Loutkar.online

Jirmanová, Daniela: Loutky! Loutky?

Od úterý 22. do soboty 26. května žilo polské město Bielsko-Biała loutkami. Konalo se zde už 28. bienále Mezinárodního festivalu loutkářského umění (Międzynarodowy festiwal sztuki lalkarskiej). Ne ve všech inscenacích však hrály loutky prim.

Už po druhém dni stráveném v divadelních sálech města jsem začala mít tušení, že se festivalová reflexe zvrtne do obecnější úvahy o tom, co je vlastně – v dnešní době – loutkové divadlo. Je to otázka, která se vznášela nad celým festivalem, vždyť i jeho středeční diskusní panel si vzal za cíl tázat se: Dokąd idziemy? neboli Kam jdeme/směřujeme? A tutéž otázku evokovala, a myslím, že záměrně, dramaturgie festivalu. Směsice inscenací nejrůznějších forem a žánrů má s trochou nadsázky společné jediné: účinkující něco předvádí a diváci se na to dívají. V pěti festivalových dnech se divákům představilo čtyřiadvacet inscenací divadel z Polska, mnoha dalších evropských zemí i z Asie. Viděli jsme tradiční japonské divadlo Saruhači-za s ukázkou inscenace podle hry „japonského Shakespeara“ Monzaemona Chikamatsu, několik dalších variací na staré příběhy, například poutavě zahraný libanonský příběh Úplněk či razantní zpracování antické dramatické trilogie v inscenaci Oresteja? domovského Teatru Lalek Banialuka, dvě produkce plenérové i stínovou instalaci. Několik inscenací se věnovalo v současné době loutkáři hojně reflektovanému tématu smrti. Mezi loutkami převládali manekýni, nechybělo stínové divadlo, jednoduché marionetky, muppeti, nejrůznější figurky, hračky a objekty. Technické kvality práce s loutkou byly rozmanité. A já spolu s organizátory přemítám, kde jsou vlastně hranice loutkového divadla, co sem patří a co už ne? A po úterním večeru jdu ještě dál – nejsem si jistá, kde jsou hranice divadla jako takového.

Tuhle nejistotu ve mně aktuálně vyvolal belgický umělec Alexis Rouvre svou performancí Provazy. Lana, provazy a provázky jsou zjevně jeho vášní. Tančí s nimi, žongluje, vytváří z nich všemožné tvary, například sloní uši a chobot, a dokonce je schopný zavázat uzel na dálku – na opačném konci provazu, než za který ho drží. Při vzpomínce na naše skautské boje s uzlováním smekám. Nad jevištěm se rozrůstá jakási obří pavučina, některé provazové útvary jsou vizuálně zajímavé, umělec se zaplétá a rozplétá. Co to všecko ale má společného s loutkami? Nepatrný náznak jsem postřehla dvakrát – když se Rouvre mazlil s kusem lana, na kratičkou chvilku mu v rukou ožilo. A když flirtoval s visícím chuchvalcem provazů, chuchvalec se stal milenkou, objektem lásky. Tato situace ovšem vyvolávala i nechtěný smích a pochybnosti, jak daleko ona lanová vášeň sahá. Na to, aby bylo možné Provazy považovat za loutkové či objektové divadlo, to ale nestačí. Přestože hudba často naznačovala, že se něco děje (jenomže co?) a Rouvre prožíval situace soustředěně a s vypětím, příběh zůstal nečitelný. Kam tuto performanci zařadit? Nový cirkus, nejlépe. Ačkoli pro ten bylo dechberoucích čísel pomálu.

Provazy byly už druhou inscenací ve dvou dnech, jež navozovala pocit, že vznikla z čistě soukromé vášně aktéra, která došla do bodu, kdy se o své nadšení potřeboval podělit. Tou první byla inscenace Šepot ticha španělského uskupení Onírica Mecánica, jehož hlavním protagonistou je Jesús Nieto. Objektové divadlo, jakási experimentální laboratoř pro zkoumání zvuků, pohybů, materiálů. Akvárium a v něm jako perpetuum mobile vodu donekonečna nabírající a vylévající naběračka. Papír zavěšený nad větrákem, hrubozrnná sůl rozsypaná po zemi, po ní šlape člověk… A u všeho mikrofony. „Zvětšením“ nenápadného zvuku se najednou ocitneme v obrovském prostoru, možná jeskyni, kde všecko duní a rozléhá se do nedozírných dálek. Zvuk jiného, rotujícího objektu, zas způsobí iluzi, že kolem dokola diváků kluše kůň. A představení pokračuje. Performer rozsvěcí sedm „bytečků“ v krychlích a rozpohybovává mechanismy v nich – koule na drátech, které se otáčejí a narážejí do stěn. A zabydluje je dalšími předměty. Hrneček se lžičkou – mechanismus míchá kávu. Knížka – obracení stránek. Narozeninový dort s hořící svíčkou. Nakonec dojde i na smartphony a směsici šumů a nesrozumitelných hlasů. S každým předmětem, s nímž pracuje, má performer vztah. Všímá si věcí a zvuků, které nás běžně ani nenapadne vnímat, které považujeme za samozřejmý zvukový background každodenních činností. Inscenace je z kategorie nedějových, vyžaduje jediné: ochotu vstoupit do světa, který si pro sebe „vyhračičkoval“ zvídavý pán disponující schopností vnímat víc než jiní.

V podobně hravém duchu se nese i inscenace maďarského Márkus Zínház Puppet Theatre Historie létání (režie Mihály Buzás, Zsuzsanna Vajda). Lidstvo odjakživa toužilo umět létat, a tuto touhu předvádějí inscenátoři skrze jednoduchou loutku – manekýna a jeho psího kamaráda. Jevištěm je jim obyčejný stůl, většina rekvizit se vejde do šuplíku. Všechny létací stroje, kterými se človíček snaží vznést k měsíci, jsou vyrobeny z předmětů původně sloužících k úplně jinému účelu. Letadla z vrtaček, raketoplán ze svícnu, který má namísto svíček štětky a připomíná tak raketu, jak ji kreslí malé děti, skafandry jsou vršky pet lahví, měsíc je z plechové mísy (nebo možná cedníku) atd. Jednoduché loutečky jsou animovány citlivě, komunikují se svými vodiči i s muzikanty, neboť celou inscenaci provází živá hudba, konkrétně jazz zprostředkovaný třemi hráči. Inscenace se tak nese v lehkém duchu. Její slabinou je dramaturgie. Inscenátoři se nechali unést svým okouzlením, nápadem, a ačkoli titul naznačuje, že by se diváci (věk 5+) mohli o historii létání i něco dozvědět, bohužel tomu tak není. Jasná je jen příhoda à la Ikaros a jeho křídla z vosku, další mechanismy se objevují zničehonic, človíček si vyzkouší různé způsoby létání, které dopadají nevalně, naštěstí nad ním bdí jeho anděl strážný – loutkoherec, který ho před nejhoršími pády zachrání. Nakonec i na ten Měsíc doletí. Edukativní hodnotu inscenace postrádá a je to škoda – chybělo málo.

Historie létání je pro mne také důkazem, jak důležitou roli hraje divadelní prostor. Loni v červenci byla hostem Loutkářské Chrudimi a ve velkém sále tamějšího divadla se dočkala přijetí spíše vlažného. Zato v komorním prostředí malé scény Polského divadla rozradostnila i dospělé publikum. Nepřišla totiž o žádný z detailů, v nichž tkví její největší síla – drobné pohyby loutek, vtipná interakce loutek s herci, mimika herců.

Podobně, ale opačně, tomu bylo i s inscenací Popel (režie Yngvild Aspeli). Francouzsko-norské uskupení Plexus Polaire je hostem mnoha festivalů, proto mohu porovnávat. Inscenace inspirovaná románem norského spisovatele Gaute Heivolla Než shořím pracuje s dokonalou iluzivností (externí supervizi zde měli Philippe Genty a Mary Underwoodová). V hlavním sále ostravského Divadla loutek i v ještě větším sále dánského Silkeborgu všechno fungovalo na sto procent. Malá scéna zdejšího loutkového divadla ale dokonalou iluzi neumožnila, bylo vidět víc, než by mělo – ruce herců animujících předměty a vodících loutky (v životní velikosti a k nerozeznání od živých lidí). Přesto však byli diváci okouzleni a, dle dlouhého potlesku soudě, ocenili precizní loutkářskou práci. Není divu, při děkovačce se nechce věřit, že to všechno, co jsme viděli, zvládli pouze tři herci. Potřeba porozumění příběhu jde v tu chvíli stranou, inscenace si totiž bere z románu jen střípky, témata, která rozvíjí po svém, a ten, kdo román nezná, se musí občas ztrácet.

S ubíhajícím festivalem jsem si pro sebe vytvořila zvláštní kategorii: Inscenace, které neprošly jen tak kolem. Výše zmíněné, i přes některé větší či menší výhrady, provokovaly alespoň k zamyšlení. A jsou tu další, kterým bych se ráda trochu podrobněji věnovala. Už jsem zmínila libanonskou inscenaci Úplněk (Bejrút, pod hlavičkou Khayal Association for Arts and Education, režie Karim Dakroub). Vychází ze starého příběhu vyprávěného vlkem, v němž člověčenstvo nehraje zrovna kladnou úlohu. Nakonec ale všecko dobře dopadne a moudrý vlk odhalí dobré vlastnosti i u lidí. Některých. Trojice herců má k dispozici jednoduchou, ale variabilní a funkční scénu. Hlas vypravěče je pouštěn ze záznamu a kupodivu to vůbec nevadí. Loutkoherci předvádějí vyprávěné a rozehrávají i spoustu dalších, bezeslovných scén, čímž dávají vzniknout poutavému příběhu, v němž jsou jímavé situace chytře vyvažovány vtipnými, a divákům (7+) je tak nenásilně předáno důležité poselství o síle rodinných pout, o potřebě tolerance a lásky k bližnímu. Celou dobu představení jsem měla intenzivní pocit „přítomnosti orientu“ a až v úplném závěru jsem si uvědomila, že to nemají na svědomí jen kostýmy a atmosférotvorná hudba, ale i vůně – inscenátoři zapojili do hry další, v divadle ne běžně využívaný lidský smysl.

Jako černá nit se vinulo festivalovým programem téma konečnosti lidského žití. Slovinská inscenace lublaňského Lutkovno gledališče Kačenka, smrt a tulipán je protřelým festivalovým vandrovníkem a napsáno už o ní bylo mnohé. Pozastavím se tedy u inscenace Teatru Lalki i Aktora z polského Wałbrzychu Den osmdesátý pátý (režie Aga Błaszczaková), inspirované Hemingwayovou novelou Stařec moře. Odehrává se v nemocnici, respektive na nemocničním lůžku, kde prožívá své poslední chvíle starý muž. Čeká na svého vnuka, nikdo z rodiny však nepřichází. Je tu jen nemocniční ošetřovatel. Stařec je manekýn, herec hrající ošetřovatele je zároveň jeho loutkohercem. Citlivě a technicky výborně loutku animuje pohybově i hlasově. Plynule přechází z jednoho hlasu do druhého bez jediného zaváhání. Scénografie si vystačí s nemocničním lůžkem, které se jednoduše promění v loďku otevřením „ohrádky“. Stojan na kapačku se stává stěžněm, prostěradlo plachtou. Ošetřovatel provází starce na jeho poslední rybářské výpravě, při posledním zápase – s rybou i se smrtí. Druhý herec na jevišti zprostředkovává zvuky, rekvizity, v pohybově-taneční etudě předvádí starcův smrtelný zápas a v závěru ztělesňuje samu smrt, jíž se stařec nakonec dobrovolně poddá. Vše jednoduše, čistě, bez zbytečného patosu, avšak o to intenzivněji.

Dalším z výrazných diváckých zážitků pro mne byla inscenace Bratislavského bábkového divadla Na slepičích křídlech (režie Katarína Aulitisová). Vychází z románu Ireny Brežné, odehrává se v 50. letech 20. století a jeho hrdinkou je Jana, dívka „dvou světů“ – pochází z prohnilé buržoazní rodiny a ve škole je masírována komunistickou propagandou. Navíc neví, kam zmizela její matka. Krušná realita viděná dětskýma očima, s humorem a nadsázkou, až z toho mrazí. Když už jsem zmínila ony loutkářské otázky, musím se k nim v souvislosti s touto inscenací vrátit. Nevyskytuje se zde žádná loutka v klasickém slova smyslu, přesto na loutkářský festival bez sebemenší pochyby patří. Ctí totiž loutkové principy, je (nejen) po výtvarné stránce neuvěřitelně nápaditá, plná vizuálně dokonale funkčních obrazů, pohybové stylizace zejména hlavní postavy, respektive postav (Janu ztělesňují dvě herečky zároveň, přesně dle logiky příběhu), že se to vlastně ani nedá slovy výstižně popsat – je potřeba to vidět. Navíc i proto, že toto téma bohužel znovu nabývá na aktuálnosti. Na Slovensku, v Polsku i v Česku.

K diskusní loutkářské otázce jsem se v duchu vracela i při sledování Pekla-Nebe Wroclavského Teatru Lalek (režie Jakub Krofta). Velmi zábavná inscenace – přestože tématem je smrt matky sedmiletého chlapce – si nebere servítky a žádný z obyvatel Nebe ani Pekla nezůstane ušetřen vtipných invektiv. Loutky se tu ale objeví jen jedinkrát, a to v situaci, která si právě z loutkového divadla dělá legraci (východ z pekla vede přímo na jeviště Wroclavského Teatru Lalek, kde zrovna hrají infantilní dětské představení). Peklo-Nebe bych charakterizovala jako výrazně kostýmovanou činohru s projekcemi a takřka monumentální scénografií. Vizuálně mému oku příliš nelahodila, připomínala mi ne zcela vkusný výtvarný styl studiových televizních pohádek. Bavila jsem se, dojala jsem se, zároveň jsem ale přemýšlela, proč je zrovna tahle inscenace hostem loutkářského festivalu – asi právě proto, aby k takovému přemýšlení provokovala.

Pořadatel festivalu Teatr Lalek Banialuka nabídl divákům hned tři své inscenace. První z nich oficiálně otevírala festival. Byla to kabaretně loutková koláž Zelená husa podle dramatických miniatur polského satirika Konstantego Ildefonse Gałczyńského (režie Paweł Aigner). Absurdní skeče, songy a scénky vznikly ve 2. polovině 40. let 20. století, ale dodnes zůstávají silně aktuální. Provokativní inscenace se, předpokládám, nesetkává jen s pozitivními reakcemi, tím více oceňuji, že se do ní divadlo pustilo. K dokonalému porozumění textu, který je založen především na slovním humoru, mi má schopnost porozumět polštině nestačila, přesto na představení, které jsem viděla, hned tak nezapomenu. Byla jsem zcela fascinována hereckým nasazením devíti účinkujících herců. V takřka dvouhodinové inscenaci nikdo z nich nepolevil ani na vteřinu, a přitom jde o náročné úlohy – loutkové výstupy střídají taneční, pohybové a pěvecké, běhá se, skáče, padá… Klobouk dolů.

Loutkářsky povedená byla inscenace Odlet poznaňského Tetru Animacji. Výrazné, pěkně animované loutky ptáků s pohyby věrně připomínajícími jejich reálné předobrazy byly aktéry příběhu o tom, že všichni jsou si rovni a na barvě peří nezáleží. Text sice trochu didaktický, ale co už, učit děti toleranci je v dnešní době víc než nutné. S poetikou inscenace bohužel nekorespondovala použitá hudba. Nepříjemně „umělohmotné“ songy jak z hollywoodského slaďáku nižší kvality, se závěrečným happy endem kýčovitým až do trapnosti. Jednodušší, ale méně banální hudba, ideálně živá, by ptačímu příběhu slušela mnohem víc.

Přemýšlela jsem, zda se rozepisovat i o inscenacích, které neprošly jen tak kolem ve smyslu negativním – tedy které mě něčím popudily, ale nakonec jsem ráda, že to z kapacitních důvodů dělat nemusím. A s vrcholícím festivalem si uvědomuji, že začínám být zvědavá na festival příští – těším se na odpověď na otázku, již letošní ročník předestřel. Kam za ty dva roky loutkové divadlo dojde?

Loutkář 2/2018, s. 82–84.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.