Boráros, Milada: Paralelní světy současného maďarského loutkářství

Předtím, než začnu odpovídat na jednotlivé otázky týkající se tématu dnešní konference, ráda bych alespoň v hrubých rysech nastínila současnou situaci maďarského loutkového divadla.

Statutární i část nezávislých profesionálních loutkových divadel v Maďarsku prochází několik desetiletí trvajícím obdobím rozkvětu, prohlubující se profesionalizace a zvyšováním nároků na všechny jeho jednotlivé složky, obdobím experimentování, posilování zájmu divadelní veřejnosti i kritiky a úspěšného vykročení z kategorie divadla pro děti směrem k dospívajícím a dospělým divákům.

V současné době v Maďarsku funguje 12 statutárních městských loutkových divadel a řada profesionálních nezávislých souborů a sólistů, jejichž produkci je možné označit jako kvalitní a jednoznačně loutkovou, nabízející patřičnou pestrost zásadních témat, látek, loutkových technik i uměleckých koncepcí. Tendence mizení loutek z loutkových scén není pro současné Maďarsko příznačná, byť tvůrci při množství vznikajících inscenací přirozeně možnost akcentovat živé herce neobcházejí, a i oni občas nabízejí produkce bez loutek, avšak prodchnuté loutkářským viděním divadla. Podobně jako i jinde ve střední Evropě v jejich inscenování dnes převažuje partnerství loutky s hercem a „čistě loutkové“ produkce se skrytými vodiči jsou k vidění mnohem méně.

Co se týče vztahu současných loutkářů k maďarské loutkářské tradici, kterou je víceméně především tradiční paravánová maňáskárna s hlavním hrdinou Vitézem László, lze říci, že tato forma nadále zůstává živou, a to nejen ve své muzeální podobě, ale v citlivých obměnách reflektujících osobní invenci jejích současných představitelů. Nejzajímavější produkce statutárních i nezávislých souborů se každým rokem představují na pravidelných přehlídkách a setkáních, loutkovou scénu reflektuje několik tištěných i internetových odborných periodik. Od roku 2000 je na Divadelní a filmové univerzitě v Budapešti možné studovat loutkoherectví, od roku 2008 i obor loutkářské režie.

Předplatitelská základna statutárních divadel se v krajských městech pohybuje zhruba mezi třemi až osmi tisíci abonenty, v Budapešti je to ještě víc. Pravidelných abonentních dětských návštěvníků profesionálních loutkových divadel v Maďarsku může být v dnešní době podle mého propočtu něco zhruba kolem sedmdesáti tisíc, což je pouze necelých devět procent všech maďarských dětí ve věku od 3 do 10 let, tedy dětí, pro něž jsou abonentní programy loutkových divadel povětšině určeny. Byť jde o velmi povšechná čísla, snad lze na jejich základě vyvodit, že samotný prostor pro působení nezávislých, poloprofesionálních, ale také mimooborových a ve své podstatě komerčních loutkářských souborů je v Maďarsku poměrně velký.

Otázka první

Je maďarské loutkové divadlo také pevnou součástí nabídky kulturního vyžití pro nejmenší i v rámci osnov předškolního a raně školního vzdělávání?

Všeobecně lze říci, že školkami a školami organizované navštěvování loutkových divadel, potažmo zvaní loutkových představení na půdu škol a školek, je v Maďarsku běžnou praxí, především ve větších městech a jejich okolí. V chudých venkovských oblastech země je setkávání dětí s loutkovým divadlem méně časté a také podstatně méně kvalitní. Programové zakotvení této aktivity ve státem formulovaných pedagogických plánech ovšem víceméně chybí, nebo figuruje jen v rovině obecného doporučení. Opěrným pedagogickým materiálem pro mateřské školky v Maďarsku je Základní zemský program pro výchovu v mateřských školkách (Óvodai nevelés országos alapprogramja), který setkání dětí s loutkou jako výchovně-vzdělávacím prostředkem doporučuje výhradně v rámci práce pedagoga při vyprávění a zpracovávání říkanek, písniček a pohádek, případně při dramatickém modelování životních situací. Pravidelná účast dětí na jakýchkoli uměleckých představeních, nejenom těch loutkových, v programu chybí.

Základní školy v Maďarsku pracují s tzv. Rámcovým učebním plánem (Kerettanterv), formulovaným pro jednotlivé stupně. Ten návštěvu divadelních představení sice předepisuje, ale pouze v rámci jednoho ze tří možných volitelných předmětů, kterým je – vedle předmětu informatika a předmětu tanec a pohyb – předmět dramatická výchova a tanec. Učební plán tohoto předmětu návštěvu loutkového divadla doporučuje pouze jako alternativu k návštěvě divadla činoherního, v souvislosti s návštěvou divadelního (loutkového) představení pak předepisuje předchozí přípravu žáků a následné zpracování a reflektování divadelního zážitku formou metod dramatické výchovy. Je možná zajímavostí, že učební plán přímo připouští, že zhlednuté inscenace mohou pocházet z dílen jak profesionálních, tak v případě omezených možností školy z amatérských nebo studentských souborů.

Je snad důležité podotknout, že mnozí z maďarských pedagogů se s kvalitní loutkářskou produkcí setkají jen zřídkakdy, při jejich příležitostné potřebě volby z různorodé nabídky představení se tedy rozhodují víceméně na základě svých vlastních zkušeností a vkusu podle kritérií: dostupnost, cena a známý titul. V jejich rozhodování také figuruje okolnost osobní známosti s členy souboru, případně nabídka zpětného získání určitého procenta z ceny představení jako pozornost od souboru. Teprve na posledním místě stojí otázka estetiky a kvality nabízené inscenace. Toto řazení kritérií vyšlo z výsledku našeho drobného, čistě soukromého mapování situace v našem kraji, které Magamura s kolegy z divadla Ziránó před několika lety provedla během jednoho státem organizovaného jednorázového projektu zaměřeného na přiblížení kvalitních uměleckých inscenací a dílen školám a školkám ze znevýhodněných regionů, na němž jsme se spolupodíleli.

Poučení pedagogů a jejich vědomý postoj jsou přitom klíčové – v podstatě oni rozhodují o tom, zdali skupiny dětí jim svěřených budou nebo nebudou navštěvovat místní loutkové divadlo, nebo přijmou-li některou z poměrně častých, nicméně málo kvalitních nabídek komerčních loutkářů. Je otázkou, jakým způsobem by bylo možné stávající i nastávající pedagogy upozorňovat na rozdíly mezi kvalitními a nekvalitními produkcemi. Snad by situaci napomohlo, kdyby už i studenti pedagogických škol měli v rámci svých studií pravidelnou příležitost zhlédnout kvalitní loutková představení s možností odborné reflexe související s jejich nastávající výchovnou praxí.

Jedna z mála podnětných maďarských aktivit pokoušejících se poskytnout pomocnou ruku pedagogům v orientaci na trhu s loutkovými produkcemi pro děti souvisí s přehlídkou nejkvalitnějších inscenací pro děti organizovanou každým druhým rokem Výchovně-vzdělávacím centrem na Marczibányiho náměstí v Budapešti. Organizátoři přehlídky vydávají seznam kvalitních loutkových představení, který má sloužit jako doporučení výchovným institucím pro objednávání jednotlivých titulů. Není ovšem zmapováno, nakolik školy a školky z tohoto doporučení skutečně vycházejí. Podle slov vedoucích některých souborů, jejichž představení na tomto seznamu opakovaně figurují, není dopad této aktivity při vyhledávání jejich představení potencionálními zájemci nijak znatelný.

Otázka druhá

Existují i u vás soubory specializující se na hraní mimo kontext divadelního/loutkářského oboru? Je v tomto ohledu v Maďarsku situace zmapovaná? Existují výzkumy dokládající počty podobných souborů a jejich uměleckou relevanci?

Stejně jako v sousedních zemích i v Maďarsku působí řada souborů nabízejících svá loutková představení mimo jakýkoli kontakt s oborem, bez potřeby získávání zpětné vazby a bez rozpoznatelného nároku na prohlubovaní vlastních profesních znalostí a dovedností, jak se to alespoň jeví z pohledu odborné veřejnosti. Určitá část z nich, která vyhovuje základním státem stanoveným kritériím, se u státních a městských institucí může ucházet o slušnou grantovou podporu své činnosti, což činí, a to s nemalým úspěchem. Účast v grantových programech a s tím spojená přesná dokumentace činnosti je jedou z mála informací, kterou o své činnosti dávají odborné veřejnosti vědět. Vedle těchto souborů ale existuje množství dalších, které se tímto způsobem neprezentují vůbec a svou činnost nijakým způsobem nedokumentují. Neprojevují zájem konfrontovat se s nároky odborné veřejnosti, prohlubovat své profesní vědomosti a dovednosti, jejich aktivity jsou ve své podstatě ryze komerční, byť mnohým z nich jistě nelze upřít alespoň určitou a také bodře prezentovanou dobrou vůli „dělat inscenacemi dětem radost“. Faktem je, že dětské publikum často přijímá tato představení víceméně nekriticky a soubory rády tuto skutečnost považují za směrodatnou pozitivní zpětnou vazbu.

Odpověď na otázku zmapování počtu těchto souborů jsem hledala například u šéfky Sdružení maďarských profesionálních loutkářů Anikó Asbóth, ředitelky loutkového Divadla Vojtina z Debrecínu, dále pak u předsedy Spolku maďarských loutkářů László Szentirmaiho, u muzeoložky Evy Hutvagner ze Zemského muzea a ústavu divadelní historie (OSZMI). Také při příležitosti nedávno proběhlé národní loutkářské přehlídky v Kecskemétě jsem v této otázce oslovila mnohé kolegy, kritiky a pedagogy, podle jim dostupných informací a mého dalšího pátrání žádný takto zaměřený výzkum zatím v Maďarsku proveden nebyl. Přitom právě přehlídka v Kecskemétě je otevřena naprosto všem souborům, profesionálním, nezávislým i mimooborovým, ovšem podle slov její organizátorky Évy Bodor z divadla Ciróka je zájem o účast a tím také o odbornou reflexi své práce ze strany posledně jmenovaných nulová.

Při mém vlastním pátrání po stopách působení mimooborových souborů na internetu jsem narazila na odkaz asi 35 aktivních komerčních souborů nabízejících loutková představení pro děti. Je to tedy téměř dvakrát tolik, než kolik je všech statutárních a nezávislých profesionálních loutkových divadel dohromady. Vedle toho navíc existuje množství podnikatelů nabízejících zábavu pro děti v celém spektru od kouzelnických vystoupení, hudebních revue až po interaktivní představení, jejichž součástí jsou i loutková představení. Trpělivý průzkumník této šedé zóny na webových stránkách jednotlivých komerčních souborů už na první pohled zjistí, že jejich produkce se svým charakterem podobá jedna druhé jako vejce vejci, a to po všech stránkách. Repertoár těchto souborů bývá složen z populárních hitů: nejznámějších pohádek bratří Grimmů, zvířecích pohádek, mikulášských příběhů a z variací příběhů ze známých loutkových nebo animovaných filmů. Ve zvolené technice dominují maňásci pohybující se na jednoduchém paraváně, případně jednoduché stolní loutky. Prostor scény je nejčastěji pojímán jako barevně dekorovaný paraván s víceméně ilustračním napodobením míst děje. Celkové dramaturgicko-režijní pojetí inscenací nejčastěji opakuje schéma střídání scén, jež zpravidla postrádají podstatnější konflikt i hlubší téma, a hudebních vstupů živých herců zpívajících na playback, často užívajících motivy z oblíbených dětských filmů. Celkový charakter těchto produkcí jednoznačně navazuje na amatérskou loutkářskou tvorbu, která se Maďarsku rozvinula v 60.–80. letech v období velmi silného amatérského loutkářského hnutí. Zmiňované komerční soubory ovšem na této úrovni vědomě ustrnuly. Je nutno dodat, že téměř deset z těchto souborů v Maďarsku působí už více než dvacetiletí, jiné fungují jen o něco kratší dobu, další nové vznikají a lze říci, že se komerčním loutkářům v Maďarsku v podstatě velmi dobře daří.

Maďarská odborná veřejnost tuto skutečnost prozatím bere na vědomí, aniž by se ale zaobírala nutkáním tuto situaci měnit. Těžko říci, bylo-li by účelné pokoušet se působení komerčních souborů nějakým způsobem ovlivnit nebo přímo omezit, a pokud ano, do čí kompetence by tento nejednoduchý úkol spadal. Profesionální loutkáři se proto raději soustředí na vlastní práci s vědomím, že kvalitou svých inscenací přímo působí na mínění a tím snad pomalu ovlivňují vkus mladé generace i samotných pedagogů. Profesionální a mimooborová loutková divadla tak i nadále existuje a rozvíjí se paralelně vedle sebe, aniž by o sebe projevovala hlubší zájem, navzájem se reflektovala a ovlivňovala.

Milada Boráros je absolventka katedry výchovné dramatiky DAMU v Praze a členka Tvůrčí dílny Magamura (Magamura Alkotóműhely) v Maďarsku. Spolupracuje s loutkovými divadly jako scénografka, dramaturgyně a režisérka.

The Parallel Worlds of Contemporary Hungarian Puppetry

A paper presented at a symposium on independent theatre in neighbouring countries. The state of Hungarian puppetry was examined by Milada Boráros, member of the Magamura theatre workshop who works with puppet theatres as set designer, dramaturg and director and who also focused on the issue of kindergarten artists in Hungary. She claims that many Hungarian teachers are simply unfamiliar with good puppetry and when they choose from the rich offer, they mainly decide based on their experience and on several very simple criteria: availability, price and known stories.

Loutkář 1/2019, s. 84–85.

Boráros, Milada: Paralelní světy současného maďarského loutkářství

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás