Vondráková, Adéla: Pořád je to zábava

V loňském ročníku jsme se na těchto stránkách věnovali učitelkám ZUŠ, které stále a neúnavně přivádějí k loutkovému divadlu nové talenty. Letos jsme se rozhodli v našem seriálu zaměřit na čtyři výtvarnice, čtyři dámy českého loutkářství a loutkářské scénografie. První z nich je Barbora Čechová.

Zájem o divadelní scénografii si Barbora Čechová odnesla už z „lidušky“, kde se setkala s malířem Zdeňkem Rybkou, který v ní záhy rozeznal zvláštní talent a pomohl jí se přesněji vyprofilovat. Barbora Čechová následně pokračovala ve studiu na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, kde studovala obor scénografie, a později také na katedře animované tvorby FAMU. Po několika studentských inscenacích ve Studiu Řetízek a po absolutoriu KALDu vstoupila v roce 1999 do světa profesionálního divadla inscenací Africká pohádka aneb Jak šel hrošík do školy, kterou v režii Martiny Pokorné uvedlo Západočeské divadlo Cheb.

Už během studia na DAMU navázala spolupráci se souborem Buchty a loutky, když se stala spoluautorkou výpravy Koncertu Josef K. a autorkou výpravy inscenace Žabák Valentýn (obojí mělo premiéru roku 1999). S Buchtami a loutkami Bára Čechová spolupracuje do současnosti a je autorkou výprav inscenací určených pro dětského i dospělého diváka, z nichž lze namátkou vybrat například inscenace Rocky IX (2004), Neposlušná kůzlátka (2006), Anča a Pepík (2008), Lynch (2009), Psycho Reloaded, Barbarella Reloaded a Moucha Reloaded (2011) nebo loutkovou operu Acis a Galatea (2017). S Buchtami a loutkami také natáčela loutkový film Chcípáci (2006).

Barbora Čechová spolupracuje s řadou divadel po celé České republice. Kromě Buchet a loutek je to například také kladenské Divadlo Lampion, kde vznikla inscenace O Budulínkovi (2007) v režii Petra Vodičky, za jejíž výpravu získala cenu festivalu Mateřinka 2007. V pražském Divadle Minor vytvořila výpravu, včetně krásných dřevěných manekýnů, k inscenaci Pluto a podkova už v roce 2003 a od té doby se do Minoru vrátila ještě devětkrát – včetně inscenace Neználek ve Slunečním městě (2007; režie P. Vodička), kde při tvorbě filmových dotáček zužitkovala i své filmařské vzdělání; naposledy s Minorem spolupracovala v roce 2018, kdy měl premiéru Pinokio, ke kterému Barbora Čechová vytvořila loutky, masky i celou scénografii.

Tvorba Barbory Čechové se více než s konkrétními divadelními domy pojí se jmény režisérů, kteří ji pravidelně zvou ke spolupráci na nejrůznějších projektech. S Jiřím Jelínkem tak zatím vytvořila patnáct inscenací, včetně velmi úspěšné inscenace Mami, už tam budem? (Divadlo Minor, 2015), která získala cenu Erik. V brněnském Divadle Polárka společně vytvořili inscenace Cirkus Unikum (2017) a Vinnetou (2019). Drakohádky (2015), Kocoura v botách (2016) a Pohádku na předpis (2017) uvedla tato autorská dvojice v Divadle rozmanitostí Most. V Malém divadle v Českých Budějovicích měla v roce 2018 premiéru inscenace Jiřího Jelínka Bruncvík aneb Jak lev do znaku přišel, pro kterou Barbora Čechová navrhla výpravu i loutky. Řadu dalších inscenací uvedli v Národním divadle Brno a v Městském divadle ve Zlíně.

Barbora Čechová se ale nevěnuje jen divadlu. Je také ilustrátorkou a autorkou komiksů. Komiksové vydání Kytice Karla Jaromíra Erbena, pro které připravila komiksový přepis básní Zlatý kolovrat a Lilie, vydalo nakladatelství Garamond roku 2006. Její komiksy mohli vidět také návštěvníci výstavy v Divadle Minor, která proběhla v roce 2008.

Mezi výtvarníky zaměřenými konkrétně na loutkou mnoho žen nenalezneme. Proč si myslíte, že to tak je?

Přesto, že jsme dosud považováni za loutkářskou Mekku, drží se tento obor na chvostu výtvarné scény. Když k tomu přičteme určitou technickou a i fyzickou náročnost, výsledek je nabíledni. Třeba sochařky a řidičky autobusu jsou ale jistě také v menšině.

Je po loutkách u režisérů stále poptávka, anebo se jich drží už jen skalní příznivci?

Režisérů, kteří pracují s loutkou, je pomálu. A také ne každý s loutkami umí pracovat.

V Loutkáři 3/2009 jste uvedla jako svoje inspirátory Jana Švankmajera a Terryho Gilliama. Co konkrétně vás na jejich tvorbě přitahuje a fascinuje?

A to jsem ještě zapomněla na Tima Burtona! Těžko se to popisuje. Připadá mi to, jako bych měla vysvětlit, proč mi voní nově vytištěná kniha, proč mám ráda vůni hlíny v létě navečer a jak chutná voda. Oni mi prostě chutnají!

Co je pro vás inspirací a výchozím bodem při návrzích výpravy či loutek?

Výchozí je určitě sdělení, nálada celého příběhu a žánr. Od toho se odvíjí prostředky, které naší věci prospějí, umocní ji, podtrhnou… Inspirací pak může být cokoliv, co se vám s tím propojí – asociace, nálada, nějaká vzpomínka, film nebo úplně běžná situace ze života.

Co je na loutce to nejdůležitější? Je to například výraz, funkčnost, nebo vlastní výtvarná hodnota loutky jako uměleckého artefaktu?

To záleží na konkrétní situaci, ale obecně se přikláním k rovnoměrnému propojení všech zmíněných komponentů. Pokud loutka špatně hraje a není to záměr, tak je to prostě chyba. Samozřejmě, že výraz je také důležitý, je to výtvarný otisk autora – osobní vklad. Realismus ale nemám ráda.

Věnujete se i filmové animaci. Jaký je podle vás rozdíl při tvorbě loutky pro divadlo a film?

To je otázka na celou stať. Rozdíl je samozřejmě jak technologický, tak v možnostech média. V kresleném animovaném filmu můžete prakticky cokoliv lusknutím prstu změnit – babičku hned proměníte v tyranosaura. Můžete měnit velikosti, prostředí, pohybovat se v čase. Jakmile je ale film jednou hotový, je to jako konzerva. Už je definitivní, už se nezmění. Kdežto divadlo se trochu proměňuje s každým představením, podle naladění publika, vzájemnou souhrou mezi herci, jejich kondicí atd. Pokaždé můžete vidět trochu jiný tvar. Někdy je to tak, že po pár letech vidíte třeba něco úplně jiného, než se nazkoušelo.

A jak moc zasahují režiséři a herci do tvorby kostýmů? Do Hadriána z Římsů (Divadlo Nablízko, 2003) a třeba také do Málinky, bobra a krále na střeše (Divadlo Alfa, 2002) či do Pinokia v Minoru jste vytvořila podobné velkolepé, excentrické a velmi barevné kostýmy.

To je různé. Speciálně u kostýmů si nepamatuji výrazný herecký zásah, nepočítám-li změny spíš v technické funkčnosti. S režiséry řešíme výraz a funkčnost v akci. Nemám ráda práci „na klíč“. Divadlo je komunikace.

Vaše loutky se vyznačují zvláštním výrazem, ať už jde o Pinokia, manekýny z Pluta a podkovy, nebo marionety z Bruncvíka. Jste to vždy jen vy, kdo loutky navrhuje?

Ano, loutky navrhuji já. S Jirkou Jelínkem se ale bavíme tak dlouho, až má loutka tu správnou formu a charakter. U Pinokia to bylo až na třetí pokus, ale jindy se shodneme i hned.

Autorský rukopis Jiřího Jelínka je také nezaměnitelný. Jak vlastně probíhá vaše spolupráce?

Jirka je speciální! Má dost často jasnou představu, jak co chce. Nejdřív jsem si ale musela zvyknout na jeho způsob komunikace. Letí vysokou rychlostí a působí jako neřízená střela, takže pro někoho může být zpočátku problém se v tom všem dění zorientovat. Jirka ale ví moc dobře, kam chce doletět. Za těch pár let jsme už sehraní a rozumíme si. Ale řekla bych, že zároveň ke každé inscenaci přistupujeme jinak, takže nepociťuji žádnou setrvačnost a pořád je to zábava.

Spolupracujete i s Buchtami a loutkami, jejichž zkušebna je plná nejrůznějších věcí a spousty starých loutek, které členové souboru sbírají všude možně. Pracujete i s tím, co se objeví ve fundusu, nebo vždy hledáte vždy něco nového?

Vzpomínám si, jak jsem u Chcípáků přinesla klukům hlavní protagonisty – úplně nové loutky s docela pracně vymodelovanými hlavami. Nějak se jim to nezdálo. Najednou jim byly cizí, a tak ty hlavy sundali a dali jim místo nich hlavy starých loutek ze své sbírky. Tenkrát mě to zamrzelo, ale oni to tak prostě viděli a takhle to pro ně fungovalo lépe.

Kdo vás vlastně přivedl k tomu, že jste se začala věnovat návrhům a tvorbě loutek? Bylo tohle součástí vašeho studia na KALD nebo to přišlo až s praxí?

Nevím, kdo mě přivedl. Nějak to vyplynulo. Ve druhém ročníku jsem na DAMU potkala Marka Bečku a v projektu se zahraničními studenty jsem řezala svoje první loutky. Tehdy mě to začalo bavit.

It’s Still Fun

Following up on last volume’s series on the primary art school teachers who’re finding new talents for puppetry, we are now focusing on the leading designers in Czech puppetry. The first among them is Barbora Čechová. The article opens with a summary of her career, from her studies at the KALD DAMU to present day. It focuses on her most important productions as well as her regular collaboration with the leading personalities of Czech puppetry. In the following interview, Barbora Čechová discusses her own work and the process of designing puppets and sets, from the initial inspiration to the technical solution. She mentions her collaborations with Jiří Jelínek and the Buchty a loutky group.

Loutkář 1/2019, s. 68–70.