Balvínová, Malvína: Hledač různých forem animace

Filmový režisér, animátor a výtvarník Jiří Barta, autor slavného Krysaře, slaví letos sedmdesáté narozeniny. Jeho tvorba je rozmanitá – ale experimentální pojetí a pokoušení nejrůznějších technik, včetně kombinace s hranou akcí, je pro něj víc než příznačné.

V dějinách české loutkové animace lze vysledovat, vedle mnoha specifických autorských přístupů, tři silné generace: trnkovskou generaci zakladatelů, následnou švankmajerovskou generaci experimentátorů (paralelně s ní pak zlínskou „zemanovskou“ linii) a současnou porevoluční generaci, která s využitím nové estetiky a digitálních médií navazuje spíše na zakladatel než na experimentátory.

Zatímco zakladatelé české loutkové animace a jejich žáci kladli důraz na precizní práci s propracovanou, klasicky vyhlížející loutkou, generace experimentátorů posunula vnímání filmové loutky mnohem dál. Pod rukama těchto tvůrců se pojem loutka stále více a častěji vzdaloval figurativní loutce. Ve filmech ožívalo dřevo, dráty, rukavice a další objekty. Tito tvůrci se s velkým zápalem rozhodli hledat loutku v jakémkoliv předmětu, oživeném pomocí animační techniky stop-motion. Mezi ně patří vedle Václava Mergla či Jana Švankmajera i Jiří Barta.

Ten byl už v počátcích své autorské dráhy označovaný jako „malíř rozmanité formy“. Studoval animaci na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru filmové a televizní grafiky. Studia dokončil roku 1975, kdy absolvoval ironickým snímkem Špirituály. K animaci se dostal sice až tři roky po studiu, ale hned se svými prvními filmy zaznamenal úspěch a uznání kritiky a kolegů, a mohl tak s jistotou vykročit do světa animace, v němž se do roku 1989 pohyboval značně suverénně, následně pak o něco obezřetněji.

Bartovy filmy mají společné to, že jsou originální, kromě několika zakázek autorské a (většinou mezinárodně) úspěšné. Kombinují neobvyklá výtvarná řešení, výrazné hudební motivy, autorský přístup a nostalgicko-melancholické prvky, promísené s prvky humoru a nadsázky. V roce 1978 natočil jako externista ve Studiu Jiřího Trnky hravý a nápaditý film Hádanky za bonbón, určený dětskému publiku, pro který zvolil reliéfní animaci. Jedná se o Bartův první film, vytvořený mimo půdu školy, a přestože jde vlastně o debut, už zde se Barta projevil jako výrazný výtvarník a vypravěč v jednom, což potvrdil i v následujících snímcích Diskjockey a Projekt (oba 1981).

V první polovině 80. let natočil Barta mezinárodně úspěšný Zaniklý svět rukavic. Traduje se, že na festival v Annecy film omylem nevybrali: výběrová komise ho údajně podle úvodní sekvence považovala za hraný a smetla ho ze stolu, aniž by ho dokoukala. Zaniklý svět rukavic se ale v kontextu evropské animace stejně prosadil. V sugestivním obrazovém sledu zde rukavicoví aktéři sehrají v patnácti minutách sedm vynikajících parafrází filmových žánrů od vzrušujících honičkových grotesek až po současnou hororovou sci-fi. Krátce nato natočil Barta ještě experimentální Baladu o zeleném dřevu (1983), v níž oživil dřevo v reálném prostředí a využil efekt časosběru.

Všem ale vyrazil dech svým následujícím, zatím nejpůsobivějším filmem – téměř hodinovou adaptací staroněmecké legendy o krysaři. Film Krysař (1985) vznikl v koprodukci se Západním Německem, což bylo pro tehdejší dobu poměrně atypické, ještě mnohem pozoruhodnější ovšem bylo výtvarné uchopení celého projektu: Barta film natočil s reliéfními loutkami vyřezanými ze dřeva, které snímal většinou seshora. Kombinoval je ale s dalšími předměty a také s živými krysami. Pravděpodobně se jedná o jeden z nejnáročnějších loutkových filmů, jaké byly do té doby vytvořeny. Expresivně, dramaticky stylizované loutky a scény dávají silně vizuálnímu snímku (Krysař je zcela bez dialogů) ponurou a depresivní atmosféru. Barta v rámci stylizace přiznává materiál a nikterak se nesnaží, aby film působil „jako by to bylo doopravdy“. Přesto je Krysař sugestivním hororem.

Po Posledním lupu (1987) stihl Barta před revolucí natočit ještě snímek Klub odložených (1989), jehož vyznění se podle některých názorů minulo s dobou. Barta začal film točit ještě v socialistické republice, uveden byl ale až v porevoluční euforii z nadcházejícího kapitalismu, kdy už ztratil na síle svého vyznění – alespoň pro ty diváky, kteří v něm spatřovali paralelu k ustrnulému životu v totalitním režimu. Barta ale například chápe film jako obecnější a nadčasové vyjádření ustrnulosti a stereotypu, nikoliv jako odraz konkrétní doby. Aktéry filmu jsou odložené figuríny živořící v opuštěném skladě.

Nové možnosti po roce 1989

Většina filmařů musela vynaložit značné úsilí, aby se adaptovala na nový systém zprivatizované kinematografie. Dokud byla kinematografie financovaná státem, mohli se tvůrci plně soustředit na své filmy, ačkoliv za to platili daň v podobě cenzurních zásahů. Po sametové revoluci se ale situace změnila od základů: aby se filmy mohly natočit, nebylo zapotřebí ani tak režiséra, jako schopného producenta.

Jiří Barta se na tento nezvyklý systém adaptoval postupně. Jeho zamýšlený celovečerní Golem (kterého začal připravovat už v 80. letech) nedávno získal od Fondu kinematografie podporu na „development“, ale realizace zatím není v dohlednu. Zato se objevily možnosti mezinárodních koprodukcí, a tak za část své porevoluční tvorby vděčí Barta spojenectví s japonskou produkcí.

Japonci patří mezi největší obdivovatele české loutkové školy – znají filmy Jiřího Trnky, Karla Zemana i Jana Švankmajera. V japonské koprodukci natočil Barta jeden celovečerní a jeden krátký film. V roce 2009 to byl nostalgický příběh nejen pro děti Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?, v němž ožívají hračky a předměty odložené na půdě, a v roce krátkometrážní Sněžná žena (2013). Baladický a zároveň hororový film je adaptací příběhu z klasické japonské literární sbírky Kwaidan a kombinuje několik technik, včetně neobvyklé voskové animace.

Nová doba přinesla i digitální technologie, které si Barta jako rozený experimentátor příležitostně vyzkouší. V roce 2007 natočil ve studiu Alkay krátkou hříčku Domečku, vař!, v níž si „osahal“ CGI (3D počítačovou) animaci – pro filmaře jeho generace odvážné gesto!

Těžiště Bartovy činnosti se ale tak jako tak počátkem 90. let přesunulo k pedagogické práci. V roce 1993 byl habilitován na docenta a v roce 2001 jmenován profesorem. Nejprve působil na pražské VŠUP, nyní vede animační ateliér na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. V současné době lze pozorovat, že se z katedry, kterou zde vede, rekrutují mladí experimentátoři, kteří také vsadili na filmovou loutku, práci s objekty i natáčení v reálu. Mezi jeho žáky patří například Matouš Valchář, jehož poslední film O tom, co potom byl promítán na festivalu v Annecy 2018, nebo Vojtěch Domlátil, který výrazně tíhne k experimentu.

The Seeker of New Forms of Animation

A portrait of film director, animator and visual artist Jiří Barta who already at the start of his career was called the „painter of many forms“. Barta is the author of the famous The Pied Piper, a short film starring relief puppets carved from wood and shot mostly from above; the puppets are combined with other objects and also live rats. His work is very varied, but characterised by an experimental streak and the use of many different techniques, including combination with live action. His films are all original, almost all based on material of his own choice and quite successful, particularly internationally. They combine unusual approaches, prominent use of music, an auteur approach and nostalgic and melancholy elements mixed with humour and exaggeration. Since the early 90s, Barta has been focusing mainly on his work as teacher. The department he leads educates young filmmaking experimenters who also tend to use puppets, work with objects and shoot in real locations.

Loutkář 4/2018, s. 4–5.