Lešková Dolenská, Kateřina: Pomalu se vytrácí představa, že jde jen o hříčku pro děti

Sympatická, a hlavně erudovaná dáma Maria Jose Machado Santos je nejen ředitelkou lisabonského loutkářského muzea (Museu da Marioneta), otevřeného koncem roku 2001, ale od roku 2017 také předsedkyní portugalského Centra UNIMA. Jinými slovy je to ideální respondentka pro rozhovor o portugalském loutkářství, která ví mnohé jeho o minulosti i současnosti.

Co považujete za skutečné kořeny loutkářství v Portugalsku?

Na tuto otázku není lehké odpovědět. Je doložené, že stejně jako ve zbytku Evropy i v Portugalsku se používaly loutky v kostelech pro zobrazování posvátných tajemství křesťanské víry. Tuto situaci změnil tridentský koncil (1545), a zejména synod v Orihuele (1600), který výslovně potvrdil zákaz zobrazování událostí ze života Krista, Panny Marie a světců prostřednictvím pohyblivých figur. Tento krok definitivně vyhnal loutky z kostelů a přispěl k jejich sekularizaci.

Podle António José Saraivy se zákaz divadelního zobrazování objevuje také v zápisu z rady portugalských biskupů z 16. století. Z 16. a 17. století se nám dochovala řada odkazů na loutkové divadlo, marionety nebo bonifrates, což je pravděpodobně původní portugalský výraz.

V 18. století došlo k velkému rozvoji loutkového divadla, a to i v Portugalsku, z nějž se nám dochovalo mnoho písemných pramenů. Nejvýznamnějším portugalským loutkářem 18. století byl Žid António José da Silva (1705–1739), jehož loutkové opery se hrály v Lisabonu. V roce 1733 uvedl Život Dona Quijota de la Mancha, po němž následovala celá dalších oper, mj. Esopeida, Os Encantos de Medeia, O Labirinto de Creta a As Guerras de Alecrim e Manjerona (1737). Celý soubor komických oper Antónia José da Silvy podle mnohých patří mezi nejvýznamnější a nejoriginálnější součásti loutkového repertoáru evropského divadla. Jeho život ukončila inkvizice v pouhých třiceti čtyřech letech.

Od 19. století dále už máme řadu písemných dokladů ověřených z mnoha různých zdrojů.

Dějiny loutkového divadla od zhruba druhé čtvrtiny 20. století známe zejména díky vyčerpávající a důkladné výzkumné práci Henrique Delgada (1938–1971). Ten sám založil také vlastní loutkové divadlo. Prakticky vše, co víme o životě a díle populárních portugalských bonecreiros (loutkářů), víme díky němu.

Je v Portugalsku doložená nějaká významná aktivita kočovných loutkářských rodů, tak jako třeba u nás ve střední Evropě?

V zásadě máme doložené dva typy kočujících divadel a klanů. Prvním z nich je aktivita skupiny Bonecos de Santo Aleixo, která se svým divadlem objížděla zejména venkovské oblasti regionu Alto Alentejo na jihu Portugalska. Hrála s marionetami na malém dřevěném jevišti vybaveném dvojitou sítí z provázků, uloženou vertikálně mezi loutkami a publikem proto, aby se „skryly“ vodicí dráty. Osvětlení zajišťovaly olejové svícny a scéna byla namalovaná na tvrdý papír. Hráli loutkami na tyčích voděnými seshora; tyto loutky byly velmi jednoduché a poměrně malé – asi dvacet až čtyřicet centimetrů. Hudební doprovod obstarávala tradiční portugalská kytara. Existenci souboru máme doloženou už z 18. století – v Memórias de Vila Viçosa Frei Joaquima da Rosa Espancy stojí, že v roce 1798 byly zabaveny a spáleny loutky Santo Aleixo.

Historicky poučenou inscenaci Stvoření světa novodobého souboru Bonecos de Santo Aleixo jsem kdysi zhlédla na festivalu v Bielsku Bialé, ale musím se přiznat, že kromě toho, že jsem pochopila, že jde o loutkovou parafrázi – komickou, velmi kontaktní a plnou písní fado –, mimo jiné na biblické motivy, jsem byla bez překladu z portugalštiny poněkud ztracená… Co je tím druhým typem kočovného divadla?

Je to tzv. Teatro de Robertos. Badatel Henrique Delgado dohledal dokumenty o životě několika takových kočovných maňáskářských skupin, které se svými skládacími paravány hrály na venkovských tržištích, na plážích či ve městech. Jejich repertoár se předával z generace na generaci a sestával z populárních textů i her odvozených ze středověkých tradic. Díky tomu divadlo zůstávalo aktuální – často satirizovalo zvyky své doby a pouštělo se do společenské i politické kritiky, za což bylo také často terčem stíhání.

Je tento typ produkcí k vidění i dnes, jako je tomu u Bonecos de Santo Aleixo? A co si pod tím názvem mám přesně představit?

Ano, v Portugalsku stále působí několik bonecreiros, kteří zmiňované rakvičkárny zvané Robertos hrají. Teatro de Robertos je portugalská odnož evropské tradice commedia dellʼarte s hlavním hrdinou Robertem. Jedná se o maňáskové divadlo hrané za paravánem, jehož postavy ztělesňují stejné archetypy jako řada dalších evropských lidových hrdinů. Mezi další charakteristické rysy patří burleskní repertoár, použití piščiku, který upoutává pozornost publika a zároveň napomáhá synchronizaci gest a zvuků, jež je pro „oživení“ malých maňásků klíčová, a nezničitelnost hlavních postav, které dokážou překonat i nejhoršího nepřítele – smrt.

Odkdy se dá mluvit o skutečně moderním a profesionálním portugalském loutkářství? S jakými osobnostmi se tyto počátky moderního loutkového divadla pojí?

Zároveň s portugalskými lidovými loutkáři se na scéně objevují i první loutková divadla uměleckého a literárního charakteru, jejichž prvním zástupcem je Teatro de Mestre Gil, které v roce 1943 založil Augusto de Santa Rita (1888–1956).

Francisco Esteves, který byl profesionálním hercem od roku 1945, sice musel vystřídat několik dalších profesí, aby se uživil, ale nikdy se nepřestal zajímat o loutkové divadlo.

Henrique Trindade, zakladatel divadla Robertoscope Theater a člen Companhia das Águas de Lisboa, byl dalším velkým propagátorem loutkového divadla, který spolupracoval s předními osobnostmi, jako byl Henrique Delgado a Francisco Esteves. Henrique Delgado (1938–1971), jak už bylo řečeno, zásadním způsobem přispěl k našemu poznání dějin portugalského loutkového divadla. Díky jeho výzkumu jsme se dozvěděli o aktivitách a významu lidových loutkářů, stejně jako o jejich postupném úpadku, v jehož důsledku jejich divadlo téměř vymizelo. Henrique Delgado se také zapojil do tvorby inscenací v divadle Robertoscope a založil i vlastní divadlo Lilipute, pro nějž vyráběl loutky a scény a s nímž inscenoval hry pro děti.

Velmi důležitou roli pro portugalské loutkářství sehrálo divadlo Branca-Flor, které založila spisovatelka Lilia da Fonseca a které debutovalo 6. ledna 1962 v Národní společnosti krásných umění. Toto divadlo po dvacet let inscenovalo zejména divadlo pro děti, s kterým sjezdilo celou zemi a zúčastnilo se řady zahraničních festivalů. Ve sledovaném období byl tento divadelní projekt v celém Portugalsku patrně nejkonzistentnější a nejpromyšlenější. Lilia da Fonseca byla také první zástupkyní Portugalska v UNIMA.

Co podle vašeho názoru hrálo klíčovou roli v dalším vývoji moderního loutkářství? Kdo jsou nejvýznamnější loutkáři portugalského původu?

Pro rozvoj moderního loutkářství byl zcela zásadní soubor Marionetas de São Lourenço e o Diabo (Loutky svatého Vavřince a ďábla), založený Helenou Vazovou a jejím manželem José Alberto Gilem spolu s tenoristou Fernandem Serafimem. Tento soubor začal hrát loutkové divadlo v roce 1973 pod názvem Companhia de Opera Buffa s cílem, cituji, studovat a rekonstruovat ducha a podstatu komické opery pro zpěváky a loutky z 18. století – tedy mimo jiné v návaznosti na Antónia José da Silvu – a představit ji v současném kontextu, aniž bychom zničili její historickou podstatu a aniž bychom otupili psychologické rysy jejich postav, jako je sarkasmus či krutost, jež časem vymizely. Aktivity souboru byly velmi důležité; jeho členové si osvojili vlastní způsoby animace i jevištní práce a byli velmi činorodí v Portugalsku i v zahraničí, kde se účastnili mnoha festivalů.

Podobně i João Paulo Seara Cardoso (1956–2010), který byl zároveň nejdůležitějším propagátorem renesance maňáskáren Teatro Robertos, založil v Porto v roce 1988 vlastní loutkový soubor Teatro de Marionetas, jehož cílem bylo rozvíjet loutkové divadlo, které by odráželo moderní jazyk a poetiku a které by se volně mísilo s dalšími uměleckými formami, jako jsou tanec, hudba či výtvarné umění.

Jaké trendy dnes sledujete v portugalském loutkářství? Doporučila byste mi nějaké umělce, kteří by se mohli představit třeba na některém z českých festivalů?

Velmi zjednodušeně lze v Portugalsku pozorovat tři hlavní trendy:

- soubory Teatro Robertos, které udržují při životě tradici kočovných loutkářů a přímo navazují na relativně pevně definovanou divadelní formu;

- loutkové soubory, které využívají tradiční texty a příběhy a dramatizují je s použitím vybraných technik – s marionetami, maňásky nebo stínovými loutkami;

- současné divadlo, které se snaží o propojení různých podob divadelního jazyka a nových forem s tradičními technikami.

Existuje hned několik souborů, jejichž inscenace jsou kvalitní a dostatečně srozumitelné pro mezinárodní publikum, záleží ovšem na typu festivalu.

Jak je to s diváckou adresou? Uživí se v Portugalsku loutkové divadlo určené čistě dospělému publiku?

Většina souborů má v repertoáru inscenace pro obě skupiny, i když divadlo pro děti většinou převažuje. Také ale existují soubory, které hrají výhradně pro dospělé. Jinými slovy: Uživit se tím dá, ale není to nic lehkého.

Jaké je v portugalské společnosti postavení loutkového divadla? Má přirozený respekt i v porovnání s jinými divadelními druhy, nebo slouží především jako zábavně-edukativní platforma pro děti?

Celkový kontext i pozice loutkového divadla se v Portugalsku značně mění. Velmi pomalu se začíná vytrácet představa, že se jedná o malou divadelní formu, která je spíše hříčkou pro děti. Díky institucím, které se tomuto tématu věnují, a samozřejmě i díky aktivitám portugalských souborů, je dnes loutkové divadlo naštěstí obvykle vnímáno s větší úctou.

Odráží portugalské loutkové divadlo aktuální témata – jako třeba migrace, rostoucí nacionalismus, ekologické problémy –, nebo se utíká do nadčasového a poetického světa pohádek pro děti?

Loutkové divadlo v Portugalsku reflektuje i aktuální témata, jako jsou například integrace nebo ochrana životního prostředí.

Jaký je u vás systém financování? Žije portugalské loutkářství především z podpory ministerstva kultury (grantový systém) a zřizovatelů (radnic jednotlivých měst, kde se divadla nachází) jako to české? Funguje u vás systém soukromých donátorů a mecenášů umění?

Loutkové soubory přežívají díky kombinaci řady faktorů. Hlavním zdrojem podpory jsou ale granty ministerstva kultury a místních radnic, ke kterým jednotlivá divadla přináležejí. Tato podpora může zahrnovat jak finanční dotace, tak také třeba logistickou výpomoc nebo pronájem budov. Zároveň jsou divadla závislá na zpeněžování svých aktivit v podobě prodeje vstupenek a poskytování školení různým aktérům ze světa kultury. Je jenom pár souborů, které by se uživily i bez státní podpory, takže mnoho loutkářů si po straně přivydělává ještě něčím jiným.

Kolik profesionálních loutkových divadel dnes v Portugalsku přibližně působí?

Zhruba dvacet.

Jste ředitelkou lisabonského loutkářského muzea. Na co se vaše sbírka zaměřuje? Na evropské – či přesněji západní – loutkářství? Nebo na asijské či africké? Máte stálou expozici, nebo prezentujete výstavy krátkodobé?

Muzeum loutek (Museu da Marioneta) je první portugalské muzeum, které se plně věnuje světu loutek, jejich dějinám, interpretaci a podpoře loutkového divadla. Jeho stálá expozice má za cíl ukazovat loutky z celého světa a nejvýznamnější podoby loutkového divadla ze všech kontinentů. Expozice začíná Asií a pak přes evropskou tradici pokračuje do Afriky, Brazílie a Mexika, načež se opět vrací do Portugalska. Zároveň návštěvníci cestují zpět v čase a mohou se seznámit s nejstaršími tradicemi divadla masek a loutek, stejně jako s loutkami zcela moderními. V naší sbírce jsou zastoupeny masky a loutky všemožných typů z různých částí světa, na kterých ukazujeme rozmanité podoby animace – maňásky, marionety, javajky i stínové loutky, masky a rekvizity.

Soustředíte se kromě vystavovatelské činnosti i na doprovodný program, ať už určený pro laiky, či odbornou veřejnost?

Vedle stálé expozice a dočasných výstav loutkové muzeum těží ze svých kontaktů se světem divadelního umění a pravidelně propaguje loutková představení a festivaly. Muzeum také nabízí rozsáhlé vzdělávací aktivity a působí jako platforma pro komunikaci a pro interpretaci svých exponátů. Nabízíme prohlídky s průvodcem i workshopy pro školy, workshopy pro dospělé nebo kreativní dopoledne pro celou rodinu. Naše muzeum má také specializované dokumentační centrum, v němž jsou veřejnosti po domluvě k dispozici fotografie, plakáty, videonahrávky a další archiválie.

Existují v Portugalsku nějaká další loutková muzea nebo muzea, která se loutkám aspoň částečně věnují?

Ano, máme ještě jedno muzeum loutek: Museu de Marionetas do Porto. Toto muzeum se ale věnuje konkrétnímu loutkářskému souboru, takže je zcela jiné než naše obecně loutkové muzeum v Lisabonu.

Dá se v Portugalsku loutkářství studovat na vysokoškolské úrovni?

Dnes je velmi těžké získat vzdělání v oboru loutkářství. Žádná instituce se této formě umění výslovně nevěnuje. V nabídce divadelních škol je ale několik kurzů či disciplín, které s loutkami souvisejí. Loutkáři se často vzdělávají na workshopech s portugalskými i zahraničními umělci.

Existuje v Portugalsku aktivní komunita amatérských loutkářů?

Neprofesionální loutkářství je zatím bohužel spíše okrajovou záležitostí, ale neustále se rozvíjí a je stále lépe přijímáno veřejností.

Existují v Portugalsku odborná periodika, která se loutkovému divadlu cíleně věnují?

V Portugalsku bohužel není žádné periodikum, které by se loutkovému divadlu věnovalo.

Pokud bychom se zaměřili na vazby mezi portugalským a českým loutkářstvím, funguje nějaká aktivní výměna mezi českými a portugalskými tvůrci?

Přiznám se, že mě žádné příklady nenapadají…

Mezi portugalským a českým loutkářstvím podle mě nikdy žádné významné vazby nebyly. Ke vzájemným výměnám dochází jenom občas, a to zejména na festivalech.

People Are Slowly Realising It’s Not a Minor Art for Children

An interview about Portuguese puppetry with the director of the Museum of Puppetry in Lisbon and chairwoman of the Portuguese Chapter of UNIMA, Maria Jose Machado Santos. Her answer to the question concerning the roots of puppetry in Portugal mentions António José da Silva, the most important Portuguese puppeteer of the 18th century whose puppet operas were performed in Lisbon, as well as two types of touring theatres and families. The next part of the interview discusses the present day and leading personalities of modern theatre, including Henrique Delgado who made a major contribution to the understanding of the history of Portuguese puppetry. The conclusion discusses the Museum of Puppets which opened in 2001 as the first puppetry museum dedicated solely to puppets, their history and interpretation and to the support of puppet theatre.

Loutkář 1/2019, s. 19–22.

Lešková Dolenská, Kateřina: Pomalu se vytrácí představa, že jde jen o hříčku pro děti

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás