Karel Makonj byl jedním z těch (vzácných) lidí, kterých si téměř nevšimnete, a přitom diskrétně obohatí váš život, rozšíří vaše obzory a poznáte díky nim něco nového. Ani si nepamatuju, kdy jsem se s ním setkala poprvé. Bylo to asi v době, kdy se stal ředitelem Divadla Minor. Vzpomínám si, že jednou jsem přiletěla do Prahy jako host festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Na letišti byl trochu zmatek, a když jsem se z něj konečně vymotala, nikdo už tam na mě nečekal. Netušila jsem, kam mám jít, tak jsem se nechala zavézt taxíkem do divadla, kde už jsem jednou předtím byla, ale to se ještě jmenovalo jinak. Karel tam byl a bez velkých dramat všechno vyřešil.
Můj profesionální život ovlivnil tím, že mě pozval, abych přednášela dějiny světového loutkářství na mezinárodním workshopu, který organizoval. To byl skvělý nápad. Dokázal dát dohromady odborníky z různých zemí, kteří účastníkům (také z několika zemí, a dokonce i z jiných kontinentů) předávali teoretické a praktické znalosti loutkářství. Tam jsem se seznámila s lidmi, které ráda potkávám dodnes, a byla to velká vzpruha pro celý můj profesní život. V té době jsem s loutkami teprve začínala, nikdy jsem veřejně nepřednášela a v životě by mě nenapadlo, že kdy budu učit. Byla jsem strašlivě nervózní. Ale pak jsem si řekla, že pokud Karel Makonj věří, že to dokážu, pak ho nemůžu zklamat. Dlouho jsem se na to připravovala a myslím, že jsem ho nezklamala.
Pak jsem začala pracovat v kulturním centru, které organizuje záhřebský mezinárodní loutkový festival PIF, a protože mě napadlo založit loutkářské centrum, ve kterém by byla veškerá možná dokumentace o loutkách, poprosila jsem Karla, jestli by za ním nemohl přijet můj kolega vyfotit si loutky, scény, představení, divadlo a všechno kolem. Karel se ani na nic neptal a rovnou ho pozval. Ty dny jsou pro mě plné vzpomínek – žili jsme v divadle, kde stačilo sejít dolů po schodech na představení nebo workshop, procházeli jsme se po prázdném jevišti a koukali za scénu, fotili loutky, sledovali představení a mluvili s lidmi, kteří měli o loutky upřímný zájem… Bylo to nádherné! Dodnes se mi po starém Minoru na Senovážném náměstí stýská.
Samozřejmě, že se Karlovy inscenace objevily i na PIFu, a když jsem začala pracovat na Akademii umění v Osijeku a potřebovali jsme dobré učitele, pozvala jsem ho, aby našim studentům přednášel. Nebylo to vždycky jednoduché. Naše akademie byla čerstvě založená a vedle DAMU byla jenom takové neopeřené mládě – bez loutek, bez vlastních prostor, bez workshopů… Vlastně skoro bez všeho. Karel s tím ale neměl problém. Přivezl nám a zapůjčil loutky, pracoval ve zcela nedivadelních podmínkách (akademie se restaurovala a my museli být ve škole), ale nikdy si slůvkem nepostěžoval a jeho výuka byla skvělá. S našimi studenty také pracoval na jejich závěrečných zkouškách, a kdybychom tenkrát nedostali nakázáno snížit počet externistů, asi by u nás zůstal dodnes.
Vždycky, když jsem přijela do Prahy, kam se ráda vracím, pozval mě na oběd k sobě domů. Pamatuju si, jak úžasná kuchařka je jeho žena Věra, ale zaboha si nedokážu vybavit, že bych kdy viděla Karla jíst. To je samozřejmě nesmysl, jasně že jí, všichni někdy jedí! Ale vůbec si nevzpomínám, že bych ho kdy viděla s příborem v ruce. Jenom s cigaretami, které se zdály být nerozlučně spojeny s jeho prsty. Vlastně si jich člověk ani nevšiml – jako nikomu není divné, že někdo má pět prstů, pak v Karlově případě byla cigareta jeho zcela normální šestý prst. Ale přece jen něco: černou kávu pil. Na akademii jsme naštěstí měli kávovar, takže o kávu nouze nebyla.
Jednou jsme jeli čtyři a půl hodiny vlakem ze Záhřebu do Osijeku. Karel se z kupé pravidelně vytrácel. Později mi se svou obvyklou sebeironií řekl: Kdyby mě někdo sledoval, asi by si myslel, že je něco hodně špatně s mým močovým měchýřem! Ale já si jenom potřeboval zakouřit. Ptala jsem se ho, jak to zvládá v letadle. Nezvládá. Říkal, že právě proto nemůže pracovat v UNIMA, protože tak dlouhé lety by nesnesl. Když zjistil, že cestou autobusem ze Záhřebu do Osijeku je nutné dvakrát zastavit (což každého z nás, kdo se chce dostat do cíle co nejdřív, hrozně štve), měl radost: dvě zastávky, kde si může zakouřit!
Karel vždy vypadal velmi klidně, poněkud uzavřeně a možná i trochu plaše. Tak ho aspoň napoprvé vnímali studenti. Ale pak ho poznali a zjistili, že pod tou tichou, zdánlivě znuděnou fasádou panuje čilý ruch. Bylo to vidět ve způsobu, jak se na vás díval, zespoda, jako by hleděl skrz vás, ale pak si člověk uvědomil, že viděl a slyšel všechno. A nejenom že viděl a slyšel všechno, ale také to chápal, propojoval a věděl, jak to kdykoliv použít.
Když jezdil do Chorvatska, vždycky si v hotelu pustil televizi a za dva dny věděl o místní politické situaci víc než já, i když tady žiju. Díky svému vzdělání a rozhledu dokázal rychle propojit, co k sobě patří, a skvěle interpretovat, co se zrovna dělo.
Už když jsem ho poprvé poznala, tak uměl chorvatsky, a pokaždé když přijel, mluvil zase o něco lépe. Rozuměl téměř všemu. Překládal moje texty pro Loutkář i pro různé konference – vždy přesně a s dokonalým citem pro psané slovo, jako vždycky.
Takže to byl Karel Makonj. Inteligentní, ironický a sebeironický, mnohostranně nadaný, zvědavý, živý, bystrý a pohotový. Můj přítel Karel.
Loutkář 1/2018, s. 101.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS