Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Loutky jsou úplně fantastické

Originálního multidisciplinárního tvůrce Františka Skálu (1956), řazeného k umělecké skupině Tvrdohlaví, není třeba dlouze představovat. Jen málo lidí nečetlo nějakou z jeho knížek nebo nenavštívilo jeho výstavu, z těch nejrozsáhlejších třeba tu v Rudolfinu (2004) či ve Valdštejnské jízdárně (2017). Jeho tvorba je jednoznačně rozpoznatelná svou fantaskností, hravostí, s níž dává vyniknout přírodním i umělým materiálům, a jistou esencí všudypřítomné loutkovosti. A zejména o té jsme si povídali v jeho ateliéru plném magických bizarností, které – a to jsem přesvědčená – v noci určitě ožívají.

V roce 1990 jste pro Loutkář napsal, že se vám na současném loutkovém divadle nelíbí setkávání loutky a herce.1 Změnilo se u vás od té doby v tomto ohledu něco?

Ani ne. Mám pořád rád klasické kukátkové divadlo, kde není ta iluze porušená tím, že do ní vstupují živí herci, protože loutky jsou úplně fantastické. Samozřejmě, že jsou určitě výjimky, kdy je to setkání herce a loutky tak strhující, že se to snese, ale nemám o tom moc přehled. Mám rád, když se člověk ponoří do iluze toho prostoru a do určitého měřítka. Tím, že je vidět, že s těmi loutkami hrají herci, je prozrazen celý zázrak, který je na loutkách to nejlepší. Leda že by byli herci v roli obrů a měli by také masky…

Jak vás tak poslouchám, asi byste byl dost zklamán, kdybyste navštívil současné loutkové divadlo.

Já jsem takový konzervativní.

Nicméně váš komiks Velké putování Vlase a Brady z konce 80. let se loutkového zpracování dočkal v pražském Divadle Minor (2007) v režii Apoleny Vynohradnykové (dnes Novotné).

Popravdě to nebylo loutkové, ale hlavně činoherní, a ty loutky tam byly spíš navíc, když bylo potřeba vytvořit nějakou atmosféru…

Takže to nebylo úplně podle vašeho gusta?

V Minoru se to teď takto dělá, tak si myslím, že to bylo v pořádku. Myslím, že je to dáno nutností hrát pro plné hlediště. Klasické kukátko je komornější a intimnější.

Ale kdyby za vámi někdo přišel s tím, že to chce dělat iluzivně, tak byste souhlasil?

No jasně.

Pokud vím, pracoval jste v letech 1995–1997 na filmové verzi Vlase a Brady – koneckonců jste studoval filmovou a televizní grafiku na VŠUP. Je nějaká naděje, že by se tento film ještě někdy realizoval?

Ten projekt byl po celou dobu po produkční stránce velmi neprofesionální a skončil na tom, že se na to nesehnaly peníze. Zkuste sehnat 60 milionů a bude to.

To se obávám, že neseženu. Myslím si ale, že je velká škoda, že ten film nevznikl. Váš další loutkový projekt už byl vlastně naznačen na konci komiksu Velké putování Vlase a Brady, kde se objevily fotografie výtvarných objektů v plenéru lesa.

To byla předzvěst Cílka a Lídy, jen jsem si na to dvacet let nenašel čas. Také jsem si myslel, že mi práce na tom bude trvat tak tři, čtyři měsíce, a nakonec zabrala dva roky.

Fotokomiks vyšel nejprve pod názvem Jak Cílek Lídu našel v nakladatelství Meander roku 2006, a to jako jakýsi prequel komplexnějšího a výpravnějšího vydání nazvaného Skutečný příběh Cílka a Lídy, které vydalo nakladatelství Arbor vitae o rok později. Proč? Nebyl jste s první verzí spokojen?

Myslím, že to osud zařídil dobře. Trochu se to během práce rozrostlo a já jsem byl nucen pro Meander vytvořit takovou předehru, na kterou finančně stačil, abych mohl v klidu a profesionálně dodělat ten velký komiks, když už jsem do toho dal tolik času a energie. Málokdo si to dovede představit. Je to stejné jako točit film, s tím rozdílem, že jsem všechno dělal sám.

Loutky z Cílka a Lídy připomínají filmové loutky pro stop-motion animaci. Mají v sobě drátěnou kostru?

Jsou to loutky s drátěnou kostrou, protože jsem potřeboval, abych s nimi mohl hýbat do různých pozic, jako když se animuje film. Jenom nejsou udělané profesionálně s klouby, ale opravdu jenom s jedním drátem.

Uvažoval jste i v případě Cílka a Lídy o animované filmové verzi, nebo už jste o tom po ztroskotání připravovaného projektu Vlase a Brady nepřemýšlel?

O tom jsem vůbec neuvažoval, protože jsem si říkal, že animovaný film nejde v tom přirozeném prostředí dost dobře udělat a že by se to muselo točit ve studiu.

Loutky v plenéru se ovšem na plátně objevily poměrně záhy, a to ve filmu Kuky se vrací, premiérovaném v roce 2010…

To se dostáváme k nemilému tématu. Prvotním impulsem pro Kukyho byla totiž právě ta moje kniha o Cílkovi a Lídě, kterou doprovázela výstava. Honza Svěrák mě dlouho přemlouval ke spolupráci, ale po třech měsících se z toho ta spolupráce vytratila, protože jsme se neshodli na ideji filmu ani na charakterech postav, a zbyla z toho jen velká nepříjemnost.

Vlasovi a Bradovi i Cílkovi s Lídou je svou poetikou až podezřele blízká knížka Lenky Uhlířové s fotografiemi a ilustracemi Jiřího Stacha nazvaná Velká cesta Malého pána (2008, Meander), která se také dočkala filmového zpracování – na rozdíl od Kukyho přiznaně loutkového a bez vpádů lidského elementu, ovšem taktéž založeného na kontrastu loutek a reálné přírody – v režii Radka Berana (2015) a ve výpravě vašeho syna Františka Antonína. Konzultoval s vámi svou práci?

Nekonzultoval, ale tam samozřejmě svou ruku vidím velice znatelně, a to po všech stránkách. Ale musím uznat, že v některých stavbách nebo loutkách to udělal lépe, než bych to udělal já, a že je ten film hodně postaven právě na jeho práci.

Váš syn se v poslední době dal do služeb loutkového divadla. Už jste se byl podívat na inscenaci Moment, kterou připravoval ve spolupráci se Studiem Damúza pro děti do tří let?

Asi to nepovažuje za tak stěžejní. Co vím, tak jim vytvořil loutky a rekvizity, na kterých je ta inscenace postavena. To jeho loutky k Faustovi pro Handa Gote, to je jiná káva. Ty můžou jít z fleku do muzea, jak jsou krásné. Ty bych určitě neudělal líp.

Sledujete alespoň jeho Nebezpečné divadlo?

Ano, to sleduju od počátku, protože jejich kusy většinou vznikají na našem letním minifestiválku na statku v Dřevíči, kam si musí každý, kdo přijede, něco připravit. Celé to stojí na destrukci a vlastně na dost hrozných věcech. V počátcích měly děti sedící v první řadě dokonce ochranné štíty, aby je to nepopálilo, když na jevišti bouchne výbušnina nebo vyšlehne plamen. Jednou, když hráli na Mexických dušičkách ve Stromovce, si pak některé matky stěžovaly, protože se tam vyvalil dým a děti se dusily… Ale to je velmi efektní a kluci se tím seriózně zbývají už od začátku existence svého divadla. Jsem zvědavý, co zase přichystají nového.

V tom zmiňovaném článku v Loutkáři byla i fotografie divadla s popiskou, že jde o „Loutkové divadlo BKS“, tedy uskupení Bude konec světa, které jste vyřezal pro Petra Nikla. Existuje ještě?

Já jsem ho vyřezal spíš pro sebe, ale jako překvapení pro Petra Nikla, který byl tou dobou na vojně. Pamatuji se, jak jsme v něm s Petrem hrávali v noci při svíčkách, klidně i jeden pro druhého, jak tam běhaly myši, lítaly můry a ptáci. Ono je vždycky lepší, když je na představení málo lidí, jen pár dětí a je to takové tiché. To má v sobě obrovskou poezii…

To divadlo pak bylo asi dvacet let rozebrané a objevilo se až na výstavě Česká loutka, a dokonce jsem měl jeho průčelí jako své výtvarné dílo na výstavě Tvrdohlavých.

Tradici divadelního hraní u nás na Dřevíči jsme po dvaceti letech zase obnovili a teď už to trvá asi deset let. Mrzí mě, že se tomu nevěnuji víc – jako hostitel se spíš starám o organizaci, počty hostů narůstají a nemám tolik času na přípravu vlastních skečů. Pro mě je teď hlavně důležité, aby fungoval kiosek, který ulehčí mé ženě, aby nemusela denně vařit pro padesát lidí.

Co během festivalu hrajete?

Vždycky jsou to jen takové improvizované skeče, které vymýšlíme den, dva předtím. V 80. letech se tam hodně hrála i politická satira, a to jsme se váleli smíchy a moc si to užili. Teď už se třeba moc nepouštíme do komplikovaných výtvarných scén jako dřív, protože když to není nacvičené, tak ty přestavby trvají půl hodiny a děti se nudí. Už se spíš orientujeme na to, aby to odsýpalo, byl jeden výstup za druhým a soubory se rychle střídaly, aby ty děti, pro které hrajeme, nebyly úplně vyčerpané a nešly spát v deset hodin.

Jsou nějaké skeče, které reprízujete, nebo vznikají vždy nové?

Máme v repertoáru i tradiční skeče, které se musí pokaždé zopakovat, třeba Vězňův sýr, kdy se vězeň vrací po dvaceti letech z kriminálu a vzpomene si, že měl kdysi v kredenci výborný vyzrálý sýr. Otevře dvířka, odtamtud se vyvalí dým, on padne a tím to končí. Jsou to takové jednoduché efektní hříčky. Další legendární kousek vznikl, když jsme v průběhu našeho festivalu odjeli do Prahy na vystoupení Rolling Stones a pak jsme si po návratu ten koncert zahráli s panáčky, co se používají u modelových vláčků. Skákali na nitích, k tomu hrála hudba, dělali jsme efekty s prskavkami a bylo to přesně takové jako na tom koncertě, kde člověk vidí Micka Jaggera na 300 metrů daleko.

A hráli jste s tímto divadlem třeba někde na festivale?

Ne, to je čistě privátní věc.

To je škoda.

Ono to ani jinak nejde, protože to celé stojí na tom, že ten prostor po skončení festiválku prostě opustíme a tak to tam zůstane celý rok stát. Jenom uklidíme ty cennější loutky. Opravdu málokdy tam za námi přijede nějaký profesionální soubor – jednou tam byl třeba Handa Gote, a to je pak příjemné zpestření.

Dřevíčský festival ale není jedinou vaší divadelní aktivitou, pominu-li tedy zcela záměrně vaše hraní v MTO Universal, Finský barok nebo Tros sketos a vaše mnohé další veřejná para-divadelní vystoupení. Pokud vím, podílel jste se třeba na akcích výtvarného divadla Kolotoč Čestmíra Sušky nebo jste spolupracoval s Divadlem Sklep.

Já už si to ani moc nepamatuji, ale myslím, že se na těch společných akcích v 80. letech podíleli všichni Tvrdohlaví a všechno se prolínalo navzájem, třeba u nás na Dřevíči často hrávala Petrova Mehedaha. Ale pro Sklep jsem vyrobil jen nějaké rekvizity.

Kdyby za vámi dnes přišel nějaký loutkář a chtěl vás zlákat ke spolupráci, vyslyšel byste ho?

Mám toho tolik, že jsem rád, že to dělá jenom Franta. A dělá to líp. Mrzí mě, že jsem si nevytvořil víc autorských loutek, asi jen dvě, a ještě mi jednu z nich ukradli zloději. Mám i své oblíbené loutky, ale ty jsem nedělal. Nemám na to čas, dělám spoustu jiných věcí.

Když jsem byla na vaší poslední výstavě ve Valdštejnské jízdárně, tak se mi zdálo, že vytváříte jenom výpravy pro loutkové divadlo. Ale uznávám, že relativně dlouholetým působením v oboru už mám poněkud zkreslený pohled na věc… 


Já to beru tak, že dělám částečně architekturu, částečně poezii, a protože rád pracuji s těmi zmiňovanými měřítky, tak se to loutkovému divadlu opravdu částečně blíží. To je také to, co mám na té iluzi nejraději – že se do ní děti, nebo i dospělí ponoří, podlehnou té atmosféře, obzvlášť když to je nasvíceno svíčkami, a ta loutka se pohybuje úplně zázračně… Třeba jak tančí! Málokdo dokáže v reálu takhle tančit. A tím, že se člověk za loutku schová, ztratí ostych a mohou se projevit jeho skryté herecké schopnosti.

Měl jste loutky jako malý?

Měl, ale choval jsem se k nim velmi ošklivě. Jedna visela asi tři roky u nás v ulici někde na drátě. Ale že by mi tatínek nějak moc hrál loutkové divadlo, to si nepamatuji… Spíš si vybavuji, že jsme to divadlo nějak devastovali…

Rodinné jablko v případě vašeho syna evidentně nepadlo daleko od stromu… Nicméně mám pocit, že vás ty loutky stále nějak fascinují.

Loutky miluju, jsou to nádherné výtvarné objekty, ale nemám je a nesbírám je. Vlastně ve všech mých knížkách i v mé tvorbě jako takové loutky jsou, ale tak nějak na pomezí uměleckých disciplín. Jsou hodně spojené s animovaným filmem, který jsem studoval, ale nechci ho dělat kvůli nutnosti týmové práce. Protože si vše raději dělám sám, abych si nemohl stěžovat, že to někdo udělal špatně, nebo že jsem to neuhlídal.

Vždycky jsem vytvářel nějaká prostředí, nějaké pokojíčky, kde někdo seděl, dělal jsem diorámy… A nakonec to souvisí i s tou architekturou. Na výstavě ve Valdštejnské jízdárně jsem si vytvořil celou architektonickou koncepci a ty jednotlivé pavilony můžete také vnímat jako nějaké divadelní scény, byť jsem scénografii nikdy nedělal.

Vy jste pro mě dokladem toho, že je nesmysl, když se striktně oddělují filmové loutky od světa loutek divadelních a od nich se ještě abstrahují do dalšího šuplíku výtvarnické experimenty s loutkami.

To jsou ty mezioborové rivality. Ale to je ve všem. Já nedělám rozdíly mezi nižším a vyšším… O loutkářích se často říká, že to nejsou ti praví herci. Ale to je nesmysl, protože loutkové představení může být stokrát lepší než blbé herecké. Většina lidí se bohužel nedokáže vybabrat ze svých stereotypů a je to jejich škoda. Pro mě může být loutka nebo vitrínka v muzeu na Krétě krásnější než půl muzea současného umění.

Poznámky pod čarou

1 Skála, F.: BKS, Československý loutkář, 1990, č. 2, s. 26–27.

Loutkář 2/2018, s. 42–45.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.