Šefrna, Karel: Loutkové divadlo je zajímavé, svobodné a básnivé

Devítkový rok přináší dvě významná životní jubilea dvou klíčových osobností českého loutkářství. Jako první letos oslaví kulatiny Luděk Richter, na podzim v Loutkáři připomeneme významné životní výročí Karla Šefrny. Nechali jsme oba loutkářské bardy zasednout ke stolu a výsledkem je přátelský rozhovor o životě, a hlavně o loutkách. (red)

Celý život jsi zasvětil loutkovému divadlu. Ta tvoje letošní sedmdesátka je sice jenom číslo, ale přece jen je příležitost se ohlédnout. Jaký to byl život s českým loutkovým divadlem?

Pěkný, chvílemi moc pěkný. Zažíval jsem s Hankou Budínskou od osmi let to, čemu se říkalo komplexní estetická a dneska dramatická výchova – tenkrát jsem to nevěděl, jen mě to bavilo a tušil jsem, že by mi to chybělo; dneska vím, co mi to dalo. Zažil jsem ten větřík, co zavál s dětskými a mladými soubory v šedesátých letech. Užíval jsem si, jak se v 70. a 80. letech loutkové divadlo začínalo zbavovat té těžkopádné, popisné, realistické ilustrativnosti a dostávalo křídla, jezdili jsme autobusem na premiéry DRAKu do Hradce a měli pocit, že loutkové divadlo předběhlo dobu; hrály se nevídané tituly, objevovaly úžasné možnosti. Pak přišla ještě navíc svoboda – a s ní i chaos v myslích, ale pořád vichr ve vlasech… A pořád spousta kamarádů… Pěkný je ten život s českým loutkovým divadlem.

Patříš mezi ty, kteří zásadně ovlivnili tvář českého loutkového divadla. V počátku, a vlastně stále, svou hereckou, dramaturgickou a režijní tvorbou, později svými knížkami, stovkami seminářů, zreorganizoval jsi Loutkářskou Chrudim, vymyslel jsi loutkářský festival Přelet nad loutkářským hnízdem. A to jsem ještě neuvedl tvou pedagogickou činnost, mnohaletou práci metodika v ARTAMA a určitě jsem zapomněl na mnoho dalšího. Bylo toho moc, opravdu děsně moc. A tak se tě ptám, ve kterém tom pokojíčku tvého života s loutkáři ti bylo nejlíp?

Bavilo a baví mě to všechno. Vším, čím jsem byl… – znáš to. Moc mě baví povídání si s lidmi coby porotce i jako lektor. Ale nejšťastnější jsem byl, když jsme dělali s Parapletem Markétu Lazarovou, Tristana a Isoldu, Auto z pralesa, Hanýska, Kichotání… O něco opravdu šlo. To hledání… Všechny možnosti otevřené… Strach, jestli to tak půjde a zároveň touha to zkusit… Společenství a blízkost…

Oba známe amatérské loutkářství od počátku šedesátých let. Které desetiletí ti bylo nejmilejší? A proč?

Asi osmdesátá léta. Tam opravdu o něco šlo – nejen v Parapleti. V celém loutkářství. Mimo jiné se to projevovalo i tím, že amatérské divadlo drželo při sobě – bylo to hnutí. Byla to doba objevení tématu, doba objevů v žánrech a kompozicích inscenací, v rozpracovávání možností vztahů herce a loutky, v práci s prostorem a scénografií, s hudbou a hudebností…

V druhé polovině 20. století se úroveň amatérského loutkového divadla velmi zvýšila. Přemýšlel jsi o tom proč?

Asi díky tomu, že se daleko víc začal promýšlet smysl loutky na jevišti – loutkovost. Ale to platí pro celé loutkové divadlo. U amatérských loutkářů navíc proto, že začali své amatérství chápat jako přednost: možnost dělat to, co opravdu dělat chci, tak, jak to dělat chci a umím, vycházet ze sebe, nikoho nenapodobovat a nekoukat při tom na to, jak se to bude líbit, zda to bude sypat, a doufat, že opravdovost si spřátelené duše vždycky najde. Řemeslo je prostředek, ne cíl; ale prostředek nezbytný.

Velmi dobře rozumíš problematice dětského divadla, léta jsi pracoval na festivalech v Kaplici, Prachaticích, Trutnově atd., patříš mezi znalce dramatické výchovy. Jak se díváš na dětské loutkářské soubory? Má smysl jejich účast na loutkářských festivalech?

Účast dětských souborů je jedna z největších předností Loutkářské Chrudimi, obohacující obě strany. Děti tu vidí, že asi nepěstují žádný nesmysl, když tím žije i tolik dospělých, a leccos od nich můžou odkoukat, a pro dospělé přinášejí až neuvěřitelné množství inspirací. Kolikrát už české loutkářství postrčily, když přešlapovalo na místě. V 60. letech ho rozhýbala Hanka Budínská, Zezulova Mespace, pak soubory Milady Mašatové, Oudesův Těšováček, od 80. let Brůčkovy děti, od devadesátých soubory Oliny Strnadové, Rámus nebo soubor děčínské ZUŠky Jany Štrbové, od přelomu století soubory svitavské Dramatické školičky a pak třeba Jarky Holasové. Kolik z těch dětí se stalo profesionálními loutkáři a kolik slušnými kultivovanými lidmi! Posunuly přístup k tomu, proč dělat loutkové divadlo, a to se pak projevilo jako metoda tvorby i inscenační kvalita. Zaplať pámbů za děti na loutkářských přehlídkách!

Mluvili jsme o dětském loutkovém divadle, a tak se ptám: co tebe přivedlo, coby dítě, k Haně Budínské? Byl nějaký podnět už předtím?

Nebyl. Pamatuju si jen, že prvně jsem viděl loutkové divadlo někdy v půlce 50. let ve vybombardované proluce, kde dnes stojí hotel Jalta. Hrozně mě přitahovalo, ale k loutkovému divadlu nepřivedlo. K tomu mě přivedla paní učitelka Cihlářová v druhé třídě na exkurzi do Domu pionýrů a mládeže a já jsem si vybral kroužek pěvecký a maňáskářský, a když se ukázalo, že se časově překrývají, zvítězily loutky. Asi ruka prozřetelnosti. Nebo neprozřetelnosti?

A proč zrovna loutky, proč ne činohra?

Nejspíš záleželo na pocitu z lidí. Ten lepší byl z Hanky. Kdybych o tom přemýšlel (což jsem zcela jistě neudělal), určitě by hrála roli možnost být schovaný za paravánem – možná nevypadám, ale nejsem exhibicionista. Dneska jsem při vší úctě k hereckému divadlu přesvědčen, že loutkové divadlo má daleko víc možností, je daleko zajímavější, svobodnější, básnivější…

Kde se v tobě vzal tak velký pražský patriotismus, když je o tobě známo, že jak můžeš, tak jedeš na Šumavu?

Šumavu miluju. Praha je krásná. Narodil jsem se tu. Cvrnkal kuličky. Prožil spoustu hezkých věcí. O jiných se dočetl. Mám ji rád. Člověk může mít i dvě lásky a nemusí to být nevěra.

Býval jsi profesorem angličtiny, máš státnici z finštiny, navíc jsi vystudoval DAMU. Vzhledem k tvému vzdělání a rozhledu ti byla nabízena místa ve státní službě v cizině. A ty jsi zůstal v Praze. Proč?

Kvůli tomu, co jsem právě řekl. Jsem z těch, co se těžko přesazují. Mám tu moc kořínků – v místě, vzpomínkách, lidech… A nemám vnější ambice, tedy hromadit tituly, funkce, pozice…

Nejsi určitě jenom loutkář. Máš i jiné záliby?

Rád fotografuju – hlavně tu Šumavu. A vandruju – hlavně na té Šumavě. Také mě zajímá historie. Byt mám tak nacpaný knihami, že bych se těžko stěhoval…

Jsi stále svěží, jako by se tě věk netýkal. Jak to děláš? Jestli to není tím, že předlouhá léta žiješ v posledním patře starého vinohradského činžáku a v domě není výtah…

Určitě. Každý schod prý přidává čtyři vteřiny života. K nám do čtvrtého patra je jich sto dvacet. Běhávám je po dvou, čímž se jistě násobí.

Jsi šedesát let naprosto nepřehlédnutelný, tebe zná v divadelním světě prostě každý. Je ti to spíš milé, nebo nemilé?

Trochu přeháníš – na ulici mě nikdo o autogram nežádá. Milá je mi ta „známost“ vždycky, když to znamená možnost s dotyčným si o divadle povídat nebo ho s ním nějak dělat. Nemilé – žel bohu však běžné – je, když mě někdo osloví křestním jménem, a já při své skleróze netuším, kam ho zařadit.

Loutkářství se vyvíjí, někam směřuje. Nejdeme všichni stejnou cestou, ale mám pocit, že se máme pořád rádi. Stará přátelství trvají, nová vznikají. Máš taky ten pocit? Nebo mám trochu růžové brýle?

Jen narůžovělé. Snažím se, aby to tak bylo. Ale je na to – například na Chrudimi – čím dál míň času.

Kdybys šel se mnou na ryby a docela náhodou chytil zlatou rybku, máš tři přání?

Teď musím být buď děsně vtipný nebo děsně chytrý nebo nejradši obojí dohromady – ale já nejsem ani jedno. Napadají mě taková ta přání, co každého. Ale jsem rád, že zlatou rybku nikdy nechytím (ostatně víš dobře, že když jsme spolu na rybách byli, nechytili jsme ani tu obyčejnou), protože jak dokazují pohádky, vždycky nakonec člověk zapomene na to nejpodstatnější a všecko se to nějak zmastí. Je lepší snažit se naplňovat svá přání sám.

A to je dneska všechno. Ovšem život v sedmdesáti přece nekončí, kdepak!

Doufejme. Celý život žiju v plánech – tím, co bude, co chci, mám, potřebuju udělat dál. Jinak bych moc nevěděl proč.

Luděk Richter (1949)

Dramaturg, režisér, scénograf a herec nezávislé skupiny Kejklíř. Je spojován s autorským divadlem, v němž tvůrci jsou autory divadelní výpovědi, s níž přicházejí komunikovat s divákem. Vedl řadu seminářů, dílen a konzervatoří v ČR i v zahraničí, učil na pražské DAMU a brněnské JAMU. V 90. letech pracoval jako odborný pracovník pro loutkářství v NIPOS-ARTAMA a organizoval přehlídku Loutkářská Chrudim. Byl předsedou Českého střediska mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Vytvořil a spoluorganizoval přehlídku nejlepších amatérských a profesionálních loutkářských inscenací Přelet nad loutkářským hnízdem. Přispíval do časopisu Loutkář a dalších časopisů a novin. Publikoval řadu prací (Literatura, divadlo a my, Od předmětu k loutce, od loutky k divadlu aj.). Systematicky sleduje nejen loutkové divadlo, ale i řadu přehlídek, které mu byly a jsou inspirací, jako například Šrámkův Písek, Dětskou scénu, Jiráskův Hronov a další. Založil Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež Dobré divadlo dětem, které vydává čtvrtletník o divadle pro děti, pořádá o něm semináře pro rodiče a učitele apod. Byl a je stále členem odborné rady ARTAMA pro amatérské loutkářství. V roce 2009 získal za své dlouhodobé působení Cenu Ministerstva kultury ČR za neprofesionální divadelní a slovesné aktivity.

Puppet Theatre is Interesting, Free and Poetic

An interview with Luděk Richter, led by his friend and puppetry colleague Karel Šefrna. They talk about Richter’s first contacts with puppet theatre, the important role of children’s theatre groups at festivals, his relationship to his home town and his other hobbies. One of the questions concerns amateur puppet theatre of the second half of the 20th century in which people began to explore the meaning of the puppet on stage and its „puppetness“ and in which amateur puppeteers started perceiving their lack of professionalism as a virtue.

Loutkář 1/2019, s. 7–9.

Šefrna, Karel: Loutkové divadlo je zajímavé, svobodné a básnivé

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás