Šlechtová, Ema: Doma můžete být v podstatě kdekoliv

Dora Bouzková je zapálená, energická a upřímná loutkářka s mexickými kořeny. Vystudovala pražskou konzervatoř a katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU, kde ještě během studií založila spolek Loutky bez hranic. Účastní se mezinárodních festivalů, vede kreativní dílny a dlouhodobě zkoumá loutky z různých úhlů pohledu. Do Mexika se vypravila několikrát, aby pochopila nejen sebe samu, ale i přístup k divadlu v jiné kultuře.

Vaše maminka je Mexičanka. Byla to ona, kdo vás přivedl k divadlu? Nebo jste se k němu dostala až při hledání vlastních kořenů a své poznatky jste začala promítat do tvorby?

Tak napůl. Táta je z divadelního prostředí. Za mlada působil jako brigádník a osvětlovač v Divadle za branou, později přešel Na zábradlí a do Laterny magiky. Pracovně hodně cestoval a nakonec se trochu neplánovaně usadil v Mexiku. Když pak do Mexika přijel nějaký český soubor, moje rodina se o něj přátelsky postarala. Takže to je možná ten kořen divadelní a ten mexický. Já jsem se v Mexiku narodila, a když mi bylo pět let, tak jsme se přestěhovali do Čech. Máma se domů vracela za rodinou každý rok, ale já jsem začala cítit intenzivní potřebu zjistit, kdo vlastně jsem a jaké jsou mé kořeny, asi až v osmnácti letech.

V tom období jsem se sama dvakrát vypravila na několik měsíců poznávat příbuzné v Mexiku a v druhém ročníku (2001) na DAMU jsme se s kamarády (Daniela Klimešová, Lukáš a Ivana Kuchinkovi, Václav Jiráček, Anna Synková, Tereza Kučerová, Honza Budař, Jana Kochánková) rozhodli, že tam o prázdninách pojedeme dělat divadlo. Vysnili jsme si, že budeme hrát na ulici a z toho se tam nějak uživíme. Pak jsme se začali trochu bát, tak jsem sehnala rodinného známého, který nám nabídl, že nás na měsíc zaměstná na své farmě a zbylé dva měsíce budeme cestovat z peněz, co si u něj vyděláme. Jenže asi měsíc před odletem se mi ozval, že nás může sice ubytovat na pár dní, ale s tou prací si to rozmyslel. V tu chvíli nás už byla poměrně velká skupinka lidí, všechno připravené k odjezdu a já si začala říkat, co tam ty tři měsíce budeme dělat. Zachvátila mě panika, že se o ně přece musím postarat, když jsem to celé vymyslela.

Tenkrát už lehce začínal internet, založila jsem si tedy e-mailovou adresu a obepsala snad všechny divadelní školy v Mexiku. S Markétou Schartovou jsem si domluvila, že mi půjčí nějaké loutky, a tak jsem nabízela loutkový workshop výměnou za ubytování se stravou a děj se vůle boží. Zpátky se nám ozvala divadelní škola Casa del Teatro (založena v roce 1991 mexickým divadelníkem Luisem de Tavirou) a divadelní skupina La Mueca z města Morelia. Casa del Teatro je poměrně prestižní herecká škola v Mexico City a nás přizvali do pokusného komunitního modelu výuky realizovaného v prostorách bývalého jezuitského kláštera na kraji vesničky Santiago Tianguistengo. Z doslechu vím, že pár let po našem pobytu byla tato experimentální pobočka z finančních důvodů zavřena. Ale tenkrát to tam žilo divadelně zapálenými lidmi.

Asi jsme měli víc štěstí než rozumu, ale byl to pro nás naprosto neopakovatelný zážitek. Vykradli jsme hodiny animace z DAMU, udělali takový klasický loutkový workshop a pak i jeden zaměřený na výrobu loutek. Nakonec vznikla i malinkatá divadelní inscenace. Získali jsme tam během několika týdnů spoustu přátel a známých. Díky nim jsme měli šanci více cestovat a ke konci našeho pobytu jsme se spolu se studenty účastnili jako dobrovolníci mezinárodního divadelního festivalu ve městě Guanajuato. Tam jsme zase poznali divadelní svět v úplně jiném světle. Na žádné představení jsme se nedostali, ale zato jsme viděli spoustu složených kulis, improvizovaně po mexicku zařízených technických zázemí, zákulisí, šaten a zadních vrátnic. V Mexiku totiž celkově vůbec neměli problém nás kamkoliv pustit, dát nám k dispozici klíče od baráku a nechat nás tvořit. S evropskou zkušeností pro mě bylo úplně neuvěřitelné, že to někde může tak mile a otevřeně fungovat. Každopádně to byla naše první zkušenost a pak jsme se do Mexika ještě několikrát vrátili.

Hráli jste v Mexiku česky?

Hráli jsme beze slov nebo španělsky, dokonce i Kašpárka, ale nejvíce se mluvilo během dílen. Z naší skupiny jsem španělsky mluvila jen já, v Mexiku nemluví anglicky úplně každý, ale dorozuměli jsme se při troše vůle celkem spolehlivě všichni – rukama, nohama, očima nebo úsměvem. A hlavně jsme komunikovali skrze společný divadelní zážitek, který všechno otevíral, spojoval a překlenul jakákoliv nedorozumění. Moji kolegové se navíc během cest naučili pouhým používáním poměrně slušným základům španělštiny.

Když jste se pohybovali mezi mexickými divadelníky, vnímala jste nějaký rozdíl v jejich přístupu k loutkám a tím, co jste přivezli a učili vy?

Cest do Mexika jsme podnikli několik. Z toho, co jsem z tamního loutkového divadla viděla, převažovalo přesvědčení, že loutkové divadlo je spíše pro děti. Většinou byli k vidění nevzhlední molitanoví muppeťáci. Ale při hlubším zkoumání se v tamějším divadle daly najít i zajímavé projekty. Jeden z nejsilnějších zážitků bylo například sólové představení Autoconfesión režiséra Rubéna Ortíze s textem Petera Handkeho (česky Sebeobviňování). Tato inscenace byla k vidění i v Praze v rámci česko-mexické umělecké výměny na podzim roku 2005 v divadle Alfred ve dvoře. Na naší první cestě jsme působili sice v činoherní škole, ale zajímal je loutkový přístup. To pro mě byla nová zkušenost. Pak jsme se dostali do Morelie, kde působila již zmiňovaná nezávislá skupina La Mueca, což jsou v podstatě pouliční divadelníci. Ti nás zatáhli do věznice, dětských domovů nebo do chudinské čtvrti obývané indiány kmene Purépecha, kteří nemluví španělsky, což byly velmi silné zážitky. Ale zmiňuji je hlavně proto, že ve svých vystoupeních používali – dnes je to normální, ale tenkrát to pro nás byl objev světa – i loutky, i chůdy i stínové divadlo, zkrátka byli takové „mexické Continuo“. Takže pro ně nebyly loutky nic nového, co by neznali, ale zajímal je kontext, spolupráce a především, jak se na loutky díváme my. Nakonec jsme zjistili, že si tak rozumíme, že žádný rozdíl vlastně neexistuje.

Jsou v Mexiku loutky – podobně jako i v jiných středo- a jihoamerických zemích – původně spojené s náboženskými rituály?

Samozřejmě. Můj otec sbírá mexické masky, které jsou funkční a neskutečně zajímavé. Jejich původ je jasně zakořeněný v náboženství. Vychází z rituálu, z původní indiánské kultury. V některých částech Mexika stále žijí silné indiánské kmeny, které své staré tradice i rituály dodržují dodnes. U nich se ale k rituálním objektům, ať už figurkám, nebo maskám či jiným atributům, přistupuje přirozeně zcela jinak než v divadle.

V roce 2001, tedy po vaší první cestě do Mexika, vznikl soubor Loutky bez hranic. Bylo to kvůli dalším cestovatelským plánům?

Ano. Po mexické expedici jsme cestovali ještě několikrát a pokaždé jsme narazili na to, že nemáme peníze na letenky. Zkoušeli jsme získat finance, ale v té době nešlo žádat o granty jako fyzická osoba, tak jsme s Jiřinou Vackovou a Aničkou Duchaňovou založily v roce 2005 spolek. Název Loutky bez hranic vznikl vlastně jako nepřímý odkaz na Lékaře bez hranic. Náš kamarád, který pracoval pro Člověka v tísni a často jezdil do Afghánistánu, mi vyprávěl, jak v tamních uprchlických táborech chybí zábava a rozptýlení především rodinám s dětmi. Napadlo ho, že bychom tam mohli jezdit a hrát jim loutkové divadlo. Ta myšlenka se mi moc líbila, protože jsem v tu dobu sama jezdila po českých uprchlických táborech, organizovala tam volnočasové aktivity a hodně se mi to propojovalo. Koketovali jsme s myšlenkou, že budeme jezdit po táborech v Asii, ale zatím jsme se k tomu nedostali. Kdo ví, třeba se to ještě uskuteční. Název našeho souboru jsem pak chtěla několikrát změnit, protože mi přišel prvoplánový, ale nakonec jsem si po těch letech řekla, že vlastně jsme bez hranic, jen jinak, než byl náš prvotní sen.

Zmínila jste projekty v uprchlických táborech. Věnujete se i dalším sociálně-divadelním aktivitám?

Sociálně-divadelní projekty jsou pro mě stěžejním směrem v tvorbě. V druhém ročníku na DAMU jsem měla divadelní krizi – připadalo mi, že divadlo je falešný vyumělkovaný svět sám pro sebe. Všichni řešili, obzvláště herci, jestli jsou dost vidět, jestli mají dost rolí a v nich dostatečné množství replik, kdo stihl oběhnout více castingů… Měla jsem z toho mindrák. Naštěstí mi do cesty přišly dvě úžasné výzvy: dobrovolnický výjezd od Člověka v tísni do srbských ústavů pro mentálně postižené – v mém případě ve vesnici Veliky Popovac – a organizace volnočasových aktivit pro azylová zařízení v Česku přes Multikulturní centrum – tedy laicky práce s uprchlíky. Obojího jsem se chytla. Konečně jsem viděla možnost propojení vlastních divadelních vizí s něčím užitečným.

S kolegou Pepou Rosenem jsme se stali koordinátory malé skupiny dobrovolníků, jezdili jsme jednou za čtrnáct dní do azylového domu ve Stráži pod Ralskem, vymýšleli jsme různé ptákoviny: průvod na chůdách, karneval masek, pečení cukroví, filmový klub, loutkové pohádky pro děti apod. V Praze jsme uspořádali dvě charitativní akce, během kterých jsme sháněli finance na podporu jak mentálně postižených ze Srbska, tak uprchlíků, které jsme poznali u nás. Zároveň jsem se vrátila nohama na zem. Ne každý uprchlík je chudáček bez domova a bez peněz. Ne každá dobrovolnická činnost je příjemná, vítaná, užitečná. Každopádně jsem díky těmto zkušenostem sama pro sebe (znovu)objevila sílu divadla a souvisejících uměleckých disciplín. Citlivě používané umí propojovat a stmelovat, ale také odhalit pravou povahu lidí, na první pohled skryté pozadí situací, okolností a reality.

Na tuto dobrovolnickou činnost pak samovolně navázala moje spolupráce s Divadlem Archa na projektu Putování za snem. Objevila jsem holandskou skupinu Dog Troep, která se sociálně-divadelním projektům věnuje léta a navýsost profesionálně. Členové této skupiny s námi zpočátku pracovali v terénu. Viděla jsem, jak taková prostá věc jako lampionový průvod s živou kapelou dokáže položit základ různorodé skupině, která spolu později vytvoří představení. Začnou se budovat vztahy, vypráví se, zažívají se společné zážitky, začne vznikat příběh. A na pozadí toho všeho je divadelní projekt, jehož účastníky jsou umělci z Prahy, Holandska a obyvatelé azylového zařízení z Bělé pod Bezdězem, Kostelce nad Orlicí nebo Zastávky u Brna.

Momentálně také spolupracuji s Janou Jurkasovou, uměleckou vedoucí Studia SENior, které funguje v rámci Divadla na cucky v Olomouci. Pracujeme na autorské loutkové inscenaci pro dospělé na motivy textů Sylvie Plathové, premiéra bude koncem června tohoto roku. Já mám na starosti režii, moje kolegyně Jiřina Vacková lektoruje loutkoherectví a Jana Jurkasová zastává pozici dramaturga. Práce s aktivními lidmi vyššího věku je pro mě novou výzvou a zkušeností. Nezáleží na tom, kolik je lidem let, nejdůležitější je, že chtějí tvořit, chtějí se učit něco nového, chtějí se posouvat, obohacovat, nebojí se být trapní, riskovat… Umění žít se vším všudy. V tomto případě skrze divadelní, loutkové prostředky. Janinou ambicí je vytvořit kvalitní seniorský divadelní soubor.

V letech 2015–2016 jsem v naší vesnici, přesněji řečeno městské části Nebušice, realizovala komunitní projekt Živá kronika aneb Vím, kde bydlím, jehož vyvrcholením byla site-specific inscenace Na hladině odehrávající se v nebušické Staré vodárně a jejím okolí. Čímž jsme přispěli k rozhodnutí zastupitelstva tuto zajímavou technickou památku, původně určenou k demolici, rekonstruovat a otevřít zde komunitní kulturní centrum. To jsou přesně ty chvíle, kdy vidím, že podobné aktivity mají určitý ohlas a okolí na ně reaguje. Tím pro mne mají smysl.

Poměrně dlouho jste působila v Divadle Archa. Co to znamenalo pro vaši tvorbu?

Bylo to pro mě nádherné lidské a divadelní období. Ještě během studia jsem tam pracovala jako uvaděčka, později pokladní a nakonec i jako herečka/performerka v projektech režijního dua SKUTR Nickname (2004), Understand (2005), Plačky (2007), v Odcházení (2008) Davida Radoka, v uprchlickém projektu Jany Svobodové nebo v Kočce v pytli (2007) Franka Van de Vena. A hlavně jsem tam tenkrát viděla hromadu skvělých zahraničních inscenací: Ultima Vez, Piškanderdulá, Festival německého divadla, Divadlo Vizita a další. Byl tam skvělý kolektiv – uvaděči, technici, herci, pan uklízeč, produkční, barmani, umělecké vedení… Kdysi nám na škole pan profesor Krofta říkal, že dobré divadlo se může dělat jenom, když je v baráku dobrá parta. Od ředitele až po vrátného. Když po premiéře nezůstanou všichni na večírku až do rána, tak to nestojí za nic. A měl pravdu.

Za inscenaci inspirovanou mexickými dušičkami Příběhy malé Lupitiny González (2015) jste získala dvě ceny na polském Festival of Puppetry Art (2018) i zvláštní cenu poroty na Skupově Plzni (2016). Čerpala jste pro ni inspiraci přímo ze svých zážitků z Mexika?

Inscenace pro mě byla vyvrcholením mého dlouholetého zájmu o fenomén smrti a mexické dušičky. Ty jsem připravovala s Alfredem ve dvoře dlouhé roky a každý rok jsme sháněli nějaké divadlo o smrti. Líbí se mi její mexické pojetí, v němž je vnímána s radostí – mimochodem, nedávno jsem zjistila, že podobně vnímají smrt a vzpomínání na mrtvé i Romové. V roce 2014 jsme právě pro Mexické dušičky ve Stromovce s kamarádkou scénografkou Magdou Prouskovou Koděrovou vymyslely dušičkový průvod s loutkami, které povedou děti s lampióny. Magda vyrobila loutečky, a i když to nebyl její záměr, vypadaly jako rodina. Připadalo mi, jako kdyby k nám ty loutky přišly z druhého břehu. Po průvodu jsem měla loutky doma a říkala si, že je přece nemůžeme pověsit na hřebík. Vzpomněla jsem si na náš rodinný příběh o nejmladší sopce na světě, která vyrůstala vprostřed holé louky a moje babička s dědou se na ni chodili dívat, jak roste. Zapojila jsem do toho ještě motivy z pohádek bratří Grimmů a trvalo asi rok, než vznikl kompletní scénář. Během toho roku jsem na různých narozeninových oslavách svých dětí zkoušela, co funguje a co ne, a najednou bylo hotovo.

Promítlo se vám téma smrti i do jiných projektů?

Autorský projekt Smrt jsem já (2014) vlastně Lupitině předcházel. Poprvé jsem si vyzkoušela, co to znamená být iniciátor a vůdce většího divadelního projektu. Musím přiznat, že jsem pohořela. Nepodařilo se mi do výsledného tvaru prosadit vyjádření smrti s humorem a barvami tak, jak jsem si původně představovala. Nicméně za výslednou inscenací si stojím. Také nebušické komunitní divadlo Na hladině bylo o smrti. O dvou březích, dvou světech na nich a hranici mezi nimi. Ale nebyl to prvotní záměr, téma smrti se nám tam dostalo až v průběhu realizace.

Rezonuje mexický přístup ke smrti, kterou prezentujete třeba na těch zmiňovaných mexických dušičkách, s českou společností, v níž je smrt chápána úplně jinak?

Pro mě osobně to nebylo nic nového, u nás doma se vždycky stavěl tradiční dušičkový oltář. Ale je pravda, že za ty roky, co dušičky pořádáme, jsem z reakcí vycítila, že se českému publiku ten mexický přístup vlastně líbí. To, že se k smrti a ke vzpomínání na zesnulé dá přistupovat s radostí a smíchem, je poměrně úlevné. Baví mě sledovat, jak se Češi vlastně chtějí zbavit toho smutku a tíhy. Když byly moje děti malé a někdo umřel, poplakaly si, ale nebraly to nijak tragicky. Snažila jsem se, aby pro ně smrt nebyla tabu. Vždycky ale potřebovaly mluvit o tom, jak to s těmi dušemi vlastně je. Což pořád beru jako další impuls pro tvorbu.

Takže se dočkáme dalších projektů inspirovaných mexickou kulturou?

Rozhodně! Nedávno jsem jela vlakem s kamarádkou Jiřinou Vackovou, která se mnou většinu těch mexických cest absolvovala, a shodly jsme se, že nás znovu láká vyjet ven. Mě osobně pořád zajímá hledání kořenů, které v Mexiku cítím. Před lety jsem se dokonce dozvěděla o jedné mexické vysloveně loutkářské škole v napůl přímořském a napůl horském městě Xalapa na východ od hlavního města, ale kvůli naší početné rodině se mi zatím nepodařilo zrealizovat žádný společný projekt. Snad až děti trochu povyrostou…

Obohatily vás cesty?

Jednoznačně. Myslím, že cestování obecně vždycky rozšíří obzory a zároveň člověka uklidní v tom smyslu, že je to vlastně všude stejné. Všude jsou lidé hodní a lidé zlí a je úplně jedno, jestli jsou černí, zelení, modří, malí, tlustí nebo staří… Když se otevřete, můžete být doma v podstatě kdekoliv. Sama nejsem zase až taková cestovatelka, jako jsou u nás třeba Farma v jeskyni nebo Continuo. Zpětně si dokonce myslím, že kdybych věděla to, co vím dneska, tak bych tenkrát nikam nejela. Hrozně bych se totiž styděla – byli jsme vlastně dost drzí. Řekli jsme si, že zkrátka pojedeme a bylo to. Teď mi to připadá, jako když si hloupý Honza vyšel do světa, něco tam pochytil a měl pocit, že mu všechno patří. Pořád si říkám, že jsme měli neuvěřitelné štěstí na lidi, protože to také mohlo dopadnout jako jeden velký průšvih. Velká výhoda byla, že umím španělsky, jinak pochybuji, že bych vůbec kamarády přesvědčila, aby se se mnou vydali do neznáma za divadlem. Naštěstí všude najdete duše, co vám rozumí, a je jedno, jestli v Česku nebo v Mexiku. Každopádně mám radost, že dneska jsou na DAMU už výjezdy povinné a jsou zorganizované, my jsme museli poznávat na vlastní pěst.

Z toho, co říkáte, mám dojem, že loutkové divadlo je takový mezinárodní jazyk, kterým se lze domluvit kdekoli na světě…

Nedávno jsem pracovala se scénografkou Kristýnou Täubelovou na čistě pohybově-taneční inscenaci Všechno jsem viděla uváděné ve Studiu Alta a uvědomila jsem si, že i „pohybáři“ mají – stejně jako loutkáři – svůj jazyk, díky němuž se dá domluvit, s kým chcete a kde chcete. Před konzervatoří jsem neprošla žádným dramaťákem a až ve škole jsem „objevovala Ameriku“. V divadle jsem byla poprvé až v patnácti letech, v rámci přípravy na přijímačky. Překvapilo mě, že se divadlem dá říci úplně všechno. Nadchla mě živost umění, které je teď a tady. Do dneška cítím, že síla divadla spočívá v živém člověku. Energie musí proudit a pak ji člověk cítí a všemu rozumí. Po konzervatoři jsem najednou nevěděla, jak dál. Nezatracuji jakoukoliv formu divadla – beru divadlo celkově jako nádherný živý umělecký jazyk, který může lidi bavit, šokovat je, provokovat, ptát se, nebo nudit, tak jako život. Ale loutky mě tenkrát otevřely.

Čím přesně?

Fascinují mě a připomínají mi zapomenuté dětství v každém z nás. Jako kdybychom skrze ně zase uměli na svět koukat těma dětskýma očima bez předsudků, plni očekávání, zvědaví a s neochvějnou vírou, že nadpřirozeno existuje. Loutka mě inspiruje svým výrazem, když společně hledám, co a jak může vyjádřit. Dívám se na ni, pohybuju s ní a ona na mě vyzařuje svou duši. Já jí propůjčuji svůj hlas a ruce, aby mohla vydávat zvuky a hýbat se. A ona svou jedinečnou stylizací vyjadřuje to, co otevírá. Často pozoruju svoje děti, jak si hrají. To je vlastně dokonalé loutkové divadlo, totální ponor do příběhu, včetně zcizování, používání čehokoliv pro cokoliv… Úlet, krása, spontaneita, pro mě věčná a nevyčerpatelná inspirace.

Dora Bouzková (1978)

Po absolvování herecké konzervatoře studovala na pražské DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla, kde nyní pokračuje v doktorském studiu. Právě na DAMU se zformovalo uskupení Loutky bez hranic, v němž působí dodnes. Podílela se na velkém množství projektů v Divadle Archa, v Alfredu ve dvoře, ale i na scénách jako Divadlo Minor, Národní divadlo, MeetFactory nebo Studio Hrdinů. Zajímají ji sociálně-divadelní projekty, divadelně-pedagogická činnost a přístup k divadlu a loutce. Je manželkou herce Lukáše Bouzka z kladenského Lampionu a matkou pěti dětí.

Home Can Be Pretty Much Anywhere

Interview with Dorka Buzková, a passionate puppeteer, founder of Loutky bez hranic (Puppets without Borders) and participant in many social theatre projects who herself raises five children. During her studies at the Department of Alternative and Puppet Theatre at the DAMU, she travelled several times to Mexico to discover her roots, play theatre and organise puppetry workshops for the drama school Casa del Teatro. She was part of the Archa Theatre in Prague, repeatedly collaborated with the two directors of SKUTR and several times co-organised celebrations of the Mexican Day of the Dead in the Stromovka park in Prague. In 2015, Loutky bez hranic staged Příběhy malé Lupitiny González (The Stories of Little Lupitina González), inspired by the Mexican Day of the Dead and a positive attitude towards death as a part of life. Dorka Bouzková believes that the most meaningful part of her activities are social projects. In addition to working with the elderly, she was also involved in projects helping refugees and people with intellectual disabilities.

Loutkář 1/2019, s. 29–32.

Šlechtová, Ema: Doma můžete být v podstatě kdekoliv

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás