Lešková Dolenská, Kateřina: Harry Kramer (1925–1997)

Německý tanečník a sochař věnující se kinetickému umění a novátorské filmové tvorbě (např. snímky Die Stadt/Město, 1956, nebo Die Schleuse/Zdymadla, 1961) a také reformátor loutkového divadla, experimentující v 50. a 60. letech s mechanickým loutkovým divadlem ovlivněným avantgardou a surrealismem. Jeho výtvarný rukopis bývá často spojován s Alexandrem Calderem nebo Jeanem Tinguelym; badatelka Hana Ribi ho charakterizuje jako pokračovatele předválečné tvůrčí linie, o níž byla řeč v minulém čísle, reprezentované Oskarem Schlemmerem, Kurtem Schmidtem, Vilmosem Huszarem nebo Vasilijem Kandinským. Schlemmer přetvořil geometrickými kostýmy tělo tanečníka, zbavil ho částečně jeho přirozené pohybové funkčnosti a zavázal tohoto „abstraktního člověka“ k strojovým pohybům bez dějové náplně. S pomocí techniky umožnil Schmidt svým geometrickým formám tančit mechanický balet. Harry Kramer oživil své objekty energií elektrických motorů. […] Objekty nepředstavovaly nic než samy sebe – plastiky se svou, jim vlastní, estetikou.1 Nálada v tehdejší společnosti, po zkušenosti s válečnými hrůzami i devastujícím účinem atomové bomby, poukazovala na dehumanizaci společnosti, degradaci lidství a strach z bezcitných technologických vynálezů – přesto Kramerovým dílům nechyběl (černý) humor. Jak doplňuje Ribi, mechanický a technicky precizní pohyb objektů byl totiž Harrymu Kramerovi díky jeho osobní zkušenosti s klasickým baletem zároveň velmi blízký. Stejně tak měl v sobě díky divadelní zkušenosti cit pro rytmus a jevištní prostor.

V letech 1953–1955 vytvořil Harry Kramer v Paříži své první loutky (tehdy ještě ručně animované dřevěné marionety, ovšem na kolečkách), které představil roku 1955 v Berlíně v programu nazvaném 13 Szenen (13 scén) v prostém černém prostoru; jejich pohyb podmalovávala experimentální „konkrétní hudba“. V další fázi své práce (1955–1959) už rozvíjel v souladu s Manifestem divadla objektů (který napsal společně s filmařem Wolfgangem Ramsbottem v roce 1958) tvorbu bizarních, abstraktních a plně mechanických loutek-objektů. Použité materiály byly různé: zejména tenké dráty, ale i kusy plechu, textilie (gáza, tyl), papírmašé nebo třeba dřevo a bambus. Veřejnosti byly představeny roku 1959 v programu Signale im Schatten (Signály ve stínu); tentokrát s využitím elektronické hudby. Manfred Wegner (autor Kramerova hesla v encyklopedii WEPA) výsledný tvar charakterizuje jako absurdní balet objektů, které krouží po scéně, aniž by se kdy setkaly. Sám Harry Kramer popisuje svou inscenaci takto: Postrádají-li jednotlivé scénické momenty pointu, probíhají pak paralelně, zůstanou neviditelně přítomny v odvíjející se scéně, jsou bez začátku, bez konce. Na vteřinu fixovány světlem do paměti, ulpějí.2

Loutky z Kramerova Mechanického divadla jsou dnes uloženy v loutkářské sbírce mnichovského městského muzea (Münchner Stadtmuseum) a několik loutek z programu 13 Szenen je součástí sbírky Fritze Feye juniora v lübeckém muzeu loutek (Theaterfiguren Museum Lübeck), a to navzdory tomu, že Harryho Kramera na mezinárodním loutkářském festivalu v Braunschweigu (1957) čekalo jednohlasné zamítnutí a celá 60. léta se na loutkářských festivalech pohyboval pouze v pozici trpěného hosta.3

(kld)

Poznámky pod čarou

1 Ribi-Štěpková, H.: Harry Kramer, představitel „mechanického divadla“, Loutkář, 1995, č. 11, s. 244.

2 Kramer, H.: Figuríny jako objekty, Scénografie, 1970, č. 2, s. 89

3 Ribi-Štěpková, H.: o.c., s. 245.

Loutkář 2/2018, s. 32–33.