Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Slovo nuda se v našem slovníku nevyskytovalo

Šíře vašeho tvůrčího záběru je obdivuhodná. Věnovala jste se herectví, zároveň jste výtvarnice, která i vyráběla loutky, a k tomu i režisérka a scénáristka mnoha velmi úspěšných a dnes už vlastně klasických komiksových a večerníčkových příběhů pro děti…

Asi bych si nikdy netroufla označovat se za výtvarnici. Podle mne je výtvarník člověk, který hlavně umí kreslit, a to já rozhodně neumím. Ale je-li výtvarník od slova vytvářet, případně něco vytvarovat, tak se k této profesi hrdě hlásím. Na loutkářské katedře DAMU jsem výtvarnou specializaci nedělala, ale plně jsem se zapojila do výroby loutek pro školní inscenace a hodně se naučila hlavně od Mirky Kostřábové, Míly Novotné a Anduly Kusé. Vy byste mohla dobře kreslit, řekl mi jednou pan profesor Vojtěch Cinybulk a vzápětí dodal: Ale to vy nikdy nebudete dělat, na to nebudete mít čas, protože jsem na škole tíhla hlavně k režii a dramaturgii. A bác ho, hned na první štaci jsem hlavně vyráběla loutky a rovnou podle vlastních návrhů. Samozřejmě, že jsem si při té práci musela sem tam něco nakreslit, ale to bylo jen pro mou vlastní orientaci. Netuším, odkud kam by se táhla řada panáků, které jsem za život vyrobila, ať už podle vlastních, nebo později hlavně podle Joskových návrhů.

Kterou ze svých profesí máte nejraději a dáváte jí přednost?

Když jsem měla někdy vyplňovat kolonku povolání, tak jsem uváděla „loutkářka“. Loutkář vlastně musí umět trochu všechno. A kterou profesi mám nejraději? Řekla bych s Nerudou: Vším jsem byl rád… Hraní bylo vzrušující. Třeba v rodícím se černém divadle jsme stále nacházeli nové možnosti – naše kolektivní úsilí a nadšení se tehdy dalo krájet. Ona to taky byla doba přelomu 50. a 60. let, doba nadějí. Kdekoliv jsme vystupovali, vždycky jsme hráli s elánem a ctižádostí pobavit, okouzlit a překvapit diváka. Pořád jsme také usilovali o maximální technickou dokonalost.

Hraní na jevišti je společenská akce v rychle prchajícím okamžiku. Vyžaduje perfektní souhru herců a vytvoření napětí mezi jevištěm a publikem. Skvělý pocit, když se to zdaří, když publikum reaguje, když se podaří lidi rozesmát nebo dojmout. Ale jde trochu o jepičí život. Když spadne opona, iluzi je konec. Výtvarná práce a psaní je spíš výrazem úsilí jednoho člověka o samotě a běh na delší trať. Zabere tolik času, kolik je mu ho člověk ochoten věnovat. Ale ocenit či pochopit ho divák nebo čtenář může i po delší době, někdy třeba i po staletích. Obojí má svoje úskalí i půvaby. Protože je autor nebo výtvarník v čase i místě oddělen od konzumenta, o to víc si pak člověk cení momentů, kdy se mu té zpětné vazby dostane.

Zažila jste zpětnou vazbu od svých čtenářů?

Ano, třeba když jsem jednou kráčela po Václaváku a přede mnou šly dvě holčičky, které se upřímně hihňaly, a první druhé četla jeden z mých příběhů ze Čtyřlístku. Nebo když za mnou poprvé přišly dvě mladé kurátorky z MLK a při pohledu na loutky z Království květin hned jedna citovala moji kouzelnou průpovídku: Choroš pomož, dřevo oblož! Používaly ji totiž jako zaříkávadlo s kamarádkami při svých dětských hrách. Taky mě moc těší, že se úryvky z mých textů dostaly až do čítanek. Toho si považuju.

Pod většinou vašich prací jste podepsána společně se svým mužem Josefem Lamkou. Jak fungovala vaše spolupráce? Byli jste jako dva tvůrci absolutně sladění na „stejné vlně“, nebo jste se naopak doplňovali jako dva k sobě se hodící protiklady?

Oba jsme brzo po svém setkání zjistili, že jsme naladěni na stejnou vlnu, a to bylo v našem vztahu rozhodující. Ochotnickému divadlu a loutkám se Joska věnoval odjakživa a na UMPRUM šel cíleně na obor hračka-loutka. Ale měl namířeno hlavně k loutkovému filmu, i když to vzal oklikou přes divadlo Spejbla a Hurvínka. Hodně jsme se učili jeden od druhého, a to ve všech oborech a pořád. Když člověk něco dělá, ať je to psaní, nebo hraní, nebo výtvarná práce, vždycky v něm musí být schovaný i kritik, který číhá někde v koutě a to, do čeho se jako autor pouští, posuzuje a koriguje. Ale tenhle sebe-kritik musí být patřičně upozaděn, aby sám sebe jako autora nezakřikl. Nejdřív je člověk zpravidla oslněn nějakým nápadem, ale kdyby kritik ze svého kouta vstal moc brzo, autor by se lekl a nic by neudělal. Kritik musí slušně počkat – nejmíň do příštího rána. Ale my čekat nemuseli, my jsme si role autorů a kritiků ustavičně při práci prohazovali. Neměli jsme před sebou žádné zábrany a věci se tak rodily z diskuse. Hodně jsme se při tom sami bavili. Oba jsme taky byli dost činorodí – slovo nuda se v našem slovníku nevyskytovalo.

Vaší dceři Haně Gormanové, která dnes žije v zahraničí, jste dopřáli poměrně neobvyklé dětství plné loutek a cestování. Opustila svět loutkového divadla, nebo pokračuje ve vašich šlépějích i ve Spojených státech?

Když odmaturovala, chtěla jít studovat psychologii. Ale to byl obor, na který bylo za takzvané normalizace naprosto nemožné se dostat. A jelikož byla celé dětství účastna našich domácích výrobních orgií a jezdila s námi na zájezdy jako člen rodiny, stala se posléze hrající členkou souboru. Takže už jí to zůstalo. V emigraci kromě výchovy vlastních dětí strávila většinu času učením kreslení a výtvarné výchovy v kurzech pro děti i pro dospělé. Samozřejmě, že při kurzech pro děti došlo velmi často i na loutky a loutkové divadlo. V současné době také zkoumá všelijaké možnosti nových materiálů – pracuje třeba s tepelně opracovanými použitými igelitovými pytlíky, které umyje a barví podle potřeby, nebo se strunami, které se používají do 3D tiskáren a taví se ve zvláštním 3D peru, do něhož jsou navlečené.

V březnu byla v Muzeu loutkářských kultur zahájena výstava, která mapuje vaši tvorbu spjatou zejména s animovanými filmy a seriály. Na jaké exponáty byste ráda upozornila?

Výstava byla koncipována jako výstava večerníčků, a to hlavně těch, které dělal Joska jako výtvarník, protože z těch nám zůstalo doma nejvíc výtvarných artefaktů. Myslím, že jsou na výstavě dobře zmapované různé druhy animace, které se v televizi nejvíc používaly. Papírkový film (O človíčkovi), reliéfní (Vodník Česílko) a klasická trojrozměrná loutka (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Čarovný pavouk). Pak jsou tu i ukázky loutek z méně obvyklých materiálů, třeba seriál Hrajeme si s písničkou – kde byly využity lidové techniky jako keramika, kraslice, lidové hračky, panáčci z lesních plodů, malované perníky a podobně.

Dnes všechny druhy animovaného filmu ustupují počítačové animaci a některé z nich asi vymizí úplně. Trojrozměrné loutky se jakž takž zachovaly, ale materiály z kreslených, reliéfních či papírkových filmů většinou končily hned po natáčení v popelnicích. Takže je dobře, že se něco pro názornost zachovalo. Jako film mám ráda Človíčka – nejen proto, že je to asi nejpopulárnější Joskova postavička, ale film má výbornou animaci, což je hlavně Joskova zásluha. Rozkreslil tehdy sám stovky a stovky fází človíčka i zvířat. Po technické stránce je na samé hraně papírkového a kresleného filmu. Ale mám taky velmi ráda loutky do Děda Vševěda. Tu Erbenovu předlohu jsme v naší rodině milovali, je to jedna z nejkrásnějších pohádek, svou hloubkou sahající až někam k nejstarším mýtům. Podle Joskových návrhů vyřezala s neobyčejným citem hlavy a ruce Alena Kaftanová a já modelovala na kovové nebo drátěné kostry tělíčka z buničité papírové vaty potažené trikotinem a šila kostýmy. Prací a časem jsme obě opravdu nešetřily. Látky kostýmů jsou třeba tkané, pletené či háčkované z žinylkové vlny přímo do tvaru střihů jednotlivých dílů kostýmů, protože se materiál vzhledem k malým rozměrům nedal stříhat ani zahýbat.

Muzeu loutkářských kultur, a to nejen na výstavu, ale přímo do sbírkového fondu jste věnovala velké množství uměleckých artefaktů spojených s vaší celoživotní tvorbou. Co všechno díky vám muzeum získalo? Jsou to i teatrálie spojené s počátky fenoménu zvaného „černé divadlo“?

Z černého divadla toho moc nezůstalo. Po ukončení činnosti jsme všechno vyhodili. I když se mi to vyhazovalo s těžkým srdcem. Ale byly to vesměs velké věci, které nebylo kam dát. Tehdy nás ve snu nenapadlo, že by měly šanci dostat se jednou do nějaké instituce zvané muzeum. Byly to všechno také věci pro velké jeviště, které – zbavené kouzla divadelní atmosféry, speciálního osvětlení, momentu překvapení z oživení hmoty a nepolapitelného půvabu scénického okamžiku – vypadaly mnohdy až odpudivě.

Takže se zachovaly jen jedny velikánské dřevěné nůžky, snad proto, že to byl svým rozměrem tak kuriózní předmět, a taky trochu z piety, protože byl osobně vyroben truhlářem Jardou Sezemským, dlouholetým šéfem dílen Ústředního loutkového divadla. Nůžky, jejichž nožičky protančily na špičkách řadou špičkových světových scén. Takže se nakonec vloudily i na tu chrudimskou výstavu. Ale přece jen několik loutek černého divadla se do muzea dostalo. A sice loutky z večerníčkového seriálu Pohádky z květináče, který byl natočen jako kombinace loutek a baletu s použitím efektu tzv. perličkového plátna.

Mimo stovek drobných i větších předmětů z animovaných filmů a desítek technických obrázkových scénářů k nim jsem dala MLK originály i tisky plakátů a programů, které Joska dělal pro Divadlo Spejbla a Hurvínka, jeho scénické návrhy z mladých let a řadu kreseb pro televizi zejména z tzv. „černobílého období“, kdy ještě nebyla televize barevná a kdy se často k vyprávění pro děti snímaly statické kresby.

Za zmínku stojí také loutky z prvního ročníku loutkářské katedry DAMU, třeba komplet loutek Chodské neděle, nebo několik dochovaných loutek z prvních absolventských inscenací. Od Josky jsou tam i marionety pro Aladinovu kouzelnou lampu a papírkový materiál k zfilmované písničce Jana Wericha Strojvůdce Příhoda. Tyto věci dělal ke státnici na UMPRUM. Takže jsou tam i doklady toho, co se v té době dělo na našich vysokých uměleckých školách zabývajících se loutkami.

Váš životní elán, neutuchající energie a zejména pracovitost, které vám může leckdo závidět, jsou pověstné. Prozraďte, na čem pracujete a co vás ještě láká vytvořit?

V letošním roce vyjde jako každoročně ve Čtyřlístku zase několik mých nových komiksových příběhů. Mimo to jsou samozřejmě věci, které člověk chtěl udělat, ale pro nával jiných úkolů je odkládal až na pak a zůstanou už asi ležet na hromádce nerealizovaných snů. Jednou z nich je třeba Růže a prsten, pohádka, kterou napsal W. M. Thackeray. Byla to jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Chtěli jsme to kdysi s Joskou napsat jako loutkovou hru, pak jako animovaný televizní seriál, ale nikdy se nám to nepodařilo někam protlačit. Stejně silně mě v pozdějším věku okouzlil Milarepa – tibetský životopis jogína a úžasný popis jedné duchovní cesty, kterou zredigoval W. Y. Evans-Wentz. Bylo by to pro loutky skvělé a výborné i pro černé divadlo. Má to úžasný dramatický náboj. Ale to je z říše nesplněných snů. Co bych skutečně chtěla dodělat, je vyprávění životního příběhu jedné zcela neznámé paní, pokrývající téměř celé 20. století. Byla narozená 1908 a její pohnutá životní pouť se završila v roce 2003 – když jí bylo pětadevadesát. Dobře jsem ji znala a její život, ačkoliv ho prožila téměř celý jako žena v domácnosti, byl neobyčejně barvitý. Její století a století její rodiny bylo i mým stoletím, takže se mi o tom dobře vypravuje. Ale to nemá s loutkami a divadlem nic společného – žánrově bych to zařadila spíš do kategorie zvané „paměť národa“.

Plná verze rozhovoru je na www.loutkar.eu.

Loutkář 2/2018, s. 9–11.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.