Zborníková, Markéta: Našla jsem se v dramatické výchově

Jana Mandlová je herečka, autorka scénářů, dramaturgyně a režisérka, někdejší členka svitavského souboru C, ale především vedoucí dětských a mladých divadelních souborů a pedagožka Dramatické školičky ve Svitavách. Jana na první pohled vyzařuje klid a vyrovnanost, ve své práci klade důraz na propojení tvorby s estetickou a mravní výchovou žáků, divadelní tvorbou děti kultivuje a rozvíjí ve všech směrech.

Divadlu se nevěnuješ od malička, ani rodiče tě k němu nevedli. Jak ses k němu vlastně dostala?

Ve 3. třídě ZDŠ v Městečku Trnávce jsem hrála v divadelní inscenaci Jak květinky přezimovaly, ale tím mé herecké snažení skončilo. Paní učitelku Korcovou nácvik divadla asi natolik vyčerpal, že už znovu odvahu nenašla. Z nouze jsem začala v 9. třídě nacvičovat se svými spolužáky pohádku sama, ale nejsem si jistá, jestli se někdy hrála.

V naší rodině se divadlu nikdo nevěnoval, jen táta jako samouk občas hrával na saxofon na vesnických zábavách a na svatbách. Ale bavič byl, to zase ano. Tak to mám možná trochu po něm, i když zcela upřímně – vždycky jsem se trochu styděla, když jsem ho viděla na pódiu. Myslím, že když pak viděl on mě, tak se styděl taky.

K divadlu mě nejspíš přivedla učitelka Eva Henslová. Její otec Zdeněk Fikr obnovil někdy kolem roku 1983 činnost ochotnického souboru v Městečku Trnávce, kde jsme hráli Stroupežnického Naše furianty. Bylo mi asi dvacet, hrála jsem svou první komediální roli – Kristýnku – a divadlo mě nadchlo. Hlavně pro tu pospolitost. Na dobu ochotničení v Městečku Trnávce moc ráda vzpomínám.

V roce 1987 ses dostala do loutkářského souboru C (Céčko) Svitavy. Jak se to stalo?

Karel Šefrna mě znal už předtím, protože jsem byla metodičkou slovesných oborů na Okresním kulturním středisku ve Svitavách, a tudíž měla na starost i Céčko. Ale oslovil mě až v roce 1986 na Lidové loutkářské konzervatoři v DRAKu, kde působil společně s Honzou Dvořákem.

Jaký je Karel Šefrna režisér?

Karel je silná osobnost a dává příležitost vyrůst. Jako režisér je přísný, jako člověk velkorysý a laskavý. Aby se člověk dokázal vedle Karla prosadit, musí sám být silná osobnost, musí si umět obhájit svůj prostor i názor. Ta cesta k vlastní osobitosti je opravdu náročná, ale vyplatí se. Za mnohé, co dnes umím, vděčím právě Karlovi.

V roce 1997 dostala inscenace Céčka Liška Bystrouška cenu Erik. Ty jsi ztvárnila hlavní postavu, jak na tu inscenaci vzpomínáš?

Na Bystroušku vzpomínám moc ráda, ale se smíšenými pocity. Brzy po premiéře jsem dostala boreliózu a částečně ochrnula. Nějaký čas pak divadlo hrát nešlo a návrat do života byl zdlouhavý.

V souboru C jsi nefungovala jen jako herečka, ale také ses podílela na dramaturgii nebo scénografii. Jak ta spolupráce probíhala?

Chvíli trvá, než člověk nabere zkušenost a sebevědomí se prosadit, ale když ví, co chce, prostor dostane, a to v jakékoliv oblasti.

V jaké oblasti ses nejvíc našla ty?

V dramatické výchově. Měla jsem vždycky dvě lásky: děti a divadlo. Od první třídy jsem věděla, že chci pracovat s dětmi, buď ve školce, nebo na základní škole. Odmalička jsem hlídala malé děti v okolí, jít na pedagogickou školu mi proto přišlo jako přirozená volba. Bavilo mě to. Jenže jsem chodila jako malá na náboženství, a to byl za komunistů neodpustitelný přečin. Všechny mé pokusy o pedagogickou profesi skončily zamítnutím. To se vám v patnácti letech docela zhroutí svět. No ale nakonec s dětmi po všech oklikách a peripetiích přece jenom pracuji a dodneška cítím vděk, že dělám to, co mě baví. Když jsem totiž potkala Jindru Delongovou z Brna, otevřela se mi díky ní třetí cesta: dramatická výchova, která spojuje jak děti, tak divadlo. Cítila jsem, že to je ono.

V roce 1992 jsi založila Dramatickou školičku Svitavy. Co bylo tvým cílem a změnilo se to od té doby nějak?

Mám jediný cíl – vychovat z dětí dobré a slušné lidi. Víc nic. Opravdu, to se za ta léta nezměnilo. Vlastně i prostředky jsou stále stejné. Trochu divadla, trochu poezie, trochu tajemství a dobrodružství a hodně pohybu a smíchu. Být spolu. Slyšet na sebe. Myslet na druhé. Pomáhat si. A mít z jeviště co sdělit, když už na něm chci stát. Ale je pravda, že v posledních letech si mě více vyhledávají děti, které mají dramaťák jako terapii. Děti vyčleněné či těžko zařaditelné do kolektivu, děti hyperaktivní, děti s poruchami učení a pozornosti… Možná je to celkovou proměnou doby.

S jak starými dětmi pracuješ?

Pracuji s dětmi od šesti do dvaceti let, ale samozřejmě jsou výjimky, někteří pokračují i po maturitě. Mnoho absolventů se vrací a stále jsem s nimi v kontaktu. Letos začínám v přípravkách dokonce učit děti svých prvních dětí!

Inscenujete klasiky, dramatizujete romány, experimentujete s inspiračními zdroji. Jak vybíráš předlohy nebo výchozí látky?

Vlastně ani nevím. Přichází to ke mně samo. Dřív jsem přes prázdniny promýšlela témata a psala scénáře pro příští sezónu, ale teď už to nedělám. Poučila jsem se. Často se stalo, že děti přes prázdniny vyrostly a téma či scénář odmítly. A veškerá moje práce a iniciativa přišla vniveč. Pochopila jsem, že je lépe nemít žádné trumfy v rukávu a stát s dětmi v září na začátku stejné startovací čáry. Dřív mě to stresovalo. Teď už se nebojím. Vím, že ve správné chvíli inspirace přijde. Stačí být na děti naladěná a naslouchat jim.

V rámci Školičky pracuješ s různými výrazovými prostředky, mezi nimi jsou loutky. Vždycky ses podílela na loutkových inscenacích?

V Céčku ano. I když otázka loutkovosti byla pro někoho sporná. Například s inscenací Jako pel… si na přehlídkách nevěděli rady. Kam nás poslat? Na Loutkářskou Chrudim? Na Wolkrův Prostějov? Pro někoho málo loutek, pro někoho příliš hudby a poezie… Někdy v roce 1988 jsem založila soubor Cukrnebudem. Hráli jsme s třemi kluky Trnkovu Zahradu. To bylo víc hrané než loutkové. Já si tím nikdy hlavu nelámala.

Čím tě loutky nejvíc oslovují?

Pro mě loutkovost není v počtu loutek, ale v obrazném vnímání a vidění světa. To je mi blízké. A navíc se lidi skrze loutky učí pokoře. Neprosazovat sám sebe, ale postavu, myšlenku, téma… Loutky v sobě mají jakési tajemství i jiný druh humoru, větší poezii i nadhled. No, asi je z toho jasné, že nejsem ortodoxní loutkář. Nemusím mít loutku na jevišti za každou cenu. Hrála jsem s dětmi mnoho inscenací, kde žádné loutky nebyly. Proč taky? Každé téma si řekne o vlastní vyjádření. A navíc: mnoho dětí se loutkovému divadlu brání. Ona je to velká dřina, která vyžaduje preciznost, přesnost, ukázněnost. Živelné děti tohle často nedokážou. Pak nemá smysl je do něčeho podobného nutit. Hledám pro každého cestu, která mu bude vlastní.

Mnohé z inscenací Školičky jsou velmi úspěšné. Jsi hrdá, nebo patříš k těm vedoucím, kteří tvrdí, že je stále co zlepšovat?

Jsem na děti pyšná, a jak! Jsem hrdá na to, že je na inscenacích stále co zlepšovat.

Na jakou školičkovou inscenaci vzpomínáš nejraději?

Hodně vzpomínám na Pastýřku. Ta se nedá jen tak zapomenout. Ale většinou žiju těmi inscenacemi, které právě děláme. Letos jsme měli derniéru Všichni jsme si…, v té inscenaci je také kus našeho života a zrání.

Věnují se tvoji žáci divadlu i potom, co Školičku opustí?

Nevychovávám děti pro profesionální divadlo. Docela jim to rozmlouvám, je to těžké živobytí. Ale z prvního souboru Cukrnebudem ze tří kluků dva zůstali na divadelní dráze: Tomáš Lněnička zakotvil v Klicperově divadle a Redy Vávra v divadle DRAK, oba v Hradci Králové. V oboru dramatické výchovy vystudovaly JAMU Monika Formanová, Zdeňka Selingerová a Martin Mohr; Tomáš Mohr ji letos začal. Dramatickou výchovu studuje na JAMU také Anička Stenzlová a Denisa Daňková, divadelní produkci Matěj Nárožný a katedru alternativního divadla na DAMU Štěpán Lustyk. Jsem na ně hrdá! Ale stejně tak jsem hrdá na všechny absolventy, kterým zůstalo divadlo jako koníček a záliba. Kteří chodí se svými dětmi a partnery do divadla, ve svém okolí organizují kulturní akce, věnují se charitě, sociální a veřejné službě. Zkrátka nemyslí jen na sebe, ale pomáhají druhým. Víc si nemůžu přát.

Jana Mandlová, rozená Vykydalová

Vystudovala gymnázium v Moravské Třebové a obor sociální pracovník na Střední škole sociálně-právní v Brně. Obor dramatická výchova, vedený Danou Svozilovou a Sylvou Mackovou, absolvovala na Lidové konzervatoři v brněnských Lužánkách, loutkářství na Východočeské lidové konzervatoři v Hradci Králové pod vedením Jana Dvořáka a Karla Šefrny. Na Okresním kulturním středisku Svitavy měla na starost mimoškolní činnost, v roce 1986 se stala metodičkou slovesných oborů. Na začátku 90. let pracovala v Institutu dětí a mládeže při Ministerstvu školství ČR v pražské Grébovce a krátce potom založila při Středisku kulturních služeb města Svitavy Dramatickou školičku, ve které učí dodnes. Při práci dokončila katedru výchovné dramatiky na DAMU v Praze a absolvovala různé semináře organizované v rámci divadelních přehlídek.

Režijní tvorba Jany Mandlová je velice rozmanitá. Z velké části výběr a zpracování předloh závisí na konkrétní skupině dětí nebo dospívajících, s nimiž Jana tvoří. Dramatická školička se tak představila s pohádkami, pověstmi, divadly poezie, svérázně zpracovanými romány nebo novelami s různorodými výrazovými prostředky, minutáží i diváckou adresou. Za 26 let fungování Dramatické školičky se Jana Mandlová podílela na vzniku více než osmi desítek inscenací, více než deset z nich se zrodilo v režijní nebo hudební spolupráci s Karlem Šefrnou. Tyto inscenace jsou pravidelně nominovány a doporučovány na krajské i národní přehlídky, sama Jana je často oceňována za umělecký podíl na tvorbě inscenací a její žáci sklízejí úspěchy na recitačních přehlídkách.

I Found My Calling in Drama Education

Interview with actress, playwright, dramaturg and director Jana Mandlová who teaches at the Svitavy Drama School. When asked what her objective was when she was establishing the school, she says it was „to raise children to become good people. That\’s all there is to it. The way to do that is always the same. It\’s a bit of theatre, a bit of poetry, a bit of mystery and adventure and a lot of movement and laughter. Being together. Listening to one another. Thinking of others. Helping each other. And having something to say when you want to be on the stage.“ Jana radiates peace and harmony. Her work emphasises combining creativity with aesthetic and moral education, aiming to improve and develop children in all directions. For her, puppets carry a certain mystery as well as a specific type of humour, more poetry and a healthy detachment, but she doesn\’t think that there must be a puppet on the stage at any cost.

Loutkář 4/2018, s. 54–56.

Zborníková, Markéta: Našla jsem se v dramatické výchově

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás