Loutkar.online

Maurič Lazar, Martina: Slovinské divadlo a jeho neprofesionální podoby

Je pro mě velkou ctí, že jsem byla pozvána, abych promluvila o takto důležitém tématu, které se dotýká nejenom samotné existence loutkového divadla, ale také doby, ve které žijeme, i nástrah, kterým čelíme ve snaze vytvářet kvalitní obsah pro děti. Dovolte mi se na toto téma podívat z pohledu umělkyně, konkrétně herečky a režisérky loutkového divadla, která se mu věnuje už více než dvacet let, a to zejména v „chráněném“ prostoru Lublaňského loutkového divadla, ale také na nezávislé slovinské scéně.

Pokud chceme pochopit aktuální situaci loutkového divadla a divadla pro děti ve Slovinsku, je nutné začít tím, co je národní kultura a jaké je její místo v povědomí veřejnosti. Zde se zaměřím zejména na oblasti umění a vzdělávání, které jsou v této diskuzi spolu neoddělitelně spjaté.

Demokratizace kulturní a vzdělávací politiky po politických a ústavních změnách, ke kterým v našem novém státě došlo v roce 1991, přirozeně vedla k novému pojetí umění a vzdělávání. O umění jsme i nadále uvažovali a mluvili jako o něčem, co je v našem národním zájmu, ale finanční zdroje, které byly pro umění k dispozici, byly značně osekány, protože jsme jej v souladu s logikou kapitalismu umístili na stejnou úroveň jako všechny ostatní státní sektory (hospodářství, armáda, zemědělství, zdraví, vzdělávání, věda…). Umělecká tvorba začala být poměřována stejnými kritérii jako práce instalatéra nebo řemeslníka; každý umělec musel projít stejným byrokratickým procesem, aby mohl začít „podnikat“, musel psát stejné výkazy a seznamy výdajů a musel začít prodávat svůj „produkt“ za stejných tržních podmínek. Jinými slovy jsme naše umění a národní dědictví postavili na trh a očekávali, že tam přežije za stejných podmínek jako všechno ostatní. Školy, školky i univerzity získaly větší nezávislost v tom, jak naloží se svými finančními prostředky, což přirozeně začalo výrazně ovlivňovat jejich osnovy i vzdělávací programy.

Po více než pětadvaceti letech existence nového státu je výsledek změn, které v této šťastné nové demokracii proběhly, jemně řečeno poněkud chaotický. Celý náš národ čítá dva miliony lidí. Náš „kulturní trh“ má velikost menšího evropského města a naši umělci pochopitelně sotva přežívají. Nejhorší obavy kulturní scény o to, že nebude schopná fungovat ve stejných ekonomických podmínkách jako ostatní obory, se ukazují jako stále opodstatněnější. Stát vydává na podporu umění a kultury každý rok méně a méně a většina peněz přirozeně putuje ke státním institucím, zatímco nezávislé umění se nachází v bezprecedentním existenčním ohrožení.

Do této skupiny bohužel patří i nezávislí loutkáři a loutkářské soubory. Před dvaceti lety vznikla organizace pojmenovaná Nadace loutkářských umělců, jejímž úkolem bylo propojit všechny neinstitucionální loutkářské soubory, které v té době byly velmi aktivní a plodné. Jejich skromné inscenace tvořily důležitou protiváhu obou institucionálních loutkových divadel, která se nacházejí v Lublani a v Mariboru. Obě tato divadla jsou zároveň členy nadace, jež si dodnes uchovala svou roli sdružení profesionálních loutkářů, organizátora celostátního bienále profesionálního slovinského loutkářství a poradenského orgánu pro všechny své členy, kteří žádají o granty u ministerstva kultury nebo svých radnic.

Jedním ze zamýšlených cílů nadace bylo samozřejmě také propojit všechny kvalitní soubory a umělce a sestavit seznam dobrých inscenací pro děti, z nějž by si pak mohly vybírat školy, školky a další kulturní organizace. A je potřeba říct, že tato snaha byla po prvních patnáct let velmi úspěšná a měla velký vliv.

S tím, jak státní podpora umění a kultury začala klesat, se ale mnoho menších souborů rozpustilo, nebo svou tvorbu značně omezily. Jejich členové buď byli nuceni si přivydělávat jinde, nebo se částečně profesionalizovali a začali být více závislí na loutkových divadlech v Lublani a Mariboru. Mnoho loutkářů se stalo stálými členy těchto divadel a nezávislá scéna pozvolna ztrácela sílu, motivaci a konečně i kvalitu. Pro mladší umělce obor ztratil zajímavost, protože je obtížné v něm přežít a protože každý, kdo chce vytvořit kvalitní inscenaci, se musí smířit s příliš mnoha kompromisy. Výsledkem je, že dnes máme mnoho individuálních loutkářů, kteří „podnikají“ samostatně; občas jich několik spojí síly pro společný projekt, ale obvykle platí, že peníze, které vydělají, vystačí na obživu jediného člověka. Pozorujeme velmi smutný konec oboru, který byl před pouhými patnácti lety velmi živý a vynalézavý.

Tahle situace samozřejmě vytvořila prázdný prostor pro mnoho neprofesionálních skupin a umělců, kteří na trhu divadla pro děti spatřili svou příležitost. Školy a školky si i nadále objednávají loutková představení a dávají tak zelenou dravému rozvoji divadelního diletantismu. Období, kdy loutkářská nadace zajišťovala kvalitu, bylo příliš krátké na to, aby se školkám vrylo pod kůži, a nástup nových skupin byl příliš rychlý.

A tak to, co by před pětadvaceti lety bylo téměř nemyslitelné, je dnes každodenní realitou. Nezávislá profesionální umělecká scéna bojuje o přežití a malá divadla vedená učiteli, kvazi-herci, rodinnými příslušníky a dalšími tzv. „profesionálními divadelníky hrajícími pro děti“ prodávají své „produkty“ všude, kde mohou. A dělají to ve velkém. Velmi nerada mluvím o umění a kultuře terminologií ekonomie, ale právě takový dopad měl vytvořený systém na miniaturní umělecký trh Slovinska.

Nadace loutkářských umělců nedávno sestavila první hrubou verzi seznamu nových „performerů“, kteří hrají ve školách a ve školkách, a nevyhnutelně došla k závěru, že je jich jednoznačná přesila. Navíc členové nadace zjistili, že jsou sami příliš drazí (A za tyhle peníze hrajete sám? Minulý týden jsme tady měli tři herce a řekli si o míň!), mají ve svých inscenacích příliš mnoho loutek (Bude to levnější, když vezmete jenom jednu?), jejich loutky jsou příliš krásné (Děti na ně budou chtít sahat a po svačině mají vždycky umazané ruce.) anebo je inscenace příliš technicky náročná a složitá (Jsou všechny ty kulisy opravdu nutné?).

Nové nabídky inscenací pochybné kvality si samozřejmě povšimlo nejen ministerstvo kultury, ale také ministerstvo školství. Proto před jedenácti lety obě ministerstva společně představila program tzv. Kulturního bazaru, který měl situaci pomoci. Kulturní bazar sestával z velkého kongresu, festivalu, workshopů a vzdělávacího programu a jeho hlavním cílem bylo poskytnout informace těm, kdo vybírají divadelní, hudební, výtvarný, taneční, rozhlasový nebo televizní obsah pro děti, a ukázat jim, jak vypadá skutečná kvalita. Hlavním kritériem byla absolutní profesionalita.

Tento ambiciózní plán dodnes zůstává velmi vlivný. Zapojení učitelé mohou strávit v kongresovém centru celý den, během nějž zhlédnou několik inscenací, zúčastní se kulatých stolů nebo přednášek o divadle či jiné umělecké formě a zapojí se do diskuzí o tom, „co je kvalitní umění“, jak ho vybrat atd. Program se dodnes každý rok opakuje a nově se do něj jako partneři zapojila také ministerstva životního prostředí, zemědělství i vědy a technologie. Všichni organizátoři se společně snaží ukázat osvědčenou praxi a předat učitelům a dětem kvalitní materiály.

Zkušenosti z Kulturního bazaru nám ukázaly, že koncentrovaná kvalitní nabídka uměleckého obsahu a průběžné vzdělávání těch, kdo ve školách, školkách a kulturních institucích rozhodují, je zcela zásadní. V demokracii nemůžete nikomu nic diktovat, ale můžete nabídnout určitou známku kvality. Proto vedle Kulturního bazaru organizovaného ministerstvy přišel Slovinský divadelní ústav s vlastním projektem. Jeho výsledkem je festival divadla pro děti Zlatá hůlka. V průběhu let se z tohoto festivalu stal festival celonárodní, do nějž vybírá inscenace skupina divadelních odborníků, pedagogů a dětských psychologů. Festival se ukázal jako velmi úspěšný a Divadelní ústav proto přišel s nápadem vytvořit platformu Zlatá hůlka. Jedná se o síť, v níž se shromažďují informace o dobrých inscenacích, které jsou pak představovány jako „kvalitní obsah pro děti“. Zároveň se v rámci platformy organizují workshopy a přednášky před představením nebo po něm (pod vedením odborníků z Divadelního ústavu) na téma různé podoby divadla, dějiny divadla, etiketa při návštěvě kulturních akcí atd. Nejdůležitějším výstupem projektu je to, že vznikla mobilní skupina odborníků, kteří jezdí do škol, vzdělávají děti i učitele a všude, kde se objeví, zajišťují drobné, ale významné změny k lepšímu.

Vedle platformy Zlatá hůlka aktuálně existuje pět dalších celostátních programů souvisejících s uměleckou výchovou, a to pod patronátem ministerstva vzdělávání a s podporou Evropského sociálního fondu. Jejich cílem je přijít s novým a kreativním způsobem výuky umění, zejména divadla a filmu.

Je zjevné, že jsme investovali spoustu úsilí do řady projektů, jejichž cílem je především vzdělávat, ukázali nové perspektivy divadla a loutek a doufali, že tím můžeme zlepšit vnímání divadla a úctu k němu. Obě loutková divadla také vytrvale zvou učitele na předpremiéry nových inscenací, na nichž vysvětlují jejich témata, umělecký proces i dramaturgii, aby ukázali, že svou práci dělají profesionálně.

Přesto ale i nadále existuje celá řada divadelních inscenací, které se otevřeně prezentují nejenom jako „komerční“, ale výslovně jako protipól poněkud nudných a seriózních statutárních inscenací, které podle jejich názoru utrácejí velké peníze za malý efekt. Tím samozřejmě myslí, že divadlo má být jenom čirá zábava. Je znepokojující, že navzdory všem snahám umělců a dalších kvalifikovaných odborníků existuje dodnes mnoho rodičů a učitelů, kteří berou děti na uřvaná, uchechtaná, přehrávaná, strakatá a agresivní divadelní představení, aniž by se zamysleli, jaký to na ně bude mít dopad. Proč tomu tak je?

Na tuto otázku se velmi těžko odpovídá. Pokud se na toto téma podíváme z historické perspektivy, musíme si přiznat, že tento problém s námi byl do určité míry vždy. Zažili jsme období, kdy umění vycházelo z upřímné potřeby, až vyrostlo do podoby komerce, načež přišla jiná umělecká forma, která přetáhla potenciál kreativity do sebe. To, co vidíme dnes, je výsledek nešťastné povahy dnešní doby – hodnoty se nám rozpadají před očima a pozorujeme bolestivý umělecký „úpadek“. Stejný pocit ale musel zažívat každý umělec v dějinách. Možná právě zde je odpověď na naši otázku a produktivní způsob, jak o těchto tématech uvažovat. Umělec by měl důvěřovat vlastnímu tvořivému projevu. Neměl by se uchylovat ke kompromisům. Měl by být vzdělaný a neustále se rozvíjet; měl by vytrvale přemýšlet nad světem a svým dílem a snažit se je vnímat s otevřenýma očima, s vřelým srdcem a s úctou. Protože vždycky se objeví někdo, kdo to samé bude dělat lépe (nebo hůř), hlasitěji nebo levněji, humorněji nebo jednodušeji. Jedinou možnou reakcí na takovou situaci ze strany umělce je to, že bude tvořit kvalitní umění. Musí dál věřit svým názorům a svému dílu; musí zůstat věrný sám sobě a svému publiku bez ohledu na to, co se stane.

A co se týče kvalitního divadla pro děti, je nutné si uvědomit, že jsme v tom všichni společně. Umělci, učitelé, akademici, historici, teoretici i většina rodičů. Je zodpovědností nás všech zachovat to, co považujeme za kvalitní umění pro děti. Měli bychom pozvednout hlas pokaždé, když vidíme, že se mladým generacím předvádí špatná kvalita, a tato konference je dobrou příležitostí. Doufám, že bude mít pozitivní dopad na ty, kdo vybírají program pro děti, a zejména pak na ty, kteří se nacházejí na nejvyšší úrovni – na tvůrce osnov vzdělávacích systémů, kteří by časem měli najít způsoby, jak umění a další obsah podřadné kvality ze škol a školek vymýtit. Pokud se to udělá ve spolupráci s odborníky a na několika úrovních najednou (o což se ve Slovinsku snažíme), není třeba se obávat nařčení z politické cenzury nebo estetického diktátu, které si z nedávné minulosti ještě pamatujeme. Je snad lepší dát učitelům a ředitelům volnou ruku, aby vybírali podle vlastního vkusu a nabídky „trhu“? Já si to nemyslím.

Kultura a umění jednoznačně patří k tomu nejcennějšímu majetku celého národa, což by si každá země měla uvědomovat. Zanedbávání významu národních strategií v kulturním a uměleckém vzdělávání může být destruktivní a nebezpečné a znevažuje všechno, co nám svěřili naši předchůdci. Společně můžeme doufat, že naše hlasy na této konferenci, na níž chceme ukázat, jaké škody se již v našem oboru začínají páchat, budou vyslyšeny.

Doc. Martina Maurič Lazar je pedagožka AGRFT (Univerza v Ljubljani Akademija za gledališče, radio, film in televizijo), herečka a režisérka, předsedkyně Slovinského centra UNIMA.

Non-Professional Forms of Slovenian Theatre

A paper presented at the international symposium on puppet theatre for pre-school children. The author Martina Maurič Lazar is a teacher at the AGRFT (Univerza v Ljubljani Akademija za gledališče, radio, film in televizijo), actress, director and chairwoman of the Slovenian Chapter of UNIMA. She discusses an issue that is important not only for the existence of puppet theatre as such, but also the time that we live in and the obstacles we face in the effort of making good content for children. She commends the creation of the Golden Stick platform which collects information on good shows that are then presented as „high quality content for children“. The network also organises workshops and talks about theatre before or after the performances – discussing different forms of theatre, its history, good manners when visiting an art event etc. The most important impact of the project is that there is now a mobile group of experts who visit schools and educate children and teachers.

Loutkář 1/2019, s. 86–87.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.