Vondráková, Adéla: Pinokio a Mimino, s ambicí i bez ní

Poslední dvě premiéry v Divadle Minor byly každá určena pro jinak staré děti, měly naprosto rozdílná témata i náměty, jiný výtvarný styl a diametrálně odlišné režijní pojetí. Jednu zcela zásadní věc však měly společnou: nedůvěru k loutkám.

V březnu letošního roku měla na Malé scéně Divadla Minor premiéru inscenace Mimino, kterou režíroval nový umělecký šéf divadla Braňo Holiček. V programu k inscenaci se lze dočíst mimo jiné i to, že významnou roli hrála potřeba pomoci rodičům, kteří se svými dětmi řeší trauma z příchodu sourozence, osobně jsem navíc ještě nabyla dojmu, že půjde o něco, jako je film Toy Story, protože se v inscenaci objevují jen postavy hraček – Medvěd (Vendula Holičková), Panenka (Ivana Machalová) a Robot (Jan Matásek). Ani jedno z očekávání se ale úplně nenaplnilo.

Děj inscenace je velmi jednoduchý: tři hračky čekají, až přijde mimino a bude si s nimi hrát; po chvíli se na prázdné scéně, vzadu uzavřené do půlkruhu prohnutou tabulí, objeví obrázek mimina a z reproduktoru se ozve pláč. Hračky nevědí, proč miminko pláče, a tak se ho ptají, co by chtělo: hrát si, spinkat, papat atd. Mimino je založené na neustále repetici, která se stává nejen dominantním, ale bohužel i v podstatě jediným principem a náplní inscenace. Vzorec děje je stále stejný – pláč, otázka, panenčin návrh řešení, pak medvědův a robotův. To tedy v praxi znamená, že inscenace usnadní dětem pochopit, jak se mimino cítí a jaké má potřeby.1 Posléze začnou herci interagovat s dětmi, které už nápor špatných řešení nevydrží a hlasitě radí. Interakce je to ale velmi neorganická, z ničeho nevyplývající a přichází dost překvapivě ve chvíli, kdy už hlavní protagonisté mají za sebou první vyřešené otázky i bez pomoci zvenčí. Typizované postavy jsou navíc tak dokonale uzavřené ve své škatulce, že nepřekvapí, neosloví, a dokonce už ani nepobaví – například panenčin svět sestává zřejmě jen z vaření a jízdy růžovým kabrioletem.

Inscenace na loutky rezignovala úplně, nechceme-li počítat jako loutku obrázek mimina, který nikdo neanimuje. Tabuli však tvůrci využívají pro kreslení – tedy, pokud miminku něco nabídnou, následně to i křídou nakreslí: Co papá miminko? Med, říká medvěd a vzápětí nakreslí dózu s medem. Je to jen další opakování, zdvojování významu na scéně.

Pro diváka je tak vítaným vytržením ze stereotypu, když znenadání začne společná píseň tří hraček doprovázená společnou choreografií i lehkou (tou největší, kterou malý sál Minoru umožní) světelnou show. Hudební číslo, odrážející Holičkovu zálibu ve využívání obrazu popkultury, je vytvořeno na motivy songu Get Lucky (Draft Punk a Pharrell Williams). Ve stylu cover verzí Těžkého Pokondru tvůrci píseň přetextovali, přičemž nejvíc vystupuje samozřejmě refrén, kde se místo originálního We\’ve come too far to give up who we are2 zpívá Víš, když papáš, zatlačíš a kakáš, zatlačíš až ke hvězdám. Je škoda, že hudební číslo, i když dobře pobaví, nezapadá do celkového kontextu inscenace a působí velmi cizorodě. Osloví navíc spíš rodiče, kteří předlohu znají, a dost možná se baví nejenom vtipným textem, ale hlavně posunem tématu – protože mimino je přímým následkem právě onoho „get lucky“.

Navzdory vší kritice, se ale Miminu podařilo vybudit řadu malých diváků k bouřlivé reakci, kdy na postavy pokřikovali s podobnou vervou jako příslušníci hooligans na fotbalovém utkání. Zároveň se ale nemohu ubránit pocitu, že v divadle by se divákům mohlo dostat něčeho zajímavějšího, rafinovanějšího, víc stimulujícího fantazii, než je lepší variace na Teletubbies.

Z tohoto pohledu o poznání lépe vyznívá nejnovější inscenace Minoru Pinokio, která, jak už název napovídá, vychází z klasického námětu a je – pochopitelně – loutková. Režisér Jiří Jelínek se do Minoru vrátil popáté. Po posledních dvou inscenacích pro nejmenší publikum (Mami, už tam budem? a Brum) vytvořil inscenaci pro děti těsně předškolní a prvně také na velké scéně.

Spletitý příběh Pinokia a Gepetta se Jelínek rozhodl převyprávět samozřejmě ve zkratce, přesto však s množstvím dějových zákrutů, které jsou přímo součástí nebo které vznikly na motivy předlohy. Do textu se navíc dostala řada jelínkovských legrácek, jako je třeba jeden z úvodních písňových veršů: To je času taktika, co se tě týká anebo netiká. Bohužel, je mnohdy vlastní dějová linie příběhu trochu nejasná, postavy se zničehonic zjevují na různých místech, jednají bez zjevných motivací a výsledkem je dějový chaos, ve kterém je těžké se nějak zorientovat.

V rámci úvodní písně jsou představeni průvodci na Pinokiově cestě životem, kteří postupně nahradí všechny postavy předlohy kromě Gepetta. Jelínek v Pinokiovi uvedl alegorické postavy (Láska, Závist, Hloupost, Smrt, Strach, Štěstí, Cesta) a povýšil je na rámec, přičemž určující postavou (a vlastně i motivem) je Čas, a celkově zdůraznil metaforickou rovinu textu. Hraje se o vývoji člověka od nejmenšího dítěte, přes puberťáka až po dospělé zmoudření, nebo spíš převzetí zodpovědnosti.

K znázornění tohoto tématu je loutka ideální. Na počátku jsou diváci svědky vzniku, vyřezávání Pinokia, které vtipně pantomimicky předvádí představitel hlavního hrdiny Ondřej Nosálek. Ve chvíli, kdy je Pinokio vyřezaný, se na scéně objevuje marioneta. V zásadě celkem nelíbivá postava s namalovanou černou škraboškou přes oči postupně dospívá, až ve chvíli konfliktu se svým stvořitelem odstřihává vodicí nitě, uřezává vodicí tyč (nástroje dostane od Hlouposti se Závistí) a stává se manekýnem. Zdánlivě tak ztrácí vodicí aparát, zároveň je ale nyní vedena několika herci v rolích alegorických postav.

Je to velmi jednoduchá a názorná metafora, je ale také velmi přesná. Je jen škoda, že Pinokia-manekýna později zpravidla vede jen Ondřej Nosálek, protože loutka téhle velikosti by potřebovala ještě několik vodících rukou navíc. Zároveň je loutka málo využitá, mnohdy se přes ni nehraje a herecká akce je spíš činoherní. V některých scénách loutka Pinokia vysloveně přebývá, protože ji nikdo z herců nevěnuje pozornost. Nicméně, loutka vrací úder ve své metaforické rovině: v téhle inscenaci totiž dřevo rozhodně neožívá a Pinokiova touha být živým chlapcem dostává nepříjemnou pachuť.

I když po loutkové stránce Pinokio poněkud strádá, inscenace přináší řadu hezkých divadelních triků a vtípků. Pinokiův rostoucí nos je nezbytnost, kterou nelze opomenout, a tak i v Minoru jsou diváci svědky nepěkné proměny Pinokiova obličeje. Nos postupně nabírá obřích rozměrů (bambusová tyčka je ze zákulisí protahována Pinokiovou hlavou).

Dobře využité jsou kromě loutkářských triků také projekce, které vyznívají o to lépe, že se hraje na strohé neiluzívní scéně složené z vyvýšeného pódia v zadní části jeviště, přenosných čistých bílých paravánů a bílé opony, která když se zatáhne, působí jako plátno. Obrat čas jde dál se díky projekci v inscenaci snadno vizualizuje, zrychlující tempo je pak ilustrováno měnící se projekcí – kůň (čas pádí), auto (čas frčí), letadlo (čas letí) atd. Bokem k publiku navíc stojí herečka, jednou nohou v zákulisí a druhou viditelně divákům, takže může dělat triky jako je třeba předstíraná jízda na promítaném koni.

Inscenátoři se nebáli na jeviště převést i morbiditu, která má v předloze své místo. Nejlépe to prezentuje konec první poloviny představení, kde je Pinokio oběšen. V sále se rozsvítí, a zatímco děti cucají svá pitíčka, Pinokiovo bezvládné tělíčko stále visí zpředu na oponě. Otázku, jestli je to vhodné, nechám raději otevřenou, ale k dobru inscenátorům lze přičíst, že v této verzi alespoň nikomu neuhoří nožičky.

Pinokio je ambiciózní inscenace, přináší zajímavou, prvoplánově nelíbivou výpravu a klade na diváky poměrně hodně nároků, počínaje nutností plného soustředění, bez kterého se ve spletitém příběhu ztratí. Oproti tomu Mimino jde velmi snadnou a přímočarou cestou, a pokud by mělo vychovávat budoucí diváky Minoru, pak takové inscenace jako je Pinokio – byť Pinokio sám je v mnoha ohledech velmi problematický – přijdou o své publikum.

Divadlo Minor, Praha

Mimino

Režie: Braňo Holiček, dramaturgie: Petra Zichová, scéna a kostýmy: Nikola Tempír, Lenka Odvárková, námět a hudba: Jan Matásek, hrají: Vendula Holičková, Ivana Machalová, Jan Matásek

Premiéra 13. a 14. 3. 2018, psáno z reprízy 14. 4. 2018.

Pinokio

Scénář, režie, texty písní: Jiří Jelínek, dramaturgie: Iva Kopecká, výprava: Bára Čechová, hudba: Marek Doubrava, projekce: Matěj Pospíšil

Psáno z premiéry 15. 4. 2018.

Poznámky pod čarou

1 Citováno z programu k inscenaci

2 Volně přeloženo: Došli jsme příliš daleko, než abychom mohli rezignovat na to, kým jsme.

Mimochodem, citování popkulturních songů není v Minoru nic nového, s oblibou je ve svých inscenacích využíval někdejší umělecký šéf David Drábek (viz například Sněhurka – Nová generace, prem. 2006)

Loutkář 2/2018, s. 62–63.