, musela postarat matka Josefa. Bohužel i ona podlehla devět let po svém muži zánětu kostí. Děti byly poté rozděleny mezi příbuzné a rodinné přátele.3 Antonína a Jindřicha se ujal jejich strýc Karel Kopecký.4 Matějovi a později i Vojtěchovi se stal poručníkem další otcův bratr, Antonín. Jejich sestra Marie byla již od smrti otce v péči svého dědečka Josefa Lagrona, který se zpočátku ujal i Vojtěcha. Nejmladší chlapci František a Václav putovali k rodinnému příteli Františku Kočkovi.5

Sourozenci tak byli rozeseti po celých Čechách, kde pomáhali svým náhradním rodičům s jejich loutkovými produkcemi a vídali se spíše sporadicky. Před odjezdem na ruskou frontu předal Karel Kopecký rodinný podnik i starost o své blízké nejstaršímu z dětí, a to synovci Antonínovi.6 Této nelehké úlohy se Antonín zhostil na výbornou a o rodinu se staral až do června 1915, kdy musel narukovat k 11. pěšímu pluku. Nebyl však prvním z bratří, který zakusil křest válečným ohněm, jelikož jeho o rok mladší bratr Matěj odjel s 11. plukem na srbskou frontu již roku 1914.7 Vojtěch byl odveden roku 1915 a prodělal výcvik v maďarské Gyule, kde se shledal s Antonínem i Matějem, kteří zde pobývali v zázemí.8 Po odchodu Antonína přebral roli živitele rodiny na krátký čas i Jindřich a po návratu strýce Karla do Písku mu byl velkým pomocníkem. Jindřichův ročník byl do války povolán v květnu 1916 a sám byl na rozdíl od bratrů přidělen k 28. pěšímu pluku.

Loutkářské srdce Kopeckých se projevilo již v rakousko-uherské armádě. Nejzkušenější voják Matěj, který již prošel bitvami na srbské i ruské frontě, si právě v Rusku vyřezal několik maňásků a nejrůznějších rekvizit, se kterými často hrával představení pro vojáky i důstojníky.9 V Gyule se v roce 1915 setkal s Antonínem, kterému byl dokonce výcvikovým instruktorem. Před odjezdem jejich pluku na ruskou frontu se společně zapojili do městských slavností a sehráli divadlo s narychlo vyrobenými maňásky, s jejichž výrobou jim byl výrazně nápomocen řezbář z plukovní truhlárny.10

Na ruské frontě Antonín poprvé spatřil hrůzy války a první krvavé bitvy tzv. na bodáky. Po několika dnech krutých bojů se oba bratři shodli, že za císaře pána nehodlají položit svůj život a že se co možná nejdříve pokusí přeběhnout do zajetí. Dezerce se jim nakonec v Rusku nezdařila, ale i tak se odsud dostali bez větší újmy, na rozdíl od jejich bratrance Matěje, který se z Ruska živý nevrátil. Antonína a Matěje zachránil plukovní lékař, který šťastnou shodou náhod léčil v Čechách nějaký čas jejich otce s chronickou srdeční vadou a oblíbil si ho. Oba uznal – s otcovou diagnózou – boje neschopnými a putovali do zázemí. Po zhruba měsíční léčbě byli opět soustředěni do Gyuly, kde se potkali i s třetím bratrem Vojtěchem, který byl zrovna ve výcviku. Jindřich v této době pobýval ještě v Písku a staral se o rodinu strýce Karla. Vojtěch však nebyl přidělen ke stejnému pluku jako Antonín s Matějem a hned po výcviku odjel na italskou frontu. Antonín s Matějem jej se svým plukem sice brzy následovali, avšak v Itálii se s Vojtěchem již nesetkali, jelikož byl nedlouho před jejich příchodem raněn a poslán do zázemí. Antonín v Itálii opět uspěl u lékařů se svou údajnou srdeční vadou a byl znovu odeslán na léčení. Matěj se stejnou taktikou neuspěl a prožil hrůzy 9. a 10. rakouské ofenzivy. Po skončení léčby se Antonín potkal s nováčkem ve zbrani Jindřichem. Spolu poté zažili několik pochodů a opevňovacích prací.11 Profesor fonetiky Bohuslav Hála, který sloužil s Antonínem a Jindřichem u stejné jednotky, ve svých pamětech vzpomíná na jeden z vysilujících nočních deštivých pochodů, kde k obveselení přispívají bratři Kopečtí, v civilu majitelé loutkového divadla; hrají nám sice jen hubou, avšak my přitom zapomínáme na déšť i únavu.12 Když to situace umožňovala, bavili pak své kamarády s devatenácti vyřezávanými maňásky.13

V létě 1917 se Antonín s Jindřichem opět potkají u 11. pěšího pluku s Matějem a vydávají se na jemu dobře známé italské bojiště. Vojtěch se v této době stále vzpamatovává ze zranění od Assiaga. Jejich četa, které velel Matěj, byla za 11. ofenzivy umístěna jako záloha v železničním tunelu na trati Nabrezina–Monfalcone, zatímco zbytek jejich praporu dlel v zákopech nad tunelem. Dne 18. srpna začalo mohutné a nepřestávající italské bombardování, které, jak sami bratři vzpomínají, předčilo všechna, jež do té doby zažili. Do železničního tunelu se za nimi postupně stahovali další vojáci i ranění, až se jich tu nashromáždilo okolo tisícovky. Dle rozkazu vojáci zazdili a zabarikádovali oba vchody tunelu, ponechali jen malé otvory pro výzvědčíky. Zcela odříznuti od ustupujících rakouských jednotek zůstali s ostatními na tomto místě takřka pohřbeni po celé čtyři dny. V děsivé temné atmosféře, zcela bez jídla a pití, s nářkem raněných a zápachem mrtvých, navíc s neustálým odstřelováním obou vstupů, se přeživší rozhodli vzdát italským vojskům, která je beznadějně obklíčila. Jeden po druhém poté vylézali s rukama nad hlavou, načež jim Italové ukázali směr, kterým se dát, avšak kvůli opětované rakouské kanonádě jich ještě mnoho zemřelo, než se dostali do bezpečí.14

Loutky byly svěřeny Matějovi, který když neozbrojený vylézal z tunelu, nesl v jedné ruce pytlík s loutkami. Italové, kteří předpokládali, že je chce ohrozit granáty, se na něj ihned vrhli a s namířenými puškami mu je vytrhli. Poté opatrně nahlédli, co vlastně obsah pytle ukrývá.15 Matěj později vzpomíná: Než ten člověk hrábl rukou dovnitř, rozvazoval tak opatrně tkanici, jako by to každou chvíli mělo vybouchnout a všechny nás roztrhat. Pak tam něco nahmatal a jeho obličej vyjadřoval úžas nad věcí, která mu snad byla neznáma. Konečně vyndal zrovna kmotra Škrholu a za ním čerta […] To se rozumí, že se začal smát na plné kolo a ostatní vojáci s ním.16

Italové si ukořistěné loutky nechali a Kopečtí museli utíkat doslova jako o život blíže k italským liniím. Nejprve putovali do zajateckého tábora Palmanova a poté do zajateckého tábora v Padule. Jejich pověst je provázela i zde a ostatní zajatci se na ně brzy obraceli s prosbou o nějaké představení, které by jim zpříjemnilo dlouhou chvíli. Jelikož jejich maňásci už pravděpodobně bavili nové majitele, rozhodli se hrát bez nich, podobně jako už několikrát předtím. Hrávali skoro každý večer na jiném baráku, při zhasnutém světle z vyvýšeného místa. Antonín v jejich představeních většinou ztvárňoval hlavní role a Matěj s Jindřichem mu byli nápomocni. Popisovali jednotlivé scény a prostředí, ve kterém se děj odehrává, přidávali i drobné režijní poznámky, kterými také dopomohli k celkové imaginaci diváků. Po každém přeplněném loutkovém představení bez loutek, kterého se účastnily stovky diváků,17 následoval bouřlivý potlesk a někteří byli prý dojati až k slzám.18 Jeden z účastníků vzpomíná: Všechno poslouchalo se stejným napětím a zbožností i zaujetím, jako když dnes v radiu poslouchají fanouškové redaktora Laufra při nějakém veledůležitém a napínavém mezinárodním utkání o světový šampionát.19

V padulském zajetí takto nadšeně pokračovali ve svém loutkářském povolání a mezitím postupně podali přihlášky do legií.20 Antonín si v den své přísahy zapsal do svého deníku následující: Dnes 30. září vstupuji do české revoluční armády. Jsem českým dobrovolníkem bojujícím za svobodu své vlasti a za českou samostatnost. Činím tak při plném uvážení těžkého úkolu, jenž tímto rozhodnutím nastává. Činím tak při vzpomínce na všechno, co jest mně drahého: na tebe, můj drahoušku, na naši lásku a na naše štěstí. Na shledanou s Tebou ve svobodné vlasti.21

Uniformu však bratři znovu oblékli až v únoru 1918, kdy italská vláda využila československé dobrovolníky alespoň jako pracovní jednotky. Místo pušek tedy dostali krumpáče a vydali se kopat záložní opevnění u Verony, kde zpříjemňovali kamarádům večery tentokrát ve vojenských stanech. V dubnu již Italové konečně uznali československé dobrovolníky jako armádu se zbraní v ruce a bratři Kopečtí putovali ze severu na jih Itálie do Foligna, kde složili novou přísahu. Po dvoutýdenním výcviku v městečku Bevagna se chystali k odjezdu na frontu. Zde však ještě sehráli pro místní obyvatelstvo pantomimové představení s rychle vyrobenými prstovými maňásky v rámci zdejší městské slavnosti. S těmito loutkami hráli i těsně před odjezdem z vagonu a poté je rozdali nadšeným místním divákům. Byli přiděleni ke 2. rotě divizních kulometů u 6. československé divize, která byla zařazena jako záloha na úseku fronty u horských svahů Monte Altissimo a Doss’Alto v bezmála dvoukilometrové nadmořské výšce italských Alp. Právě zde se začal psát příběh možná největšího úspěchu loutkového divadla v této válce.22

Vzdáleni asi šest kilometrů za frontou po několik týdnů především cvičili. Začátkem srpna 1918 se jejich roty ujal nový velitel, a to akademický malíř Angelo Zeyer, synovec proslulého Julia Zeyera. Po několika málo dnech oslovil nejstaršího Antonína a vybídl jej, aby spolu s bratry založil loutkové divadlo. Kopečtí rádi souhlasili a odříznuti od civilizace se za pomoci dalšího loutkáře ze slavného rodu Antonína Flachse23 a zubního technika Františka Třísky dali do vyřezávání hlaviček. Sehnat v těchto podmínkách měkké lipové dřevo a vhodné nástroje bylo samozřejmě nemyslitelné, a tak vyřezávali hlavičky ze špalků polní kuchyně pomocí kapesních nožíků. Asi na dvaceti loutkách pracovali denně přibližně dva týdny, než je mohli s čistým svědomím zanést impresáriovi jejich divadla Angelo Zeyerovi k omalování.

Na kostýmy, které ušil dámský krejčí Josef Špetlík, si od bratrů legionářů vyprosili různé barevné kapesníky darované například italskými slečnami či vypárali podšívky z vojenských blůz. Zbrojmistr Jan Gargulák zhotovil z vyleštěných plechovek polní kuchyně rytířská brnění a meče a jeden z truhlářů vyrobil z beden od citrónů nábytek a rekvizity. Každý kousek nitě, drátu či hřebíček sháněli velmi obtížně a pro materiál, který v jejich ležení nedokázali opatřit, museli do asi 40 km vzdálené Avia, přičemž jim ve vysokohorských podmínkách cesta zpět trvala dva dny.24

Kromě Kašpárka, smrtky a čerta vyrobili několik neutrálních loutek pro hlavní představení. Byli to například rytíři, venkovské postavy i šlechtické typy. Mysleli také na italské publikum a zhotovili i několik varietních loutek, se kterými hráli beze slov a bavili se tedy všichni i bez znalosti jazyka. V loutkovém souboru byli například artisté, sokol na hrazdě, žonglér, černoch vzpírající se na židli, nebo Číňan s deštníkem. Loutkou, která bezpochyby vyvolávala u publika nejvíce emocí, byla karikatura Viléma II. Tato loutka, tzv. dupák, třímala v ruce místo žezla kost a potřísněna krví vystupovala na konci představení, kdy se slovy: Že to nevyhraju? dupala mocně do podlahy, až praskala. Pochopitelně, že hromová odezva nepřívětivých výkřiků diváků na sebe nenechala čekat.25

Jelikož na malované proscénium či dekorace neměli Kopečtí potřebný materiál ani prostor, museli opět improvizovat. Proscénium pokryli vojenskými přikrývkami hnědé, černé a šedé barvy. Na zadní prospekt selské světnice posloužila pouze šedá deka, na les větve z okolních stromů a na rytířskou síň použili hnědou deku s drobnou ozdobou. Oponu znázorňující italskou vlajku sešili ze signalizačních praporků, tak jako spojenecké vlajky, které také zdobily proscénium. Povědomí o chystaném loutkovém představení mezi vojáky opět šířili bratři a poručík Zeyer. Vypůjčili si od plukovní kapely dva bubny a chodili mezi rotami vyvolávat podobně jako kdysi jejich předci po vesnicích, a poručík Zeyer dokonce zajel osobně pozvat hosty na velení brigády.

Vše bylo připraveno a začátek byl stanoven na nedělní odpoledne 28. 9. 1918. V tento den se k příležitosti zahájení loutkového divadla sešly i dvě plukovní kapely od 31. a 32. pěšího pluku. Obě hudební tělesa se doslova předháněla ve svých kvalitách a bavila nedočkavé obecenstvo, které se v hojném počtu před divadlem začalo scházet se značným předstihem.26 Antonín Kopecký odhaduje, že představení přihlížely až takřka neuvěřitelné čtyři tisícovky lidí,27 mezi nimiž byli jednak českoslovenští a italští vojáci, ale i důstojníci, včetně několika vysokých šarží. Těsně před třetí hodinou se dostavil i očekávaný a Čechoslováky milovaný velitel divize generál Graziani, kterého doprovázel generál De Vita, francouzský generál de Grande a další vysocí spojenečtí důstojníci.28

Krátce před samotným zahájením ještě všechny postrašilo rakouské letadlo, které kroužilo v jejich blízkosti, avšak velmi brzy je zahnala italská kanonáda, a tak mohli loutkáři konečně začít se svým uměním. Většina zúčastněných se královsky bavila a po druhém jednání prý nebylo přes aplaus slyšet ani kapely. Po skončení hlavní části následovalo ještě varietní představení, aby si na své přišla i česky nemluvící část obecenstva. I tak poručík Zeyer tlumočil obsah hry generálům, podobně jako ostatní vojáci či důstojníci, kteří ovládali oba jazyky. Po stažení opony následoval bouřlivý potlesk a sám generál Graziani si nechal Kopecké a Antonína Flachse, který byl hře nápomocen, zavolat. S uctivým poplácáváním po ramenou a se slovy bravo, bravissimo jim gratuloval k úspěchu a z počátku nechtěl věřit, že s loutkami herci pohybovali bez pomocí magnetů či nějakého jiného pomocného mechanismu. Matěj vzpomíná: Ale když jsme mu ukázali, jakou to dá práci a jak se to pěkně musí dělat, aby loutky běhaly jako živé, pronesl památnou větu: Všichni Čechoslováci jsou inteligenti.29 Oba italští generálové poté navíc tuto loutkářskou iniciativu podpořili větším finančním obnosem k dalšímu vybavení divadla.30

Nejlépe však zhodnotí atmosféru tohoto nedělního odpoledne dobový článek Jak se naši hoši baví na frontě poručíka Záborenského, publikovaný v italském legionářském časopisu V Boj!: Musil přijíti br. por. Z., aby odkryl ve skupině našich bratří Kopeckých staré tradice zděděné po otci v umění panáčkového divadla. Postavili si divadélko, vyrobili figury sami, pozvali známé, blízké i vzdálené, a za krásného nedělního odpoledne na svahu alpských kopců uspořádali představení. A pozvaní přišli všichni, mnoho velitelů praporu, bratři důstojníci, bratři střelci, a to v takovém počtu, že svah byl poset téměř účastníky opálených tváří. Posvícení v Hudlicích přeneslo nás v pohádkové ovzduší dětských let, a což teprve, když muzika zahrála skočnou a na jevišti začal rej a výskot veselých tanečníků! Oči se smály a srdce radostí povyskakovala. Smáli se i naši milí hosté, kteří slovům nerozuměli, a přece bavili se uměleckostí předváděných scén a pozorováním účinků vtipných slov na shromážděné publikum. Konečná akrobatika byla vrcholem slavnosti a důkazem umělecké výkonnosti našich Kopeckých, jimž největší pochvalou může býti vřelé poděkování a obdiv generála Grazianiho. Divadélko bylo pořádáno ve prospěch našich raněných a mělo velmi pěkný finanční úspěch. Odporučovalo by se zaříditi tuto nevinnou krásnou zábavu všude a jistě by to bylo zdrojem čisté radosti, pobavení a fondem pro naše raněné. Představení budou se opakovati a dojem příští bude ještě zvýšen obstaráním hávů přímo z Milána.31

Ihned po odjezdu vzácné návštěvy byli Kopečtí zahrnuti uznáním, gratulacemi i dotazy na další divadelní představení. Značnou část zisku odevzdali ve prospěch raněných a za zbylé peníze jel poručík Zeyer pořídit látky na nové kostýmy a dekorace do Milána. Za tímto účelem se k jejich rotě dostavil i proslulý malíř Břetislav Bartoš, který se Zeyerem pro jejich divadlo zhotovil krásné zadní prospekty. Pořídili si i novou skládací konstrukci divadla a vše se dařilo tak rychle, že mohli hrát již následující neděli. Uvedli Žižkovu smrt, které se díky šířícímu se věhlasu a tištěným plakátům zúčastnilo snad ještě více diváků než před týdnem. Následujícím Donem Šajnem skončili Kopečtí i jejich pluk své působení na Altissimu a odjeli na frontu, kde zuřila poslední mohutná rakouská ofenziva na řece Piavě. S nevyhnutelným koncem války byl tento poslední rakouský útok zároveň i poslední frontovou zkušeností Kopeckých v Itálii. V prosinci 1918 se společně a ve zdraví vracejí do nově nabyté vlasti.32

Loutky, které v daleké zemi zrodila česká revoluce, také pomáhaly dobýti svobodu ujařmených Čechů. Hrály pro myšlenku českou a zasluhují po své krátké, ale rušné pouti světem, klidu a tvé pozornosti, milý čtenáři anebo diváku.33

Ani po vítězném konci první světové války a návratu do Čech však nemohli Antonín, Jindřich a Matěj uniformu svléknout a byli povoláni do bojů za udržení celistvosti mladé republiky, do kterých se s nimi zapojil i poslední z bratří Vojtěch. Ten, jak již bylo zmíněno, byl při 9. italské ofenzivě na řece Soči raněn a po zotavení jako možný rebelant přidělen k 75. praporu, který byl umístěn na frontovém úseku mezi kótou Doss Alto na pomezí horského masivu Monte Altissimo. Vojtěch tedy stál na opačné válčící straně než jeho bratři. Často musel být v této službě svědkem poprav zajatých legionářů a modlil se, aby pod šibenicí jednou nespatřil jednoho z bratrů. Před piavskou ofenzivou v říjnu 1918 dostal dovolenku a samotný konec války a vyhlášení nového státu prožil v Čechách s tím, že uniformu již nechce v životě obléknout. Ovšem po obdržení dopisu od Antonína, ve kterém mimo jiné stálo: Vlast volá, nezapomeň, že jsi bratr můj, ať víš, kde je tvé místo!34, se dobrovolně přihlásil k 11. pěšímu pluku a odjel bránit hranice na Těšínsko, na které si kladlo nárok Polsko. Po vyřešení situace byl převelen na Slovensko za svými bratry, kde současně zuřila válka s Maďary.

I maďarská agrese se brzy stala minulostí, Antonín s Vojtěchem však na Slovensku ještě setrvali a dle rozkazu brázdili slovenský venkov (i se svým loutkovým divadlem), kde se jejich novým velitelem stal ruský legionář Antonín Duchač-Vyskočil. Armádní loutkové divadlo mělo, kromě finančních cílů,35 podpořit především československé národní uvědomení jako odpověď na pokračující maďarskou agitaci.36 V září 1919 byla jejich 6. divize převelena do Brna, kde též sehráli několik představení, tentokrát již s mnohem větším úspěchem než na Slovensku.37 Naposledy si všichni čtyři společně zahráli v roce 1920 ve zkušebním sále Národního divadla v rámci oslav Dne legií a poté darovali divadlo a marionety Památníku odboje, který je jako formu ocenění dlouhodobě vystavil na zámku v pražské Troji.38

Nevím, kde to bylo hezčí ve válečné a poválečné době, kdy jsme hráli na všech stranách. Na svahu Altissima bylo to veselé a slavnostní zároveň, ve Foligno a v Bevagni byla to náramná paráda, ale nejraději si vzpomínám přece jenom na první představení v barákách v Padule. To byl nejvzácnější úspěch, kterého jsme se vůbec kdy bratři Kopečtí dožili. Hrát loutkové divadlo bez loutek a při tom dojímat lidi až k slzám tak, že jsou rozechvěni až do hloubek duše, k tomu je zapotřebí trojí věci: dobré hry – mluvili jsme to, jak jsme dovedli nejlépe, nadšených posluchačů – bylo kolem nás opravdu plno hodných lidí, a konečně vážné a velké doby – ta už nějak zapadla a nevrací se. Ale já jsem to říkal už na začátku, že není nic ztraceno, poněvadž zůstávají pořád děti na světě a naše loutky s nimi. A zase to vyhrajeme, uvidíte!39

Dílčí část rozsáhlé studie psané pro publikaci k výstavě Loutky na frontě, vydané Muzeem loutkářských kultur v Chrudimi (2018). Autorsky upraveno a zkráceno.

Poznámky

1 Kopecký, M.: Naše loutky ve světové válce, Brno, 1928, s. 3.

2 Loutkáři – legionáři: Antonín (1892–1953), Matěj (1893–1946), Vojtěch (1897–1978), Jindřich (1899–1972), jejich sourozenci: Marie, František a Václav. Státní okresní archiv Písek, fond Kopečtí – Mirotice (1894–1960)

3 Zemek, O.: Loutkáři v míru i v odboji: z osudů rodu Kopeckých, Brno, 1929, s. 10–40.

4 Karel Kopecký (*1876) narukoval ihned do první výzvy a podobně jako jeho synovci, bavil své spolubojovníky vlastnoručně vyrobenými loutkami. V listopadu 1914 byl raněn do nohy a po zotavení byl převelen ke strážní službě do Písku, jelikož jeho žena musela být dlouhodobě hospitalizovaná. Až do konce války pak hrával se svými marionetami pro raněné. MLK, podsbírka Archiv – rkp. Z mého života od Karla Kopeckého, inv. č. AR 9152.

5 SOA Písek, fond Kopečtí – Mirotice (1894–1960).

6 Antonín se staral o dalších devět členů rodiny a v prvním roce války nebyl o jejich loutkářské produkce přílišný zájem a oni spíše živořili. Jedním ze spásných nápadů Antonína bylo přemalování scén panoramatu na válečné výjevy a velký zájem veřejnosti se brzy dostavil; SOA Písek, fond Kopečtí – Mirotice (1894–1960)

7 Kopecký, A.: Ve šlépějích praděda loutkáře: vzpomínky z války a legií. Brno, 1933, s. 6–21.

8 Zemek, O.: o. c., s. 102–110.

9 SOA Písek, fond Kopečtí – Mirotice (1894–1960)

10 Kopecký, A.: o. c., 20–24.

11 Zemek, O.: o. c., s. 43–45.

12 VÚA-VHA Praha, fond Sbírka osob II, karton č. 1 a 2, Bohuslav Hála, Pozůstalost.

13 Tamtéž.

14 Kopecký, A.: o. c., s. 40–51.

15 Kopecký, M.: o. c., s. 3–5.

16 Tamtéž, s. 5.

17 Výtěžek z dobrovolného vstupného byl darován ve prospěch Červeného kříže československého dobrovolnického sboru. V Padule stihli loutkáři sehrát až 50 představení, přičemž jedno mohlo navštívit i 600 zajatců. Mezi sehrané tituly patřily: Žižkova smrt, Václav IV., Poslední táborita, Lešetínský kovář, Návrat do vlasti, Havlíček Borovský, Nevinně odsouzen, Paličova dcera, Paní Marjánka, Matka pluku, Posvícení v Hudlicích, Loupežníci na Chlumu, Herkules, Čert a Káča, Čarostřelec, Faust, Ženichové, Pekař Rohlík, Vyhranné panství či Don Šajn. In: Kopecký, A.: o. c., s. 53–54.

18 Kopecký, M.: o. c., s. 6–9.

19 Krempl, F.: Vzpomínka na loutkáře, Brno, 1938, s. 18.

20 Antonín 30. 9. 1917, Matěj 14. 10. 1917, Jindřich 10. 12. 1917.

21 Kopecký, A.: o. c., s. 52.

22 Kopecký, M.: o. c., s. 10–12.

23 Pokračovatel slavného rodu kočovných loutkářů byl zajat v říjnu 1916 a do legií vstoupil v dubnu 1918.

24 Kopecký, A.: o. c., s. 81–85.

25 Kopecký, M.: o. c., s. 19–20.

26 Kopecký, M.: o. c., s. 13–15.

27 Kopecký, A.: o. c., s. 91.

28 Veselý, J.: Legionáři – loutkáři, Loutkář, 1919–1920, č. 5–6., s. 63–64.

29 Kopecký, M.: o. c., s. 18–19.

30 Kopecký, M.: o. c., s. 18–29.

31 Bednařík, F.: V Boj! Praha, 1927, s. 776. Autor článku opomněl jméno Kopeckých zkrátit obdobně jako např. u poručíka Zeyera, a v důsledku toho byli příbuzní Kopeckých pozváni k výslechům; blížící se konec války již naštěstí znemožnil jakýkoli postih.

32 Kopecký, A.: o. c., s. 94–99.

33 Kopecký, A.: o. c., s. 104.

34 Kopecký, A.: o. c., s. 111.

35 Akademický sochař a ruský legionář hovoří spíše o neúspěchu, jelikož předpokládaný morální a finanční cíl nebyl zcela naplněn a pro všechny zúčastněné byla slovenská štace spíše utrpením. Antonína po čase vystřídal Jindřich.

36 Zemek, O.: o. c., s. 110–112.

37 (anonym): Loutkové divadlo bří Kopeckých v Králově poli, Lidové noviny, 1919, č. 257, s. 6.

38 Zemek, O.: o. c., s. 115.

39 Kopecký, M.: o. c., s. 22–23.

Puppets in the Foreign Legion

Article adapted from Loutky na frontě (Puppets at the Front), a book published by the Museum of Puppetry Cultures in Chrudim in 2018 on the occasion of an exhibition of the same name, dedicated to the one hundred years anniversary of the armistice that ended the First World War and of the founding of Czechoslovakia. It examines the appearances of Czech puppetry on the battlefields of the Great War. The book explores the fates of Czech puppeteers at the front as well as the stories of wartime puppets. This article focuses on perhaps the greatest of these stories: the story of the four Kopecký brothers and their puppets which follows their journey from the Austro-Hungarian army through captivity to their decision to join the revolutionary forces. These great-great-grandsons of Matěj Kopecký, a legendary figure of Czech puppetry, were separated from each other even before the war began and were reunited on the battlefield.

Loutkář 1/2019, s. 100–103.

Matula, Richard: Loutkáři legionáři

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás