Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Brechtovské divadlo s ironickým ostnem

Tvorbu režijně-dramaturgické dvojice Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský bedlivě sleduji od doby, kdy začali kontinuálně spolupracovat a putovat po scénách profesionálních divadel, ale utkvělo mi v hlavě i několik jejich opusů školních a takzvaně amatérských, a to nesmím zapomenout na nezávislý soubor Športniki, jehož jsem byla velkou a věrnou fanynkou.

Jejich inscenace v sobě vždy měly a mají nosný dramaturgický nápad, vtip a ironickou nadsázku. Když jsem se pro účely tohoto textu probírala seznamem inscenací, které mají Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským na kontě, zaujalo mě, že ač u nich vždy cítím výrazný vlastní vklad a považuji je za tvůrce originálního autorského divadla, jsou podepsáni pod minimem zcela původních námětů (např. Zakaj?/Řekni proč?, do jisté míry Čert tě vem, Simply Clever). V drtivé většině jde o velmi výrazné úpravy cizích dramatických předloh (namátkou Hamlet/Hamleteen, Turandot/Princezna Turandot, Gazdina roba) nebo adaptace literárních děl (Děti z Bullerbynu/Back to Bullerbyn, Ostře sledované vlaky, Bílý tesák, Tom Sawyer, Jak kohouti obarvili svět, Makový mužíček, Záhada hlavolamu ad.), úpravy archetypálních mytických nebo obecně známých osudů (Ikaros, Biblické příběhy, Amundsen kontra Scott, Gagarin, Neklan.cz). Protože působí nejčastěji v divadlech zaměřených na tvorbu pro děti, inscenovali pochopitelně také mnohé variace oblíbených i méně často uváděných pohádek (O dvanácti měsíčkách, trojice pohádek v inscenacích Velbloud, ryba, slepice či A do třetice všeho, Z tajného deníku Smolíčka Pé, Perníková chaloupka, O bílé lani).

Pokud bych se pokusila pojmenovat obecnější znaky jejich tvorby, vychází mi z toho především silný příklon k epickému brechtovskému divadlu. Jejich inscenace mají tendence ke zhušťování informací, velké nadsázce, naraci nahrazující scénickou akci. Jsou také komprimované do velmi účinné zkratky a úsporné ve výrazu (což je asi dáno i tím, že jsou tvůrci ze sféry loutkového divadla v tom nejširším slova smyslu celkově proslulí krátkometrážními kusy). V neposlední řadě je to také důraz na živou hudbu a vtipné, nápaditě rýmované písňové texty.

Z témat si dvojice Vašíček–Jarkovský s oblibou volí revoltu jedince proti řádu (Tom Sawyer, Sto roků prázdnin, Gazdina roba, Jak kohouti obarvili svět, Bílý tesák), vymezování se dospívajícího jedince proti světu dospělých (Ikaros, Turandot, Hamleteen) nebo jakousi neukotvenost hrdinů v současném světě (autorská inscenace Simply Clever). Rádi také ukazují hrdiny, kteří musí nést následky svých činů včetně fatálně špatných rozhodnutí (Amundsen kontra Scott, Hamleteen, Ikaros, do jisté míry i Čerwuiš, který ovšem nese následky rozhodnutí jiného člověka – cestovatele Alberta Vojtěcha Friče). Nejsilnější jsou jako tvůrci v ironických komentářích (téma češství a hrdinství v Neklanovi.cz, zesměšnění plytké filosofie Paula Coelha v Simply Clever, poukázání na tvrdý zákulisní svět komerčního šoubyznysu v Back to Bullerbyn), případně v nápaditých adaptacích klasiky, které promlouvají k současníkům (Hamleteen, tak napůl se to zdařilo v Gazdině robě).

Mezi jejich inscenacemi je málo takových, které jsou jednoznačně loutkové (Back to Bullerbyn, A do třetice všeho, Z tajného deníku Smolíčka Pé), tedy těch, kde jsou figurativní loutky rovnocennou součástí herecké jevištní akce (i když zrovna v případě A do třetice všeho loutky-panenky hercům spíš překážejí). Nicméně je zřejmé, že mají oba tvůrci alternativně loutkářskou průpravu v práci s předměty a často zapojují multimédia. Musím se přiznat k dalšímu zjištění, k němuž jsem dospěla při psaní – překvapilo mě, kolikrát jsem v jejich inscenacích zaznamenala užití projekce nebo v českých divadlech málo vídaného stínového divadla, často promítaného na velký scénický objekt nebo plátno (např. Makový mužíček, Amundsen kontra Scott, Neklan.cz, O bílé lani, Ikaros, Princezna Turandot). Koncept nejnovějšího Bílého tesáka je pak vysloveně postaven na živě snímané akci a práci s předměty zobrazovanými z detailu – z perspektivy vlka –, což je loutkovému divadlu velmi blízké.

Kontinuální práce v angažmá

Od sezóny 2014/15 se stali Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským součástí uměleckého vedení královéhradeckého Divadla DRAK. Bylo to velmi logické a přirozené – ostruh (i divadelních cen) si do té doby na volné noze vysloužili dost a moje očekávání, jaká bude nová éra DRAKu, byla proto velká. Uplynuly čtyři roky (přičemž si i nadále „odskakovali“ do jiných divadel), a tak nastal čas malé rekapitulace.

V podobných úvahách je samozřejmě potřeba zohlednit, že provoz statutárního divadla ovlivňuje mnoho faktorů, ať už vnějších, nebo vnitřních. Do interních záležitostí pochopitelně nevidím a vlastně se jimi jako divák nijak zabývat nechci. Z vnějšku jsem pouze zaznamenala postupné obohacení hereckého souboru o jejich oblíbené a osvědčené spolupracovníky, jako jsou Johana Vavřínová Vaňousová, Milan Hajn nebo Dominik Linka, a poté překvapivý odchod Tomáše Jarkovského z pozice interního dramaturga v září loňského roku. Co je ovšem podle mě nutné vzít v tomto případě v potaz, je fakt, že chod divadla pro děti si, na rozdíl třeba od scén určených primárně pro dospělé, žádá poměrně výraznou diverzifikaci práce – jinak se inscenuje pro děti mateřinkového věku, jinak pro raný školní věk a jinak pro publikum v rozpuku puberty a pro dospělé. Svoje úvahy proto opírám právě o tu takzvanou „věkovou adresu“. Jak si tedy pánové v DRAKu vedli a vedou?

Drastické obrazy pro starší děti

Začněme od nejstarší věkové skupiny, protože to je obor, v němž jsou Vašíček s Jarkovským skutečně „jako doma“ a spadají sem i jejich po mém soudu nejvýraznější drakovské počiny: Amundsen kontra Scott (2014), O bílé lani (2016) a zatím nejnovější Bílý tesák (2018). Volba tragického příběhu anglického distingovaného cestovatele Roberta F. Scotta (Václav Poul), který se v letech 1911/1912 utkal na Antarktidě o dobyvatelské prvenství s norským dobrodruhem Roaldem Amundsenem (Filip Huml) je docela překvapivá. Inscenace sice pracuje s náznakem (využití animace, atmosférotvorné hudby s nádherným průzračně čistým vokálem Barbary Humel) a podstatná část deníkových zápisů je předčítaná Lady Scottovou (Ivana Bílková), nicméně extrémní zápas Angličanů o život a jejich až příliš krutě potrestaná zpupnost jsou velmi depresivní. Sebejistý sportovec a úspěšný dobyvatel vzývané kóty uprostřed ledové pustiny Amundsen v kontrastu se svými vždy elegantními protivníky, také rozhodně nepůsobí jako sympatická postava. I když mě inscenace formální čistotou oslovila, pořád vlastně nevím, co si z ní odnést jiného než převyprávění známé události.

Podobně temná je i pohádka O bílé lani, tedy o dospívající Jitřence (Petra Cicáková), která nesmí na sluneční svit a je zastřelena (a vzápětí oživena) mladým lovcem (Milan Hajn). Vím, že se tato inscenace setkala s nebývale pozitivním ohlasem, který zejména z dramaturgické volby titulu ne zcela sdílím. Rozumím tomu, že jde o příběh iniciace a byl zvolen pro diváky v citlivém období dospívání, ale absolutní pasivita hlavní hrdinky je pro mě divácky neakceptovatelná – na začátku je někým zavřená v temné kobce, poté zastřelena a nakonec provdána. Nicméně inscenaci neupírám poetická místa a jako velmi nosný mi připadá kontrast mezi lyrickými písněmi na zvukomalebné texty Jana Skácela a výstupy pragmatických bavičů, zlých klaunů, kteří jdou z kšeftu do kšeftu. Což je ale linka určená spíš dospělému publiku, při představení jsem měla pocit, že mladší diváci se na šmírácké vějičky opravdu nachytali.

Žádnou selanku nenabízí ani formálně zcela odlišný Bílý tesák, který zdařile evokuje drsné časy zlaté horečky amerického severozápadu. Jak už bylo řečeno, v této inscenaci došli Vašíček s Jarkovským nejdál co do redukce textové i v užití multimédií. Inscenace z pohledu postupně domestikovaného vlka, s nímž je krutě zacházeno, má silná místa. Agresivní bitva bojových psů má svou sugestivností skutečně filmové parametry, prostupnost herců a postav je divácky vysoce náročná (herci plynule vstupují a vystupují z rolí zvířat do rolí lidí, identifikačními znaky jsou atributy v kostýmu – klobouky, čepice, kožichy a pochopitelně výrazová proměna herectví). I když se netajím svou skepsí k nadužívání projekcí, dotáček a živého snímání akce na scéně (někdy mám z festivalů pocit, že už se to stává novodobým klišé), tady je jeho užití plně funkční, byť se mně jako zčásti poučenému „technickému pozorovateli“ zvolený princip důsledně uplatňovaný v celé inscenaci rychle okouká.

Nevšední dávní hrdinové pro mladší školní věk

V repertoáru se pro šestileté děti objevily příběhy dvou hrdinů – starořecký Ikaros (2013) a exotická Princezna Turandot (2015). Oba v sobě nesou mezigenerační konflikt, oba jsou poznamenáni absencí matky, oba pocházejí z dávných dob a jsou v náznacích přeneseni blíže světu současných dětí. Ikaros je v tomto ohledu spíš didaktickým pokusem nahlédnout na divadlo technicky – důležitou postavou je „vynálezce divadla“ Thespis. Nejsem si jistá, jak moc to děti rozklíčují, ale beru tento pokus o zcizování a komplikovanější divadelní tvar pro publikum této věkové kategorie naprosto legitimní, problematická je jiná stránka inscenací.

V Princezně Turandot se podle mě povedlo představit na scéně bytost z masa a kostí – inscenační výklad titulní hrdinky (Johana Vavřínová) pátrá zejména po příčinách jejího sadistického chování a jedním z hlavních důvodů je pro inscenátory její fascinace násilnými počítačovými hrami. Takže když přijde Turandotin otec (Jiří Vyšohlíd) s nápadem na vdavky, princezna svou obskurní zábavu prostě jen převede do „skutečného“ světa. Pokud je ale Turandot zcela současné děvče (a on ten její otec je ve skutečnosti také spíše milující poměrně liberální tatínek než polobožský císař-tyran), moc nerozumím tomu, že ji nakonec okouzlí podivný moravský junák v kroji (Jan Popela). A jsme u toho: Na jedné straně laptop a na druhé kohoutí brk za kloboukem a vyšívaná kordulka? V obou případech se nemohu ubránit pocitu jakési nedořečenosti, tezovitosti a velkého zjednodušení. Třeba vlastně nevím, s kým by se měl malý divák – a šestileté diváky za malé považuji – na jevišti ztotožnit. Umí raně školní děti pracovat s nejednoznačným hrdinou? Mají fandit vyšinuté princezně, která je jim vnějšími atributy mnohem podobnější než kladný Honza? Co dá dítěti příběh nešťastného Ikara, který žárlí na nevlastního bratra Talóse a přivodí jeho smrt?

Inscenace pro nejmladší aneb Tam, kde Brecht moc nefunguje

Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským se ani příliš netají tím, že pro předškolní publikum, kulantně řečeno, netvoří příliš rádi (viz například rozhovor na následujících stránkách). V DRAKu zatím nastudovali v této kategorii čtyři tituly, z nichž jeden – Tik tak tik tak – byl předčasně stažen z repertoáru a O dvanácti měsíčkách jsem také neviděla. Zastavím se tedy jen u zbylých u dvou.

Inscenace A do třetice všeho (2015) byla pro mě osobně velkým zklamáním proto, že jsem měla tehdy ještě v živé paměti svěží liberecký pohádkový triptych Velbloud, ryba, slepice (2011), který byl vystavěn de facto na stejném principu trojice méně známých pohádek propojených rámcem. Jen v tomto případě nešlo o příběhy vyprávěné zvířaty hladovým námořníkům, aby si zachránila po Šeherezádině vzoru život a nebyla sežrána (všudypřítomná ironie je skutečně vašíčkovsko-jarkovským „trademarkem“) – tentokrát byl rámec komediantský a pohříchu méně jednoznačný. Samovolně se nabízely otázky: Co je ten složitý objekt na scéně? Kdo nám příběh vypráví? A proč?, což je diametrálně odlišný výchozí bod, než když je na scéně přehledná situace: Plující loď, kde se námořníci nudí a mají hlad. Komediantství vypravěčů ovlivnilo i celkovou stylizaci inscenace: místo civilního projevu dryáčnický, výrazně nalíčené bílé obličeje s červenými tvářemi, exaltované herectví až přehrávání. Neměla jsem z dětských diváckých reakcí pocit, že by měla stylizace žádoucí dopad, postavy působily svou excentričností spíš děsivě. Což ostatně platí i o Makovém mužíčkovi: zdejší kabaretní sólo robustního „hipsterského“ čmeláka v podání Dominika Linky je sice vtipné, ale pro starší a pokročilé.

A teď vážně: epická a převážně narativní skladba inscenací, která odskakuje z roviny vypravěčů komediantů, respektive v druhém případě „útvaru rychlého uspávání“ je pro předškolní děti zbytečně složitá. Brechtovské postupy a tříštění dětské pozornosti od vyprávěného příběhu prostě nefungují. V Makovém mužíčkovi jsou místy jen velmi volně navazující fragmenty příběhu (chápu proč: evokují přerývané vyprávění před spaním), ale navíc dramaturgicky ne zcela uhlídané. Jak to, že žebrák, který malého naivního Makového mužíčka neférově přelstí, není nějak potrestán? (Tato očividná nespravedlnost se do duše konkrétně mého dítěte vryla jako jediný dojem z celého představení!) Také to, že se v Makovém mužíčkovi hraje pohádka pro uspávané dítě, jehož hlas zní pouze z nahrávky, je tak složitě zakódované, že je to potřeba malým divákům v průběhu představení neustále dovysvětlovat. Což je samozřejmě v principu špatně a oba tvůrci by neměli zapomínat, komu vlastně hrají – malé dítě ironii prostě nechápe a zcizování je v téhle věkové kategorii matoucí.

Nedá se říci, že by nová éra DRAKu v rukou dua Vašíček–Jarkovský (a suity jejich stálých spolupracovníků, jako jsou scénografové Kamil Bělohlávek, Tereza Vašíčková Venclová, hudebníci Daniel Čámský, Ondřej Müller ad.) byla špatná nebo nepovedená. Tvůrci jejich talentu moc dobře vědí, co je divadelní řemeslo, a jsou zárukou minimálně standardní kvality. Jen bohužel ty po mém soudu jejich zatím nejlepší a nejcelistvější inscenace (Hamleteen, Neklan.cz, Velbloud, ryba, slepice nebo Back to Bullerbyn) vznikly mimo půdu Divadla DRAK. Proč tomu tak je, nevím.

Loutkář 2/2018, s. 67–69.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.