Kosová, Petra; Kaska, František: Nenechat zlenivět! aneb Jak kolegové prohánějí legendu plzeňské loutkové scény Danu Jandovou

Obvykle se slaví kulatá nebo půlkulatá výročí. Nuda, řekli si vloni plzeňští loutkáři a přichystali překvapení dámě ze svého středu zcela nejubilejně. Potřebovali ostatně vyhotovit cenu na přehlídku a oslava se ukázala jako ideální příležitost, jak zaúkolovat tu nejpovolanější.

Pod kamennou zdí na zahradě hospody Pod Kopcem v Plzni-Božkově se krčí desítky loutkářů, ať už bývalých, nebo současných. Štěbetají do chvíle, než na schodech nad sebou uslyší známý hlas. Už jde, šťouchají do sebe a konečně zmlknou. Loutkářka, zakladatelka plzeňského souboru Střípek, řezbářka a dlouholetá učitelka v základní umělecké škole Dana Jandová si podezíravě měří liduprázdnou zahradu a stoly obtěžkané jídlem. A prázdné pódium. Tady má být koncert Báry Hrzánové? Jo, lže jí drze do očí Petr Mlád z plzeňského Divadýlka Kuba, hlavní strůjce komplotu. Ale to už konspirujícím dochází trpělivost a na Danu Jandovou se vyřítí desítky lidí, kteří procházeli a procházejí jejím životem. Dana je v obrovském šoku, což všechny naplní blažeností a začnou se překřikovat. Stačí pár sekund a atmosféra se začne velmi podobat libovolnému velkému loutkářskému festivalu (klidně i Loutkářské Chrudimi, takový je to řev!). Takhle začínala před rokem dobře utajená oslava třiasedmdesátých narozenin rodačky z Dobřívi u Rokycan, která se stala spouštěčem procesu vrcholícím letos na jaře. Ale začněme pěkně po pořádku.

Dana, vlastně správně od Dagmar, ale tak jí nikdo neříká, začala nejprve učit v mateřské školce, jenže jen přičichla v polovině 60. let k loutkám, bylo vymalováno. A v hodně pestrých barvách. Její první loutkářská guru Marie Škardová vedla dramatickou výchovu na plzeňské Konzervatoři pro učitelky MŠ. Dnes po takovém kurzu není vidu ani slechu (není to škoda?). A právě Škardová ji nasměrovala na další kurz pro učitele, tentokrát už na loutkářské katedře na DAMU (řekni, kde ty kurzy jsou?); to už jsme v 70. letech.

Tam potkala Dana Jandová Richarda Landera a Věru Kovaříkovou a dala se do výroby loutek pro tři jejich inscenace v Lyře Pragensis (např. Kocour Mikeš, v tomto případě je i navrhovala). Podle Landerova návrhu vyrobila také loutky pro dvě režie Drahomíry Pražákové v Saské Kamenici; tehdy to byl ještě Karl-Marx-Stadt.

V 70. letech vedla Dana také první dětský divadelní soubor. A byl to počátek dlouholeté dramaticko-výchovné práce s dětmi. V té době působila v Nejdku a nastudovala tam s dětmi úctyhodných dvanáct pohádek. Některé autorské, jiné dramatizovala podle literárních textů, například Ztracený klíč, se kterým DDS J. Jílka potěšil diváky na 18. libochovickém divadelním létě.

A krok sun krok k Plzni, tedy ještě se zastávkou v loutkářském souboru Paseka OB Zruč u Plzně, který vedl loutkář a výtvarník Jaroslav Hrubý, další významná osobnost nejen plzeňského loutkářství. S ním zahájila dlouholetou plodnou spolupráci a také přátelství, které vytrvalo až do konce jeho života. Právě s ním a s Budulínkem III. zamířila v roce 1978 prvně do Chrudimi. Jistě to byla i atmosféra festivalu, která přispěla k rozhodnutí založit hned na podzim vlastní „dospělý“ soubor. Dana už měla kromě nadšení i dost zkušeností, oslovila několik dalších učitelek mateřských škol a vzniklo Divadlo Střípek, dnes již legendární plzeňský ansámbl. Takové byly tehdy učitelky! Když nebyl dostatek kvalitní tvorby pro předškolní děti, vyprodukovaly ji samy.

Tak začala tři desetiletí kreativní a úspěšné tvorby. Střípek kypěl, učitelky postupně doplňovali herci a herečky dalších profesí. A také ceny z Loutkářských Chrudimí. Už v roce 1979 upekly dámy sladkou Cukrářskou pohádku pro chrudimský doplňkový program a o dva roky později míří Střípek na Chrudim s titulem Jak moucha přemohla sedm krejčích a dva obry. Dana Jandová je autorkou scénografie, hraje v pohádce a režíruje ji se svou pozdější následovnicí Ivanou Faitlovou. Dramaturgie Střípku byla barevná, následoval nonsensový Nesmysl, nesmysl a pohádka O zlatém copánku. Určitě musíme zmínit baladicky laděnou inscenaci z roku 1991, adaptaci karpatské pohádky O Uladinovi a krásné Omně, kterou Dana režírovala a byla také autorkou scénografie.

O rok později předává Dana Jandová vedení Střípku autorce a režisérce Ivaně Faitlové a na Zlatém kapradí (1992) a Klobásové komedii (1993) se podílí jako scénografka společně s Jaroslavem Hrubým a v případě Zlatého kapradí i Václavem Pytlíkem, jedním z prvních hrajících mužů ve Střípku. Krásné řezbované marionety z Uladina, groteskní maňásky s Klobásovky či totemové hrubě tesané hlavy z inscenace Písničky potěší dodnes nejedno oko a dokazují, že Dana měla (a má) nejen neobyčejný výtvarný cit, ale i velkou řemeslnou zručnost. Pochopitelně Střípek má své zastoupení i v plzeňském Muzeu loutek, je přece významnou součástí místního loutkářského zázraku!

Naposledy si Dana Jandová zahrála ve Střípku v roce 2000 v adaptaci textu Tomáše Pěkného Havrane z kamene. Signifikantně se rozloučila rolí Berty Braunové – docela hodné, spravedlivé a chápající čarodějnice. A to ona Dana tak trochu je; kdo ji zná, dá nám za pravdu. Také v tomto případě se podílela i na scénografii, spolu s Jardou Hrubým a také s tehdejší herečkou plzeňského Divadla Alfa Milenou Jelínkovou, která na několika střípkovských inscenacích spolupracovala.

Zcela zásadní pro život mnoha dětí a dospívajících byla práce Dany Jandové v umělecké škole. V roce 1985 ji přivedl Jiří Oudes do 3. ZUŠ – dříve Vejprnická, nyní Terezie Brzkové –, kde učila loutkářství na literárně dramatickém oboru. Odtud už se valí zástupy žáků, kteří dodnes chovají ke své učitelce vřelé city. Takže neváhali a sjížděli se Pod Kopec na její loňskou dobře utajenou oslavu z různých koutů země. Tím pádem vyladili Daně Jandové hlas do sopránu, protože každou chvíli kvílela překvapením, kdo se k ní z davu vykulil.

A kdože přijel na oslavu? Tak pro začátek loutkáři z plzeňských divadel Střípek, Rámus nebo Bouda. Pochopitelně také z Divadýlka Kuba. A právě její žáci. Kteří? Pamětníci zčeří vody a spadne třeba Kapka. ZUŠkový soubor, který jezdíval i na Chrudim – s Krysařem (1995) nebo Jablkem (1997). Pak napršela Louže (Kde jsou lidé, LCh 1998) – Dana prostě mokro miluje. Ale pozor, pokračovat chtěli i absolventi, a tak vzniklo SaVo (Samá Voda, jak jinak) a na Loutkářské Chrudimi jsme mohli vidět jejich inscenace To je můj dům (2005) nebo Žena, růže, píseň, kost, kos, slavík (2009).

Dana Jandová léta pracovala v krajském poradním sboru pro loutkové divadlo, zasedala v porotách, vedla semináře pro učitele základních a mateřských škol, organizovala roční i dvouletý kurz dramatické výchovy pro učitele a také učila práci s předmětem a loutkou na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Vlastní pozitivní loutkářskou deviaci šířila dál a dál. A také lásku k poezii, takže má na pažbě i zářezy v podobě laureátů Wolkrova Prostějova. Je za ní spousta práce, všem tvrdým ranám osudu navzdory.

Počkat! Ještě zalovme v knihovně a už ji máme. Dagmar Jandová: Malé hříčky pro maňásky. Sborník pro loutkářské soubory ZUŠ a učitelky MŠ, OKS Klatovy 1983. Takže tu je pro úplnost inspirace pro ty, kteří s loutkovým divadlem začínají a potřebovali by se rozehřát a rozehrát.

Ale co si budeme vykládat, je vždy nudné a nevěrohodné, pokud se na oslavence pěje jen chvála. A o autorech tohoto článku nikdo bohdá neřekne, že nemají kritický nerv! Takže ruku na srdce, Dana v posledních letech začala loutkové divadlo a řezbování tak nějak flákat. Takže plzeňští loutkáři zavětřili a rozhodli se nedovolit, aby dál krněla. A když se jí tolik líbil kurz u všeuměla Vladimíra Sosny z plzeňské Alfy, pěkně jí ho Pod Kopcem nadělili. I se zadáním, co má na workshopu vyrobit, to aby podpořili její loutkářský růst. Práce je taky dárek! Takže Dana Jandová dostala za úkol vyrobit putovní cenu pro Pimprlení, oblastní přehlídku loutkových divadel společnou pro Plzeňský a Karlovarský kraj, a po půlroční promyšlené práci s lípou nakonec nadělila všem současným i budoucím regionálním loutkářům anděla strážného, aby nad všemi Kašpárky držel jednou provždy ochrannou ruku. Na letošním Pimprlení získal putovní cenu první soubor, plzeňský Rámus.

31. května slavila Dana Jandová další narozeniny. Od těch loňských se hodně polepšila, libují si plzeňští loutkáři. Vyrobila putovní cenu, opět se chystá do kurzu řezbování, potkává se průběžně se všemi z oslavy na přehlídkách, na premiérách i jen tak na ulici. A v tom posledním roce od oslavy se hodně usmívá a jemně a jasně září. Tak to jí asi šmakuje, co si za celý život nadrobila, a teď jí to ti, pro které je tak důležitá, dávají sníst.

Loutkář 2/2018, s. 74–75.