Vizváry, Radim: Díky němu jsem měl jasno, co chci dělat

Bylo mi šestnáct let, když jsem vedle studia na poličském gymnáziu začal navštěvovat ochotnický divadelní spolek Tyl, kde bylo mým teritoriem Loutkové divadlo Studánka, mým domovem, kde jsem trávil veškerý svůj volný čas. Divadlu jsem propadl, přestože jsem jej vnímal jako koníček. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že by mohlo být mým každodenním chlebem, povoláním, profesí. Tenkrát jsem se ještě hledal a nevěděl, zdali budu učitel nebo zvěrolékař nebo zootechnik. Pamatuji si však na jeden okamžik, který můj život zásadně ovlivnil: byla jim měsíční stáž v Divadle Minor a setkání s Karlem Makonjem.

Divadlo Minor pravidelně vystupovalo na Loutkářské pouti na hradě Svojanově, kde měli prostor i amatérské soubory a jedním z nich bylo i naše poličské divadélko Studánka. Psal se rok 1996, když jsme hráli představení O perníkové chaloupce, v níž jsem ztvárnil roli Ježibaby, vedl jsem marionetu a propůjčil jí hlas. A protože jsem s loutkami v divadle strávil více času než s kamarády na hřišti, naučil jsem se marionety vodit mistrovsky. Toho si všiml ředitel a režisér Divadla Minor Karel Makonj a nabídl mi na příští rok rezidenci v profesionálním divadle v Praze.

Co je to za ředitele, který mi nabídl podívat se na provoz profesionálního divadla? Kdo je ten režisér, který si mě vybral? A proč? V té době jsem ještě neměl mobilní telefon ani internet, abych si vygoogloval odpovědi, možná bohudík, protože takové dobrodružství, které jsem prožíval, by internet jenom pokazil.

Hned první den jsem netrpělivě čekal asi hodinu před ředitelnou, byl jsem ze setkání s ředitelem Divadla Minor nervózní. Přesně si pamatuji, jak vyšel ze dveří, na první pohled přísný pán s unavenými rysy ve tváři, s brýlemi, které rámovaly oči plné moudrosti. Jeho energie představovala silnou osobnost vzbuzující respekt: Tak pojďte, řekl mi. Usadil mne na židli před svůj ředitelský stůl a zeptal se mě: Vy chcete dělat divadlo? Tiše jsem přikývl. Seznámil mě s programem, který měl pro mě připravený. Každý den jsem k němu chodil do ředitelny na přednášky z historie divadla, o režii, o dramaturgii a divadle, jak jej vnímal a cítil Mistr. Během jeho režie jsem mohl sedět v hledišti a pozorovat proces vzniku inscenace, učil jsem se v dílnách vyrábět loutky, řezbářské práce, kašírování, seznámil jsem se s tvorbou scénografie. Každý den jsem musel zhlédnout představení z repertoáru divadla, které se zrovna hrálo. Pomáhal jsem kulisákům, nakoukl jsem do kuchyně kostymérkám, inspicientům, mohl jsem probádat zákulisí herců. Zkrátka jsem objevoval provoz profesionálního divadla, učil se novým dovednostem a získával pod vedením pana Makonje vědomosti. Dával mi úkoly, ze kterých mě zkoušel. Dokonce mi zprostředkoval možnost podívat se na představení jiných divadel. Provázel mě fantastickým světem divadla, do kterého jsem se zamiloval. Asi takhle jsem si představoval vysokou školu! Chyběl mi rok do maturity a za ten jeden měsíc jsem se dozvěděl od pana Makonje o divadle víc než později na vysoké škole během bakalářského studia. Díky němu jsem měl jasno, co chci dělat. Rok po maturitě jsem šel zpátky do Minoru, tentokrát ale jako kulisák, jak mi říkal pan Makonj, abych poznal divadlo od píky. V té době už ale Karel Makonj v Minoru nepůsobil.

Nikdy nezapomenu na jedno cvičení, kdy po mně chtěl, abych přišel do ředitelny a spadl na koleno. Dlouho jsem přemýšlel, jak to umělecky ztvárnit, strašně jsem se snažil, a když jsem tak učinil, okamžitě mě poslal zpátky za dveře, abych to udělal znovu. Tuto jednoduchou etudu jsem musel opakovat asi dvacetkrát za sebou, padal jsem všemi různými způsoby až do úplného fyzického a psychického vyčerpání, ale pořád to nebylo ono. Tenkrát mi řekl, abych se jako interpret nebo tvůrce řídil prvním nápadem, pocitem, který bývá vždy nejlepší, neboť vychází od srdce. A tím se řídím dodnes.

Karle, děkuji Vám za jiskru, kterou jste v mém srdci zažehl pro divadlo!

Loutkář 1/2018, s. 98–99.