Balvínová, Malvína: Lajka: Z jeviště na filmové plátno

Když v listopadu loňského roku vstoupil do kinodistribuce celovečerní loutkový film Lajka, diváci si patrně už nevybavili, že mu předcházela divadelní inscenace. Není ovšem divu: většina současných dětských diváků v době, kdy režisér Aurel Klimt inscenaci Lajka, Čchin a Gagarin uvedl, ještě nebyla na světě.

Cesta psí kosmonautky z divadelního jeviště na filmové plátno trvala téměř patnáct let. V roce 2002 dostal absolvent katedry animované tvorby na FAMU Aurel Klimt příležitost režírovat divadelní inscenaci pro druhý stupeň základních škol s herci z Divadla v Dlouhé. Tou dobou působil soubor kvůli povodním provizorně v Divadle Gong. Klimt, který měl údajně sám přijít s námětem, už dříve se svým dvorním výtvarníkem Martinem Velíškem pomýšlel na Lajku, skrze jejíž příběh lze reflektovat vztah člověka ke zvířatům a potažmo celé planetě. Oba tvůrci navíc už dříve projevili zájem o témata spojená s Ruskem (Klimt například s Velíškovým výtvarnem sugestivně zfilmoval některé texty Daniila Charmse).

Loutková inscenace Lajka, Čchin a Gagarin s písněmi Miroslava Wanka byla poprvé uvedena v roce 2003. Režisér si tak téma ozkoušel na divácích, což sám dodnes považuje za zásadní: Byla to skvělá příležitost, jak si tuto látku pro celovečerní animovaný film otestovat na přímé divácké odezvě, což je obrovský dar divadla. Ve filmu je to až ex-post, kdy už je hotovo a nedá se nic měnit. Divadlo je živý organismus, můžete reagovat na diváky a představení ještě vylepšovat, co funguje, to posílit, co nefunguje, změnit, vysvětluje Klimt v tiskových materiálech k filmu.

Na rozdíl od inscenace nebyla realizace filmu, vzhledem k podmínkám české celovečerní animované tvorby, zdaleka tak hladká a rychlá. První grant získal film v roce 2007, poté vznikal dva roky scénář. Vývoj byl ukončen v roce 2009, samotné natáčení začalo v roce 2011. Jednotlivé části se průběžně postprodukovaly, v mezičase se ovšem měnil i scénář. Do hry vstoupila Česká televize coby koproducent, další podněty tedy přinesli dramaturgové ČT. Některé změny provedl sám autor, jehož náhled na příběh se průběhu let také změnil. A tak se nakonec i celý film od původní inscenace poměrně odklonil.

Z divadla přešla do filmu kromě ústřední myšlenky také část postav, část dějové linie a Wankovy písničky. Základ příběhu byl daný již v inscenaci: Lajka, kterou lidé sobecky obětovali vědě, ve vesmíru nezemřela. S ostatními zvířaty vyslanými do vesmíru se usídlila na přívětivé subtropické planetě. Zde žili všichni spokojeně a v harmonii s místními obyvateli, dokud se na planetě neobjevil lidský kosmonaut. Ten chce planetu ovládnout, aby se i zde stal „pánem tvorstva“.

V divadle figurovala čínská orangutanka Čchin, kterou ve filmu nahradil americký šimpanz. Jiné postavy zase přibyly – třeba americký kosmonaut Neil Knokaut, který je v poslední třetině filmu poměrně zásadní postavou. Na první pohled „kosmetické“, ale přeci jen ne tak zanedbatelné změny se dočkala postava Jurije Gagarina. Toho autor přejmenoval na fiktivního Levobočkina.

Loutky se pro film vytvářely úplně nové. Některé vizuálně navazují na své divadelní předobrazy, pro potřeby natáčení ale bylo nutné vyrobit technologicky i rozměrově naprosto odlišné loutky a mnohem detailnější dekorace. V divadle se mnohem lépe pracuje s náznakem a zkratkou, ve filmu (pokud se nejedná například o kreslený stylizovaný film) ovšem realita sovětského Ruska či kosmická raketa vyžadují propracované detaily, aby působily autenticky. Klimt si k filmu přizval tentokrát dva výtvarníky: Martina Velíška na pozemskou část a Františka Liptáka na část mimozemskou. Sám se ujal podoby zvířecích hrdinů.

Loutkám propůjčili hlasy přední divadelní a filmoví herci. Hlavní hrdinka Lajka promlouvá hlasem Heleny Dvořákové, v postavě vilného nezmara Quirkrka se „vyžívá“ Petr Čtvrtníček, ruského kosmonauta Jurije Levobočkina pak uchopil poněkud bohatýrsky Karel Zima. Jeho americký protějšek Neila Knokauta ztvárnil Miroslav Táborský.

Výsledný film se nakonec dočkal rozporuplného přijetí. Nejlépe na něj reagovaly děti. Filmoví kritici byli přísnější, někteří nebyli spokojeni s dramaturgií, jiní viděli ve ztvárnění planety Quem a jejích obyvatel řadu erotických narážek, další přišli s tím, že film působí jako vegetariánská agitka (režisér sám přitom ani není vegetarián).

Lajka je na jedné straně ukázkou precizní loutkové animace (Klimt studoval u Břetislava Pojara a k „trnkovské“ tradici se hlásí, i když ji inovuje odlišným výtvarným přístupem), na druhé straně se tvůrci složitě prali s lip-synchronem. Používali úspornější variantu, ale i tak bylo potřeba při dialozích měnit u loutek často celé hlavy. Klimt byl dříve zvyklý vyjadřovat se ve filmech čistě vizuálně, zatímco Lajka v podstatě stojí na dialozích a písničkách. V některých částech, zvlášť v úvodu filmu, působí pak lip-synchron rušivě. V jiném ohledu zase tvůrci technologicky obstáli: podařilo se jim natočit film stereoskopicky, takže má i svou 3D verzi.

Na Lajce je také zřetelné, že je autorským dílem i za cenu některých nedostatků. Klimt je zvyklý si své filmy, k nimž píše i scénáře, také produkovat a stříhat. Je možné, že zásah dalšího, méně zasvěceného tvůrce (například střihače nebo spoluscenáristy) by byl pro příběh a tempo filmu přínosný a pomohl by režisérovi získat od projektu, který ho za deset let úplně pohltil, určitý odstup.

Na výsledné podobě filmu se zřetelně promítly nepříznivé podmínky české celovečerní animované tvorby: financování je zdlouhavé, takže filmy vznikají řadu let. Z nedostatku financí není často možné zapojit tolik animátorů, kolik by bylo potřeba (celou Lajku animovali pouze tři animátoři, což je se zahraničními loutkovými filmy naprosto neporovnatelné). Někdy nezbývají peníze na postprodukci, jindy se film finalizuje doslova na poslední chvíli. A někteří tvůrci ještě krátce před premiérou shání peníze na crowdfundingových serverech.

Přesto ale se Lajce poměrně daří. Získala Českého lva v kategorii nejlepší scénografie a v poměrně velké konkurenci byla také vybrána do mezinárodní soutěže celovečerních filmů festivalu Anifilm. Začátkem května bude o případném ocenění rozhodovat v Třeboni mezinárodní porota.

Loutkář 1/2018, s. 82–83.