Děcká, Eliška: Hororový svět katalánské loutkové animace v rukou Marca Riby a Anny Solanasové

Loutková technika je v animované tvorbě většinou silně spjata se světem dětského diváka a tedy často i s estetickým stereotypem roztomilosti a přívětivosti, pastelových barev, líbivých hrdinů, jednoduchých zápletek apod. V případě španělské animace však obdobné zaběhnuté představy velmi výrazným způsobem narušuje tvorba katalánské tvůrčí dvojice Marc Riba – Anna Solanasová.

Za dobu své kreativní spolupráce, která v současnosti trvá již téměř dvacet let a během níž společně vytvořili přes dvanáct (nejen loutkových) krátkých filmů, reklam či televizních seriálů, obohatil Marc Riba s Annou Solanasovou španělskou i světovou animaci o několik nezapomenutelných loutkových filmů, které ukázaly, jak žánrově široké jsou možnosti loutkové animace a jak ji lze propojit i s temnějšími stránkami lidské zkušenosti a psychiky.

Psychologie a vnitřní pohnutky totiž stojí v čele jejich tří zásadních, hluboce znepokojujících, dalo by se říci až drastických loutkových filmů, které vytvářejí jakousi tematickou trilogii o temných stránkách lidské duše. Tyto filmy – Dvojčata ze Sunset Street (Les Bessones del Carrer de Ponent) z roku 2010, Psi (Canis) z roku 2013 a nejnovější Mrtví koně (Cavalls mort) z roku 2016 – posbíraly na mezinárodních festivalech animace dohromady více než stovku cen a zařadily autorskou dvojici Marc Riba – Anna Solanasová natrvalo do dějin světové animace. Navíc se jejich specifická drsná šedočerná estetika s minimem jakýchkoliv dalších barev stala jejich poznávacím znamením, díky němuž jsou jejich filmy snadno identifikovatelné a stylově zařaditelné již během prvních scén – s trochou nadsázky bychom mohli mluvit o estetickém žánru katalánského loutkového hororu.

Nejstarší film ze zmiňované trilogie, Dvojčata ze Sunset Sreet, definici hororu určitě splňuje. Dobře si pamatuji, že když jsem tento loutkový dvanáctiminutový snímek viděla na třeboňském festivalu Anifilm poprvé, proběhlo v kinosále několik momentů, kdy diváci úlekem vykřikli, nebo s fyzickým odporem odvraceli zrak od plátna, což nebývají v oblasti animované tvorby příliš časté reakce. Animace bývá často charakterizována teorií fikčních světů jako médium, od kterého si právě pro jeho vykonstruovanost a „nereálnost“ udržuje divák v psychologické rovině mnohem jednodušeji emocionální odstup než třeba v případě hraného či dokumentárního filmu s herci z masa a kostí. Jako například v rozdílné reakci a akceptaci násilí v hraném a animovaném filmu. Jenže právě zbourání této pomyslné zdi mezi vysoce fikčním animovaným a naším reálným světem a navození pocitu fyzické bezprostřednosti je to, v čem Marc Riba a Anna Solanasová tolik vynikají. Jejich loutkám koluje krev v žilách, zatímco jejich hrozivé činy naopak nechávají v těch našich krev tuhnout.

Film Dvojčata ze Sunset Street si v několika prvních scénách pohrává s diváckými očekáváními ve spojení s loutkovým filmem, když nás uvádí do děje z perspektivy malého chlapce. Velmi rychle jsme ale vyvedeni z omylu – tohle není žádný roztomilý příběh o dospívání, ale nervy drásající horor o chlapci násilně uneseném do domu dvou starých bělovlasých sester, identických dvojčat, která, jak se časem ukazuje, zadržují v domě ještě jedno malé dítě. Po dlouhou dobu autoři divákům záměrně nic blíže nevysvětlují, neznáme motiv násilného chování starých žen, jejich úmysly ani jejich vzájemnou dynamiku – rozdělení moci v temném domě, do kterého neproniká téměř žádné slunce. Až postupem času vycházejí skrze jednotlivé epizodické scény najevo další komplikované krutosti a pohnutky sesterských uzurpátorek. Filmy vrcholí dramatickou scénou pomsty uneseného chlapce, kterému se podaří využít nepozornosti sester, způsobit požár a následně je bez sebemenšího zaváhání či lítosti zamknout v hořícím pokoji. Horor se vším všudy. Strnulé tváře loutek jako by v tomto případě ještě více podtrhovaly emocionální strnulost všech charakterů, jejichž emoce jsou zúženy na jediný cíl – přežít.

O přežití především jde i v následujícím díle volné hororové trilogie Marca Riby a Anny Solanasové nazvaném Psi. Jak už název napovídá, vystupují v tomto sedmnáctiminutovém filmu z roku 2013 v hlavní roli psi – tedy přesněji řečeno smečka potulných divokých psů, provedených ve své loutkové podobě opět se silnou dávkou naturalismu, živočišnosti, která v mnoha divácích může vzbudit až fyzický odpor. (Stejně jako v případě Dvojčat ze Sunset Street i během projekce tohoto filmu je vždy fascinující sledovat, jak intenzivně a bezprostředně reagují na dechberoucí, strašidelné až znepokojivé loutky na velkém plátně diváci přímo v přítmí kinosálu.) Tato smečka pouličním životem různě zdeformovaných a poraněných psů je velmi agresivní a neustále svými výpady ohrožuje od okolí izolovaný dům, v němž žije otec se svým malým synem. Jejich rodinný život je opět minimalizován jen na každodenní přežívání – chytání útočících psů do pasti, vyrábění dalších nástrah na ně. Nebyl by to temný svět Riby a Solanasové, kdyby i tentokrát nezasáhl krutý osud a bizarní shodou několika okolností nedošlo k nehodě, při níž hrozivým způsobem zahyne v zubech krvelačných psů chlapcův otec. Syn musí najednou najít způsob, jak přežít dál sám. Do jeho života vstoupí na krátký čas divoká dívka, přežívající podobně jako on, a po několika dalších krutostech a úmrtích končí temný film neúprosně, podobně jako začal: otec a syn (dospělý chlapec a jeho nový potomek) žijí opět sami v izolovaném domě a znovu se každodenně brání útoku krvelačných psů.

Sami autoři v jednom rozhovoru uvedli, že je inspiroval reálný zážitek, když při procházkách po periferii jednoho evropského velkoměsta potkávali mnoho smeček potulných psů. Vzali tento svůj silný zážitek jako startovní bod pro svůj příběh, jako metaforu strachu – strachu z dospívání i strachu z toho být opuštěn svou vlastní „smečkou“. Ve zmíněném rozhovoru oba rovněž reflektovali specifickou roli dřevěné loutky ve svém příběhu. Některé věci, které se ve filmu odehrávají, jsou natolik strašné a kruté, že by bylo pro diváky paradoxně příliš odcizující – odtahující od samotného příběhu, kdyby je sledovali hrané živými herci. Bylo by to prostě příliš. Naše nevinné loutky nám paradoxně dávají možnost odvyprávět příběh se všemi temnými a krutými odstíny, aniž bychom diváky ztratili. A vzhledem k tomu, že vyprávíme příběh o strachu, je tenhle faktor obzvláště důležitý, vysvětlují Riba se Solanasovou.

Téma strachu stojí koneckonců i ve středu finální části této jak vizuálně, tak i obsahově temné trilogie. Zatím poslední film autorské dvojice nazvaný Mrtví koně (Cavalls mort) z roku 2016 totiž vypráví o hrůzách války nejen během samotného průběhu bitev, ale i všech jejich pozdějších či vedlejších důsledků pro obyčejné obyvatele. Hlavní postavou je opět malý chlapec konfrontovaný se smrtí podobně bezprostředním a naturalistickým způsobem, jak tomu bylo i v případě předchozích filmů. I v tomto případě je důležitá syrová estetika mrtvých nebo umírajících zvířecích těl a minimální barevnost loutek, kdy jedinou barvou vystupující z moře šedi, černi a tmavě hnědé je ostrá červená všudypřítomné krve.

Loutkové filmy Marca Riby a Anny Solanasové výrazně vybočují z toho, na co jsou diváci loutkových filmů většinou zvyklí. Jejich svět je temný, krutý a plný přesných detailů, ze kterých tuhne krev v žilách. Naturalismus jednotlivých scén dává snadno zapomenout, že se pohybujeme ve fikčním světě animovaného filmu, kde by mělo být našim emocím na první pohled jasné a pochopitelné, že je to přece „jenom jako“. Mé vlastní bezprostřední zážitky z projekcí jejich filmů na velkém plátně však vypovídají o pravém opaku. Tito autoři se dokážou za pomoci dřevěných loutek dostat divákům pod kůži jednoduše jako tříska. A i ona způsobená bolest je možná porovnatelná, protože tyto temné, znepokojivé filmy nás nutí tady a teď ve tmě kinosálu zničehonic konfrontovat své vlastní strachy, obavy i černé svědomí. Jak bychom se v daných situacích zachovali my? Kdy bychom ztratili schopnost žít, a začali jen přežívat? Kdy by se z nás staly loutky?

Práce se samotným materiálem a jeho symbolickými přesahy je jedním z oblíbených prvků animované řeči – ať už mluvíme o animaci kreslené, animaci papírových plošek, nebo předmětů denní potřeby. V případě dřevěné loutky s její obličejovou strnulostí (či mimickou omezeností) se na souborném díle Marca Riby a Anny Solanasové ukazuje, že skloubením se žánrem hororu může vzniknout velmi silné a podmanivé partnerství.

The Horror World of Catalan Puppetry Animation in the Hands of Marc Riba and Anna Solanas

An article on the Catalan creative duo Marc Riba – Anna Solanas and their three essential, deeply disturbing puppet films that form a thematic trilogy exploring the darkest corners of the human soul. The three films are Les bessones del carrer de Ponent, Canis and the most recent Cavalls mort from 2016. All three have won more than a hundred prizes from international animation festivals, securing for their authors a place in the history of animation.

These films are very different from what people expect from puppet movies. Their world is very dark, cruel and full of details that make your blood run cold. The naturalism of the individual scenes makes it easy to forget that this is the fictional world of an animated film where it should be clear and obvious that it’s just „make believe“.

Loutkář 1/2019, s. 93–95.