Allendes, Ana María: Latinská Amerika

Podle posvátné knihy Mayů Popol Vuh historie loutek a lidí začala předtím, než bohové stvořili člověka a než zemi osídlili lidé kukuřice. Jak řekl argentinský loutkář Mané Bernardo, primitivní člověk pozoroval svůj tančící stín na stěnách jeskyně a byl jím okouzlen. Později vytvořil sošky z hlíny, ale protože chtěl vidět, jak se hýbají, rozbil je na kousky. Hlavu a údy opatřil klouby, a aby naplnil svou potřebu sebevyjádření, přivedl je k životu. Chtěl, aby zastupovaly a v sobě proměňovaly vše, co držela uvnitř jeho duše; vše, co chtěl povýšeně sdělit světu kolem sebe.

Předkolumbovské loutky

Alejandro Jara, odborník na loutky doby předhistorické, se ptá: Odkud by autoři knihy Popol Vuh přišli na myšlenku ilustrovat své texty alegoriemi „žijících, chodících a mluvících loutek ze dřeva“ než z něčeho, co viděli kolem sebe ve svém každodenním životě? Dějiny loutek předkolumbovské Ameriky nás vedou k závěru, že její obyvatelé byli hluboce věřícími animisty a že jejich vztah k božstvům byl upevňován různými rituály, v nichž někdy hrály významnou roli loutky. Výrobě loutek a různým technikám jejich animace se věnovalo hned několik amerických civilizací, od Aztéků, kultury Teotihuacánu, Mayů, Inků, Aravaků, původních obyvatel povodí Amazonky, Calchaquíů (Argentina) a obyvatelů tichomořského pobřeží až po původní obyvatele Severní Ameriky. Na mnoha různých archeologických nalezištích pozůstatků různých národů byla nalezena řada pohyblivých figurín s otvory v hlavách, používaných jako marionety nebo maňásky, a to z hlíny, kamene, dřeva nebo jiných materiálů.

Florentinský kodex (1577) je soubor textů ve španělštině a jazyce nahuatl sestavený františkánským mnichem Bernardino de Sahagúnem (asi 1500–1590) během dobývání Ameriky Španěly, který je významným zdrojem informací o předhispánských obyvatelích kontinentu. Tento kodex výslovně zmiňuje náboženskou i světskou funkci loutkářů. V jednom z textů se zmiňuje performer, díky němuž se bohové zjevují, skáčou a hrají si a který v dlani drží předmět, kterým může pohybovat, aby se hýbal či tančil pro pobavení či okouzlení diváka. Jeden z těchto předmětů, tzv. muchachuelo, bývá spojován s pohyblivými hliněnými figurami objevenými na některých archeologických nalezištích. Alberto Mejia Barón vlastní významnou sbírku, v níž se nachází olmécká loutka ze 14. století př. n. l. Tu mu věnoval šaman, který ji používal při léčení. Tato figura je plně pohyblivá, včetně úst a jazyka. Mezi další nálezy patří také pohyblivé hliněné sošky ze 4. století n. l., které byly 35 cm vysoké a měly ruce a nohy připevněné k tělu provázky z přírodních vláken, takže se mohly pohybovat.

Většina figur objevená v Mexiku nese typické rysy kultury Teotihuacánu, která ale má své místní variace. Jejich zdobení je velmi různorodé. Některé mají náušnice, náramky, náhrdelníky, různé přívěsky či tetování. Jiné mají ozdoby nohou. Kromě Mayů, Inků a Aztéků se dochovaly významné nálezy také od méně známých kultur, jako je civilizace San Agustín v údolí řeky Magdalena v Kolumbii. Archeologický výzkum ukazuje, že tato civilizace zažila svůj největší rozkvět v období od 6. století př. n. l. Dochované monolitické skulptury ukazují, že tato kultura prováděla rituály s maskami a animovanými objekty. Lidé pozdější kultury Quimbaya vyráběli pohyblivé figuríny ze zlata, které představovaly fantaskní bytosti.

V El Salvadoru byly nalezeny malé sošky převážně ženských postav, které lze považovat za loutky. Tyto tzv. Bolinas, které v 50. letech objevil archeolog Stanley Boggs, patří do předklasického období a podle Roberta Gallarda náleží k olmécké civilizaci. Jejich funkce zůstává nevyjasněná, ale zdá se, že jejich ruce mohly být s použitím tenkých provázků animovatelné.

Vliv Evropanů

S příjezdem Evropanů do Latinské Ameriky se tradiční původní kultury začaly mísit s kulturami afrického a evropského původu; zároveň ale začalo probíhat rozsáhlé vyhlazování místních obyvatel a ničení památek původních kultur. V Mexiku například inkvizice zakázala „pohanské“ projevy, což vedlo k úpadku domorodého loutkářského umění. Někteří původní obyvatelé ale dokázali své tradice uchovat tím, že je před kolonizátory skryli.

Během kolonizace loutky sloužily k šíření katolické věrouky. Františkáni a další náboženské řády používaly loutky ve svých vyobrazeních pastorálních i posvátných scén (autosacramentales), což bylo původními obyvateli přijímáno velmi pozitivně. Tato divadelní forma se pak po celém regionu šířila z jedné země do druhé.

Katolické církvi se ale nikdy nepodařilo zcela vymýtit všechny formy populárního loutkového divadla, jež mělo nejčastěji podobu burleskních krátkých představení s doprovodem na kytaru hraných v hospodách, na náměstích a na nádvořích. Většina loutkářů si vyráběla vlastní loutky, které vzhledem napodobovaly Španěle, jejich oblečení i manýry. Tito kočovní loutkáři se svým skládacím jevištěm objížděli po vesnicích. Satirický a kritický tón jejich představení, obvykle namířený proti španělským kolonizátorům, byl výrazem jejich sociální nespokojenosti; tato rebelská tradice přežívala velice dlouho a postupně se šířila i do dalších zemí jako Mexiko a Chile. O několik století později, v Mexiku 40. let 20. století, vytvořil Gilberto Ramírez Alvarado (1910–1990) postavu Dona Ferruca, který sloužil jako protifašistická propaganda. Od 17. a po celé 18. století tito loutkáři a performeři kočovali po celé Argentině, Chile a Uruguayi, ale nedůvěřivé státní orgány jim nikdy neumožnily přístup na stálé scény. Po dlouhou dobu bylo hraní v divadlech vyhrazeno zahraničním umělcům, nejprve ze Španělska a Itálie. Jedním z prvních loutkářů, který získal během druhé poloviny 18. století povolení hrát v Argentině, Chile, Uruguayi a Brazílii, byl Španěl Joaquín Olaez y Gacitúa. Od počátku 18. století se v zemích, jako je Argentina, Mexiko a Kuba, začaly objevovat první divadelní inscenace s automaty, z nichž některé se inspirovaly španělskými máquinas reales.

Národní žánry a postavy

Od 19. a v průběhu celého 20. století se začaly objevovat velice populární národní postavy. V Mexiku to byl Don Folías (1828), loutka, jejíž krk a nos se prodlužovaly, když se rozčilovala. V Uruguayi se svým způsobem národním hrdinou stal Misericordia Campana (1840), pro nějž byla charakteristická capoeira a rvačky s mnoha údery hlavou. V Chile byli populární Cristobito a Mamá Laucha, kteří se postupně zbavili svého španělského původu a nabrali charakteristické chilské rysy. Mezi tyto typické postavy loutkového divadla patří také João Minhoca (1882, Brazílie) malý a velmi chytrý černý muž, který se na scéně objevil během procesu diverzifikace místní společnosti. V roce 1914 vytvořil Sergio Londoño Orozco (1880–1944), jeden z nejreprezentativnějších a nejznámějších loutkářů Kolumbie, postavu Manuelucha Sepúlvedy. Postavu Pelusin del Monte vytvořila v roce 1956 na Kubě Dora Alonso (1910–2001), spisovatelka známá zejména svými knihami pro děti.

Mezi všemi lidovými loutkovými tradicemi Latinské Ameriky zvlášť vyniká Brazílie a její divadelní žánr mamulengo, který dodnes zůstává živý, byť je jeho existence v ohrožení. Tato forma je založena na improvizaci a neustálém dialogu mezi loutkáři a diváky; je pro ni charakteristická důležitá role hudby a sociálně kritické dialogy. Mezi další staré lidové tradice, které v Latinské Americe přežívají, patří zejména průvody „velkých hlav“ a obřích loutek, které mají svůj původ v koloniálních náboženských slavnostech, jako je Corpus Christi. Na ty je možné dodnes narazit v Brazílii a v San Miguel de Allende v Mexiku.

Šíření loutek

Na začátku 20. století vyvolalo velký ohlas turné slavného italského marionetového souboru Teatro dei Piccoli pod vedením Vittoria Podreccy po několika zemích Latinské Ameriky. Následně se ve čtvrti La Boca v Buenos Aires usadilo několik loutkářů hrajících se sicilskými marionetami. V Mexiku sehrál významnou roli marionetový loutkářský soubor Rosete Aranda, který vydržel hrát téměř celé století, od roku 1835 do roku 1942.

Většina loutkářů ale nejraději hrála s maňásky. Zejména je využívali ve vzdělávacích a výchovných kontextech. To platí zvlášť pro Kubu, kde po revoluci roku 1959 vláda přímo podporovala vznik několika stálých loutkových souborů. Jiné země jako Argentina, Brazílie, Chile, Uruguay, a zejména Venezuela zapojily loutková umění do programů svých uměleckých vysokých škol.

Nejvýznamnější loutkoví umělci Latinské Ameriky tvořili v 50. letech 20. století. V Mexiku spoluzaložil učitel Roberto Lago (1903–1995) jednak divadlo Teatro Guignol, které hrálo od konce 40. do poloviny 50. let, a jednak Grupo El Nahual spolu s Lolou Cueto (1897–1978). Lago měl velký vliv na loutkářství nejenom ve své zemi, ale také ve Venezuele. Kromě toho také zkoumal původ mexického loutkářství a byl jedním z největších dramaturgů divadla pro děti. Jeho noviny La Hoja del titiritero independiente (Noviny nezávislých loutkářů) byly přelomovým vydavatelským počinem, který propojil loutkáře z Latinské Ameriky a zbytku světa. Mexiko bylo jednou ze zemí, které využívaly loutky i v literárních kampaních, v nichž hlavní roli hrála postava Don Ferruco vytvořená Gilbertem Ramirez Alvaradem.

Klíčovou roli v propagaci loutkových umění v Latinské Americe sehrály také Mané Bernardo (1913–1991) a Sarah Bianchi (1922–2010), které navštívily i nejodlehlejší kouty Argentiny a dalších zemí. Díla Mané Bernardo jsou dodnes vysoce respektovaná a studovaná na univerzitách; práce její žačky a přítelkyně Sarah Bianchi je dodnes pro mnoho loutkářů měřítkem kvality.

Tradici kočovného divadla zastupuje především Javier Villafañe (1909–1996), který objel se svou károu celou Jižní Ameriku a který svými inscenacemi, konferencemi a workshopy přispěl k rozvoji loutkového umění zejména v Uruguayi, Venezuele a Chile. Zanechal po sobě také významný repertoár a jeho hru La Calle de los Fantasmas (Ulice duchů) hraje řada souborů již mnoho let.

Důležitou roli sehráli i další Argentiňané – Juan Enrique Acuña (1915–1988) a bratři Héctor a Eduardo Di Mauro, kteří šířili loutkové umění zejména ve Venezuele a Kostarice.

V zemích Střední Ameriky (Honduras, Guatemala a zejména Dominikánská republika) se pěstovalo loutkové divadlo pro děti, a to především na školách.

Současná scéna

Řada současných loutkových souborů má svůj původ v 70. letech. Po letech experimentování spojily síly v hledání specifického estetického jazyka, který přesahuje jednotlivé animační techniky. Během 90. let loutkové divadlo v Latinské Americe nabralo na síle. Kromě tradičních maňásků začalo prozkoumávat i další techniky – javajky, marionety, stínové divadlo, černé divadlo, smíšené techniky, odkryté vedení, divadlo objektů i loutky na stole. V aktuálních trendech v Evropě i Spojených státech se na jevišti mísí herci, objekty, loutky, hudba a tanec. Další módní technikou jsou las cajas misteriosas (tajemné krabice), v nichž diváci sledují krátké představení malou dírkou. Průkopníky v této oblasti jsou Mariana Frare v Rosariu v Argentině, Mónica Simões v Brazílii a Baúl Teatro v Monterrey v Mexiku. Nová generace loutkářů zaměřených na vyprávění příběhů, jako jsou Las Mentirosas v Mexiku a Zaguán v Chile, ve svých inscenacích využívají prastaré vypravěčské tradice zvané perras z Guatemaly a Hondurasu.

Kromě festivalů napomáhá v popularizaci místních loutkových tradic řada muzeí. V Buenos Aires založily Mané Bernardo a Sarah Bianchi Museo Argentino del Títere. Nezávisle na nich v argentinské La Platě vzniklo další muzeum pod vedením Moneo Sanze. V Brazílii se nachází Museu do Mamulengo, Museu Giramundo založené v Belo Horizonte v roce 2001 a muzeum lidového umění Museu Casa do Pontal na předměstí Rio de Janeira. V Mexiku nalezneme Museo Nacional del Títere – Huamantla, Museo-Teatro La Casa de los Títeres de Baúl Teatro v Monterrey, Museo Rafael Coronel v Zacatecas a Museo del Títere de Querétaro (loutkové muzeum státu Querétaro). V Uruguayi se v Maldonado nachází Museo Vivo del Títere (živé muzeum loutkářství). Po Chile putuje výstava Fundación para la Dignificación del Teatro de Muñecos (FAMADIT). Ve Venezuele se nachází soukromé muzeum Títeres Artesanales del Mundo (Svět uměleckých loutek), které patří Normě R. Brachové. Také roste počet online fór a stránek věnovaných loutkám, a to zejména v Argentině, Brazílii a Mexiku.

Loutkářské umění si v Latinské Americe nadále udržuje velkou životnost v mnoha různých formách a rozhodně se nezdá, že by mu v blízké době hrozil zánik.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette), vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org/. Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Latin America

An entry from the World Encyclopedia of Puppetry Arts written by Ana María Allendes. The original version is available online at https://wepa.unima.org/.

The article presents an overview of the development of puppet theatre in Latin America from its beginnings in the pre-Colombian era through European influences

and national genres and characters to present day. In the 90s, puppetry in Latin America gained more significance and in addition to traditional glove puppetry, started exploring also other techniques – rod puppetry, string puppetry, shadow theatre, black light theatre, mixed techniques, visible manipulation, object theatre or tabletop puppetry. The author concludes that in whatever form, the art of puppetry in Latin America is alive and does not seem to be at risk of disappearing anytime soon.

Loutkář 1/2019, s. 24–27.

Allendes, Ana María: Latinská Amerika

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás