Balvínová, Malvína: Výsledek je lepší, než bych měl odvahu si pomyslet

Uvedením filmu Lajka završil Aurel Klimt svůj zatím největší filmový projekt: celovečerní animovaný film. V následujícím rozhovoru prozradil, jak vznikaly loutky, kdo ho inspiroval, když vytvářel podobu hlavní hrdinky i jaké projekty chystá do budoucna.

Jaký máte pocit po dokončení filmu, na kterém jste pracoval tolik let?

Na jedné straně je to dobrý pocit, že se film dokončil. Na druhé straně jako autor samozřejmě trnu, jak bude přijímaný diváky a kritikou. Rozhodně jsem ale rád, že je Lajka hotová a myslím si, že jak já, tak moji spolupracovníci, jsme do toho dali maximum a s výsledkem jsme spokojení.

Liší se finální film od vaší původní představy?

Musím přiznat, že s notnou dávkou potřebného štěstí, a hlavně odhodláním všech, co se na Lajce podíleli, je výsledek lepší, než bych měl odvahu si pomyslet před deseti lety. A to platí nejen o technické stránce, ale hlavně u provedení a obsahu.

Jak vznikaly loutky?

Většina hlavních postav vznikala již během vývoje. V roce 2008 byl hotov první nástřel storyboardu. Na jeho základě jsem spolu s výtvarníkem Martinem Velíškem vytvořil výtvarné návrhy několika postav. Martin dělal záporné lidské postavy a já ty kladné zvířecí. Poté vyrobil Ondřej Zika mechanické kostry přesně podle technických nákresů našich výtvarných návrhů. Následně se skelety loutek doplnily do potřebného tvaru molitanem, vymodelovaly hlavy a finální loutka se buď okostýmovala nebo potáhla plyšem či jinou látkou. Mistrem na výrobu potahovaných loutek je Zdar Šorm, který pro nás část zvířat vyrobil.

Vydržely loutky natáčecí zátěž, nebo muselo být vyrobeno víc loutek na jednu postavu?

Lajka je hlavní postava, a tudíž musela být schopná všech výrazových prostředků, které takový pes má. Vrtět neomezeně ocasem, natáčet uši, koulet očima, čenichat, pohybovat obočím i na čtyři díly dělenou tlamou, a to všechno mechanickou cestou pomocí kloubů kostry. Při tom všem jedna loutka odehrála drtivou většinu záběrů v celém celovečerním filmu.

Vychází podoba fenky Lajky z jejího reálného předobrazu?

Inspiroval jsem se svým prvním psem, který byl ale Lajce shodou okolností docela podobný. Úplně proti původní podobě Lajky bych nešel. Moje fenka byla takové dobrotisko, ale když šlo do tuhého, projevil se v ní pud vlka. Byla hodně přírodní, křížená s huskym. Lajka je jí vlastně podobná, je to dobračka, ale když někdo ohrožuje ji, její kamarády, nebo štěňata, stane se z ní bojovnice.

Na Lajce jste pracoval ještě se dvěma dalšími výtvarníky. Proč?

První třetina je taková ponurá, pozemská, vychází ze skutečnosti. Já ji chtěl trochu pitoreskně ošklivou a na to je opravdu nejlepší Martin Velíšek. Bylo mi ale jasné, že kdybych po něm chtěl, aby vytvořil i Lajku, moc sympaťačka by to nebyla. Tudíž jsem ji musel s dalšími zvířaty navrhnout sám. Když se pak děj přesune na planetu Qem, měl být vzhled tohoto světa protipólem Země. Barevný, veselý. Prostředí planety tedy zpracoval slovenský umělec Fero Lipták. Výběrem výtvarníků jsem tak už dopředu vyřešil, aby vše působilo vizuálně správně a režijní záměr byl splněn.

Někteří recenzenti viděli ve výtvarném ztvárnění mimozemské planety spoustu sexuálních symbolů. Objevily se dokonce názory, že film není vhodný pro děti…

Fauna planety Qem je postavená na nižších živočiších, jako jsou láčkovci, měchýřovky, nezmaři. Děti se o nich učí v přírodopisu už na základních školách, kde se setkávají i s výrazy jako rozmnožování a kopulace. Problematické na tom je, že když si někdo přečte recenzi, kde se tvrdí, že Lajka je pro děti závadná, tak to nebude riskovat a děti do kina nevezme.

V kutnohorské galerii GASK se v souvislosti s premiérou Lajky uskutečnila poměrně velkorysá výstava. Co všechno z filmu se na ni dostalo?

Ta galerie je nádherná, podle mě nejkrásnější a nejmodernější u nás, mohly by se tam dělat úplně světové výstavy. Výstava Lajky, která zde byla k vidění do 11. února, se povedla, dostalo se tam skoro 90 procent loutek a dekorací. Prostory galerie to umožnily – vešly se tam obrovské scény, dokonce i kosmické rakety, i když obě měří 3,5 metru. I pro nás tvůrce bylo fascinující vidět všechno takhle pohromadě. Jakmile se totiž nějaká scéna dotočila, dekorace se rozložila a někam uklidila. Až pohromadě v galerii to vyniklo.

A na co se chystáte teď?

Chystám si „vyčistit stůl“ a věnovat se restům, které jsem deset let odkládal, než se pustím do něčeho dalšího. Mám na letošek například naplánovanou digitalizaci svých starších filmů, které jsou ještě na 35mm filmu. Ale asi už tento rok budeme zvažovat, který z mých předpřipravených projektů by měl šanci na realizaci. Takže už si vlastně chystáme půdu pro další práci.

Prozradíte, co konkrétně?

Mám v plánu natočit Válku s mloky a Mysliveckou odyseu, alespoň jeden z těchto projektů bych rád po Lajce realizoval. Oba to jsou trikové projekty, kombinace živých herců s trikovým prostředím a animací. U Války s mloky to mám vymyšleno iluzivnějším způsobem, jakým kdysi pracoval Karel Zeman. U Myslivecké odysey by to měla být klasická „trikařina“ nesená v rovině uvěřitelnosti.

Loutkář 1/2018, s. 84–85.