Lešková Dolenská, Kateřina: Petr Nikl (1960)

Originálního českého tvůrce jistě není třeba nijak podrobně představovat – jeho interaktivní výstavy (Hnízda her, 2000; koncept a část exponátů výstavy Orbis Pictus, 2007) patří mezi domácí návštěvnicky nejúspěšnější vystavovatelské počiny, zároveň je ceněným malířem, grafikem, ilustrátorem i literátem (nositel Ceny J. Chalupeckého, ale i Magnesie Litery za autorskou knihu Záhádky). Bývá řazen ke skupině Tvrdohlaví (1987–1991), ale má blízko i k surrealismu.

Šťastné okolnosti dětství v něm vypěstovaly především smysl vášnivého pozorovatele. Představivost a inspirace se v něm odvíjela z tří hlavních rodinných aktivit: Otec – akademický malíř, v jeho ateliéru, prosyceném směsí terpetýnu, damary a včelího vosku často napodoboval jeho stylizaci. Za zvuků hudby z filmu Sněhurka a sedm trpaslíků a tehdy ještě Skupova Spejbla a Hurvínka kreslil v devíti letech kubisticky deformované tváře. Jeho pozdější vztah ke kulovitým tvarům zřejmě vychází […] především z vlivu výtvarné stylizace maminky – návrhářky [nafukovacích a gumových] hraček. […] Byl první, kdo je na rybníku testoval ještě předtím, než se začaly sériově vyrábět. Třetím inspiračním zdrojem byl sklep, kde pobýval dědeček-zlepšovatel a dřevomodelář. […] Sklep voněl kostním klihem a dřevem. […] Později většinu svých loutek vytvořil právě v tomto sklepě.1

Jeho tvorba zahrnuje i divadelní a para-divadelní aktivity – je spoluzakladatelem experimentálního loutkového souboru Mehedaha (1984–1995). Jádrem performancí jsou vizuálně-hudební kreace, příležitostně provozované v bytech, na vernisážích, při různých setkáních, ale i v divadlech. Nejčastějšími produkcemi jsou balety, tance, skeče a drobné absurdity. […] Loutkami jsou buď vlastní výtvory, nebo to, co se octne ve stále se rozšiřujícím inventáři hraček, vycpaných zvířat, strojků a různé veteše. Ale i řada klasických marionet. Nejčastěji se hraje právě marionetovým způsobem vedení loutek, ale v poslední době podoba klasického kukátka přerůstá v performanci s maskami, převleky, věcmi a jejich stíny. […] Je to zcela svobodná improvizace, počítající s aktivním divákem. I samotní herci jsou tak vlastně diváky, přihlížejícími a reagujícími na průběh hry. Divadlo Mehedaha je pokusnou laboratoří pro míšení i těch zdánlivě nejprotikladnějších prvků.2

Petr Nikl je také podepsán pod originálními, zčásti improvizovanými, inscenacemi a vizuálně-hudebními performancemi, např. Slunovrat (1998), Tanec hraček (2005), Requiem za loutky (2007), Já jsem tvůj zajíc (2011), Trpasličí tance (2017) ad., uváděnými zejména v pražském Divadle Archa. Jeho svérázný a nenapodobitelný divadelní styl není lehké někam zařadit – recenzenti o něm píší jako o bytosti spíše submisivní, ale neochočitelné,3 jako o tvrdohlavém hračičkovi,4 nebo dokonce o zlomyslném demiurgovi.5 Často využívá masky, animuje loutky nebo ready-made objekty, hračky, kinetické skulptury i mechanické artefakty. Klíčem k Niklově tvorbě by mohla být jeho vlastní slova: Mně se vždycky líbil Picassův výrok, že chce tvořit jako dítě. Nebo Morgensternův, který říká, že v každém muži – já myslím, že to platí i o ženách – je skryto dítě. Pro mě je schopností tvořit vlastně schopnost neztratit to, co má člověk v sobě od narození.6 Což asi nejvýstižněji vystihl recenzent Jaromír Kazda, který tvrdí, že Nikl potřebuje diváky, kteří si nekladou otázku „co tím chtěl básník říci“, nýbrž spolutvoří spolu s ním, neboť si rovněž uchovali dětskou bezprostřednost a hravost.7

V roce 1996 se Petr Nikl zúčastnil akce zvané Our Domestic Resurrection Circus, který pořádá ve Vermontu (USA) divadlo Bread and Puppet, a vystupuje i na domácích loutkářských festivalech (naposledy Mateřinka 2017).

(kld)

Podrobně jsme o Petru Niklovi psali např. v čísle 4/2016 věnovaném české divadelní alternativě (viz Macháček, M.: Mehedaha, Ganga mezi Prahou a Gottwaldovem, Loutkář, 2016, č. 4, s. 38–39; Král, K.: Vedený vodič Petr Nikl, Loutkář, 2016, č. 4, s. 40–43.)

Poznámky pod čarou

1 http://www.tvrdohlavi.cz/petr_nikl.html, citováno dne 12. 5. 2018.

2 Tamtéž, citováno dne 12. 5. 2018.

3 Zdeňková, M.: Petr Nikl – důvěrně známý a neustále tajemný, Loutkář, 2005, č. 4, s. 162–163.

4 Škorpil, J.: Tvrdohlavý hračička, Svět a divadlo, 2001, č. 6, s. 29–32.

5 Vangeli, N.: Hnízda her v lůně velkého stěhování národů, Svět a divadlo, 2000, č. 3, s. 74–82.

6 Král, K.: Umělec? (rozhovor s Petrem Niklem), Svět a divadlo, 2006, č. 6, s. 9.

7 KAZDA, J.: Imaginární svět Petra Nikla, Loutkář, 1995. č. 5, s. 101.

Loutkář 2/2018, s. 46–47.