Loutkar.online

Tomášová, Jana: První dáma černého divadla

U příležitosti výstavy Pohádkový život rodiny Lamkových, která byla v březnu zahájena v prostorách chrudimského Muzea loutkářských kultur, bychom rádi věnovali pozornost loutkářce, která stála u zrodu fenoménu černého divadla (viz její seriál, který v Loutkáři vycházel v letech 2008–2009), a scénáristce Haně Lamkové. Dámě nabité nezdolnou energií a optimismem, která své i manželovy dochované artefakty velkoryse věnovala do sbírky muzea.

Hana Lamková (dívčím jménem Ryšánková) se už odmalička zajímala o divadlo. Vyrůstala nedaleko Slezské ulice na Vinohradech, kde sídlilo Loutkové divadlo Umělecké výchovy, které pravidelně navštěvovala. Silný dojem na ni udělal Malíkův Míček Flíček, a to tak velký, že si v létě na prázdninách v Lulči vyrobila loutky z Míčka Flíčka a Malíkovu hru potom hrály s kamarádkou v okně stodoly, kudy se podávají snopy obilí na půdu.

V předškolních letech se stala členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. Od raného věku tak rozvíjela mluvený projev i zpěv a rovněž nabývala první herecké zkušenosti. Během 2. světové války Dismanův soubor navázal spolupráci s Intimním divadlem, v jejímž rámci členové sboru vystupovali v inscenacích pro děti, a dokonce se souborem jezdili na zájezdy.

Během gymnaziálních studií rozvíjela zájem o divadlo ve studentském souboru, který vedl Darek Vostřel. Setkali se tam budoucí divadelní profesionálové jako Leoš Suchařípa, Jindřich Černý a Ivan Vyskočil. Zinscenovali například Těžkou Barboru od Voskovce a Wericha. Kromě toho, že Hana hrála a tančila jedno ze školních dítek, navrhla tehdy i dekorace, které pak s bratrem vyrobila, a nakreslila hlavičku plakátů divadla.

Vytrvalý zájem o divadlo pak logicky vedl ke studiu na DAMU. Její bratr tehdy studoval divadelní vědu, takže doma nebylo velkým překvapením, že se i druhé dítě rozhodlo studovat múzický obor. Jak už to ale v životě chodí, shodou různých náhod se stalo, že Hana nevystudovala činohru, jak si v maturitním ročníku představovala, ale po neúspěchu u přijímacích zkoušek se ještě v témže roce 1952 dostala do prvního ročníku nově vznikající loutkářské katedry.

V prvním ročníku studovali všichni společně a od dalších ročníků se jejich zaměření začalo rozdělovat, Hana si vedle loutkoherectví vybrala i režii a dramaturgii. Jako absolventské inscenace zpracovali Kaimovo dobrodružství, Vojáka a papouška, Brokáta – prince z pohádky a Tvrdohlavou ženu. Škola tehdy ještě neměla stálou scénu. Kaimovo dobrodružství se tak hrálo v Říši loutek, Princ Brokát v Ústředním loutkovém divadle a další inscenaci s maňásky hráli v divadle Sluníčko v Dětském domě. Tvrdohlavou ženou pak otevírali nové divadlo loutkářské katedry Loutka ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí. V té době začínala vysílat tehdejší Československá televize, a tak se absolventské kusy prvních studentů loutkářské katedry dostaly i na televizní obrazovky. Například Prince Brokáta viděla Hanina maminka ve výloze prodejny Elektra, kam se běžně lidé chodili dívat na televizi, neboť v domácnostech byly ještě málo rozšířené…

Za největší vklad studia na DAMU považuje Hana to, že se tam potkaly osobnosti z řad profesorů i studentů, které se od sebe mohly navzájem učit, ovlivňovat se a inspirovat. Na DAMU měli také soubor pod místní organizací Svazu mládeže, ve kterém působili studenti napříč obory. Vznikl zde taneční soubor a orchestr, ve kterém byl primášem Radko Haken a Radek Brzobohatý hrál na housle. V souboru hned v prvním ročníku Hana zinscenovala velmi úspěšnou Chodskou neděli.

První angažmá

Na konci posledního ročníku svedl osud dohromady Hanu s Josefem Lamkou (1931–2009), kterého si ještě v prosinci téhož roku vzala a který coby absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové, oboru loutka, pracoval jako výtvarník v Divadle Spejbla a Hurvínka. Hana už v té době měla tzv. pracovní umístěnku do loutkového divadla v Českých Budějovicích. Na konci léta 1956 tak nastoupila do svého prvního angažmá, které trvalo pouhých pár měsíců. Jezdilo se hodně na zájezdy, které Hana, záhy v jiném stavu, snášela velmi špatně. O to víc času trávila v dílně navrhováním a výrobou loutek.

Na jaře 1957 se manželé Lamkovi konečně ocitli v Praze pod jednou střechou u Haniných rodičů. Vinohradský byt se tak stal domovem čtyř generací, neboť s nimi bydlela babička, rodiče, bratr Hany a v červenci se narodila nejmladší Hanička. Joska to měl kousek do práce do divadla Spejbla a Hurvínka, které tehdy sídlilo v Římské ulici. Hana pracovala doma na výrobě loutek pro Vesnické divadlo, kde dělal dramaturga její bratr Václav, pro divadlo na Kladně a pro televizi. Joska začal natáčet animované filmy pro reklamní podnik, které se promítaly v kinech – například reklamní film na uhlí, což bylo v době přídělového hospodářství celkem kuriózní. Pro Josku to byl ale první kontakt s profesionálním kresleným filmem. V té době také začala spolupráce Lamkových s Jiřím Srncem, který k těmto filmům skládal hudbu.

Orbis

Na Vinohradské třídě sídlilo nakladatelství Orbis, které vydávalo edici Hry pro loutky, Hry pro mládež a Divadélko, které byly určeny pro školy a převážně amatéry. Všichni významnější výtvarníci, kteří v té době pracovali pro loutková divadla, s nimi na divadelních edicích spolupracovali, Josku nevyjímaje. Ilustroval kupříkladu Pohádku z kufru Jana Vladislava, Tři sněhuláky Milana Pavlíka, Ďáblův most Mileny Markové nebo Pohádky pana Pohádky Jiřího Středy. K nejlepším jeho ilustracím patří ale bezesporu svazek vydaný Orbisem v roce 1962 mimo tyto edice, ve kterém byla publikována spolu s Udatným Kasiánem Artura Schnitzlera i čtyři krátká dramata Maurice Maeterlincka Ariana a Modrovous, Aladina a Palomides, Smrt Tintagilova a Sedm princezen.

Tehdejší šéfredaktor Emil Radok přišel jednou s nápadem, že by bylo pro redaktory dobré některou z vydávaných her nazkoušet, aby získali praktickou divadelní zkušenost a cennou zpětnou vazbu od publika, které zpočátku tvořily převážně ratolesti zaměstnanců Orbisu a jejich přátel. Postupně se z toho vyvinula úspěšná malá nezávislá scéna, kde s Lamkovými spolupracoval Jiří Srnec. Hrál tam také teatrolog a pozdější ministr kultury Milan Lukeš. Pro Lamkovy a jejich kolegy bylo zázemí Orbisu s jeho sálem a půdou prostorem, kde začala historie Černého divadla.

Černé divadlo

Psal se konec 50. let, když Lamkovi společně s Jiřím Srncem vymýšleli a zkoušeli inscenace pro děti a spřádali plány na nový projekt inspirovaný technikou černého divadla. Ta se k nim dostala díky zájezdu Divadla Spejbla a Hurvínka do Paříže v polovině 50. let. Tam členy souboru uhranul pro české loutkáře doposud nepříliš známý divadelní princip v kabaretních vystoupeních loutkářů Yvese Jolyho a Georgese Lafaye.

Impulzem pro vznikající černodivadelní uskupení byla nabídka na účast v galaprogramu československé delegace na Mezinárodním festivalu mládeže a studentstva ve Vídni v létě 1959. Soubor tehdy tvořili Hana a Josef Lamkovi, Jiří Srnec s manželkou Zdenou, Naďa Munzarová, Libuše Koutná a Jára Zelenková, neboli 7/7. Zkoušelo se sporadicky v Orbisu nebo u Lamků doma, Jiří Srnec tehdy jezdil z Brna, kde ještě jako posluchač čtvrtého ročníku DAMU zkoušel inscenaci v Divadle Radost, jehož soubor byl ve Vietnamu.

Začali jsme připravovat první scénku inspirovanou klasickou pantomimou s postavami Pierota, Kolombíny a Harlekýna, vytvořených z rekvizit kouzelníka-eskamotéra, jehož výstup celý příběh uváděl. Námět byl prostý. Šlo v podstatě o věčný motiv něžného milence, ze kterého si suverénní sok tropí posměch. Zhrzená láska i kruté žertování Kolombíny přivede Pierota na pokraj zoufalství. Když chce hrdina ukončit svůj život ranou z pistole, objeví se motýlek, který si neodbytně sedá na hlaveň zbraně a tím odvrátí kritický moment katastrofy.

Loutky byly původně míněné jako klasické spodové loutky s živýma rukama v bílých rukavicích. Představovali jsme si, že budeme mít černé kukly a sametovými rukavicemi budeme ovládat některé rekvizity, ale během zkoušení jsme zjistili, že by loutky měly být větší a jejich pohyb uvolněnější a preciznější. Začali jsme figury vodit před sebou, ne nad sebou. A tato potřeba nás donutila snižovat paraván, za kterým jsme pořád ještě stáli. V důsledku toho jsme si museli k černým rukavicím a kuklám našít ještě černé bundy. V dalším čísle, kdy ožije prádlo na prádelní šňůře, došlo pak i na sametové kalhoty. To už nám paraván sahal jen ke kolenům. V následující scénce už jsme paraván opustili úplně a stali jsme se neviditelnými od hlavy k patě.1

Samotná účast na festivalu byla pro všechny velkou deziluzí. Z české strany nefungovala žádná organizace. Původně zamýšlený koncept komponovaného programu zúčastněných uměleckých souborů se nakonec rozpadl. Jeviště v Konzerthausu se pořadatelům zdálo příliš velké pro soubor s loutkami, proto je nakonec umístili do malého sálu v době přestávky.

Konečně jsme slyšeli, že první půlka skončila a diváci proudí na chodbu. Vrhli jsme se za paraván a začali hrát. Scénka Kouzelník trvala asi patnáct minut. Když jsme skončili, neozval se žádný aplaus. Vyhlédli jsme ven a tam se dal rychle na ústup jeden jediný divák, který tam čirou náhodou zabloudil a teď se taktně vzdálil, protože si myslel, že se tam koná něco privátního, nejspíš nějaká zkouška.2

Semafor a Zábradlí

Po návratu do Prahy se soubor rozešel s velkým zklamáním a bez výhledu na společné budoucí plány. Jiří Srnec měl nastoupit s celým ročníkem DAMU do brněnské Radosti, Joska byl zaměstnaný v Divadle Spejbla a Hurvínka a Hanu lákali do vznikajícího divadla v Příbrami. Ve správný moment se na scéně objevil opět Erik Kolár, který s rodičovskou péčí sledoval kroky svých studentů a v pravou chvíli je dovedl správně nasměrovat. Na jeho přání zahráli po premiéře školní inscenace Maňáskový kalendář v Divadle Loutka své dvě scénky připravené pro vídeňský festival. Sklidili nečekaný úspěch, který vedl k okamžitému angažmá v nově založeném Divadle Semafor. O dva týdny později zahajoval Semafor v divadelním sále Ve Smečkách (dnešní Činoherní klub) premiérou Člověka z půdy, po níž navazovalo tzv. Noc-turné, komponovaný večer, jehož součástí bylo i černodivadelní vystoupení 7/7. Ačkoliv už měli připravené smlouvy s Osvětovou besedou, která tehdy Semafor provozovala, přišla nečekaně nabídka z Divadla Na zábradlí k trvalému angažmá a účinkování spolu s pantomimou Ladislava Fialky na československé výstavě k 15. výročí osvobození, která se plánovala na květen 1960 do Moskvy.

Nabídka stát se členy Zábradlí byla pro nás z druhu těch, které se neodmítají. Jednak to bylo přece jen už zajeté a velmi úspěšné divadlo, kam jsme rádi chodili a které jsme obdivovali. Měli jsme také pocit, že podobnost žánru s Fialkovou pantomimou bude pro nás to pravé ořechové.3

Po dvou měsících účinkování ve vyprodaném sále proto opustili Semafor, o kterém zatím nikdo netušil, co se z něho vyklube, a soubor se s novou vervou pustil do práce na svém programu. Nazkoušel další dvě nové scénky, Preludium a Sebevraždu, a rozšířil se o dalšího člena, Josefa Podsedníka.

Výstava v Moskvě byla velkolepá. Na ničem se nešetřilo. Postavili nám scénu pod širým nebem podle návrhu architekta Josefa Svobody, která byla chytře situovaná na sever, aby nás neodhalovalo slunce. Měla portál ze zrcadlových segmentů, který byl vzhůru sešikmený, aby odrážel spíš nebe než kolem stojící atrakce a publikum.4

Po zhruba třech měsících v Moskvě se soubor na léto vrátil do Prahy, kde hrál během prázdnin přímo v Divadle Na zábradlí a na letní scéně ve Vojanových sadech představení pod názvem Trochu, s podtitulem Černé divadlo s bílými povídkami. Byla to kombinace černého divadla, pantomimy a mluveného slova, které bylo zastoupeno povídkami z pera Ivana Vyskočila a Miloše Macourka v interpretaci herců Divadla Na zábradlí. Střídání pantomimy doprovázené hudbou s mluveným slovem se tehdy osvědčilo jako divácky vděčný princip.

Po divadelních prázdninách bylo opět vše trochu jinak. Zázemí Divadla Na zábradlí neskýtalo takovou jistotu, jakou soubor očekával. Museli nalézat prostor ke zkoušení a hraní, azyl jim tehdy dočasně zajistila scéna DAMU Loutka. K tomu se pomalu stupňovaly neshody a rozepře s Jiřím Srncem, který ze souboru po premiéře celovečerní inscenace To jsou věci v prosinci 1960 odešel. Představení se skládalo z pěti pantomimických scén (Kouzelník, Pradlenka, Preludium, Sebevražda a Půlnoční scéna), prokládaných povídkami od Miloše Macourka, které namluvila Ljuba Hermanová a Jan Werich. Divadlo Loutka bylo ale pro veřejnost takřka neznámé. Obecenstvo tam bylo zvyklé chodit pouze na dětské inscenace, malá návštěvnost jim byla okamžitě vytknuta ze strany provozovatele. Hana Lamková vzpomíná, jak chtěli u vstupu do Františkánské zahrady udělat nějaký poutač, aby lidé věděli, že se tam vůbec něco děje: Byla tuším neděle, když jsem tam vybarvovala písmena. Vtom za mnou přišel Joska a říkal, ať toho okamžitě nechám, že v úterý odjíždíme na veletrh do Lipska…

Soubor měl v Německu obrovský úspěch, nicméně Divadlo Na zábradlí po návratu překvapivě založilo novou skupinu černého divadla v čele s Jiřím Srncem a soubor manželů Lamkových byl přesunut pod Divadlo Alhambra, zábavní podnik s varietním programem. Avšak i tento neočekávaný přesun, zpočátku vyvolávající vlnu nevole, se ukázal být přínosný v jiných ohledech, než nabízelo renomé Divadla Na zábradlí. Měli příležitost setkat se se skvělými osobnostmi – například s Milošem Formanem a Jánem Roháčem – při realizaci detektivní revue Bukola, která se v Alhambře uváděla.

Dvouleté působení v Alhambře bylo proloženo účinkováním ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour a souběžně soubor připravoval nový projekt To nemá cenu, v němž chtěl spojit černé divadlo s mluveným slovem a který režíroval Jaroslav Dudek v hlavní roli s Lubošem Kostelkou. V létě 1962 nastudovali kapesní revue s baletním párem pod názvem Půlnoční odpoledne pro československou průmyslovou výstavu v Londýně a našli nového provozovatele – Státní divadelní studio, které jim zajistilo poměrně velký sál v Ženských domovech na Smíchově. Zde uvedli v premiéře 2. dubna 1964 inscenaci Beze slov.

Revuální scény světového významu

V té době se v Praze objevil ředitel proslulého divadla Olympia v Paříži Bruno Coquatrix, který přijel hledat nové umělce a varietní čísla pro svůj program. Dostal od Pragokoncertu doporučení na Černé divadlo Jiřího Srnce, které ale mělo již nasmlouvané účinkování jinde v zahraničí. Tak se opět souhrou náhod stalo, že se svým souborem odjeli na třítýdenní zájezd do Paříže Lamkovi a toto angažmá ovlivnilo osud jejich souboru na několik dalších let.

Na doporučení ředitele Olympie přijeli za námi dva páni z lasvegaského hotelu Tropicana, jedním z nich byl ředitel jejich divadla Tony Azzi. Byla dojednána smlouva na tři měsíce s možností prodloužení na rok… Z pořadu Beze slov, který objednavatelé viděli, si vybrali tři zcela nesourodé věci. Naše vystoupení mělo trvat asi patnáct minut.5 Na místě se ukázalo, že nebylo nutné zabývat se propojením vybraných scén nebo vůbec jakoukoliv logikou. Velkolepé revuální programy, složené ze vstupů mnoha uměleckých a artistických čísel, nepotřebovaly žádná epická sdělení. Šlo především o show, která měla bavit a diváka ohromit. Všechna představení velikých revuálních divadel ve všech místních luxusních hotelích byla podle jednoho střihu. […] Každé představení se skládalo z baletních scén a podívané na nějaké téma – jako třeba zkáza Pompejí […], srážka lokomotivy s autem, zemětřesení v San Franciscu a podobné, pro nás těžko uvěřitelné věci. Jednotlivé scény byly odděleny artistickými čísly. Čím bohatší podnik, tím lepší artisty si může dovolit. A tak jsme měli možnost se setkat opravdu se světovou špičkou.6

Byl konec roku 1964, když soubor odjel do Las Vegas nejprve na zkušební tři měsíce s výhledem možného prodloužení smlouvy na rok, k němuž skutečně došlo. Zkušenost to byla v té době na naše domácí poměry jedinečná, leč velmi náročná s ohledem na osobní a rodinný život všech členů souboru. Hrálo se každou noc dvakrát, v sobotu dokonce třikrát, bez volného dne. Las Vegas je mimo hlavní třídy lemované luxusními hotely a podniky velmi malé město uprostřed pouště, kde se kromě práce nedalo nic jiného dělat. Kromě Hany a jednoho z techniků tvořily většinu souboru manželské páry. Joska zůstal s tehdy sedmiletou Haničkou v Praze. Byl už poměrně vytížený v televizi u animovaného filmu. Nebylo se čemu divit, že se po ročním zápřahu, kdy dostali nabídku na další rok ve Vegas, kromě jediného páru chtěli všichni vrátit domů.

Po návratu do Československa pokračovala skupina Černého divadla ve zmenšené sestavě dál. Jezdívala potom hlavně po Československu se zájezdovým programem v sestavě Lamkovi, Josef Podsedník a Jára Zelenková, které hudebně doprovodil Rudolf Cortés s orchestrem Karla Balaše, baletní pár a zpěvačka. Měli tehdy v repertoáru šest až sedm hudebně pantomimických čísel. S tímto programem nazvaným Písničky potmě jezdili mezi lety 1965–1968 a příležitostně účinkovali i v Alhrambře. V roce 1968 se ocitli znovu v pařížské Olympii a v příštím roce ještě dvakrát. Tam dostali nabídku na účinkování v pořadu Danny la Rue at the Palace v londýnském Palace Theatre.

V porovnání s ročním zájezdem do Las Vegas bylo dvouleté angažmá v Londýně mnohem pohodovějším obdobím. Pro Lamkovy to sice znamenalo další dlouhodobé odloučení, ale Anglie je přeci jen blíž než Las Vegas. Navíc tam žili v podstatě usedlým životem v pronajatých domech. Když zjistili, že tam stráví delší dobu, přijely tam i děti Járy Zelenkové a Josefa Podsedníka a Hanička s tátou. Joska, zaneprázdněný prací v televizi, pak odjel zpět do Prahy, ale Hanička tak získala neocenitelný vklad do budoucna – celý rok v anglické škole.

Následovalo několikaleté období, ve kterém se prolínaly zahraniční zájezdy černého divadla se zakázkami pro televizi na výrobu loutek a rekvizit. Zájezdů se s Hanou začala po maturitě aktivně účastnit i dcera, zatímco Joska zůstával v Praze. Naopak když byli všichni v Praze, věnovala se dcera externě animaci pro televizi.

Konec Černého divadla Lamkových se nachýlil v roce 1985. Předcházel mu celoroční zájezd do Paříže a Monte Carla, ze kterého se už dcera Hana zpět do Československa nevrátila a emigrovala do USA. Hana se samozřejmě obávala, co ji doma čeká, když její dcera zůstala v zahraničí. Navíc to byl poměrně těžký okamžik pro celou rodinu – netušili, kdy a jestli vůbec se ještě potkají.

Divadelní fundus pak dorazil vlakem na nákladové nádraží. Na rampu vyvezli čtyři černé bedny. […] Odvezli jsme je do naší staré zkušebny. Nějaký čas tam ještě odpočívaly v pokoji a pak jsme fundus, který byl použitelný, jako závěsy, bedny a černé kostýmy, rozdali a zbytek postupně roznesli po vinohradských popelnicích. A takový byl konec jednoho černého divadla.7

Svět animovaného filmu

Fascinace pohyblivým obrazem zaznamenaným na filmovém pásu provázela Josefa Lamku již od dětství. Kupovával si malé notýsky, ve kterých byl na jednotlivých stránkách rozfázovaný pohyb. Pro Josku to byly možná vůbec první „učebnice animace“. Podle tohoto vzoru si pak podobné notýsky jako dítě vyráběl sám. Amatérskou vášeň z dětských let a období dospívání intenzivně rozvíjel v 50. letech během studia animovaného filmu na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kdy se také poprvé dostal do kontaktu s reklamním filmem. Československá televize tehdy začínala vysílat a oslovovala ke spolupráci studenty i absolventy různých uměleckých oborů. Současně byl stále zaměstnaný v Divadle Spejbla a Hurvínka, kde už se soustředil převážně na navrhování plakátů a programů. Postupem času Joska omezoval hlavně své herecké působení v Černém divadle a opustil i post u Hurvínků, aby se mohl animovanému filmu plně věnovat.

Začalo tak více než dvacetileté období, kdy se pohádkový život rodiny Lamkových odehrával často na dvou místech zároveň. Jednu destinaci určovaly trajektorie zájezdů Černého divadla. Druhou destinací byla povětšinou Praha, kde střežil „rodinný krb“ Joska, obsypaný stovkami papírkových fází, náčrtů a scénářů vznikajících večerníčků a jiných televizních pohádek. Na řadě z nich pracovali spolu s Hanou, která se stala autorkou nebo spoluautorkou některých seriálů (např. Matylda nebo Inspektor Fousek na stopě.)

Čtyřlístek

Kreslený komiks Čtyřlístek začal vycházet v roce 1969 v nakladatelství Panorama. V tehdejším Československu vycházelo velmi malé množství komiksů pro děti. Jaroslav Němeček, autor a do dnešního dne kreslíř příběhů, přijel z Francie okouzlen zahraniční komiksovou produkcí a pustil se do vlastního projektu. Nikdo zpočátku nečekal takový ohlas. Nicméně zájem dětského publika byl takový, že pan Němeček brzy nestíhal vymýšlet příběhy sám. Oslovil nejprve Ljubu Štíplovou, zkušenou autorku dětských knížek a scénáristku televizních pořadů pro děti, aby do Čtyřlístku psala scénáře. Joska pracoval koncem 70. let spolu s Hanou a Libuší Koutnou na námětech a scénářích k příběhům Káti a Škubánka. Jako autoři byli osloveni, aby přispívali scénáři i do Čtyřlístku, který v každém čísle obsahoval kromě příběhu známé čtveřice i komiksové příhody dalších hrdinů – Lamkovi s Libuší Koutnou přispěli více než dvaceti díly Káti a Škubánka.

Když po revoluci vzniklo soukromé nakladatelství Čtyřlístek, byl spolehlivý tvůrčí tým Lamkových s Libuší Koutnou znovu osloven ke spolupráci. Od roku 1991 se tak stali jedněmi ze stálých scenáristů Čtyřlístku. Podíleli se také na přípravě kresleného filmu Čtyřlístek ve službách krále, který byl uveden do kin v roce 2013.

Svým kreativním a nápaditým naturelem přispívá Hana do Čtyřlístku se svými scénáři dodnes. Jen za minulý rok má na kontě dalších pět příběhů. Od roku 2016 vychází ve Čtyřlístku také Matylda jako seriál komiksových příběhů kreslených Evou Sýkorovou-Pekárkovou. Joska se naposledy podepsal pod autorství Čtyřlístku v roce 2009. Od té doby se pohádkový život rodiny Lamkových opět odehrává na různých místech. Pražský „krb“ stráží tentokrát Hana, Joska to kontroluje zpovzdálí a dcera Hana je se svou rodinou za oceánem.

Úryvek z publikace Pohádkový život rodiny Lamkových, kterou v letošním roce vydalo Muzeum loutkářských kultur u příležitosti výstavy věnované jejich tvorbě. Redakčně výrazně kráceno.

Poznámky pod čarou

1 Lamková, H.: Černá hodinka I, Loutkář, 2008, č. 3, s. 106–107.

2 Lamková, H.: Černá hodinka II, Loutkář, 2008, č. 4, s. 159–160.

3 Lamková, H.: Černá hodinka II, Loutkář, 2008, č. 4, s. 161.

4 Lamková, H.: Černá hodinka III, Loutkář, 2008, č. 5, s. 207.

5 Lamková, H.: Černá hodinka V, Loutkář, 2009, č. 1, s. 12.

6 Lamková, H.: Černá hodinka V, Loutkář, 2009, č. 1, s. 14.

7 Lamková, H.: Černá hodinka VI, Loutkář, 2009, č. 2, s. 62–63.

The First Lady of Black Theatre

The article presents detailed information about the puppetry career of Hana Lamková who was instrumental in the development of black light theatre. The author starts at the very beginning with Lamková\’s childhood theatre activities, her entrance exams to the Puppetry Department at Prague\’s DAMU and her first stable theatre job in České Budějovice and meeting with Josef Lamka, then a student at the UMPRUM. Particular attention is paid to the founding of the Black Theatre and its beginnings on a small stage of the Orbis publishing house. After discussing Lamková\’s work at SEMAFOR and Na Zábradlí theatres, the article continues with information about the group\’s many performances abroad, including the first rather unsuccessful attempt in Vienna, followed by Moscow and more than a year spent in Las Vegas and later in England. The article also briefly touches upon Josef Lamka\’s work for animated film and the Čtyřlístek comic. The text is an abridged version of a much longer article originally published in Pohádkový život rodiny Lamkových (The Fairy-Tale Life of the Lamka Family).

Loutkář 2/2018, s. 4–8.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.