Havelka, Jiří: Karel byl člověkem svobodným

Laudatio funebris, které zaznělo na církevním rozloučení s profesorem Karlem Makonjem, konaném 10. ledna ve zcela zapl-něném pražském kostele svatého Antonína Paduánského, přednesl vedoucí katedry alternativního a loutkového divadla Jiří Havelka. Karel Makonj na KALDu dlouhé roky pedagogicky působil a výraz-ně ovlivnil nejen desítky svých posluchačů, ale i celkový diskurs uvažování o současném loutkovém divadle. (red)

Myslím, že všem, kteří jsme se tady dnes sešli, je jasné, že nejméně patetický a nejvíce sarkastický by v tuto chvíli a v této situaci byl sám Karel Makonj. Nemám v úmyslu s ním v tomto ohledu soutěžit. Rád bych se svou krátkou vzpomínkou pokusil rozšířit ty nejtradič-nějších asociace spojované s Karlem Makonjem – tedy cigarety, ka-pesní popelníček a právě humor – o některé další dimenze. Půjde samozřejmě o čistě osobní pohled, každý z nás by určitě zmínil a položil důraz na jiné stránky Karlovy osobnosti dle vlastní zkušenos-ti, ale absolutní objektivitu si může dovolit pouze ten, s nímž právě do tohoto kostela chodil Karel rozmlouvat. Dovolte mi tedy podělit se krátce o určité rysy, kterých jsem si na Karlovi nejen vážil, ale které jsem mu snad i trochu záviděl, nebo lépe řečeno, kterých bych chtěl na své životní pouti dosáhnout a udržet si je do konce svých dnů.

Karel byl – a možná teď ještě více je – člověkem svobodným. V jakém významu? V mnoha.

Vykazoval absolutní neschopnost jakékoli přetvářky. Nevím, čím mu to bylo dáno, zda genetikou, výchovou, životními peripetiemi nebo vírou, ale byl to člověk do morku kosti autentický. Současná moderní psychologie pohlíží na identitu jako na něco, co se formuje vždy v různých společenských kontextech nově, s přihlédnutím k sociálním rolím, vnitřním i vnějším tlakům atd. Karel svým bytím tuto teorii zcela popíral. Bez ohledu na to, zda komunikoval se studentem, rek-torem nebo kolegou pedagogem, byl stále stejným Makonjem. Řekl bych, že v baumanovsky tekutém světě byl nebaumanovsky betono-vým pilířem. Říkal, co si myslel, a to do té míry, že jeho kritika vůči studentům občas překračovala meze korektnosti. Ano. Karel byl ne-korektní, a to v tom skutečném významu toho slova, tedy byl ve svém projevu zcela svobodný, bez korekcí, nikoli vulgární či urážli-vý, jak je dnes často slovo „nekorektní“ vykládáno. Karel Makonj zkrátka neuměl a nechtěl být kýmkoli jiným než Karlem Makonjem a nutno říct, že tato vlastnost je nejen v akademickém prostředí stále vzácnější.

Tento druh autenticity a vnitřní svobody je možný pouze v případě, že člověk hluboce zná své slabší či temné stránky, své limity, své démony a vyzývá je permanentně na souboj. Pouze člověk, který konfrontuje své komplexy, se jich může zbavit. I v tomto smyslu byl Karel svobodným člověkem. Při hovoru s ním jste nikdy nenabyli dojmu, že je Karel závistivý, že trpí pocitem nedoceněnosti, nedosta-tečného vděku, zkrátka že mu jde o prezentaci vlastního ega. Důka-zem budiž, jak těžké bylo přimět Karla, aby mluvil sám o sobě. A to je vlastnost poměrně vzácná pro změnu v uměleckých kruzích. Karel, tak jak jsem ho mohl poznat, nebyl škarohlíd, byl přející, milující, otevřený člověk. (Ač to možná nevyjadřoval příliš mimikou.) Přes své hluboké teoretické i historické znalosti opřené o klasiky filozo-fických, strukturalistických či postdramatických teorií, si zachoval vnitřní flexibilitu a zvědavost, vědomosti druhých mu vždy sloužily pouze jako odrazový můstek k vlastnímu způsobu přemýšlení, k vlastním závěrům. I v tom byl Karel Makonj výsostně svobodným člověkem. Stejný autorský a individuální přístup pak vyžadoval od svých studentů na divadelní fakultě. Mimochodem, smysluplnost vysoké umělecké školy neustále zpochybňoval a tvrdil, že může exis-tovat, ale její existence může být legitimní pouze jako výzkumné středisko, jako laboratoř svět, nikoli pouze jako řemeslné učiliště. Doufám, že tento jeho odkaz se nám podaří naplňovat na katedře i nadále.

A do třetice se dostanu k tomu, čím jsem začal, tedy humorem. Že Karel trousil své nekorektní vtipy všude možně, je obecně známé. Jeho žena Věra, která s ním, myslím, skutečně prožila vše dobré i zlé, mi řekla, že v tomto ohledu se Karel snažil dostát čapkovské premise, že za den je potřeba říct padesát fórů, aby jeden byl dobrý. Ale přežít pro ni těch devětačtyřicet bylo občas nadlidským výko-nem. Nicméně kdo znal Karla blíže, ví naprosto jistě, že cílem Kar-lových troušených replik, nebylo pouze pobavit, ale odhalit grotesk-nost situace a světa, potažmo života jako takového. V mých prvních měsících ve funkci vedoucího katedry jsem trpěl pocitem obrovské zodpovědnosti, všechno jsem prožíval jako moment zásadní důleži-tosti, ať už to byla volba děkana, rektora nebo nedejbože neprodlou-žení akreditací hrozící zrušením celého oboru, případně oslavy výro-čí katedry. (Při kterých mimochodem Karel vystoupil se speciálně sepsaným dialogem Spejbla a Hurvínka. Pro mě dodnes nezapome-nutelný zážitek.) V takových chvílích Karel několika přesně padnou-cími slovy demaskoval trapnou závažnost situace a neskutečně mi ulevil. Tyto zážitky mohou potvrdit i generace studentů, zejména z hodnocení klauzurních prací. Karel nenápadně a častěji velmi nápad-ně vždy upozornil, že jde jen o divadlo, případně o instituci, ale i když jde o život – jde vlastně jen o život. Že Karlův humor nebyla kratochvíle nebo showmanství, ale mnohem spíše filozofický náhled na svět, způsob dekonstrukce a zpětné konstrukce reality a světa jako takového (tak jak to uplatňoval i ve své tvorbě), dokládá jedna z po-sledních Karlových „hlášek“, kterou mi prozradila jeho žena: Jednou jsme se u jeho postele sešly čtyři ženské: dcera, já, sestřička z Cesty domů a paní z baráku, která je odbornice na proleženiny. Karel už měl v té době opravdu velké bolesti. Ale jak nás tam tak nad postelí uviděl všechny čtyři vyrovnané stát, lakonicky prohodil: „Zdá se, že bych měl vybírat vstupné.“

Karel Makonj zůstal evidentně Karlem Makonjem až do posledních dnů.

Karel byl člověkem svobodným. A to až v jakémsi existenciálním – možná si můžu dovolit říct – havlovském rozměru. Havlovském ve smyslu zodpovědnosti za sebe a svět. A proto mi dovolte skončit krátkou ukázkou z díla Václava Havla, která je jakýmsi vzkazem nám všem, kterým jde o osud naší obce. (A věřím, že ta slova by podepsal Karel Makonj i jeho oblíbený a v mnohém podobný Ed-ward Gordon Craig.) Čím vážnější věci člověk dělá, tím větší by měl mít nadhled a tím lépe by měl být schopen vnímat groteskní dimenze vlastního konání, umět o něm přemýšlet či referovat s odstupem, iro-nií, skepsí, na pozadí vědomí, že všechno je beztak absurdní.

A za sebe dodávám, berme toto rozloučení s Karlem Makonjem jako výzvu dávat si pozor na lidi, kteří sami sebe berou příliš vážně.

Čest Karlově památce!

Loutkář 1/2018, s. 97.