Lešková Dolenská, Kateřina: Tadeusz Kantor (1915–1990)

Významný polský divadelník a výtvarný umělec (silně ovlivněný konstruktivismem, dada, surrealismem a Bauhausem), zakladatel nezávislého experimentálního Divadla Cricot 2 (1956), jehož členy byli především výtvarníci a teoretici umění, nikoli herci. Sám Kantor ve svých inscenacích vystupoval jako jakýsi „dirigent“.

Inscenační tvorba Divadla Cricot 2 se dá rozdělit do několika období: „divadlo informelu“, „nulové divadlo“, nemožné divadlo„ a “divadlo smrti„. Každé z nich definoval Kantor vlastním manifestem, jehož myšlenky následně v jednotlivých inscenacích rozvíjel.1 Mezi Kantorovy nejvýznamnější práce patří Mrtvá třída (Umarła klasa, 1976); Wielopole, Wielopole (1980); Ať chcípnou umělci (Niech sczezną artyści, 1985) nebo Dnes jsou moje narozeniny (Dzisiaj są moje urodziny, 1990). Proslavil se i nekonvenčními happeningy (mezi nimi i tzv. “cricotáže„, v nichž přepracovával a recykloval náměty i postavy ze svých inscenací).

Kantorovo divadlo je výrazně poznamenáno výtvarným uměním […]: každá scéna funguje jako “obraz„, obsahuje výrazné kontury, promyšleně pracuje s rozvržením figur v prostoru, s rytmem, stylizaci podřizuje celkové kompozici, pracuje tu s různými plány a plochami. A také tu můžeme zaznamenat jakési malířské gesto (blízké “action painting"), které se klene nad změtí těl a objektů. Ale také Kantorovo malířské umění je teatralizováno: každý obraz funguje jako scéna […], na každém jeho obrazu nacházíme divadelní principy a zákonitosti; nepracuje se tu tolik se světlem, ale spíše s osvětlením; obrazy si odpovídají jako po sobě jdoucí sekvence téže inscenace. […] Hranice mezi divadlem a malířstvím se tak stává nepostřehnutelná, pohyblivá, rozmlžená. Každá z těchto dvou oblastí umění reaguje na to, čeho se nedostává druhé oblasti, a provokuje ji.2

Tadeusz Kantor měl vždy velmi blízko k loutkovému divadlu. Ještě během studií krakovské Akademie výtvarných umění uvedl se spolužáky svou první – a to vysloveně loutkovou – inscenaci Smrt Tintagilova od Maurice Maeterlincka (1937), tehdy ještě pod hlavičkou Efemerního a mechanického divadla loutek. Ve své pozdější tvorbě často pracoval s poměrně realistickými manekýny a využíval je jako dvojníky herců.

V roce 1987 Kantor vytvořil happening-cricotáž Stroj lásky a smrti (Macchina dell’amore e della morte), realizovaný herci Cricotu 2 ve Výzkumném centru divadelního umění v Miláně a ve spolupráci s Mezinárodním loutkářským muzeem v Palermu. Podle Francy Silvestriové se v něm spojil Kantor malíř s Kantorem divadelníkem.3 Kantor se vrátil ke své inscenaci Smrt Tintagilova a výsledná cricotáž v sobě spojovala herce, předměty, loutky, sochy a stroje. Kantorovská badatelka dokonce uvádí, že v tomto případě šlo o realizaci nejradikálnějších koncepcí tohoto polského umělce.4

Nejvýraznějšími postavami na scéně byly tři démonické služky – obrovské mechanické loutky ze dřeva a kovu, které byly mezi sebou propojeny kladkami a dráty. Svým agresivním repetitivním pohybem vytvářely kontrast ke křehkým dřevěným loutkám, původně vystupujícím v maeterlinckovské inscenaci. Silvestriová se domnívá, že se v mechanických loutkách odráží Kantorova inspirace jedním z nejvlivnějších umělců 20. století – provokatéra Marcela Duchampa.

Podrobněji se o Tadeuszi Kantorovi v Loutkáři psalo např. v čísle 1990/2, s. 28–29 (texty Guye Scarpetty a Francy Silvestriové), osobní výpověď o spolupráci s Kantorem pro Loutkář připravila Hana Zavadilová (Loutkář 5/2011, s. 314–317), v níž líčí okolnosti vzniku inscenace Ó, tichá noc, uváděné během avignonského divadelního festivalu v roce 1990. Sluší se upozornit i na podnětnou studii Jana Hyvnara Manekýn Tadeusze Kantora (viz publikace Herec v moderním divadle, 2000) a výtečnou kantorovskou monografii Jana Kłossowicze, kterou v loňském roce vydal pražský Divadelní ústav.

Poznámky pod čarou

1 Citace z medailonu T. Kantora publikovaného na obalu publikace Jana Kłossowicze Divadlo Tadeusze Kantora, Praha, 2017.

2 Scarpetta, G.: Mezi divadlem a výtvarným uměním, Československý loutkář, 1990, č. 2, s. 28.

3 Silvestriová, F.: Návrat k mechanickému divadlu loutek, Československý loutkář, 1990, č. 2, s. 28.

4 Tamtéž, s. 28.

Loutkář 2/2018, s. 24–25.