Trefalt, Uroš: Karel Makonj slovinskýma očima

Když jsme se před šesti lety po dlouhé době znovu potkali s Karlem Makonjem v Mariboru, kdy jsme byly oba členy mezinárodní poroty na Bienále loutkových tvůrců Slovinska (Bienale lutkovnih ustvarjalcev Slovenije), překvapil mě svým humorem i poněkud sarkastickou poznámkou: Myslel jsem si, že vypadáš úplně jinak.

Karel vždycky zanechával zvláštní dojem, nejen kvůli svým ošoupaným džínům a cigaretě, kterou měl stále v ústech, ale i kvůli smutnému, ale bystrému výrazu psa baseta. Jsem přesvědčen, že nejsem jediný, kdo měl dojem, že svým vzhledem Karel vzbuzoval zájem i respekt. Zároveň vždy přinášel do únavných teoretických polemik inteligentní, zejména originální názor na umění a svět. Rád zdůrazňoval, že jeho otec byl ze Sarajeva a matka Češka. Možná, že právě to ho celý život táhlo do loutkových divadel v bývalé Jugoslávii. Mluvil plynně srbochorvatsky a mezi své nejlepší přátele počítal slovinského scénografa a divadelního ředitele Silvana Omerzu, s nímž úspěšně spolupracoval na inscenacích v Praze i ve Slovinsku.

Karel Makonj založil už během studií režie a dramaturgie na loutkářské katedře DAMU svůj vlastní soubor Vedené divadlo jako laboratoř svých snů a nápadů, který však byl velmi brzy z takzvaně „administrativně-politických důvodů“ zakázán. Karel byl totiž doslova „enfant terrible“ českého loutkářství a do oboru vnesl prvky absurdity, existencialismu a černé komedie a nezřídka se ve svých inscenacích dotkl napjaté společenské situace 60. let. Můžeme také říci, že byl jedním z hlavních proponentů loutkového divadla pro dospělé. Bohužel byly jeho nápady a experimenty velmi rychle a radikálně potlačeny.

Později se zkoušel prosadit v různých českých divadlech, jako bylo Naivní divadlo Liberec (1970–1972), Ústřední loutkové divadlo (dnešní Minor) v Praze (1972–1973), Divadlo Spejbla a Hurvínka v Praze (1973–1976), Středočeské loutkové divadlo Kladno (1976–1978) a Divadlo dětí Alfa v Plzni (1978–1981). Jeho inscenace však většinou vzbuzovaly polemiky – jak mezi odborníky, tak mezi diváky. Připomeňme třeba inscenaci plzeňského Divadla Alfa Knoflík pro štěstí z roku 1979, která svým moderním pojetím předběhla čas. Silný společensko-politický tlak i osobní důvody nakonec přinutily talentovaného inovátora Karla Makonje pracovat v letech 1981–1989 jako arteterapeut na psychiatrické klinice v Praze.

Na začátku 90. let, kdy konečně došlo ve východním bloku k politickému uvolnění, bylo úplně logické, že Karel nemohl zůstat stranou. Do roku 1998 úspěšně řídil pražské ÚLD, které spolu s dramaturgyní Věrou Eliáškovou přejmenoval na Divadlo Minor, a začal v něm realizovat své nedokončené plány z Vedeného divadla. Repertoár byl inovativní, určený jak pro dospělé, tak i pro děti a loutkovému divadlu udal moderní a perspektivní směr. Připomeňme třeba spektakulární inscenaci Hobit, pro niž vytvořil monumentální výpravu slovinský malíř Silvan Omerzu.

Karel Makonj neměl jen silné divadelní představy a vize. Zajímala ho i teorie, především dimenze grotesky na loutkovém jevišti a zabýval se úlohou tradičního Kašpárka. Sledoval současnou divadelní teorii a položil základy novému vnímání vztahu loutkáře-animátora a loutek v současném loutkovém divadle. Jeho teoretické úvahy byly publikovány v odborném tisku a dodnes představují zlatý fond loutkářské teorie.

Od roku 2000 předával své znalosti nové generaci divadelníků na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Přeměna katedry loutkářství na alternativní v 90. letech 20. století umožnila Makonjovi realizovat principy nového divadla, které si ve Vedeném divadle kdysi vysnil. V roce 2009 obdržel titul profesor a stal se garantem výuky slavné pražské katedry. Podílel se také na několika publikacích (Divadelní pouť 1985–1989, Josef Krofta – inscenační dílo) a v roce 2008 vyšla kniha přímo o něm – Karel Makonj a Vedené divadlo. V témže roce byla vydána i publikace Od loutky k objektu, která představuje jeho zásadní studie z let 1969–1972. V roce 2015 získal na festivalu nového a alternativního divadla Příští vlna/Next Wave ocenění nazvané Živoucí poklad.

V období, kdy byl Makonj v nemilosti československého politického režimu, mu slovinský kulturní prostor několikrát nabídl kreativní azyl a příležitost k tvorbě. Připomeňme například jeho kritikou vysoce ceněnou inscenaci Pohádky pana Pohádky (Pravljičarjeve pravljice) z roku 1979 v provedení Loutkového divadla Lublaň (Lutkovno gledališče Ljubljana), která měla neuvěřitelných 303 repríz. V roce 1981 pak realizovalo totéž divadlo Karlovu dramatizaci knihy Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce (v režii Matjaža Lobodeho) a dva roky později zde Karel zrežíroval inscenaci Jak pejsek a kočička hráli divadlo ve výpravě slovinské malířky Mojci Vipotnikové a Silvana Omerzu. Pravě tato inscenace byla pro další spolupráci Silvana Omerzu a Karla Makonje rozhodující. Karel mezi výtvarníky v dílně LGL rozpoznal jeho velký talent, a tak výrazně ovlivnil Omerzuovu uměleckou dráhu. Jejich poslední slovinská inscenace vznikla v roce 2004 ve Šmihelu (St. Michael, Rakousko), kde Karel Makonj spolu s divadelní skupinou sdruženou při organizaci Katoliško prosvetno društvo Šmihel režíroval Věčného Chodce Guillauma Apollinaira v adaptaci Věry Eliáškové.

Karel Makonj nepochybně pomohl úzké spolupráci slovinského loutkového divadla s českým, pomáhal i mladým slovinským studentům katedry alternativního a loutkového divadla v Praze. Byl vedoucím diplomových a doktorských prací režiséra Zorana Petroviče, herce Tilena Kožamlja, herečky Eleny Volpi, herce a režiséra Matiji Solceho a dalších. Důležitou pedagogickou stopu zanechal i na nově založené Akademii umění v chorvatském Osijeku, kde učil v letech 2010–2012 základy režie loutkového divadla. Se studenty druhého ročníku osijecké Akademie dokonce inscenoval své oblíbené existencialistické dílo Alberta Camuse Nedorozumění.

V Karlově životě nás hodně věcí překvapí, ale mnohým zcela rozumíme. Zdá se, že všechno, do čeho se pustil, mělo nějaký hlubší a logický význam, že se všechny věci na konci spojily v jeden celek. Stejně tak, že žil v blízkosti Strossmayerova náměstí, které dostalo jméno podle chorvatského teologa, že v kostele, ve kterém proběhl smuteční obřad, byly vystavené jesličky s figurkami oblečenými do lidových krojů všech slovanských národů, a také, že mezi množstvím hostů, kteří se s ním přišli rozloučit na poslední cestě, byl velký počet Slovinců. Zřídkakdy potkáme tvůrce, který by tak radikálně předběhl čas a tak jasně vyjádřil své nápady a myšlenky, jak se to podařilo právě Karlu Makonjovi. Nápady, které se často rodily za nesnesitelných jak osobních, tak společenských okolností, byly nakonec o to odolnější, čerstvější a modernější, nabité energií, která povzbuzuje a inspiruje, jak nás tady a teď, tak i budoucí tvůrce.

Sláva profesoru Karlu Makonjovi.

Loutkář 1/2018, s. 100.