Lešková Dolenská, Kateřina: Dračí šedesátka

Celoroční oslavy královéhradeckého Divadla DRAK, které se vinuly i letošním ročníkem Loutkáře, kulminovaly 20. září na slavnostním večeru, jehož se zúčastnilo mnoho gratulantů ze spřátelených divadel, příznivců a obdivovatelů této loutkářské legendy, která se výrazně zapsala i do dějin světového loutkářství.

Krásný dárek dala jubilujícímu divadlu i Česká televize, která vysílala po sedm podzimních večerů dokumentární seriál DRAK, kterého netřeba se bát v režii divadelníkům a loutkářům zvláště nakloněného tvůrce Aleš Kisila. Připomeňme, že se režijně podílel na několika televizních záznamech výrazných loutkových inscenací jako Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1999), Medardo a Pamela (2005), obojí z repertoáru DRAKu, nebo inscenace Krásný nadhasič (2005) Naivního divadla a že je také autorem dokumentu o libereckém divadelním festivalu pro děti Mateřinka (2009) nebo hodinového portrétu režiséra Josefa Krofty (2012) z cyklu Česká divadelní režie.

Premiérovaný sedmidílný dokument (jednotlivé epizody mají stopáž 26 minut) Kisil připravil za odborné spolupráce s mužem nad jiné povolaným – Kroftovým dvorním dramaturgem, profesorem Miloslavem Klímou. Seriál chronologicky zachycuje zásadní tvůrce a inscenace z šedesátileté historie DRAKu, přičemž nejvíce prostoru je zde celkem pochopitelně věnováno titánovi české divadelní režie Josefu Kroftovi; tedy mimochodem režisérovi, který se v nedávné anketě Českého rozhlasu 3 – Vltava hledající nejvýznamnější česká umělecká díla a osobnosti spadající do Kánonu 100 probojoval v divadelní kategorii do první desítky nominací v silné konkurenci nakonec vítězného Osvobozeného divadla, dramatika Václava Havla nebo režisérů Karla Huga Hilara, Emila Františka Buriana, Alfréda Radoka či Jana Grossmana!

První díl Kisilova dokumentu nazvaný Tradice – inspirace představuje první roky divadla za éry ředitele Vladimíra Matouška a zmiňuje i formování nového souboru, příchod režisérů Jiřího Středy a Miroslava Vildmana, klíčové osobnosti DRAKu Jana V. Dvořáka, výrazných hereckých posil Miroslavy Kostřábové, Věry Říčařové, Jana Pilaře, Matěje Kopeckého a Jiřího Vyšohlída nebo dvou mimořádných scénografů Pavla Kalfuse a Františka Vítka. Druhý díl (Chvála hry) už se týká Kroftovy rané éry v DRAKu v rozmezí let 1971–1975 a upozorňuje na angažování jeho hlavního scénografa Petra Matáska. Třetí pokračovaní (Herec a loutka) zastihuje DRAK na počátku celosvětové slávy (jde o období cca 1980–1985 s ikonickými inscenacemi Zlatovláska, Sen noci svatojánské nebo Píseň života), kterou si divadlo získalo díky originálnímu zkoumání možností jevištního setkání herce a loutky a dokumentuje i Kroftovy zkušenosti s filmováním a režiemi ve Studiu Beseda.

Čtvrtý díl se příznačně jmenuje Velká jízda a zachycuje DRAK v jeho nejslavnější pětiletce, kdy se Krofta věnoval nejen tvorbě doma, ale i v zahraničí, včetně mezinárodních projektů, jako byla třeba česko-dánská Královna Dagmar (1988). Pátá část příznačně nazvaná Zemětřesení naopak ukazuje Divadlo DRAK na pomyslné křižovatce v období, kdy byl Josef Krofta velmi vytížený zahraničními hostováními, kdy založil Mezinárodní institut figurálního divadla (a zároveň nastoupil jako vedoucí loutkářské katedry DAMU, což je sféra jeho práce, kam dokument z časových důvodů pochopitelně nijak podrobně nezabíhá) a kdy došlo k zásadní personální proměně souboru, který mu dopomohl k celosvětovému renomé, včetně přizvání druhého režiséra Jana Borny.

Předposlední díl (Otec a syn) představuje v poměrně značné zkratce příchod Jakuba Krofty se scénografem Markem Zákosteleckým a jejich experimentálněji laděnou linii tvorby zaměřenou i na dospívající publikum. Poslední díl (Příchody a odchody) velmi taktně naznačuje postupný problematický vztah hereckého souboru k uměleckému vedení a zcela nakonec dostanou v dokumentu slovo noví tvůrci, kteří formují tvář divadla dosud – letošní čerství nositelé ceny Erik Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský, kteří se na poměrně malém prostoru jen stihnou vyznat z úcty k slavné minulosti souboru, ale zároveň přiznat, že jejich tvůrčí vize je trochu odlišná a že hledají se souborem vzájemnou symbiózu. Jak toho chtějí docílit, už ovšem v dokumentu řečeno není.

Dokument je velice pečlivě zpracovaný a opírá se o výpovědi buď nově dotočené, nebo (kvůli úmrtím řady klíčových osobností) vystřižené z přechozích snímků věnovaných DRAKu (Špátův dokument DRAK z roku 1975, Kisilův Josef Krofta, Kroftův portrét z cyklu GEN od Jána Sebechlebského z roku 1994 ad.). Kromě výčtu neuvěřitelných úspěchů a popisů dovedného balancování v těžkých normalizačních letech je u mnoha mluvčích sympatická také schopnost sebereflexe a přiznání, že se občas i něco nepovedlo. Snímek tak získává autenticitu, upřímnost a opravdovost.

Co je ovšem na seriálu nejcennější jak pro laického, tak pro poučeného diváka, který Kroftovu nejslavnější éru na jevišti nezažil jako já? Aleši Kisilovi se v archivu Krátkého filmu a České televize podařilo dohledat záznamy mnoha inscenací, včetně těch nejslavnějších, jako jsou Enšpígl, Píseň života, Zlatovláska, Šípková Růženka, Popelka nebo Prodaná nevěsta, jež v dlouhých ukázkách (společně s barvitým popisem a neskrývaným obdivem ke Kroftově unikátní režijní tvůrčí metodě, v němž se shodují všichni mluvčí od herců přes dramaturga, dlouholetou ředitelku divadla až po technický personál) dávají poměrně plastickou představu o divadelním fenoménu, který české loutkářství proslavil po celém světě. A to nemluvím o unikátních záběrech třeba z Vildmanovy Pohádky z kufru (1964) nebo z Žabáka hrdiny (1968), u nichž srdce divadelního historika doposud odkázaného jen na fotografie vysloveně jásá! Kisilův dokument DRAK, kterého netřeba se bát je stručně řečeno povedeným portrétem jednoho divadelního zázraku i poctou loutkovému divadlu jako takovému, jež by si mimochodem podobných seriálů jistě zasloužilo víc.

DRAK Turns Sixty

On the occasion of the 60th birthday of DRAK Theatre from Hradec Králové, Czech TV produced a seven-part documentary DRAK, kterého netřeba se bát directed by Aleš Kisila and supervised by Miloslav Klíma. The show presents a chronological overview of the key personalities and shows of DRAK, but predominantly focuses on the legendary director Josef Krofta. The documentary is particularly valuable because the director managed to find in the archives of Krátký film and Czech TV recordings of many DRAK shows, including the most famous ones (Enšpígl, Píseň života, Zlatovláska etc.), which are featured extensively throughout the documentary to give viewers a very good taste of this particular theatre phenomenon that made Czech puppetry world-famous.

Loutkář 4/2018, s. 80–81.