Originálního českého tvůrce jistě není třeba nijak podrobně představovat – jeho interaktivní výstavy (Hnízda her, 2000; koncept a část exponátů výstavy Orbis Pictus, 2007) patří mezi domácí návštěvnicky nejúspěšnější vystavovatelské počiny, zároveň je ceněným malířem, grafikem, ilustrátorem i literátem (nositel Ceny J. Chalupeckého, ale i Magnesie Litery za autorskou knihu Záhádky). Bývá řazen ke skupině Tvrdohlaví (1987–1991), ale má blízko i k surrealismu.
Šťastné okolnosti dětství v něm vypěstovaly především smysl vášnivého pozorovatele. Představivost a inspirace se v něm odvíjela z tří hlavních rodinných aktivit: Otec – akademický malíř, v jeho ateliéru, prosyceném směsí terpetýnu, damary a včelího vosku často napodoboval jeho stylizaci. Za zvuků hudby z filmu Sněhurka a sedm trpaslíků a tehdy ještě Skupova Spejbla a Hurvínka kreslil v devíti letech kubisticky deformované tváře. Jeho pozdější vztah ke kulovitým tvarům zřejmě vychází […] především z vlivu výtvarné stylizace maminky – návrhářky [nafukovacích a gumových] hraček. […] Byl první, kdo je na rybníku testoval ještě předtím, než se začaly sériově vyrábět. Třetím inspiračním zdrojem byl sklep, kde pobýval dědeček-zlepšovatel a dřevomodelář. […] Sklep voněl kostním klihem a dřevem. […] Později většinu svých loutek vytvořil právě v tomto sklepě.1
Jeho tvorba zahrnuje i divadelní a para-divadelní aktivity – je spoluzakladatelem experimentálního loutkového souboru Mehedaha (1984–1995). Jádrem performancí jsou vizuálně-hudební kreace, příležitostně provozované v bytech, na vernisážích, při různých setkáních, ale i v divadlech. Nejčastějšími produkcemi jsou balety, tance, skeče a drobné absurdity. […] Loutkami jsou buď vlastní výtvory, nebo to, co se octne ve stále se rozšiřujícím inventáři hraček, vycpaných zvířat, strojků a různé veteše. Ale i řada klasických marionet. Nejčastěji se hraje právě marionetovým způsobem vedení loutek, ale v poslední době podoba klasického kukátka přerůstá v performanci s maskami, převleky, věcmi a jejich stíny. […] Je to zcela svobodná improvizace, počítající s aktivním divákem. I samotní herci jsou tak vlastně diváky, přihlížejícími a reagujícími na průběh hry. Divadlo Mehedaha je pokusnou laboratoří pro míšení i těch zdánlivě nejprotikladnějších prvků.2
Petr Nikl je také podepsán pod originálními, zčásti improvizovanými, inscenacemi a vizuálně-hudebními performancemi, např. Slunovrat (1998), Tanec hraček (2005), Requiem za loutky (2007), Já jsem tvůj zajíc (2011), Trpasličí tance (2017) ad., uváděnými zejména v pražském Divadle Archa. Jeho svérázný a nenapodobitelný divadelní styl není lehké někam zařadit – recenzenti o něm píší jako o bytosti spíše submisivní, ale neochočitelné,3 jako o tvrdohlavém hračičkovi,4 nebo dokonce o zlomyslném demiurgovi.5 Často využívá masky, animuje loutky nebo ready-made objekty, hračky, kinetické skulptury i mechanické artefakty. Klíčem k Niklově tvorbě by mohla být jeho vlastní slova: Mně se vždycky líbil Picassův výrok, že chce tvořit jako dítě. Nebo Morgensternův, který říká, že v každém muži – já myslím, že to platí i o ženách – je skryto dítě. Pro mě je schopností tvořit vlastně schopnost neztratit to, co má člověk v sobě od narození.6 Což asi nejvýstižněji vystihl recenzent Jaromír Kazda, který tvrdí, že Nikl potřebuje diváky, kteří si nekladou otázku „co tím chtěl básník říci“, nýbrž spolutvoří spolu s ním, neboť si rovněž uchovali dětskou bezprostřednost a hravost.7
V roce 1996 se Petr Nikl zúčastnil akce zvané Our Domestic Resurrection Circus, který pořádá ve Vermontu (USA) divadlo Bread and Puppet, a vystupuje i na domácích loutkářských festivalech (naposledy Mateřinka 2017).
(kld)
Podrobně jsme o Petru Niklovi psali např. v čísle 4/2016 věnovaném české divadelní alternativě (viz Macháček, M.: Mehedaha, Ganga mezi Prahou a Gottwaldovem, Loutkář, 2016, č. 4, s. 38–39; Král, K.: Vedený vodič Petr Nikl, Loutkář, 2016, č. 4, s. 40–43.)
Poznámky pod čarou
1 http://www.tvrdohlavi.cz/petr_nikl.html, citováno dne 12. 5. 2018.
2 Tamtéž, citováno dne 12. 5. 2018.
3 Zdeňková, M.: Petr Nikl – důvěrně známý a neustále tajemný, Loutkář, 2005, č. 4, s. 162–163.
4 Škorpil, J.: Tvrdohlavý hračička, Svět a divadlo, 2001, č. 6, s. 29–32.
5 Vangeli, N.: Hnízda her v lůně velkého stěhování národů, Svět a divadlo, 2000, č. 3, s. 74–82.
6 Král, K.: Umělec? (rozhovor s Petrem Niklem), Svět a divadlo, 2006, č. 6, s. 9.
7 KAZDA, J.: Imaginární svět Petra Nikla, Loutkář, 1995. č. 5, s. 101.
Loutkář 2/2018, s. 46–47.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS