Richter, Luděk: Školkoví umělci?

Je snadné ošklíbat se nad tzv. „školkovými umělci“. Ale je třeba také vědět – nejlépe i trochu víc než jen z doslechu –, že hraní ve školkách má podmínky těžko srovnatelné s bavlnkou představení v kamenných divadlech.

Výprava a vše ostatní (včetně herců) musí být složitelné do jednoho automobilu (většinou osobního), snadno přenositelné na vzdálenost padesáti a více metrů ke vstupu do školky a pak chodbami nesmyslně vedenými mezi jednotlivými třídami či pavilony, v relativně krátkém čase sestavitelné (předtím se ve třídě snídá, potom rozkládají na zem lehátka) – to vše silami jednoho, dvou, tří herců, kteří nakládají, řídí, vykládají, stavějí, hrají, bourají, nakládají, řídí a vykládají; dobře si vzpomínám, jak kdysi v ÚLD měli herci na zájezdu pomoci přenést divadelní komodu a už v poledne měl ředitel na stole stížnost, že nejsou kulisáci. Herců (o technicích nemluvě) nemůže být pět či deset, protože by je nikdo nezaplatil.

S náklady na výpravu je to podobné. Na nějaký ten grant dosáhnou jen známí a známí známých; ty ostatní nikdo nezná. Hraje se v nepravidelně postavených a zastavěných prostorech, mnohdy stísněných do šířky, hloubky i výšky, zčásti zaplněných nábytkem a hračkami, v prostředí plném strakatě barevných odpoutávačů pozornosti, na dosah od povalujících se hraček; často v hluku přicházejícím z chodby či z kuchyně, od procházejících zaměstnanců nebo od personálu servírujícího v pozadí talíře k obědu.

Ve školce se nedá zatemnit, což má vliv nejen na možnosti a působivost řady efektů, ale i na podmínky soustředění u dětí. Světla jsou, jaká jsou (vesměs téměř dušičková), přinesete-li si reflektory, nezřídka vyhodíte místní pojistky, dimenzované pro bezpečnost dětí. Že tu nejsou tahy, výkryty, natož propadla či točny, ani zákulisí nebo jiné zázemí (šatny…), je to nejmenší. Ani o elevaci hlediště samozřejmě nemůže být řeč.

Paní učitelky vědí nejlépe, kde a jak se u nich hraje divadlo, takže polemika o tom, co byste potřebovali, kde či jak daleko by měly sedět děti, je prvním výkonem herců, a pokud se podaří paní učitelky přemluvit, že by to mohlo a mělo být jinak, musí si herci většinou přestavět i hlediště – všechny ty žíněnky, lavičky, židle a stoly.

Šťastnější z dětí jsou posazeny na židličky, méně šťastní na lavičky či stoly bez opěradel a ty nejmenší do prvých řad na žíněnky, polštářky či rovnou na koberec, takže není divu, že nejvíce energie jim odčerpá nepohodlí jejich sezení, které je po pár minutách k nevydržení, vede je k tomu, že se povalují, a bez jasného vymezení, kde začíná hlediště a kde jeviště, natahují nohy až do hracího prostoru, nebo se do něj v zaujetí hrou posouvají dál a dál – celou dobu v podhledu vůči všemu, co se odehrává ve výši stolu, natož na paravánu.

Děti ve školce jsou neporovnatelně spontánnější než relativně zakřiknuté děti po boku rodičů v divadle. Nejenže v kompaktní sestavě s kamarády cítí svou početní převahu, ale navíc v prostředí, kde jsou „doma“, se cítí být pány. A dávají to znát: jsou bezprostřední, živé, aktivní, reagují bouřlivě, jsou kdykoli připravené vstát či vyběhnout ze svého místa…

Zdánlivá výhoda věkové homogennosti dětí ve školce pomalu mizí. V publiku sedí sedmileté děti s odkladem vedle ani ne tříletých, pro které je fyzicky i psychicky k nevydržení sedět (jak řečeno, pokud možno na zemi) dvacet minut, natož pětačtyřicet, což je navzdory všem psychologickým výzkumům požadované minimum. Nemluvě o tom, že tříletí žijí něčím úplně jiným než sedmiletí. Až se podaří prosadit přijímání dětí do školek od dvou let, bude hůř.

Paní učitelky (pokud neodešly pít kávu jinam, což se nakonec mnohdy ukazuje jako lepší řešení) sedí hned za poslední řadou a bezostyšně si nahlas vyprávějí, co zažily, zdvíhají telefony a chodí otvírat zvonícím se návštěvám. Slyšel jsem i o jedné, která telefon zdvihla a požádala herce, aby mluvili tišeji, protože neslyší; onehdy zas přišel školník a zcela bez skrupulí si vedle sedících dětí s paní učitelkou tři minuty cosi vyřizoval.

Nic z toho neuvádím na obranu špatného umění, nehledám výmluvy, nestěžuji si. Sebevíc těžkostí nemůže omluvit neumětelství, flinkovskou pohodlnost, natož vědomou komerční šmíru. Jen bych rád upozornil, že umění pro takové podmínky je něco poněkud jiného než pro festivalové publikum v zatemněném sále divadla s perfektním světelným, zvukovým a nevím jakým dalším vybavením, ovládaným několika techniky, s dílnami, techniky a uvaděčkami za zády a s ansámblem o pěti či patnácti hercích. Nelze posuzovat luční kvítí kritérii skleníkových orchidejí. Znamená to, že luční kvítí je apriori méněcenné?

Ve školkách se mnohdy vidí strašné věci, při nichž se člověk bezmála stydí, že patří k fochu. Nejspíš jich je dokonce většina – pořádně to neví nikdo, nejméně ti, kteří školku vidí nejvýš, když do ní pár let vodí své dítko. I já občas zahlédnu jen něco z toho, co se tu provozuje, a jsem zděšen (podobně jako u statutárních profesionálů). A jindy nadšen (podobně jako u statutárních profesionálů). Vidím toho zlomek – už proto, že na představení do mateřské školy se hned tak nikdo cizí nedostane.

Ale neodvážil bych se házet všechny do jednoho pytle. I ve školkových podmínkách lze dělat dobré divadlo: upoutat i udržet pozornost, děti potěšit, pobavit, rozvinout, kultivovat, něco jim sdělit. Ale dá to nesrovnatelně víc práce i umění a výsledek musí chtě nechtě vypadat jinak – od témat a žánrů až po vnitřní stavbu a užité prostředky. Na křehkou, jemnou lyriku či komplikovanější, vnitřně provázanější strukturu to moc není a efekty se těžko uplatní.

I ve školkách se najde slušné i výborné divadlo, vesměs na bázi chudého divadla: z mála udělat hodně. Ale kdo o nich ví? Je otázka, zda se slušné „školkové“ soubory nepropracovaly do povědomí loutkářského establishmentu proto, že nejsou dost dobré, nebo proto, že hrají málo efektní představení pro děti, nikoli na festivalech a přehlídkách, což se zřejmě rovná kvalitě. Nezávislí na rozdíl od statutárních divadel nemají vlastní přehlídku, natož systém postupových přehlídek jako amatéři, takže potkat se s nimi a poznat jejich úroveň není tak snadné – záleží jen na osobní náklonnosti těch, kdo je někam pozvou. Většina z nich také nemá stálou domovskou scénu, takže to, jestli je někdo „potká“ je v podstatě náhoda.

Co udělal třeba právě Loutkář pro poznání a zlepšení tohoto stavu? Kdo kolik těch školkových divadel viděl? Jsou to přece jen „školkoví umělci“, jakási druhá liga až lokální divize. Ale nebýt jich a amatérů, kteří vytvářejí většinu loutkového divadla pro předškolní děti, spousta dětí by se s loutkovým divadlem nikdy nesetkala (byť si můžeme klást otázku, zda by to nebylo v případě těch opravdu špatných lepší). Statutární kamenná loutková divadla ho provozují čím dál míň, a i kdyby toho nebylo, jejich produkce je jen zlomkem toho, co produkují nezávislí s amatéry, a jaká je poptávka ve školkách celé republiky.

Otázkou také je, proč nezávislí „školkoví umělci“ loutky používají a statutární loutková divadla ne. Nepochybně je to i z důvodů provozních a ekonomických. Už pro první anglické komedianty u nás na přelomu 16. a 17. století byly loutky především zmnožením sil: jeden či dva herci mohli zahrát tolik postav, kolik měli loutek – a přišlo to nepoměrně laciněji. To platí i dnes.

Mnozí nezávislí loutkáři hrají ale s loutkami také proto, že jim věří a ve statutárních divadlech pro ně nalézají čím dál méně uplatnění. Proč asi vzniklo tolik „školkových“ loutkářských skupin odchodem loutkoherců ze statutárních loutkových divadel, při nich, či vedle nich? „Školkové“ loutkové divadlo dělají buď šmíraři, kteří v hraní po školkách vidí nejjistější způsob, jak se uživit (děti dorůstají stále nové a školky zajistí hromadnou účast), nebo nadšenci, kterým jde o děti a o možnost dělat loutkové divadlo svobodně po svém.

Z druhé strany: navzdory emancipaci loutkářství, k níž došlo od 80. let minulého století, většina loutkářů ve snaze dělat „velké divadlo“ stejně pokukuje po divadle hereckém – ač jsou v něm často jen snaživými „ochotníky“. Cítí, že loutkové divadlo, nadto spojené v obecných představách s dětmi, není dost prestižní.

Přestaňme naříkat nad kvalitou „školkových umělců“ a začněme pro ni něco dělat – třeba i v Loutkáři. Jednak kultivací samotných loutkářů (snad Loutkáře čtou), jednak učitelek, které o tom, kdo bude na školkách hrát, rozhodují. V tom je jádro pudla – v jejich zájmu, poučenosti, vkusu…

Není to snadné, ani vděčné či efektní. Pětadvacátý rok vydává a ve školkách distribuuje Dobré divadlo dětem čtvrtletník Divadlo pro děti, v němž se snažíme jak kultivovat inscenátory, tak zlepšovat podmínky pro divadlo, tedy především u učitelek mateřských škol; uspořádali jsme i dvacítku seminářů pro učitele či studenty pedagogických škol a před dvanácti lety také rozsáhlý průzkum vztahu k divadlu ve školách a školkách…

Víme, že dopad to má především na ty, kteří to až tak nepotřebují, neboť o věci přemýšlejí, zajímají se, hledají cesty, vybírají si na základě jiných kritérií, než je řvavost, kýčovitá líbivost a pohodlnost zaběhaných kontaktů. Ty druhé, kteří by poučení potřebovali mnohem víc, to míjí, neboť už vše vědí a na nesmysly nemají čas; z desítek letáků, které jim přistávají na stole, si vyberou ty nejbarevnější, které slibují mnoho písniček, barevnou scénu a „aktivizaci“ dětí, nebo ty, na které už jsou zvyklí.

Přes všechny pocity marnosti však soudím, že nechceme-li jen po hospodsku remcat cosi o „školkových umělcích“, něco bychom dělat měli: kapat kapičky na kámen a věřit, že za sto let vytvoří důlek.

Kindergarten Artists

One of the speakers at the international symposium on puppetry for pre-school children and kindergarten shows was Luděk Richter, the person of the issue.

His presentation focused on the difficulties of performing in kindergartens: requiring sets that fit inside a single car and are easy to carry, playing in irregular, messy and often too small rooms, in full daylight which makes many theatre effects impossible and disrupts the concentration of children etc. These arguments are however not presented to defend poor art: obstacles, no matter how significant, cannot excuse poor performance, laziness or deliberate cheapness. Richter argues that it’s time to stop complaining about the quality of kindergarten shows and to do something about it – by educating puppeteers as well as teachers who are the key decision makers.

Loutkář 1/2019, s. 82–83.

Richter, Luděk: Školkoví umělci?

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás