Loutkar.online

Žatecká Vojíková, Silvie: Od mytických věků až po sny současné

Tvorba českobudějovického Malého divadla reflektuje ve svých posledních inscenacích okamžiky českých i světových dějin, vesměs sledované pohledem obyčejného člověka.

Historický exkurz

K dosud nejambicióznějším projektům Malého divadla patří autorský muzikál Kronikáři Davida Hlaváče, Heleny Kebrtové a Davida Košťáka, na němž se podílejí také soubory Činohry, Opery a Baletu Jihočeského divadla. Kronikáři líčí příběh čtrnáctiletého Matyáše, který se vydá do minulosti hledat svého otce, aby pochopil, že dějinné události někdy musí ustoupit soukromým přáním. V historii nefiguruje Matyáš jen jako náhodný pozorovatel, ale do každé epochy vstupuje s určitým dějinným úkolem, o němž zprvu nemá nejmenší tušení. Průlet historií začíná v pravěku, následuje starověký Egypt, období stoleté války, objevení Ameriky a přes klipovitý nástin událostí dalších staletí doputujeme až do 2. světové války a skončíme v nedávné minulosti, kde Matyášův otec skrývá před StB protirežimní dokumenty.

Pokud se režisér Petr Hašek drží prostředků, které využívá v inscenacích Malého divadla (např. stínohra, animace loutek, pohybová groteska, variabilita scénografických prvků), jevištní dění charakterizuje vtip a okouzlující hravost. Obrazům z válečného období pak nelze upřít sugestivnost. Bohužel však převládají scény, v nichž dominuje ryze činoherní či muzikálový přístup bez nadhledu, a tak se celá inscenace – i přes nasazení všech účinkujících – stává jen pokusem o výpravně střídmou muzikálovou podívanou se čtyřicetičlenným ansámblem, v němž se Haškovi nepodařilo sjednotit styly hraní jednotlivých souborů. Ani company neprokázala muzikálovou vybavenost, zejména taneční. Scénografie Jána Tereby pracuje jak s realistickou důsledností, tak s náznakem, což rovněž přispívá k celkové roztříštěnosti. Nejzdařilejší složku inscenace tvoří hudba Davida Hlaváče, která dodává inscenaci energii a spád. Písňové texty Heleny Kebrtové, opírající se o vtipné slovní hříčky, často přehlušuje orchestr. Kronikáři představují z hlediska realizace i propojení všech souborů mimořádně náročný počin, v němž se ale investované úsilí ztrácí. Tento titul můžeme považovat za pokus, jak žánrově rozšířit repertoár Malého divadla a prozkoumat hranice dalších možností. Haškově tvorbě i členům jeho souboru však sluší především hravá poetika v komorním prostředí Malého divadla, které zaručuje kontaktnost a kde nezanikne detailní rozehrávání situací.

Manipulace jako téma

Lajka vzhůru letí dramatika Davida Košťáka, uvedená k 60. výročí vyslání prvního živého tvora do vesmíru, popisuje životní útrapy fenky Lajky od jejího svobodného života na ulici přes odchycení, výcvik až po samotný let. Příběh Lajky je propojen s příběhem soudružky Jeleny (Denisa Posekaná), která jako malá holčička touží po pejskovi. V dospělosti je zaměstnána ve výzkumném středisku vesmírného závodu, kde se stará o spokojenost psů a postupně se s Lajkou sbližuje. Původně režimu oddaná a nadšená soudružka začíná mít pochybnosti, zda to, na čem se podílí a čemu slouží, je správné a etické, začíná přemýšlet sama za sebe a už jen slepě nepřijímá názory Strany: snaží se Lajku zachránit. Neúspěšně, neboť vše se nekompromisně podrobuje příkazům „shora“. Příběh Jeleny i Lajky slouží jako ilustrace pro znázornění totalitní moci, potlačení svobody a manipulace.

Inscenace je určena dětem od osmi let, jimž ale mnoho reálií (např. boj SSSR s USA o prvenství) není srozumitelných, neznají historický kontext a povědomí o komunistické ideologii a propagandě mají přinejmenším velmi mlhavé. Porozumět nemohou ani půvabným jevištním metaforám, vztahujícím se k sovětskému režimu (např. povolání získává občan pomocí přidělené krabice s hračkou, podle jejíhož charakteru je určena jeho budoucí profesionální dráha – dělník, funkcionář, inženýr nebo „nepřizpůsobivý“ s odsouzením na Sibiř).

Od samotného počátku jsou děti přímo vtaženy do děje, což podporuje i přestavění jevištního prostoru na arénu. U vchodu obdrží děti coby vesmírní inženýři reflexní vesty (s heslem: Bezpečnost nade vše!, aby pak byla Lajka paradoxně vypuštěna na misi, o jejíž nebezpečnosti všichni vědí) a jsou navigováni dalšími výzkumnými pracovníky na svá sedadla. Vesmírní inženýři k dětem adresují své plamenné projevy, zasedají do jejich řad, zapojují je do výcviku Lajky (vytvoření zvukové zkoušky, konstrukce centrifugy aj.) a děti tak ochotně a nevědomky „pomáhají“ Lajce k cestě do kosmu, která znamená její smrt. Jsou manipulovány, aniž by si to uvědomovaly, což sice odpovídá praktikám té doby, ale pro dospělého diváku je to pohled opravdu děsivý. Nejproblematičtější místa nastávají v okamžiku, kdy jeden agilní soudruh nutí děti k potlesku a oslavě strany a ony uposlechnou, protože je k tomu vyzval dospělý. A co je snad ještě děsivější: mezi dětskými diváky v hledišti se schová i režimu nepřizpůsobivý jedinec a v okamžiku, kdy je hledán, děti bez rozpaků vyzradí jeho úkryt, aniž by jim došlo, že právě on je ten kladný hrdina, kterého by ti zlí neměli odhalit. A děti vůbec netuší, že díky jejich ochotě je onen režimu odporující Aljoša, který se řídí zdravým rozumem, odvlečen na Sibiř. Záměr inscenátorů, aby děti byly účastny něčeho, s čím nesouhlasí, ale proti čemuž jsou bezbranné, je bezesporu přínosný, ale děti se tu stanou obětí manipulace, aniž by to tušily a aniž by ji nakonec samy dokázaly prohlédnout… Důkladný komentář (alespoň ze strany rodičů či pedagogů) je v případě této inscenace nutný a je škoda, že tvůrci nenalezli prostor pro srozumitelné vysvětlení a odhalení zrůdné manipulace během samotné inscenace, která je jinak režijně i herecky nastudována velmi zdařile.

Lajka vzhůru letí evokuje atmosféru ponurého, šedého života v mrazivém Rusku (sníh má podobu všudypřítomných molitanových válečků). Pronikavé zvuky nevlídné zimy doplňuje psí štěkot. Jednotné kostýmy v bílých barvách a umělých materiálech podtrhují sterilitu prostředí i myšlení. Dominující prvek na jevišti tvoří plastové průhledné krabice, symbolizující uniformovanost a přesné naplánování, jako by se lidský život dal smrsknout do jasně vymezených mantinelů a mohlo do něj být kdykoli nahlíženo. Kontrast k neživé hmotě poskytují manekýni psů, jejichž animace připomíná detailně přesné psí pohyby i jejich škálu emocí. V jednu chvíli se na scéně objevují herci s celohlavovými maskami psů – jedná se o jakousi vsuvku o psí mytologii, z níž vyplývá, že psi mají ve vesmíru domov (proto vyjí na měsíc), kam se hodlají vrátit, a proto veškerá lidská opatření (psí přepravky, granule aj.) jsou pro ně jen plánovanou přípravou na cestu domů. Odlehčené pasáže přináší scény konstruktérů, kteří se bizarními způsoby snaží postavit létající stroj (např. balónek opatřený vrtulkou) a v groteskně baletním reji znázorňují práci ve výzkumném středisku. V samotném závěru, kdy je Lajka uložena do rakety, kterou konstruktéři sestaví přímo před zraky dětí, a vyslána do vesmíru, se nad jejich hlavami rozsvítí moře malinkých světýlek a s poetickým obrazem kontrastují Jelenina slova: Budu vám vyprávět pohádku, jak pes přeskočil ohrádku […] Když člověk něco zahodí, zřídkakdy se pro to vrátí.

Udatný hrdina Bruncvík

V rámci Českého roku, připomínajícího 100. výročí české státnosti, nastudovalo Malé divadlo dva tituly – Bruncvík aneb Jak lev do znaku přišel a Čechomoří. Bruncvík je určen pro nejmladší diváky, nese v sobě ozvuk starých rytíren a časem opředených legend. Pochybnosti o jejich věrohodnosti podtrhuje i opakující se píseň Povídá se, povídá. Zápletka je založena na útěku lva z českého znaku, protože Češi jsou podle něj národem notiček, vařeček a gaučů a umí si jen stěžovat. Bruncvík se rozhodne dokázat, že i mezi Čechy jsou hrdinové a vydá se na dobrodružnou pouť, kde překonává sám sebe i své strachy. Čeká na něj série nástrah (zelená příšera, drak, mrak, pták Noh či obludné mořské panny). V jednotlivých epizodách pomáhá zpočátku Bruncvíkovi lev, ale postupně Bruncvík vítězí díky své odvaze, statečnosti, důvtipu, moudrosti a laskavému jednání a získává tak výbavu správného hrdiny.

Inscenace je zarámována vyprávěním o erbech, děti si mohou vymyslet, co by si v erbu nechaly zobrazit ony a herci jim horlivě přání v podobě zmrzlin či boxerských rukavic plní. V závěru pak tyto děti pomáhají Bruncvíkovi k vítězství (pomocí tajného zaříkadla Všem přátelům hlavy nahoru!) a fungují takřka jako bájní blaničtí rytíři. Jiří Jelínek coby autor scénáře i režisér předkládá místy pohádkově laděné Bruncvíkovy hrdinské činy, nepostrádající milou hravost, nápaditou práci s detaily (např. v oslavné náladě má manekýn Bruncvíka na svých nožkách připevněné paličky od xylofonu, který rozeznívá létajícími tanečními kreacemi), hrou se slovy (např. půvabně naivní námořnický song Šplouchy šplouch přechází po pár dnech v zajetí mořské nemoci v nápěv Ble ble ble). Důraz klade Jelínek na pochopení pojmu hrdinství, vizuální malebnost příběhu a průběžné zapojování dětí do děje. Jednoduché vyvýšené jevišťátko umožňuje důmyslné proměny prostředí, prostřednictvím sklápění a odkrývání desek vzniká jeskyně, mořské vlny, útroby velryby i zákryty při bitvě. Bruncvík se objevuje v podobě marionety, maňáska, tyčové loutky i živého herce (Martin Dobíšek). Marionety Bruncvíka a lva představují krásně vyřezávané loutky s jemnými rysy. Jelínek umně propojuje akci živých herců (Dana Ibragimová, Lucie Valenová, Josef Kaštovský, Petr Hubík) s loutkami. Kostýmy herců připomínají – vyjma rytířského oděvu Bruncvíka – variace na dávné vojenské uniformy v barvách trikolóry. Nedílnou součástí dobrodružství se stává živá hudba a písně, rozložené do dvoj a trojhlasů. Boje se odehrávají zpomaleně, jako sportovní klání, zaznívají i instruktážní návody, loutky se pod tíhou hrdinských činů rozkládají na několik částí, nebo se jim alespoň otáčí hlavy. Děje plynou v pozvolném tempu, jako by dřívější hrdinové nemuseli bojovat s časem ani se propůjčovat k zběsilé akčnosti. Jiří Jelínek v Malém divadle zkrátka zrekonstruoval staré dobré časy udatných hrdinů.

Touha po moři

Oproti tomu Čechomoří, autorská dokumentární inscenace o snech českého národa, čerpá ze současných přání obyčejných českých občanů. Jedná se o sto českých přání od stovky jedinců ve věku nula až sto let. Inscenátoři při několikaměsíčním průzkumu, o čem Češi sní nejvíce, narazili na jejich posedlou touhu po moři. A tak se směsicí přání prolíná skutečný příběh Ing. Karla Žlábka, autora projektu, jenž snil o propojení Čech s Jaderským mořem, a to pomocí podzemního tunelu, ústícího na umělém mořském ostrově Adriaport, vybudovaného z materiálu vykopaného hloubením tunelu. Cesta na Jadran by trvala přibližně dvě hodiny.

Na počátku inscenace se ze stěny na jevišti sundají tři barevné dětské nafukovací bazény, které se naplní vodou, v průzorech na stěně se odhalí horizont moře a projekce, pojednávající ve statistických údajích o české posedlosti mořem (kolik Čechů jezdí pravidelně k moři, kolik lidí potřebuje mořské klima k duševní pohodě, kolika zahradními bazény se slanou vodou disponují obyvatelé naší republiky a s čím si lidé nejčastěji spojují moře – totiž se svobodou). Průřezy slouží i pro názorné vysvětlování Žlábkových plánů. Režisér Janek Lesák využívá nedramatický, vyprávěcí princip: čtyři herci na čtyřech vysokých stoličkách, umístěných v bazéncích, předčítají jména a věk lidí a jejich přání. Pokud je přání zaujme, verbálně rozvinou dané téma v minipříběh. Ono přání je pak rozehráno s vtipem, nadhledem a úsměvnou pointou, a tak poklidně plynoucí série přání, jež by mnohdy díky autenticitě i křehkosti výpovědi mohla sklouznout k sentimentalitě, je vždy v pravý čas odlehčena (např. pasáží o tom, jak nudný by byl mnohaletý pobyt na dovolené, v jakou odpornou kreaturu by se proměnil mnohonásobný výherce Sazky, jak komicky by bylo komentováno úspěšné fotbalové utkání a jak neohrabaně by hudební kapela Bublina přebírala Grammy). Od dětských přání stát se princeznou, rytířem nebo žít ve světě Harryho Pottera tužby postupně směřují k úspěšnému dokončení vzdělání, kariéře, milovanému protějšku, zdraví, bydlení, splnění uměleckých i sportovních ambicí, ale i majetku, penězům, mezilidským vztahům a přáním šťastného života pro vlastní děti.

V pravidelných intervalech vstupuje na scénu postupně stárnoucí Ing. Žlábek, který se v 60. letech minulého století usilovně snažil i přes všemožné výsměchy svůj projekt prosadit. V zadních průzorech pak sledujeme, co se odehrává v jeho hlavě – v mořské scenérii s ním diskutuje Ghándí, T. G. Masaryk (který se sám neúspěšně snažil o propojení Československa s mořem), vynálezci letadla bratři Wrigthové i vynálezce knihtisku Gutenberg. Ačkoli jejich vynálezy došly mnoha úprav, než mohly být zrealizovány, jména autorů upravených prototypů si dnes už nikdo nepamatuje… Stěžejní je prvotní nápad, a to slouží jako útěcha i Žlábkovi.

Inscenace je založena na slově a čtveřice herců (Dana Ibragimová, Terezie Jelínková, Lucie Valenová a Josef Kaštovský) dokáže udržet pozornost a zaujmout – své hlasy velmi zdařile upravuje, deformuje (i pomocí zvukové techniky), propůjčuje si přízvuk cizinců, cituje nejrůznější znělky. Přání jsou čtena se sympatickým civilním projevem a citlivostí, při scénkách se vkusně pracuje s nadsázkou.

Čechomoří je především poctou snění, jež je motorem lidské existence. V závěru inscenace, kdy jsou bazénky vypuštěny, skládají herci z papíru lodičky a posílají je „na moře“, vyslovujíce přitom přání nejstarší skupiny ze své sociologické studie. Tato přání se vztahují k tomu nejzákladnějšímu – soběstačnosti, setkání s nejbližšími, ale i možnosti dostat se do nebe a pak se sem zase vrátit. Do rozlévající se vody pomalu uléhá Žlábek. Pomocí vody a složeného papíru se rodí obraz věčné naděje a hold lidské touze a potřebě snít… V tuto chvíli utichají i ti nejzatvrzelejší teenageři, kteří se ocitli v divadle z donucení. Čechomoří je vtipnou i dojemnou sondou do lidských duší, která v divácích rezonuje ještě dlouho po skončení.

Malé divadlo tak úspěšně pokračuje v započatém trendu autorské tvorby, osobitého přístupu k tématům a hledání a experimentování s novými formami (nejnovější inscenace Game má podobu participačního divadla).

Malé divadlo, České Budějovice

David Hlaváč – Helena Kebrtová – David Košťák: Kronikáři

Režie: Petr Hašek, dramaturgie a texty písní: Helena Kebrtová, dirigent: Pavel Trojan, hudba: David Hlaváč, choreografie a režijní spolupráce: Veronika Poldauf Riedlbauchová, scénografie: Ján Tereba, kostýmy: Jitka Nejedlá

Premiéra 17. 3. 2017, psáno z reprízy 7. 3. 2018.

David Košťák: Lajka vzhůru letí

Režie: Petr Hašek, dramaturgie: David Košťák, výprava: Ján Tereba, hudba: 6polnic

Premiéra 28. 11. 2017, psáno z reprízy 8. 3. 2018.

Jiří Jelínek: Bruncvík aneb Jak lev do znaku přišel

Režie: Jiří Jelínek, dramaturgie: Tereza Lexová, výprava: Barbora Čechová, hudba: Petr Hubík

Premiéra: 17. 2. 2018, psáno z reprízy 23. 3. 2018.

Janek Lesák a kol.: Čechomoří

Režie: Janek Lesák, scéna: Dáda Němeček, hudba: Jan Čtvrtník, dramaturgie: Natálie Preslová

Premiéra: 28. 10. 2017, psáno z reprízy 26. 3. 2018.

Loutkář 2/2018, s. 54–57.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.