K pedagogům KALD DAMU, kteří se podílejí na výchově mladé scénografické krve, jsme se rozhodli zařadit i velmi úspěšného scénografa Kamila Bělohlávka, který v sobě pojí jak svět amatérského divadla, kde začínal a dnes se do něj vrací jako lektor a porotce, tak sféru profesionální. (red)
Jakou etapu ve vývoji českého loutkářství, respektive české loutkářské scénografie považujete za zásadní?
Já myslím, že nejsilnější a patrně nejznámější hvězdnou érou prošlo Divadlo DRAK. To byl zázrak, kdy se podařilo z loutkového divadla vytvořit famózní divadlo, kde mimo jiné hrají i loutky. Tím chci říct, že mě vždycky štve, když se loutkáři snaží kolem sebe vytvořit zeď, že oni jsou loutkáři a pak jsou ti druzí. Divadlo je buďto dobré, nebo špatné. Na prostředcích nezáleží, pokud fungují. A loutky mohou být součástí dobrého divadla. Ale co je nejzajímavější na divadle? No přece zase jen a jen živý herec a jeho interakce ať už s hledištěm, nebo s jevištěm. A může být v souladu nebo v kontrastu s neživým materiálem, třeba loutkou, pokud se to hodí. A to pořád není ani dnes samozřejmostí a v DRAKu se tohle povedlo už před třiceti lety.
Kdo vás nejvíc formoval během studií a na začátku vaší umělecké dráhy? Ať už to byl váš pedagog, nebo ne…
Na začátku to bylo určitě královehradecké Divadlo Dno. Tedy shluk exotů kolem Jirky Jelínka. Mám velkou radost, že i dnes se většina z nás, co zakládali Dno, živí jako herci, muzikanti, výtvarníci, filmaři. To byl velký zázrak, který jsme si tehdy moc neuvědomovali.
A na DAMU pak zcela rozhodně můj pan profesor Petr Matásek. Byl na nás poměrně přísný a nekompromisní, což někteří těžce nesli. Jeden čas kolovala věta, že kdo neplakal u Matase, tak nebyl jeho student. Ale myslím, že věděl moc dobře, proč a co dělá. Posouval lidi přes jejich mantinely. A učil nás o věcech přemýšlet do hloubky. Sám nejdříve řešil hlavně obsah a pak teprve formu. A měl svůj specifický smysl pro humor. Hodně mi chybí.
Nevím, jak to měli ostatní, ale já jsem bral během studia trochu jako samozřejmost, že jsme měli kolem sebe tyhle velikány – kromě pana profesora třeba Jana Bornu, Ivana Rajmonta a mnohé další –, kteří najednou zmizeli; a teď bych měl asi mnohem víc otázek a potřeboval slyšet odpovědi.
Jaké jsou podle vás trendy současného loutkářství a který vám přijde jako nejinspirativnější?
Svět jde kupředu vcelku překotně. A technologie, které před pár lety byly téměř nedostupné, se stávají skoro normou. Takže možností máme bezpočet. Já věřím, že loutky nezahynou, protože oproti digitálním technologiím jsou tak analogově „nablble“ srozumitelné, že to je jejich hlavní síla. A v divadle fungují kontrasty – takže čím dokonalejší technologie budou, tím bude růst i hodnota těchto vcelku primitivních a přímočarých prostředků. A loutka je skvělá v tom, že si s ní můžete hrát. Když se podaří hravost na jevišti, je zpola hotovo. A pakliže divák přijme vaši hru, máte vyhráno.
Jsou naopak nějaké současné tendence, které nesete vysloveně s nelibostí?
To asi ne. Já myslím, že v umění je dovoleno téměř vše. Jde o to, zdali to pak ještě zajímá diváky, bez kterých to prostě nejde. Já myslím, že divadlo nelze vyjmout z ostatního dění, z okolního světa kolem nás. Jsme součástí společnosti, ve které žijeme. A v naší sebestředné době nejvíc postrádám pokoru. V našem divadelním dění tím myslím pokoru k tématu, pokoru ke generacím, kterým stojíme na ramenou, pokoru k samotné naší práci, kterou stále považuji za zázrak, že ji můžu dělat, a dokonce se s ní i živit a uživit. Myslím, že bez pokory nemůže mít člověk odstup a nadhled nad tím, co dělá…
Kamil Bělohlávek (1978)
Scénograf (ale i režisér a herec), který na sebe poprvé upozornil v královéhradeckém Divadlu Dno – mezi jeho nejvýraznější počiny zde patřily v roce 2007 Lapohádky tedy Ledové techno. Absolvent sochařské školy v Hořicích, SŠ uměleckého designu v Praze, obor hračka – loutka, a oboru maska a scénografie na KALD DAMU v ateliéru prof. Petra Matáska (2005–2011). Spolupracuje s českými statutárními i nezávislými divadly, vede scénografické semináře na Loutkářské Chrudimi. Je nositelem mnoha cen, mj. loňské celooborové Ceny divadelní kritiky (dříve Ceny A. Radoka) za nejlepší scénografii k inscenaci Naivního divadla Liberec Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých.
I Believe That Puppets Will Survive
Interview with the successful stage designer Kamil Bělohlávek who is straddling the boundary between amateur theatre, in which he started and to which he regularly returns as consultant and member of jury, and professional theatre. At the start, the key influences on his work were Dno Theatre from Hradec Králové, of which he was a member, and during his studies at the DAMU Professor Petr Matásek who taught students to think about everything in depth. What he misses most today is respect for the theme of a show, respect for the previous generations and respect for the work itself which is necessary if you want to see what you\’re doing from a detached perspective.
Loutkář 4/2018, s. 34–35.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS